A tak jde život…

13. července 2018

Otevírám bránu na školní pozemek, nechávám si otevřené dveře dole na recepci hřiště a sedám zpátky k notebooku. Už několik dní tady bojuji sama se sebou. Na jednu stranu bych měla zpracovávat maturitní otázky a četbu jak do semináře, tak do češtiny, učit se němčinu, ale na druhou se mi vůbec nechce. Snažím se otevřít si stránky a administraci blogu, jenže po napsání pár slov vypínám editor a místo toho čumím do blba či do telefonu. Ideálka.

Jenže mě tlačí čas. Příští týden touhle dobou odevzdávám hřiště i byt zpátky přítelově mamince a já se budu muset vrátit do normální práce. Když tam nad tím přemýšlím, pojem prázdniny už mi třetím rokem nic neříká. Po prvním školním roce v Praze jsem zůstala nějakou dobu u známých a pracovala nadále v Kauflandu, následně byla na táboře (což je sice fajn, ale moc u toho neodpočinete). Druhý rok jsem byla na začátku prázdnin na táboře a následně se vydala zpátky do Prahy, protože holky v (nejmenovaném) elektru na kase měly dovolené a brigádníci vyplňovali krátký dlouhý týden, dvanáctky. Často i v době, kdy měli mít správně volno, jenže někdo odpadl. Nejspíš právě po prázdninách to byla doba, kdy mě práce v tamním podniku začala štvát, ale nechtěla jsem tam nechat holky, kterých mi bylo dost líto. První volnější měsíc jsem měla v listopadu, jenže ten jsem stejně z velké části promarodila.  A pak jsem v únoru, dost na zlost vedoucího prodejny a hlavní pokladní, podala výpověď. Ale víte co? Ani trochu nelituji. Mám teď lepší práce a rozhodně i lépe placené. A netrávím tam téměř každý víkend dvanáctky. Což byl největší zabiják. Právě za ten rok v elektru jsem si totiž osvojila jednu nemilý zlozvyk.

Pití sladkého pití.

Původně jen občas, abych vydržela dlouhé směny, učení do školy a školu samotnou. Vždycky jenom na směně. Jenže se to postupem času zvrtlo a já začala pít čím dál víc. A začala jsem kynout ještě víc, než kdy předtím. Po ukončení pracovního poměru a začátku nového jinde jsem si říkala, že zbavit se téhle závislosti bude na pohodu. Jenže ono jaksi prdlajz. Je mi trochu studno, když tohle píšu, jenže až teď si uvědomuji, jak velký to je problém. I když podvědomě to vím sakra dlouho.

A přesto se toho ne a ne zbavit…

 

19. července 2018

Předposlední den na hřišti. A v BB centru celkově. Bude mi to tu chybět. Fakt že jo. Jak hřiště, tak nahoře byt od potencionální tchyně, kdy jsem po více jak roce opět mohla souvisle vařit v normální kuchyni, za normálních podmínek. A ta postel! O to víc trvám na tom, že jakmile se podaří něco ušetřit, kupujeme novou matraci. Nebo zatlačím na bytnou, zda by ji alespoň částečně neproplatila, poněvadž postel stejně není naše. Protože záda bolí stále víc a víc. A matrace je ve stavu, kdy po minimálně čtyřiceti letech funkčnosti už dosluhuje. A na záda je to velký zápřah. Achjo.

Ale abych se vrátila k BB centru. Je trochu úsměvné, když jdete nakoupit do Alberta, ve kterém jste mimochodem i chvíli pracovali a tudíž vás v něm dobře znají, který máte pár kroků od baráku, v luxusní kancelářské budově, kde všichni chodí ve společenském oblečení a drahé obleky nejsou nic zvláštního, a vy tam naklusáte pro čerstvou snídani v přítelově malém triku, starých třičtvrťácích a v takových těch gumových botách, ideálně ještě nenamalovaná a neučesaná. Nebo když jsem dneska byla na poště, která je v budově až za hlavní cestou, a v tomhle samém outfitu (ovšem už upravená, až takový barbar zase nejsem) pochoduji mezi dalšími kancelářskými „krysami“ (nic proti, mně také říkají agenturní krysa :D), protože za á žádné funkční šaty ani sukně pořádně nemám a za bé je mi to pohodlné a za cé tady nepracuji, jenom přechodně bydlím, takže se prostředí přizpůsobovat nehodlám! 😀

Včerejšek byl ovšem kouzelný. Já seděla celé odpoledne a večer na recepci hřiště, měla tady Niku, kterou jsem občas vzala na procházku, koukala jsem na druhou sérii Legendy Korry, protože na první jsem postupně koukala v televizi, po jedenácté dorazil přítel a místo abychom šli nahoru a spát, rozhodli jsem se grilovat. Zbylo nám ještě něco málo ze sobotní grilovačky a jiné věci se dokoupily. A tak jsme uprostřed téhle luxusní čtvrti pozdě večer grilovali. A zlatý hřeb večera? Nebo spíš půlnoci? Když se vám nechce jít nahoru, půjčíte si míč a při svitu hvězd (a obrovského nápisu na kancelářské budově vedle) si házíte asi půl hodiny balónem. Jen tak. A smějete si. Povídáte si.

A užíváte si ten kouzelný okamžik.

Četba za ÚNOR 2018

Ačkoli byl únor na zážitky a změny bohatý ažaž, čtení jsem pozornost až tak nevěnovala. Na jednu stranu se mi do rukou vrátila čtečka knih, kterou jsem zapomněla u táty v Těšíně, na druhou na tuto činnost nebyla nálada a ani moc čas. Přesto jsem přečetla alespoň jeden titul a druhý rozečetla. O tom však až v březnovém zúčtování. 🙂

Zlodějka knih (Markus Zusak)

Smrt je spoilerovka sama o sobě. Jak říká jedna má spolužačka: „Šťastný konec? Všichni umřeme!“ Jenže nikdy nemáme zdání, kdy přesně tento konec nastane. A když máte skvělé kamarády, kteří Vám konec vyzradí dřív, než se pořádně začtete, taky to není úplně fajn. Na druhou stranu mě ale knížka tak či tak dostala. Má neotřelou vypravěčku, sympatické postavy, kterým až do konce držíte palce, včetně z počátku protivné adoptivní mámy, která nějaké to srdce také má, pozadí druhé světové války, ze kterého sic mrazí, na druhou stranu ovšem určitým způsobem uchvátí. Nebýt toho, že jsem knížku dočítala „na tajňačku“ během vyučování (matika je na tohle skvělým předmětem, viďte?), asi bych se neubránila slzám. Takhle moc mě příběh dostal. A jen tak někomu se to nepovede.

Na víkend do Piešťan

Pátek odpoledne a já s malým růžovým (a možná červeným, nedokážeme se na tom shodnout) netrpělivě stepuji v tramvaji. Zrovna jsem byla v optice vybrat si nové brýle a teď už směřuji na pražské hlavní nádraží, odkud mě čeká několikahodinová cesta do slovenského lázeňského městečka, kde mám trávit víkend a tím i část jarních prázdnin, kter.

Na vláček zelené barvy to stíhám jen o vlásek, ale přece jen sedím na svém místě a můžeme vyrazit. Naproti mě sedí dvě děti, které mi o sobě prozradí, že jedou (sami!!!) na prázdniny k babičce a dědovi na Slovácko a následně za prarodiči do Havířova a že tam beztak zase budou mluvit tou divnou řečí. Musím se pousmát, poněvadž tou „divnou řečí“, o které mluvili a kterou se snažili ze srandy napodobit, je naše těšínské nářečí, které znám pomalu jak vlastní boty. Vesele však mluvím a zatímco děti dovádějí, já se na notebooku koukám na nejnovější díly Miraculous Ladybug. Výborný animák, u něhož se v posledních měsících těším na nové a nové díly.

Po šesti hodinách ve vlaku, kdy už všude kolem vládne večer a tma, konečně vystupuji v Piešťanech, nasedám do taxíku a jedu směr tetin dům, kde už mě čeká výborná večeře, povídání u vína a sledování Milujem Slovensko. A když tak nad tím přemýšlím, je to již dávno, co jsem s touhle tetou pořádně trávila čas a mohla si s ní povídat do aleluja. A abych objasnila její původ – jedná se sestřenici mojí již zesnulé babičky, která s námi žila po dlouhá léta v Těšíně a která je, zároveň, takovou mou třetí babičkou.

V sobotu se probouzím do slunečného rána. Teta už v kuchyni připravila vydatnou snídani a při kávě si povídáme o škole, o bydlení v Praze a o tom, jak těžké je dnes najít pronájem v případě, že s partnerem máte pouze jeden stálý a (skoro) jistý plat, který by pokryl v téhle šílené době často jen nájem v nějakém slušnějším bytě, služby a možná internet.

Po snídani se oblékáme a nejbližším autobusovým spojen vyrážíme z vesnického předměstí do centra Piešťan. Už při výstupu na mě dýchne kouzelná atmosféra – hodně tomu napomáhá pěší zóna, tržiště s voňavou zeleninou a spousta lidí cestujících po městě na kole. Marně přemýšlím, kdy jsem v Praze nebo v Těšíně naposledy viděla tolik lidí jezdit. Pomaličku se procházíme městečkem a teta mi ukazuje všechny malé krámky, které stojí za pozornost. Tamhle dělají teplé lázeňské oplatky, tam zase mají skvělou kávu. Jo, a za rohem je vynikající pekařství! A pečou i bezlepkové pečivo – akorát mají dneska zavřeno. Zkrátka a dobře, v centru je spoustu míst, kam se dá zajít, posedět, odpočinout si a přitom nasávat neopakovatelnou lázeňskou atmosféru.

Během procházení jedné z uliček s krámky narážíme na obchůdek se zdravou výživou. Ze zvědavosti do něj vcházíme a mně málem ukápne slina – mají zde totiž i bezlepkové dobroty, které v Čechách neseženu, a jako příjemný bonus výprodej rohlíků ze včerejšího dne – za zlomek ceny. Není o čem diskutovat, pár drobností včetně rýžové mouky a Jizerky (pro všechny případy… přece jen nejsem v rodině jediný bezlepkáček) pobereme a za chvíli už jsme v místním obchodním centru, kde krom jiného nacházíme pobočku mého zaměstnavatele. I když se mi sem ani trochu nechce nakonec podlehnu a chvíli brouzdáme kolem notebooků, tabletů, sluchátek, mixérů i myček. Zkrátka a dobře, zřejmě toho nemám v Praze dost.

Po návratu domů k tetě uvaříme oběd a dáváme si šlofíka – ani jsem nepostřehla, že usínám, a už bylo pět odpoledne. Holt prázdniny, že ano. Teta v době mého spánku mezitím na stole v obýváku roztáhla svou oblíbenou aktivitu – puzzle. Musím se při těch všech drobných částkách obrázku pousmát; moc dobře si totiž pamatuji, jak teta s babičkou po večerech neustále skládaly u nás doma jeden obraz za druhým. Pomalu, ale jistě. Nevím proč, nevím jak, ale začínám skládat s ní a během dalšího popíjení vína a pojídání čerstvého ovoce složíme menší, tu méně náročnou část Orloje. Před spaním pak ještě relaxuji u sledování seriálů.

Další den dopoledne je ve znamení vaření – má přijet tetin bratr s manželkou a krom ukuchtění dobrého oběda to znamená i upéct nějakou dobrotu. I když v našem případě to spíš znamenalo usmažit. Teta ráno přichystala těsto na koblížky, které se daly krátce před obědem usmažit. Větší dobrotu už jsem dlouho neměla! Její koblížky jsou totiž nejlepší, jaké jsem kdy jedla. Kaj tam s celiakii, jeden koblížek za rok mě nezabije.

Po obědě se pevně rozhodnu, že toto odpoledne se znovu vydám do města – tentokrát ovšem na kole. Půjčuji si tudíž kolo z garáže a vyrážím do velkého světa města za řekou Váh. Vyjíždím z Banky přes lázeňský ostrůvek (docela zajímavý fakt, který rozhodně překvapí – lázeňský areál je téměř celý obklíčen řekou), kde se projíždím kolonádou, až dorazím k pěšímu mostu, který odděluje lázně od centra Piešťan. A podívaná je to úžasná. Všude kolem lidi, příjemné teplo, hraje tady muzika… sesedám z kola a nechávám se unést ve víru místní příjemné atmosféry. Na chvíli zapomínám na všechny starosti. Jen si užívám fakt, že žiji. Stejně jako všichni kolem mě. Musím se pousmát, když vidím pána, jak ve svém malém stánečku připravuje voňavý popcorn, po kterém touží jak zdejší děti a kolemjdoucí, tak i holubi. Také je zde stánek se suvenýry – beru domů do Prahy čtvery lázeňské oplatky (přítel i jeho ségra si na nich pochutnají) a jednu magnetku na ledničku. Vždycky se mi líbilo, jak je měla babička na ledničce, a s touhle tradicí pomalu začínám i já. Projíždím se po městě, bez bundy, poněvadž je poměrně dost teplo. Má to svou atmosféru. Fakt že jo. Dávám si cappuccino v jedné z kaváren, o kterých mi předešlý den povídala teta, v jednom z obchůdků koupím i korbáčiky, bez kterých bych se domů do Prahy vrátit nemohla (to by mi dali!). V okamžiku, kdy se začíná stmívat, se vracím zpátky k tetě. Cestou se ještě jednou projíždím lázeňským ostrovem, na kterém zrovna začal smrdět místní pramen – sic léčivý, ale věřte, zkažená vajíčka mi vážně nevoní.

Zbytek večera už probíhá dle zažitých kolejí – sledujeme televizi, popíjíme teplý čaj a dobré víno, a k tomu se nadále snažíme poskládat puzzle s Orlojem. To aby mi náhodou nezačínala chybět Praha, jak si teta svým milým způsobem rýpne.

V pondělí ráno mám problém dostat se z vyhřáté postele. Ani trochu se mi nechce vracet zpátky, ale pracovní povinnosti v Praze již očekávají můj příjezd, stejně jako přítel. Navíc, nebudu nic nalhávat, být s tetou je hrozně fajn. Člověk začíná ztrácet pojem o čase a dozvídá se zajímavé příběhy z rodinné historie. Třeba jako když s babičkou mému vegetariánsky vychovávanému bratránkovi v době, kdy žil u nás v Těšíně (to jsem chodila do školky a on k tomu neměl daleko), nenápadně do stravy vmíchávaly maso. Nebo mu na pohodu dali rohlík se šunkou s tím, že to je česká sójová šunka a podobně. No prostě věci, které by dnes do pusy nevzal a spousta lidí by za to v dnešní době babičky odsoudila do pekel.

Z Piešťan odjíždím s plnou taškou dobrot (domácí marmelády jsou nej!) před jedenáctou dopoledne přeplněným rychlíkem jedoucím z Košic do Bratislavy. Zpáteční cestu Arriva vlakem jsem odmítla s tím, že na krátké vzdálenosti fajn, ale další šestihodinovku bych nepřežila. V Bratislavě následně necelou hodinku čekám na Regiojet do Prahy. A zatímco postávám ve vestibulu hlavního nádraží, už v diáři vyhlížím další volno, kdy bych se do Piešťan mohla znovu podívat. Protože čas s touto starší dámou je úžasně strávený. A příběhy, které vypráví, by mi už po jejím odchodu nikdo nikdy nepovyprávěl takovým způsobem, jakým vypráví ona.

Četba za LEDEN 2018

Uběhlo to jako voda. Ani jsem se nestačila pořádně nadechnout a vkročit do nového roku s plnou parou a už je tu zase únor. A ačkoli se zdálo, že v lednu budu v rámci čtení velmi aktivní, věci do školy, práce, nechuť do čehokoli a občasné sledování seriálů (zlatý Netflix!) omezili četbu jen na tři tituly.

Aristokratka ve varuAristokratka na koni (Evžen Boček)

Pokračování Poslední aristokratky, které jsem dostala k Vánocům od přítelovy maminky, na sebe nenechalo dlouho čekat. Zvlášť když mi den před odjezdem na Slezsko přítel daroval i třetí díl. První díl jsem přečetla prakticky jedním dechem a začala mě sužovat depka. Otázkou totiž bylo, kde během svátků sehnat druhý díl, abych si ho mohla přečíst co nejdřív. Nakonec jsem ho sehnala až po návratu do Prahy, v Dobrovském na Letňanech, kde jsem si odskočila během polední pauzy v práci. Šéf ze mě musel mít opravdu legraci, když si vybavím, jak jsem vyběhla z prodejny a za deset minut přiletěla zpátky a zalezla dozadu, abych mohla přečíst co nejvíc.
Co mě velmi zarazilo byla délka. Oproti prvnímu dílu je Aristokratka ve varu totiž o polovinu kratší. Chvíli jsem si myslela, jestli jsem třeba nevzala do ruky špatný výtisk, který v tiskárně nedopatřením zkazili a distributoři si toho nevšimli, ale po krátkém prohledání strejdy Googla jsem zjistila, že v knížce není ani o list méně. No nic, no. Třetí díl už je zase o něco delší, ale pořád nedosahuje délku toho prvního.
Mladá Kostková opět píše deníkové zápisky o životě na zámku a především o své šílené rodině a zaměstnancích, včetně potrhlé Denisky. Autor jede ve stále stejném tempu, postavy se nikterak výrazně charakterově nemění (otázkou je, zda je to dobře či nikoli) a máme zde spoustu fórků na denní tisk, knížete Schwarzenberga (áno, legendární Karlovy Vary) či tatínka chamtivce, který by nejraději všechny peníze ukryl před celým světem a Milada, u které se divím, že ještě měla nápady, jak zámek zachránit. A nesmíme zapomenout na paní Tichou s hektolitry ořechovky.
Jen těžko byste u téhle série hledali hlubší myšlenku, ale na pobavení rozhodně stačí. Ale za mě můžu rozhodně doporučit.

 

Deset malých černoušků (Agatha Christie)

Četba jak do povinné literatury k maturitě, tak i společně s momentálně rozečteným Orient Expressem do literárního semináře (vítejte na studiu knihkupeckých činností). Nikdy předtím jsem do Christie nic nečetla, pouze jsem kdysi dávno viděla pár Poirotovek se Suchetem a nejnovější Orient Express s hvězdným obsazením. I to byl důvod, proč jsem si při vybírání četby na evropskou prózu 20. století vybrala právě Christie.
Deset lidí různých profesí, kteří se nikdy nesetkali a nemají spolu nic společného, se na pozvání různých dávných přátel setkávají na Černochově ostrově. Místo přátelského posezení je však čeká „soud“, kde každého jednotlivého z přítomných obviní z vraždy, kterou v minulosti spáchal, ale nikdy za ni nebyl odsouzen. Jeden po druhém umírá v náruči vraha. Jenže kdo to může být, když na celém ostrově není nikdo jiný, než oni samotní?
Dnes již klasické dílo Agathy Christie, které se v zahraničí několikrát muselo přejmenovat, a jehož příběh mi nedá spát asi ještě dlouho. Ono ačkoli čekáte, co se stane, poněvadž básnička o deseti černoušcích dost napoví, stejně se stane něco, co nečekáte. A vraha, který si zahrává s psychikou postav, jsem taky neodhalila a konec byl jeden velký „ó můj bože, to jako vážně?!“ Brilantně napsaná detektivna/thriller. Jako fakt. Povinná četba. Nejen k maturitě. A asi půjdu číst další Agathu.

~ ♥ ~
Celkový počet přečtených stran: 520
~ ♥ ~

Co Vy a Vaše četba? Máte nějaký zajímavý tip? Sem s ním! 😉

Smutek

Druhý ze sepsaných akrostichů z hodin tvůrčího psaní. Zkoušeli jste někdy napsat něco takového?

Severní vánek prohání se pustinami
Mokrá víčka značí
Utrpení jednoho člověka.
Tělo a duše, hluboké city
Eva s Adamem v ráji zakusili.
Krutý to bez lásky svět.

Stesk

Pamatujete si ještě na jeden starší akrostich? Tehdy jsem byla v prvním ročníku na knihkupecké a suplující profesor nám zadal toto téma. Teď, ve třetím ročníku, se k němu vracíme se současným profesorem. 🙂

Světlo do černých časů jsi přinesl
Teplo Tvé mi bylo blízké, jako malé
Esterky blízké nekonečnu jsou.
Silný cit dvou duší zahořel, však
Katův meč nás o něj připravil.

Nejsem hlupák (verze 2014)

I po sedmi letech, kdy už Conana téměř nesleduji, poněvadž často nemám chuť ani čas, se občas ráda vrátím ke starým dílům seriálu, případně i přečtu nějakou tu fanfikci. Někdy před třemi lety jsem na popud nápadu napsala kratší povídku, ve které se jako hlavní hrdina představil Kogoro Móri, otec Ran. Ovšem se vším, co se od té doby přihodila, jsem na ní naprosto zapomněla. Až při prohrabávání externího disku se mi však podařilo najít několik cenných dokumentů, ve kterých jsem našla i tuto povídku.

Přeji tedy příjemné čtení. 🙂

Nejsem hlupák

Ha, takže vy si myslíte, že jsem hloupý? Já, velký detektiv Kogoro Móri, vás teď přesvědčím, že tak hloupý, naivní a uspaný, jak se často zdám, rozhodně nejsem. Hlavně to první zmíněné. Protože já, Kogoro Móri, hloupý chlapík s velkou zálibou v pivu a sledování pořadů s Jóko Okino rozhodně NEJSEM! Přednesu vám tu největší dedukční práci, kterou jsem kdy zvládl! A i když se můj příběh může zdát mírně neuvěřitelný, je to pravda.

Dřív, než začnu vyprávět o tom, co se děje teď, bych ale měl trochu objasnit některé věci v minulosti. Měl jsem milující ženu, rozkošnou dcerku, v práci výborný kolektiv… Občas si říkám, že bych se do těch časů rád vrátil. Jenže jak už to bývá, nic nebývá dokonalé věčně. Všechno mé základy k stále lepšímu životu postupně padaly. Jako první sníh. Kvůli postřelení nevinné osoby ve službě, mé milované Eri, jsem přišel o práci. Založil jsem detektivní agenturu, ale ta moc neprosperovala a brzy na to mě Eri opustila. Ať si říká, že to bylo nedoceněním jejího kuchařského (příšerného) umění, moc dobře vím, že jí to tehdy ranilo. A to i když znala přesný důvod, proč jsem to tehdy udělal. Ran zůstala u mě, přece jen jsem na ní měl na rozdíl od paní právničky dost času, ale z původně předpokládaných pár týdnů, možná měsíců, se staly celé roky. Dávala mi to ze začátku pěkně sežrat, často zůstávala sama ve svém pokoji, nebo se držela toho synáčka rádoby detektiva, co se věčně pletl všude pod nohy místo toho, aby seděl u počítače a psal ty své detektivky. Viděla ve mně toho, kdo za to všechno může. A když nad tím přemýšlím, měla pravdu. Nevyčítám jí to. Viděla, co se tehdy večer na policejní stanici stalo a co se stalo se mnou za těch pár týdnů po odchodu Eri z mého života stalo. Pivko už nebylo občasné zpříjemnění večera, ale nástroj v utopení se ve svém žalu. V ledničce nebyly dvě plechovky, ale rovnou celý kartón. V kapse aspoň dvě krabičky cigár. Otáčel jsem se za každou sukní. Mé dedukce byly stále horší a horší, přestali chodit zákazníci. Na dlouhá léta jsem skončil jen jako blbé soukromé očko, co po ulicích hledá umňoukaná stvořeníčka bohatých ženštin. Hrozně to zábavná práce, ale furt lepší, než žít pouze z alimentů na dceru.

Příběh jako takový však začíná zhruba až o deset let později. Ten večer se už šestnáctiletá Ran vrátila z Tropického parku sama s tím, že si ten Kudovic hajzlík ještě musel něco vyřídit, ale začala mít o něj strach a šla se za ním tedy podívat domů. Když se vracela, už se sedmiletým klučinou za ruku, zrovna jsem nadšeně letěl k nejnovějšímu případu, tentokrát významnějšího významu – měl jsem za úkol zjistit víc o únosu dcerky jednoho bohatého snoba. A kupodivu, ten večer se mi ten případ povedlo dovést k řádnému ukončení. Rodinka se znovu shledala a já dostal slib o vyplacení velké odměny. Považoval jsem to za osobní úspěch. Byl jsem natolik šťastný, že jsem dokonce dovolil nasáčkovat se tomu spratkovi Conanovi, údajnému příbuznému jednoho z našich známých, k nám do bytu a nějaký čas s námi žít. Přece jen to byl on, kdo přišel na nápad se psem.

O pár dnů později se mi začalo neobvykle dařit. Setkal jsem se se svou oblíbenkyní, Jóko Okino, a pomohl jí s objasněním vraždy v jejím bytě. A pár dní poté vyřešil vraždu v muzeu, čímž jsem si získal pozornost médií a budoucích klientů. Už to nebyly zatoulané kočky, ale špehování, loupeže, vraždy… Až se to postupně změnilo v téměř samé vraždy. Vyřešil jsem všechno. Jako by se na mě přilepila štěstěna… Nebo ten spratek, abych byl přesný.

Všechno mi to začalo být divné pár týdnů po jeho objevení. Ať jsme se hnuli kamkoli, vždy nás nějaká krev, kulka nebo nůž čekal. A já vše záhadně vyřešil. Nebo ne? Abych pravdu řek, nic jsem si z toho nepamatoval. Ani hlásku. Poslední, co tomu vždy předcházelo, bylo malé píchnutí, většinou do krku a silné nutkání dát si šlofíka. A pak až samotné probuzení. Mnohdy jsem byl sám překvapený, kdo je ve skutečnosti vrahem. Začalo se mi říkat „spící Kogoro“, protože podle všeho jsem při případech vypadal, jako bych spal. Po několika takových aférkách jsem měl toho pocitu, že se děje něco mimo mé vědomí, dost a rozhodl se zjistit, co za tím stojí. Zašel jsem si k psychologovi. Ptal se doktora, jestli se mi náhodou neprojevila nějaký zvláštní druh epilepsie s mluvením ze spánku. Ptal se u svých známých u policie. Bylo poměrně překvapením, když jsem zjistil, že v tomhle spícím režimu za poslední dobu nejsem sám. Kamarádka mé dcery se do tohoto „transu“, jak to nazval on, dostala také. A ne jednou. A čirou náhodou byl u toho vždy i ten malej vyžírka. Mým hlavním podezřelým se tedy stal on. Na místě činu jsem pozoroval jeho chování. Snažil jsem si vzpomenout, kde už jsem něco takového viděl. Byl na sedmiletého chlapce neuvěřitelně inteligentní a všímavý, mnohdy nám u místa činu nenápadně pomohl k prolomení nějaké stopy. Nemohl jsem si nepovšimnou jeho hodinek a motýlka. Ať se šlo kamkoli, vždy měl ty dvě věci u sebe.

Jednou jsme takhle byly u případu, který jsem záměrně vyhodnotil jako sebevraždu a chystal se i s Ran a Conanem odejít. Jenže Conan najednou musel na záchod a tudíž jsme se zdrželi o něco déle, než by bylo potřeba. Seděl jsem na pohovce a čekal. A pak to přišlo. Píchnutí do krku a neuvěřitelné nutkání usnout. Jenže mé spaní tentokrát nemělo dlouhé trvání a já se probudil. Využil jsem situace. Oči stále zavřené jsem šokovaně poslouchal svůj vlastní hlas, jak vysvětluje princip vraždy. Když konečně skončil, vrah byl zatčen, jako normální rodinka jsme odešli domů a vzhledem k pokročilé hodině šli spát. Tedy, aspoň co se týče Ran s Conanem. Já sám dlouho ležel v posteli a vyrazil ke spratkovým věcem ve chvíli, kdy jsem si byl stoprocentně jistý, že už opravdu spí. Hodinky měl společně s motýlkem položené hned u oblečení na další den, nebylo nijak těžké si je prohlédnout a sejmout otisky prstů. V duchu jsem se musel smát nad vlastní debilitou. Tak takhle to celé bylo. Motýlek s měničem hlasu a hodinky s uspávací šipkou. Zbývalo vyřešit poslední záhadu. Co je tenhle Conan Edogawa ve skutečnosti zač.

Druhý den dopoledne jsem se stavil do policejní laboratoře a u předem dobře připravených otisků prstů nechal zjistit jejich původce. Výsledek pro mě až takovým překvapením nebyl, vzhledem k tomu všemu, co se poslední dobou událo. Takže Šiniči Kudo se jakýmsi způsobem opět stal možná sedmiletým dítětem. Ale i přesto. Měl jsem vztek. Nehorázný vztek. Tak nejen, že se ten nafoukaný středoškolský detektiv, co mi brával práci, lepil na mou dceru a div že spolu ještě nechodili, ale také nás sprostě podvedl a Ran svým zmizením zlomil srdce. Že jí občas zavolal nebo že se sem tam vynořil z hlubin pekel a pozdravil jí? No jasně, nejspíš ho to muselo hrozně těšit, spratka! Rozbít mu hubu by bylo málo! Navíc mi to mohlo dojít dřív – krom těch brýlí to byl úplně stejný harant, jako ten od spisovatele před deseti lety. A objevil se ve stejný večer, v jaký uznávaný Šiniči Kudo zmizel z povrchu zemského.

Po třech dnech, kdy jsem mu dělal peklo na zemi, jsem si však uvědomil, že je v tom možná stejně nevinně, jako někteří podezřelí v mých případech. Začal jsem si spojovat víc a víc detailů jeho pobytu u nás. Ano, možná nás využíval, ale zároveň jsem si uvědomil jeho zapálení u všech případů. A pokaždé, když byla Ran v nebezpečí přispěchal a pomohl. Jednou dokonce úplně stejným způsobem, jako já tehdy na stanici vysvobodil Eri ze spárů šílence. Když se objevila jeho takzvaná matka, byl v šoku a nechtěl odjet. Netuším sice, co se tam tehdy událo, ale Jukiko odvedla v rámci přestrojení dobrou práci. Málem jsem jí také nepoznal. Jednou jsem se šel v noci napít a ani jsem nemohl vkročit do kanceláře, protože by si všiml, že ho sleduji, jak se mi hrabe v mých složkách se starými případy a zkouší najít něco, co by ho dovedlo k tomu, co hledá. Předpokládám, že právě kvůli tomu také tehdy chtěl bydlet u nás. Všechny dílky skládačky se během času začaly plnit. Tajemná dívka žijící u profesora Agasy, dle občasných poznámek inteligentnější, než kdejaký dávno dospělý člověk. Poté Šiničiho občasné objevení, ale krátce na to zas zmizení. Jeho tajemný případ, o kterém s Ran nemohl mluvit a přání, aby při vyřešení případu nebyl zmíněn v novinách. A pak tu byla častá přítomnost federálů, se kterými Conan jednal a pomáhal jim stejně, jako mně japonské policii v kdejakém případě (aspoň podle jistých zdrojů). Bylo tu až moc náznaků, že se pod rouškou tokijského světla skrývá něco velmi temného. Něco, co Kudovi způsobilo všechny tyhle problémy. Je možné, že by snad existovala látka, kterou by bylo možné změnit se zase na dítě? Nejspíš ano. A to bych si nikdy předtím nebyl schopen něco takového představit.

Jak šel čas, byl jsem už natolik zvyklý, že náznak tajemného vítězného úsměvu v Conanově tváři mi napověděl, že se blíží můj dedukční spánek. No, spánek. Hádám, že Agasa při vytváření hodinek a uspávací látky v nich zapomněl, že účinek může po čase přestat působit. A když tu látku dostáváte i několikrát týdně během celého půlroku, může se stát, že přestane působit úplně. Tak, jako se se stalo mně. Až si občas říkám, že za to své padání a hraní věčně nemožného „spícího Kogora“, co se všude motá a blbě bez špetky smyslů kecá, bych mohl dostat Oscara či jinou prestižní cenu za herecký výkon. Dokonce i mé dedukční schopnosti se znovu dostaly do formy až tak, že často znávám vraha dřív, než brýlatý spratek. Stále si můžu na toho hloupého debilního detektiva hrát, ale už dávno jím nejsem. A i když to přiznávám nerad, za všechno můžu vděčit tomu spratkovi. Akorát nechci vidět, jak na tohle všechno jednou bude reagovat Ran. Pokud se to tedy dozví.

Takže mám na vás poslední otázku – stále jsem pro vás ten hloupý, debilní detektiv bez kousku smyslu pro dedukci, kterým se často zdám?

Vzpomínání

Jsou to dva roky, co jsem po ránu seděla jako přikovaná k počítači a vyťukávala tato slova. Seznamte se se Vzpomínáním, povídkou, kterou jsem napsala jakožto domácí úkol v prosinci 2015 a dnes jsem ho náhodou objevila při úklidu externího disku.

Vzpomínání

Na nastavenou dlaň mi spadla první sněhová vločka. Slabě jsem se usmála. Byla to příjemná připomínka mého sladkého dětství prožitého na venkově, daleko od jakéhokoli ruchu velkoměsta. Děti si tenkrát s čímkoli uměly nádherně vyhrát, ať už to byla spousta vody o prázdninách, v blátě na podzim a na jaře či právě se sněhem, který měly často ze všeho nejraději. A první sníh pro ně měl i dobré znamení – blížil se čas Vánoc, období, kdy rodina byla pospolu a vyprávěla si nejrůznější příhody ze života svého i ze života svých předků.

Po tváři mi stekla nostalgická slza. Byla hřejivá, stejně jako mé nejmilejší vzpomínky. Tehdy, bylo to dvanáct let zpátky a mně bylo čerstvých dvacet let, jsem se poprvé setkala s ním. Byla to láska na první pohled, jen jsem to delší dobu nechtěla přiznat. Spřátelili jsme se. On pracoval v knihkupectví, já studovala architekturu. Naše přátelství se postupně změnilo na čistou lásku a přesně po roce, 21. prosince, jsme se poprvé políbili. Na tom samém místě, kde jsme se poznali.

Léta plynula. Vzali jsme se a byli šťastní. Strávili jsme spolu nádherné chvíle plné vzájemné lásky, přežili jsme všelijaké útrapy. Žili jsme v bytě na kraji města, ale ve velmi dobré lokalitě, kterou nám kde kdo záviděl. Každé Vánoce jsme přijížděli k mým rodičům na venkov, kde jsme se krom jiného setkali i s mou sestrou a její početnou rodinou. Na rozdíl ode mě si ji mohla dovolit, aniž by tím ohrozila své zdraví. Můj manžel byl naštěstí pozorný a milující, tahle skutečnost mu nikdy nevadila. Dokonce to byl on, kdo navrhl adopci.

Jenže někdy to bohužel nevyjde tak, jak by si člověk přál. Před dvěma lety, těsně před adopcí malé holčičky, kterou jsme si měli vzít právě před Vánoci, můj manžel díky autonehodě přišel o život. Všechno šlo do kytek. Já se musela rozloučit s holčičkou a se svým směšným platem jsem nemohla splácet ani hypotéku bytu. Rodina mi nepomohla. Přišla jsem o střechu nad hlavou, musela jsem rozprodat veškerý svůj majetek.

A od té doby den co den sedávám na tom stejném místě, na místě, kde jsme se kdysi poprvé potkali a kde se odehrál náš první polibek, tak nevinný a přitom nádherný.

Stekla další slza. V ten samý okamžik mi ovšem do klobouku přede mnou malý klouček, mohlo mu být nanejvýš šest let, vhodil padesátikorunu. Když viděl, jak se mi po tváři kutálí slza, usmál se a nevinným dětským hlasem řekl: „Neplačte prosím, paní. Bude lépe,“ a bez počkání na mé obvyklé vřelé díky odešel.

„Kéž bys tak věděl, chlapečku,“ pošeptala jsem a zadívala se na až neobvykle čisté nebesa nade mnou, ze kterých padaly nevinně bílé sněhové vločky. „Doufám, že tě tato situace nikdy nepotká. Bůh ti žehnej.“

Nemám ráda Vánoce, už nějakou dobu ne. Ale ráda na ty, které jsem prožila s láskou mého života a rodinou, vzpomínám.

Rande s antibiotiky

Neuvěřitelná únava, rýma, špatný dech, hodně práce do školy a ledové počasí, kdy u nás ve škole pořádně netopí a člověk se velmi rychle nachladí. Večer v osm, maximálně v devět v posteli a spát až do rána, ideálně i zaspat tři budíky a do školy se dokymácet na minutu přesně s tím příšerným zvoněním, případně 40 minut po zazvonění na první hodinu… ano, geniální. Ale pořád si nic nepřipouštíte. Prostě rýma. Ta se v jednu chvíli zdá, že konečně ustupuje a hned večer dostanete teplotu, kterou skutečně cítíte. A druhý den ráno už i přes skutečnost, že se jedná o váš nejoblíbenější den v týdnu, poněvadž nemusíte sedět v té proklaté budově, zkrátka a dobře nevstanete, protože je vám tak mizerně, že to nejde. Píšete na praxi, že se nemůžete dostavit, a i když jste ještě ani nebyli na vstupní prohlídce, zamíříte k novému obvodnímu lékaři, kde vás sestřičky nejdřív okřiknou, že ten den mají poradu a nemají na vás čas. Příjemné to chování. A když už vás tedy konečně vezmou, začnou se chovat o něco lépe. Bezradně jim ukážete svůj krk, vezmou výtěr a jen tak se zmíní, že máte neskutečně nateklou mandli a nechápou, jak jste se při bolesti nemohli nedostavit dřív. A vy se jim jen přes migrénu snažíte vysvětlit, že vás až do rána v krku nebolelo, akorát jste měli rýmu a únavu, kterou přes zimu máte normálně. U doktora jen dostanete předepsány antibiotika a nějaké další léky a sestřičku ještě v recepci prosíte, jestli se to nedá bez antibiotik. Nedá. Ale paralen a nějaké další drobnosti ukecáte na to, že je máte doma.

Takže teď už třetím dnem ležím v posteli, popíjím čaj, nemám vůbec chuť k jídlu, ovšem stále je tu hlad, takže do sebe tlačím alespoň tunu ovoce a především do sebe třikrát denně s odporem soukám antibiotika, které mi doktor předepsal. A furt se mi chce spát. Jak radostné. Učitelé budou mít po návratu do školy zase kecy o tom, že u mě nemají známky a že si ještě rozmyslí, zda mě nechají projít do dalšího pololetí s prospěchem či nikoli. Jako každý rok.

Vynikající společnost mi krom přítele dělá první série Dr. House. Jeho humor mi sedí naprosto dokonale. Věděli jste, že americká verze má jinou znělku než evropská? Já se k tomu dopídila až v šestém díle, kdy mi došla zásoba česky dabovaných dílů a přesedla jsem na angličtinu. A upřímně? Pořád se držím názoru, že House jako postava je jedna z nejlépe nadabovaných postav v českém dabingu napříč seriály. Stejně jako celá série Sherlock od České televize. Lidi mě za to nenávidí, ale je to pravda. Ten dabing se DÁ POSLOUCHAT. Což mi připomíná, že bych si možná mohla projet celého Sherlocka. A možná po letech opět kouknout na Jak prosté (Elementary). Americký Sherlock, kde Watsona hraje ženská? Why not. První série byla skvělá. I když se nemuseli držet onoho „bude se jmenovat Sherlock a ona Watsonová“.

Když tak na to koukám, mám nejvyšší čas vzít si léky. Mějte se krásně. Konec hlášení.