Neuvěřitelná únava, rýma, špatný dech, hodně práce do školy a ledové počasí, kdy u nás ve škole pořádně netopí a člověk se velmi rychle nachladí. Večer v osm, maximálně v devět v posteli a spát až do rána, ideálně i zaspat tři budíky a do školy se dokymácet na minutu přesně s tím příšerným zvoněním, případně 40 minut po zazvonění na první hodinu… ano, geniální. Ale pořád si nic nepřipouštíte. Prostě rýma. Ta se v jednu chvíli zdá, že konečně ustupuje a hned večer dostanete teplotu, kterou skutečně cítíte. A druhý den ráno už i přes skutečnost, že se jedná o váš nejoblíbenější den v týdnu, poněvadž nemusíte sedět v té proklaté budově, zkrátka a dobře nevstanete, protože je vám tak mizerně, že to nejde. Píšete na praxi, že se nemůžete dostavit, a i když jste ještě ani nebyli na vstupní prohlídce, zamíříte k novému obvodnímu lékaři, kde vás sestřičky nejdřív okřiknou, že ten den mají poradu a nemají na vás čas. Příjemné to chování. A když už vás tedy konečně vezmou, začnou se chovat o něco lépe. Bezradně jim ukážete svůj krk, vezmou výtěr a jen tak se zmíní, že máte neskutečně nateklou mandli a nechápou, jak jste se při bolesti nemohli nedostavit dřív. A vy se jim jen přes migrénu snažíte vysvětlit, že vás až do rána v krku nebolelo, akorát jste měli rýmu a únavu, kterou přes zimu máte normálně. U doktora jen dostanete předepsány antibiotika a nějaké další léky a sestřičku ještě v recepci prosíte, jestli se to nedá bez antibiotik. Nedá. Ale paralen a nějaké další drobnosti ukecáte na to, že je máte doma.

Takže teď už třetím dnem ležím v posteli, popíjím čaj, nemám vůbec chuť k jídlu, ovšem stále je tu hlad, takže do sebe tlačím alespoň tunu ovoce a především do sebe třikrát denně s odporem soukám antibiotika, které mi doktor předepsal. A furt se mi chce spát. Jak radostné. Učitelé budou mít po návratu do školy zase kecy o tom, že u mě nemají známky a že si ještě rozmyslí, zda mě nechají projít do dalšího pololetí s prospěchem či nikoli. Jako každý rok.

Vynikající společnost mi krom přítele dělá první série Dr. House. Jeho humor mi sedí naprosto dokonale. Věděli jste, že americká verze má jinou znělku než evropská? Já se k tomu dopídila až v šestém díle, kdy mi došla zásoba česky dabovaných dílů a přesedla jsem na angličtinu. A upřímně? Pořád se držím názoru, že House jako postava je jedna z nejlépe nadabovaných postav v českém dabingu napříč seriály. Stejně jako celá série Sherlock od České televize. Lidi mě za to nenávidí, ale je to pravda. Ten dabing se DÁ POSLOUCHAT. Což mi připomíná, že bych si možná mohla projet celého Sherlocka. A možná po letech opět kouknout na Jak prosté (Elementary). Americký Sherlock, kde Watsona hraje ženská? Why not. První série byla skvělá. I když se nemuseli držet onoho „bude se jmenovat Sherlock a ona Watsonová“.

Když tak na to koukám, mám nejvyšší čas vzít si léky. Mějte se krásně. Konec hlášení.

Pohlížím do toho obrovského zrcadla, které máme na chodbě tam u nás na východě. Kouká z něj modrooká, mírně rozcuchaná zrzka se spousty pupínků a nezbavitelných černých teček po celém obličeji, co zrovna nejspíš vstala z postele a měla by se začít připravovat na cestu zpátky do dalekého města. Přesto však jen stojí a pozoruje sama sebe.

A podobně to bylo posledních pár dní. Protože stále nemůžu uvěřit, že mi je…

Pokračovat ve čtení

Tam venku
všechno jasné světlo se vytratilo.
Listí ožehlé krví
se postupně ze stromů ztrácí.
Chlad se šíří krajem,
velmi krutý jest,
však sníh ještě nedotáh.

Děvočka ve svetru
na svého milého čeká
u hradeb vedoucích
do věčných fantazií.

A hle,
osudová píseň
tiše pobrukuje
takty melancholie.

Máte rádi dětské říkánky? Já taky. Takže jednu přebásněnou písničku Vám tu dnes s radostí nasdílím.

Jakákoli podobnost s realitou… je vlastně přirozená.

Kafe došlo

Kafe došlo, kafe došlo,
Kdopak nám ho připraví?
Promotéři houby dělaj
a starosti nemají.

Marťa kašle, Věra smrká,
Káťu chytla migréna.
Zákazníci brzy dostaj
každýho na kolena.

Kdo mě sleduje už delší dobu, případně sleduje můj Instagram a občasné Stories, nejspíš mu neunikl drobný fakt, že už delší dobou mám kvůli alergii na lepek patřičnou dietu. Pokud byste si chtěli připomenout, jaké byly první dny a lednové zjištění a potvrzení, můžete si osvěžit paměť, případně poprvé přečíst článek na blogu.

Pokračovat ve čtení

Na pražských literárních dílnách, které vede Terka Matoušková, zpravidla procvičujeme, co všechno dokážeme napsat. Cílem tohoto experimentu bylo, zda autor dokáže napsat postavu, která bude umístěna v budoucnosti nebo v minulosti, a která zároveň bude povídat o autorovi. Poněvadž jsem mírně nestíhala, zkrátila jsem své vyprávění na minimum, ale pointa zůstává stejná, jakou jsem si ji na začátku vymyslela. K tomu, jak jsem některým zúčastněným nejspíš způsobila literární šok, se vyjadřovat nebudu.

Co Vy na to?

Malá hra

Znuděně se prohraboval ve starých svazcích knihovny letního zámečku. Nikdy by neřekl, že by se do tohoto prazvláštního světa mohly dostat příběhy ze Země. Natož přímo celé svazky titulů bez jediného škrábnutí, v jeho světě staletími v prachu zapomenuté.

Pokračovat ve čtení

„Nezáviď nikomu, protože nevíš, zda neskrývá něco, co bys s ním za žádnou cenu nevyměnil.“

-Strinberg August

~ ♥ ~

Kdyby to ráno jenom tušila, jaké pozdvižení svou pouhou přítomností ve městě způsobí, nejspíš by si dala mnohem víc záležet na tom zůstat ostatními poníky nepoznána. Cítila všechny ty pohledy, které ji překvapeně, jindy šokovaně pozorovaly. Docela jasně i slyšela většinu poznámek, které k její osobě byly vysloveny. Každá z nich byla jako ledová sprcha. S každou z nich si uvědomovala, že možná nebyl nejlepší nápad nějakou práci vůbec hledat.

Pokračovat ve čtení

Láska

Mno. To bychom měli o tom, jak jsme se seznámili, dali dohromady, takové menší žárlení (kdo to měl sakra vědět?!) a teď bych vám mohl říct, jak to vlastně bylo dál. Pokud vás to tedy baví a raději byste se nevrátili do pekel, odkud jste se vzali… nebo vlastně ne, teď přehánět nebudu.

Fluttershy jsem miloval. Ze všeho nejvíc na světě. A stále miluji. Jenom jsme nevěděli, jak to dát znát všem kolem nás okolo. Nikdo o nás neměl po dva roky tušení. Až si říkám, jak krásně nám to vycházelo. Na veřejnosti jsme stále byli velmi dobří přátelé. Jenže v soukromí jsme oba moc dobře věděli, že nás pojí něco jiného. A já zatoužil naši lásku spojit svazkem. Měl jsem dokonalou vizi o tom, jak to udělat. A tak jsem se pustil do práce.

Nejdřív jsem byl požádat o kopýtko jejího otce. Byl poněkud překvapen (možná až zděšen, ale na druhou stranu je to sympaťák, to jako jo), že má jeho dcerunka už přes dva roky milého a navíc takového machra, jako jsem já… fajn, teď přeháním. Ale svolení jsem dostal a teď zbývalo jediné – požádat samotnou Flutt o kopýtko nejdůstojnějším způsobem, jaký jakožto takové malé přítulné démonisko můžu dopustit. Doslova.

Někteří tenkrát byli zděšeni. Jiní to tak nějak čekali, bo jak řekla jistá princezna z Křišťálové říše, z dobrých přátel to nikdy není daleko. Až z toho v jejím podání mrazí. Elementy harmonie už se s tím nějak smířily. Přece jen jsme kámoši, no ne? Výsledkem toho prozrazení nebylo nic jiného, než prstýnek na kopýtku mé drahé.

Svatba to byla veliká. I když původně byla určena jen pro nejbližší, nebyl bych pánem chaosu, kdyby se dotyčný chaos neobjevil i na svatební hostině. O to větší zábava to celé ale byla. A hlavně – celou tu dobu jsme měli oči jenom pro sebe. Nikdo jiný kolem nás neexistoval. A občas stále neexistuje. A že bych měl nějakou potřebu koukat po jiné? No promiňte, co bych to byl za manžela?

A právě proto, že se máme s maminkou rádi, jste na světě i vy dvě, naše milované dcerušky.

Teď už na veselejší notu, ať se furt nebavíme jen o vážných věcech – jaký příběh si dáme příště?

A je tu třetí část ze čtyř. Tentokrát na téma…

Žárlivost

Přemýšlím, kde jsem se svým vyprávěním skončil. Po takové době je to docela záhul.

Ó, už si vzpomínám!

Takže jak to bylo dál.

Ubíhaly dny, následně týdny a měsíce. Nikdo o tom, že jsme my dva víc než jen přátelé, co spolu čajíčkují, netušil. Díky všem pradávným. Hned by nás nejspíš oba hnali, případně odsuzovali. Co je ovšem důležité, to je výsledek. Náš vztah se krásně rozvíjel. Jeden by řekl, že doslova kvete. Jenže všechno se jednou zkomplikuje, ať chcete nebo ne. Vždycky. Dokonce i vztah dvou zamilovaných tvorů.

Byla zrovna šílená vedra a oba jsme si užívali (trochu po svém) sluníčka na pláži rybníku nedaleko Ponyvillu. Zatímco já jsem samozřejmě nezapomínal na své staré povolání a trošilinku (ale vážně jen trošku) škádlil svým uměním pár vybraných poníků, Fluttershy byla společně s ostatními představitelkami Elementy harmonie ve vodě a užívala si jakžtakž studené vody (stejně si furt stojím za tím, že už teplotně připomínala kafe). Byl na ni nádherný pohled!

Po chvíli (prý) otravování jsem si všiml, že Flutt pozoruje jakýsi zvláštní floutek. Doslova a do písmene. Prazvláštní rozcuchaný účes, strniště na bradě, přiblblý úsměv. Až se mi zdál trochu blažený. Po chvíli si ho všimla i Fluttershy a rozeběhla se k němu. Nechápal jsem. Oni si spolu povídali. Smáli se spolu. A najednou…

Nějaký poník jen tak objímá mou Fluttershy? Tak to tedy ne!

Zakročil jsem. A možná to trochu přehnal. Má nejmilejší se na mě zlobila ještě několik dalších dnů. Jenže kdo měl sakra vědět, že to byl její povedený mladší bratříček?

Není to tak dávno, co jsem se ze dne na den musela zúčastnit některé z četných literárních soutěží. I když jsem o tom nechtěla mluvit, byla jsem tehdy v hodně špatném duševním stavu. Kvůli zjištěné alergii se mi protočil svět a i když už to dneska beru s nadsázkou a jako normální věc, ty dva měsíce zpátky jsem fakt nemohla. Navíc se do toho začala montovat rodina a přítel, kteří si zjišťovali informace o tom, odkud by se mohla vzít a jaké jsou její případné příznaky. A jedním z nich bylo i hlavní téma této kratičké povídečky, se kterou jsem získala cenu poroty v jedné miniaturní soutěži (to se člověk až po ocenění dozví, že vlastně v soutěži nemá co dělat, poněvadž není místní, jinak by na tom byl lépe)…

Mno, nebudu to protahovat, jenom řeknu, že celá povídka je fikce a příběh samotný se nikdy doopravdy neodehrál.

~~~~~

Neválka

Procházím pražskými uličkami. Mé vlasy jsou nasáklé deštěm, oblečení je promoklé. Jsem promrzlá na kost. Nemám sebemenší zdání, kde to vlastně jsem. Nedokážu vnímat své okolí. Netuším, kolik od toho osudného okamžiku v ordinaci uběhlo času. Telefon jsem vypnula už před mnoha hodinami. Vynechala jsem celé vyučování. A to jsem měla vyšetření objednané na osmou ranní s tím, že hned půjdu do školy. Co naplat. Potřebovala jsem vyčistit hlavu. Ještě stále potřebuji. Jediné, co dokážu vnímat, je smutek mé duše, mé mysli. Hořký smutek v srdci, který stále ne a ne vyprchat. A stále tam je, hrdě se hlásí o slovo a nechce dát přednost jiným emocím.

Je mi líto.“

To byla slova, která jsem si po všech těch vyšetřeních a odběrech vyslechla. Slova, která mi z minuty na minutu naprosto zbortila celou představu o mém budoucím životě.

Ne.

O našem budoucím životě. Slova, která bez zábran roztrhala na malinké kousíčky náš velký sen. Která mi vzala naději a víru v lepší budoucnost. Která zkrátka a dobře…

Slyším zběsilé troubení jakéhosi auta. Uvědomuji si, že stojím na mostě přes dálnici. Zastavuji a hledím do prázdna pozdního večera, možná i noci. Pražským okruhem i v tuto černou hodinu projíždí stále dost aut. Jako by se nic nedělo. Jako bych nepřišla o naději. Jako by všechno bylo normální. Jak můžou takhle žít? Takhle v nevědomosti o trápení ostatních kolem?

Vzpamatuj se, probleskne mi hlavou.

Ne. Nemůžu jim to mít za zlé. Nikdo z těch lidí nemůže mít ponětí, co se se mnou děje. Nikdo netuší, že jsem dostala chuť se sebrat a sletět stejně jako kapky deště dolů, do provozu. Ukončit to tady a teď. K čemu je mi život, když ho nemůžu darovat někomu jinému?

Cítím, jak mi opět vlhnou oči a padá jedna malá kapka za druhou.

Je mi líto.“

Co je vám sakra líto?! Jak vám to může být líto? Vždyť se s takovými případy setkáváte den co den! Jak vám může být vůbec líto, když to máte neustále před nosem?! Jste doktorka, krucifix!

Celiakie vám hodně věcí zkomplikovala, viďte?“

Dalo by se to tak říct.“

Ano, ta zatracená nemoc. Ta věc, kterou mi před rokem našli při běžném odběru krve. Nemoc, která se projevila ze dne na den. Pitomá alergie na věci, které jsem do svých osmnácti let s naprostým klidem konzumovala a měla je ráda. Která se objevila zničeho nic a zaútočila v plné polní. A nedala mi ani náznakem šanci se bránit.

Víte o dalších nemocech souvisejících s touto diagnozou?“

Převrátil se mi tím celý život. Bojovala jsem s vlastním tělem. Bojovala jsem s vyrážkami i nevolností po požití i malého množství omylem snědených potravin s lepkem. Musela jsem překopat celý jídelníček i stravovací návyky.

Musela jsem přehodnotit svůj život. A změnila tím sama sebe.

Bohužel. Mám pro vás nepříznivou zprávu.“

Ani nevím, jak jsem se dostala zpátky k mému pražskému domovu. Prostě najednou stojím u dvou nachlup stejných budov a jsem v milujícím objetí o něco staršího chlapce, který mě starostlivě políbil do promočených vlasů a hladí mě po zádech. Mám co dělat, abych zadržela slzy a nezhroutila se mu v náruči. Říká jakási konejšivá slova. Nejspíš. Nerozumím tomu, co říká. Snažím se najít odvahu mu to říct. Říct mu pravdu. O tom, kde jsem dneska byla. Co jsem se dozvěděla. Ale nemám sílu. A on z pohledu na trosku, která se mu vrhla do náruče, nejspíš moc dobře ví, co se jí honí hlavou. Nejspíš moc dobře ví, že lůno, které jeho milovaná přítelkyně má, bude navždy prázdné a nepřinese život do tohoto prazvláštního světa.

Nikdy nebudete moci porodit dítě.“