Smutek

Druhý ze sepsaných akrostichů z hodin tvůrčího psaní. Zkoušeli jste někdy napsat něco takového?

Severní vánek prohání se pustinami
Mokrá víčka značí
Utrpení jednoho člověka.
Tělo a duše, hluboké city
Eva s Adamem v ráji zakusili.
Krutý to bez lásky svět.

Stesk

Pamatujete si ještě na jeden starší akrostich? Tehdy jsem byla v prvním ročníku na knihkupecké a suplující profesor nám zadal toto téma. Teď, ve třetím ročníku, se k němu vracíme se současným profesorem. 🙂

Světlo do černých časů jsi přinesl
Teplo Tvé mi bylo blízké, jako malé
Esterky blízké nekonečnu jsou.
Silný cit dvou duší zahořel, však
Katův meč nás o něj připravil.

Vzpomínání

Jsou to dva roky, co jsem po ránu seděla jako přikovaná k počítači a vyťukávala tato slova. Seznamte se se Vzpomínáním, povídkou, kterou jsem napsala jakožto domácí úkol v prosinci 2015 a dnes jsem ho náhodou objevila při úklidu externího disku.

Vzpomínání

Na nastavenou dlaň mi spadla první sněhová vločka. Slabě jsem se usmála. Byla to příjemná připomínka mého sladkého dětství prožitého na venkově, daleko od jakéhokoli ruchu velkoměsta. Děti si tenkrát s čímkoli uměly nádherně vyhrát, ať už to byla spousta vody o prázdninách, v blátě na podzim a na jaře či právě se sněhem, který měly často ze všeho nejraději. A první sníh pro ně měl i dobré znamení – blížil se čas Vánoc, období, kdy rodina byla pospolu a vyprávěla si nejrůznější příhody ze života svého i ze života svých předků.

Po tváři mi stekla nostalgická slza. Byla hřejivá, stejně jako mé nejmilejší vzpomínky. Tehdy, bylo to dvanáct let zpátky a mně bylo čerstvých dvacet let, jsem se poprvé setkala s ním. Byla to láska na první pohled, jen jsem to delší dobu nechtěla přiznat. Spřátelili jsme se. On pracoval v knihkupectví, já studovala architekturu. Naše přátelství se postupně změnilo na čistou lásku a přesně po roce, 21. prosince, jsme se poprvé políbili. Na tom samém místě, kde jsme se poznali.

Léta plynula. Vzali jsme se a byli šťastní. Strávili jsme spolu nádherné chvíle plné vzájemné lásky, přežili jsme všelijaké útrapy. Žili jsme v bytě na kraji města, ale ve velmi dobré lokalitě, kterou nám kde kdo záviděl. Každé Vánoce jsme přijížděli k mým rodičům na venkov, kde jsme se krom jiného setkali i s mou sestrou a její početnou rodinou. Na rozdíl ode mě si ji mohla dovolit, aniž by tím ohrozila své zdraví. Můj manžel byl naštěstí pozorný a milující, tahle skutečnost mu nikdy nevadila. Dokonce to byl on, kdo navrhl adopci.

Jenže někdy to bohužel nevyjde tak, jak by si člověk přál. Před dvěma lety, těsně před adopcí malé holčičky, kterou jsme si měli vzít právě před Vánoci, můj manžel díky autonehodě přišel o život. Všechno šlo do kytek. Já se musela rozloučit s holčičkou a se svým směšným platem jsem nemohla splácet ani hypotéku bytu. Rodina mi nepomohla. Přišla jsem o střechu nad hlavou, musela jsem rozprodat veškerý svůj majetek.

A od té doby den co den sedávám na tom stejném místě, na místě, kde jsme se kdysi poprvé potkali a kde se odehrál náš první polibek, tak nevinný a přitom nádherný.

Stekla další slza. V ten samý okamžik mi ovšem do klobouku přede mnou malý klouček, mohlo mu být nanejvýš šest let, vhodil padesátikorunu. Když viděl, jak se mi po tváři kutálí slza, usmál se a nevinným dětským hlasem řekl: „Neplačte prosím, paní. Bude lépe,“ a bez počkání na mé obvyklé vřelé díky odešel.

„Kéž bys tak věděl, chlapečku,“ pošeptala jsem a zadívala se na až neobvykle čisté nebesa nade mnou, ze kterých padaly nevinně bílé sněhové vločky. „Doufám, že tě tato situace nikdy nepotká. Bůh ti žehnej.“

Nemám ráda Vánoce, už nějakou dobu ne. Ale ráda na ty, které jsem prožila s láskou mého života a rodinou, vzpomínám.

Jeseň

Tam venku
všechno jasné světlo se vytratilo.
Listí ožehlé krví
se postupně ze stromů ztrácí.
Chlad se šíří krajem,
velmi krutý jest,
však sníh ještě nedotáh.

Děvočka ve svetru
na svého milého čeká
u hradeb vedoucích
do věčných fantazií.

A hle,
osudová píseň
tiše pobrukuje
takty melancholie.

Kafe došlo!

Máte rádi dětské říkánky? Já taky. Takže jednu přebásněnou písničku Vám tu dnes s radostí nasdílím.

Jakákoli podobnost s realitou… je vlastně přirozená.

Kafe došlo

Kafe došlo, kafe došlo,
Kdopak nám ho připraví?
Promotéři houby dělaj
a starosti nemají.

Marťa kašle, Věra smrká,
Káťu chytla migréna.
Zákazníci brzy dostaj
každýho na kolena.

Malá hra (POVÍDKA)

Na pražských literárních dílnách, které vede Terka Matoušková, zpravidla procvičujeme, co všechno dokážeme napsat. Cílem tohoto experimentu bylo, zda autor dokáže napsat postavu, která bude umístěna v budoucnosti nebo v minulosti, a která zároveň bude povídat o autorovi. Poněvadž jsem mírně nestíhala, zkrátila jsem své vyprávění na minimum, ale pointa zůstává stejná, jakou jsem si ji na začátku vymyslela. K tomu, jak jsem některým zúčastněným nejspíš způsobila literární šok, se vyjadřovat nebudu.

Co Vy na to?

Malá hra

Znuděně se prohraboval ve starých svazcích knihovny letního zámečku. Nikdy by neřekl, že by se do tohoto prazvláštního světa mohly dostat příběhy ze Země. Natož přímo celé svazky titulů bez jediného škrábnutí, v jeho světě staletími v prachu zapomenuté.

Pokračovat ve čtení „Malá hra (POVÍDKA)“

Ztráty & nálezy [TVŮRČÍ PSANÍ]

Páni. Už je to měsíc a půl, co začal nový školní rok. Člověk by tomu až nevěřil. A s novým školním rokem přišel i druhý rok tvůrčího psaní. Osobně jsem dost zvědavá, co všechno letos budeme psát a s jakými útvary se setkáme tentokrát.

Na včerejší hodině jsme dostali za úkol napsat krátkou básničku s dobrou rytmikou na téma „ztráty a nálezy„. Nejsem si jistá, zda-li je to úplně správně, ale dílečko se mi líbí. 🙂

Tvurci_psani

Sedí mužík na židličce,
nechal mozek ve školičce.
Hledí, slídí, vzpomíná,
co to vlastně všechno zná.

Vedle něj si mladík sedí,
na monitor stále hledí.
Zapisuje všechnu bídu,
nemá příliš mnoho splínu.

„Ale vůbec, pane Rajt,
nejste žádnej policajt.
Nemůžete přeci za to,
že vám kdesi šlohli auto.“

Vedro & klid [TVŮRČÍ PSANÍ]

Poslední zadání z prvního ročníku je (konečně) tady. Tehdy jsme měly stručně shrnout, jak vypadá naše běžné červnové odpoledne. A jednoduše? Zhruba takhle.

Tvurci_psani

Unaveně mžourám očima do netbooku. Kamarád mi asi hodinu zpátky poslal povídku s tím, zda bych se na ní ještě dnes nepodívala, poněvadž jí potřebuje do zítřejšího rána odevzdat. Skoro poslepu nacházím hrnek s čajem a téměř bezmyšlenkovitě se napiju. Na pokoji je až neuvěřitelný klid. Jediný, kdo mi dělá společnost, je Marťa, avšak ta stejně jako já dělá věci do školy. Kolik je vlastně hodin, sedm, osm? Kdo ví. Starost mi to moc nedělá, hlavně dodělat práci. A především – hlavně, že je tu ten krásný, tichý klid, který ani vychovatelka nevyruší…

„ZDAR, DÁMY!“ slyším najednou Sářin hlas a prudké otevření dveří. Bezva. To s klidem jsem neměla říkat. Příchozí přeletí z chodby na druhý konec našeho malého, věčně neuklizeného království a začíná se svlékat, téměř na oči zastávce, která je na kopečku za internátem. „Takže, zaprvé – je mi kurva vedro,“ přiznává uříceně.

„Počasí tomu moc nenahrává,“ směje se pobaveně Martina, ale Sára tomu nijak zvlášť pozornost nevěnuje. Místo toho pokračuje ve svlékání a výkladu: „Zadruhé – je mi sakra kurva vedro.“

„Nedivím se,“ přitaká Klára, která zrovna přichází do pokoje. No ta tu ještě chyběla. Mám dojem, že se mi na hlavně musí krásně rýsovat křečové žíly. Raději se znovu chystám ponořit do textu, ale velice rychle jsem znovu vyrušena.

„A zatřetí -„

„Je ti vedro?“ zeptám se ironicky.

„Áno! Musela jsem rychle vyběhnout z Nuseláku až sem, pěšky! No věřily byste tomu?“

„Ne,“ odpovídám otráveně a provizorně si nasazuji sluchátka, i když vím, že mi budou naprosto k ničemu. Prosím, Bože na nebesích, ať už jsou prázdniny! Nebo alespoň víkend, to tu nikdo neslídí a neřve. A normální studující člověk se i vyspí.

Co takhle svatba, šperkaři? [TVŮRČÍ PSANÍ]

Znáte Terezu Matouškovou? Česká autorka, blogerka a sympatická holčina, která krom jiného vede i literární dílny v Brně a od tohoto roku nově i v Praze. Jednou do měsíce se takhle sejdeme na Smíchově a dvě hodiny píšeme. A na první hodině jsem vypracovala tohle.

Tvurci_psani

V jednom sogaelském přístavním městečku žil mladík se zvučným jménem Mikael. O peníze měl díky rodinnému zázemí postaráno, stejně jako o případnou práci či možnosti nejvyšších vzdělání. Školy přesto již dávno i přes výčitky rodičů zanechal a místo toho se věnoval tomu, co považoval za dobrou obživu – jeho vášnivým koníčkem bylo vytváření šperků. Po čase se jeho práce proflákla po celém okolí a na přístavním tržišti, kde prodával, byl vyhledávaným šperkařem.

Léta plynula a téměř třicetiletému Mikaelovi se dařilo. Na pohled mu nic nechybělo. Jenže jednoho večera, to byl zrovna na návštěvě u rodičů, se ho matka zeptala na otázku, která ji už dlouho trápila: „A kdy budu babičkou?“

Mikael se zakuckal. Její otázka ho značně překvapila. Nikdy předtím nejevila sebemenší zájem o to státi se něčím takovým, jako byla babička. A ani on sám nad tím zatím nijak zvlášť nepřemýšlel.

„To ještě nevím,“ přiznal po chvíli trapného ticha, kdy bylo slyšet jen cinkání příboru o talíř.

„A máš už dívku?“ otázal se pro změnu otec.

„Nemám,“ odpověděl prostě Mikael. V hloubi duše doufal, že tím jejich všetečné otázky skončí. Jak hluboce se mýlil.

„A měl jsi už alespoň nějakou?“ pokračovala matka zvídavě.

„Jistě.“ O tom, že to bylo dobrých deset let zpátky ještě na Umělecké akademii, raději pomlčel.

„Možná by nebylo za škodu si nějakou opatřit,“ vložila se do rozhovoru babička Miora, doteď s nezájmem pojídající švestkovou polévku. „Šikovný jsi, peníze vyděláváš, fešák jsi, o rodinu by ses taktéž dobře postaral.“

„Já vím,“ zamumlal Mikael. Znuděně si nacpal další lžičku polévky do pusy.

„Tak kde to v tom případě vázne?“ převzal slovo otec. „Víš, synu, rád bych, aby alespoň někdo převzal mé řemeslo bojovníka Řádu. Ať už by to byl syn či snad dcera, dítě by udělalo rodině radost. A tobě by také bylo lépe – manželka by ti navařila, uklidila doma, postarala se o výchovu dětí… a to nemluvím o jiných slastech.“ Mrkl rošťácky na svou manželku, která mu jen opětovala hravý úsměv.

„Fajn. Chápu-li to dobře, mám si najít ženskou,“ shrnul podrážděně Mikael a stanul od stolu. „Jdu se projít, je tu dusno.“

V předsíni ještě slyšel, jak babička poznamenává: „Hlavně, ať děvče rozmilé umí vařit! A prstýnek synek musí dobře udělat, ať se dívka nezalekne a chlapce neodmítne.“

Jablko [TVŮRČÍ PSANÍ]

Další z děl, tentokráte psané ve dvojici. Měli jsme na vylosované téma napsat dialog dvou kamarádek, každá za jednu. Kdo psal kterou, to už asi nebude tak těžké odvodit. Mou společnicí tenkrát byla Ema, kterou tímto zdravím. Mám Tě ráda, jsi úžasný človíček a věřím, že tu animaci k DofE zvládneš! 😉Tvurci_psani

Martina: Tyhle jablka od farmářů jsou nejlepší, no ne?

Lenka: Máš pravdu, jsou velice chutná.

Martina: Cos vlastně dělala včera večer? Ani na fejsu jsi nebyla.

Lenka: No, já… byla jsem se představit rodičům přítele.

Martina: Až tak? No pěkně. Povídej.

Lenka: Co by? Nic zajímavého.

Martina: Nezníš tak.

Lenka: Však říkám, že nic.

Martina: Vyklop to.

Lenka: Jeho táta… pije. A pije hodně. Ani nepracuje, je na podpoře.

Martina: A to tě má jako proč trápit?

Lenka: Víš… říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. Je mu vzhledem hodně podobný…

Martina: Áha. Takže ty máš strach, aby náhodou nezačal pít i ten tvůj, je to tak?

Lenka: Ano…

Martina: Nestresuj hned. Nemusí být hned po otci, no ne?

Lenka: Ale…

Martina: Žádné ale nechci slyšet. Pokud by se ovšem něco takového NÁHODOU stalo… a jestli se ten idiot jenom přiblíží ke skleničce s chlastem, tak ti přísahám, že vezmu tohle jablko, vygooglím si recept na spící kletbu a narvu mu ho do krku!