Smutek

Druhý ze sepsaných akrostichů z hodin tvůrčího psaní. Zkoušeli jste někdy napsat něco takového?

Severní vánek prohání se pustinami
Mokrá víčka značí
Utrpení jednoho člověka.
Tělo a duše, hluboké city
Eva s Adamem v ráji zakusili.
Krutý to bez lásky svět.

Stesk

Pamatujete si ještě na jeden starší akrostich? Tehdy jsem byla v prvním ročníku na knihkupecké a suplující profesor nám zadal toto téma. Teď, ve třetím ročníku, se k němu vracíme se současným profesorem. 🙂

Světlo do černých časů jsi přinesl
Teplo Tvé mi bylo blízké, jako malé
Esterky blízké nekonečnu jsou.
Silný cit dvou duší zahořel, však
Katův meč nás o něj připravil.

Nejsem hlupák (verze 2014)

I po sedmi letech, kdy už Conana téměř nesleduji, poněvadž často nemám chuť ani čas, se občas ráda vrátím ke starým dílům seriálu, případně i přečtu nějakou tu fanfikci. Někdy před třemi lety jsem na popud nápadu napsala kratší povídku, ve které se jako hlavní hrdina představil Kogoro Móri, otec Ran. Ovšem se vším, co se od té doby přihodila, jsem na ní naprosto zapomněla. Až při prohrabávání externího disku se mi však podařilo najít několik cenných dokumentů, ve kterých jsem našla i tuto povídku.

Přeji tedy příjemné čtení. 🙂

Nejsem hlupák

Ha, takže vy si myslíte, že jsem hloupý? Já, velký detektiv Kogoro Móri, vás teď přesvědčím, že tak hloupý, naivní a uspaný, jak se často zdám, rozhodně nejsem. Hlavně to první zmíněné. Protože já, Kogoro Móri, hloupý chlapík s velkou zálibou v pivu a sledování pořadů s Jóko Okino rozhodně NEJSEM! Přednesu vám tu největší dedukční práci, kterou jsem kdy zvládl! A i když se můj příběh může zdát mírně neuvěřitelný, je to pravda.

Dřív, než začnu vyprávět o tom, co se děje teď, bych ale měl trochu objasnit některé věci v minulosti. Měl jsem milující ženu, rozkošnou dcerku, v práci výborný kolektiv… Občas si říkám, že bych se do těch časů rád vrátil. Jenže jak už to bývá, nic nebývá dokonalé věčně. Všechno mé základy k stále lepšímu životu postupně padaly. Jako první sníh. Kvůli postřelení nevinné osoby ve službě, mé milované Eri, jsem přišel o práci. Založil jsem detektivní agenturu, ale ta moc neprosperovala a brzy na to mě Eri opustila. Ať si říká, že to bylo nedoceněním jejího kuchařského (příšerného) umění, moc dobře vím, že jí to tehdy ranilo. A to i když znala přesný důvod, proč jsem to tehdy udělal. Ran zůstala u mě, přece jen jsem na ní měl na rozdíl od paní právničky dost času, ale z původně předpokládaných pár týdnů, možná měsíců, se staly celé roky. Dávala mi to ze začátku pěkně sežrat, často zůstávala sama ve svém pokoji, nebo se držela toho synáčka rádoby detektiva, co se věčně pletl všude pod nohy místo toho, aby seděl u počítače a psal ty své detektivky. Viděla ve mně toho, kdo za to všechno může. A když nad tím přemýšlím, měla pravdu. Nevyčítám jí to. Viděla, co se tehdy večer na policejní stanici stalo a co se stalo se mnou za těch pár týdnů po odchodu Eri z mého života stalo. Pivko už nebylo občasné zpříjemnění večera, ale nástroj v utopení se ve svém žalu. V ledničce nebyly dvě plechovky, ale rovnou celý kartón. V kapse aspoň dvě krabičky cigár. Otáčel jsem se za každou sukní. Mé dedukce byly stále horší a horší, přestali chodit zákazníci. Na dlouhá léta jsem skončil jen jako blbé soukromé očko, co po ulicích hledá umňoukaná stvořeníčka bohatých ženštin. Hrozně to zábavná práce, ale furt lepší, než žít pouze z alimentů na dceru.

Příběh jako takový však začíná zhruba až o deset let později. Ten večer se už šestnáctiletá Ran vrátila z Tropického parku sama s tím, že si ten Kudovic hajzlík ještě musel něco vyřídit, ale začala mít o něj strach a šla se za ním tedy podívat domů. Když se vracela, už se sedmiletým klučinou za ruku, zrovna jsem nadšeně letěl k nejnovějšímu případu, tentokrát významnějšího významu – měl jsem za úkol zjistit víc o únosu dcerky jednoho bohatého snoba. A kupodivu, ten večer se mi ten případ povedlo dovést k řádnému ukončení. Rodinka se znovu shledala a já dostal slib o vyplacení velké odměny. Považoval jsem to za osobní úspěch. Byl jsem natolik šťastný, že jsem dokonce dovolil nasáčkovat se tomu spratkovi Conanovi, údajnému příbuznému jednoho z našich známých, k nám do bytu a nějaký čas s námi žít. Přece jen to byl on, kdo přišel na nápad se psem.

O pár dnů později se mi začalo neobvykle dařit. Setkal jsem se se svou oblíbenkyní, Jóko Okino, a pomohl jí s objasněním vraždy v jejím bytě. A pár dní poté vyřešil vraždu v muzeu, čímž jsem si získal pozornost médií a budoucích klientů. Už to nebyly zatoulané kočky, ale špehování, loupeže, vraždy… Až se to postupně změnilo v téměř samé vraždy. Vyřešil jsem všechno. Jako by se na mě přilepila štěstěna… Nebo ten spratek, abych byl přesný.

Všechno mi to začalo být divné pár týdnů po jeho objevení. Ať jsme se hnuli kamkoli, vždy nás nějaká krev, kulka nebo nůž čekal. A já vše záhadně vyřešil. Nebo ne? Abych pravdu řek, nic jsem si z toho nepamatoval. Ani hlásku. Poslední, co tomu vždy předcházelo, bylo malé píchnutí, většinou do krku a silné nutkání dát si šlofíka. A pak až samotné probuzení. Mnohdy jsem byl sám překvapený, kdo je ve skutečnosti vrahem. Začalo se mi říkat „spící Kogoro“, protože podle všeho jsem při případech vypadal, jako bych spal. Po několika takových aférkách jsem měl toho pocitu, že se děje něco mimo mé vědomí, dost a rozhodl se zjistit, co za tím stojí. Zašel jsem si k psychologovi. Ptal se doktora, jestli se mi náhodou neprojevila nějaký zvláštní druh epilepsie s mluvením ze spánku. Ptal se u svých známých u policie. Bylo poměrně překvapením, když jsem zjistil, že v tomhle spícím režimu za poslední dobu nejsem sám. Kamarádka mé dcery se do tohoto „transu“, jak to nazval on, dostala také. A ne jednou. A čirou náhodou byl u toho vždy i ten malej vyžírka. Mým hlavním podezřelým se tedy stal on. Na místě činu jsem pozoroval jeho chování. Snažil jsem si vzpomenout, kde už jsem něco takového viděl. Byl na sedmiletého chlapce neuvěřitelně inteligentní a všímavý, mnohdy nám u místa činu nenápadně pomohl k prolomení nějaké stopy. Nemohl jsem si nepovšimnou jeho hodinek a motýlka. Ať se šlo kamkoli, vždy měl ty dvě věci u sebe.

Jednou jsme takhle byly u případu, který jsem záměrně vyhodnotil jako sebevraždu a chystal se i s Ran a Conanem odejít. Jenže Conan najednou musel na záchod a tudíž jsme se zdrželi o něco déle, než by bylo potřeba. Seděl jsem na pohovce a čekal. A pak to přišlo. Píchnutí do krku a neuvěřitelné nutkání usnout. Jenže mé spaní tentokrát nemělo dlouhé trvání a já se probudil. Využil jsem situace. Oči stále zavřené jsem šokovaně poslouchal svůj vlastní hlas, jak vysvětluje princip vraždy. Když konečně skončil, vrah byl zatčen, jako normální rodinka jsme odešli domů a vzhledem k pokročilé hodině šli spát. Tedy, aspoň co se týče Ran s Conanem. Já sám dlouho ležel v posteli a vyrazil ke spratkovým věcem ve chvíli, kdy jsem si byl stoprocentně jistý, že už opravdu spí. Hodinky měl společně s motýlkem položené hned u oblečení na další den, nebylo nijak těžké si je prohlédnout a sejmout otisky prstů. V duchu jsem se musel smát nad vlastní debilitou. Tak takhle to celé bylo. Motýlek s měničem hlasu a hodinky s uspávací šipkou. Zbývalo vyřešit poslední záhadu. Co je tenhle Conan Edogawa ve skutečnosti zač.

Druhý den dopoledne jsem se stavil do policejní laboratoře a u předem dobře připravených otisků prstů nechal zjistit jejich původce. Výsledek pro mě až takovým překvapením nebyl, vzhledem k tomu všemu, co se poslední dobou událo. Takže Šiniči Kudo se jakýmsi způsobem opět stal možná sedmiletým dítětem. Ale i přesto. Měl jsem vztek. Nehorázný vztek. Tak nejen, že se ten nafoukaný středoškolský detektiv, co mi brával práci, lepil na mou dceru a div že spolu ještě nechodili, ale také nás sprostě podvedl a Ran svým zmizením zlomil srdce. Že jí občas zavolal nebo že se sem tam vynořil z hlubin pekel a pozdravil jí? No jasně, nejspíš ho to muselo hrozně těšit, spratka! Rozbít mu hubu by bylo málo! Navíc mi to mohlo dojít dřív – krom těch brýlí to byl úplně stejný harant, jako ten od spisovatele před deseti lety. A objevil se ve stejný večer, v jaký uznávaný Šiniči Kudo zmizel z povrchu zemského.

Po třech dnech, kdy jsem mu dělal peklo na zemi, jsem si však uvědomil, že je v tom možná stejně nevinně, jako někteří podezřelí v mých případech. Začal jsem si spojovat víc a víc detailů jeho pobytu u nás. Ano, možná nás využíval, ale zároveň jsem si uvědomil jeho zapálení u všech případů. A pokaždé, když byla Ran v nebezpečí přispěchal a pomohl. Jednou dokonce úplně stejným způsobem, jako já tehdy na stanici vysvobodil Eri ze spárů šílence. Když se objevila jeho takzvaná matka, byl v šoku a nechtěl odjet. Netuším sice, co se tam tehdy událo, ale Jukiko odvedla v rámci přestrojení dobrou práci. Málem jsem jí také nepoznal. Jednou jsem se šel v noci napít a ani jsem nemohl vkročit do kanceláře, protože by si všiml, že ho sleduji, jak se mi hrabe v mých složkách se starými případy a zkouší najít něco, co by ho dovedlo k tomu, co hledá. Předpokládám, že právě kvůli tomu také tehdy chtěl bydlet u nás. Všechny dílky skládačky se během času začaly plnit. Tajemná dívka žijící u profesora Agasy, dle občasných poznámek inteligentnější, než kdejaký dávno dospělý člověk. Poté Šiničiho občasné objevení, ale krátce na to zas zmizení. Jeho tajemný případ, o kterém s Ran nemohl mluvit a přání, aby při vyřešení případu nebyl zmíněn v novinách. A pak tu byla častá přítomnost federálů, se kterými Conan jednal a pomáhal jim stejně, jako mně japonské policii v kdejakém případě (aspoň podle jistých zdrojů). Bylo tu až moc náznaků, že se pod rouškou tokijského světla skrývá něco velmi temného. Něco, co Kudovi způsobilo všechny tyhle problémy. Je možné, že by snad existovala látka, kterou by bylo možné změnit se zase na dítě? Nejspíš ano. A to bych si nikdy předtím nebyl schopen něco takového představit.

Jak šel čas, byl jsem už natolik zvyklý, že náznak tajemného vítězného úsměvu v Conanově tváři mi napověděl, že se blíží můj dedukční spánek. No, spánek. Hádám, že Agasa při vytváření hodinek a uspávací látky v nich zapomněl, že účinek může po čase přestat působit. A když tu látku dostáváte i několikrát týdně během celého půlroku, může se stát, že přestane působit úplně. Tak, jako se se stalo mně. Až si občas říkám, že za to své padání a hraní věčně nemožného „spícího Kogora“, co se všude motá a blbě bez špetky smyslů kecá, bych mohl dostat Oscara či jinou prestižní cenu za herecký výkon. Dokonce i mé dedukční schopnosti se znovu dostaly do formy až tak, že často znávám vraha dřív, než brýlatý spratek. Stále si můžu na toho hloupého debilního detektiva hrát, ale už dávno jím nejsem. A i když to přiznávám nerad, za všechno můžu vděčit tomu spratkovi. Akorát nechci vidět, jak na tohle všechno jednou bude reagovat Ran. Pokud se to tedy dozví.

Takže mám na vás poslední otázku – stále jsem pro vás ten hloupý, debilní detektiv bez kousku smyslu pro dedukci, kterým se často zdám?

Vzpomínání

Jsou to dva roky, co jsem po ránu seděla jako přikovaná k počítači a vyťukávala tato slova. Seznamte se se Vzpomínáním, povídkou, kterou jsem napsala jakožto domácí úkol v prosinci 2015 a dnes jsem ho náhodou objevila při úklidu externího disku.

Vzpomínání

Na nastavenou dlaň mi spadla první sněhová vločka. Slabě jsem se usmála. Byla to příjemná připomínka mého sladkého dětství prožitého na venkově, daleko od jakéhokoli ruchu velkoměsta. Děti si tenkrát s čímkoli uměly nádherně vyhrát, ať už to byla spousta vody o prázdninách, v blátě na podzim a na jaře či právě se sněhem, který měly často ze všeho nejraději. A první sníh pro ně měl i dobré znamení – blížil se čas Vánoc, období, kdy rodina byla pospolu a vyprávěla si nejrůznější příhody ze života svého i ze života svých předků.

Po tváři mi stekla nostalgická slza. Byla hřejivá, stejně jako mé nejmilejší vzpomínky. Tehdy, bylo to dvanáct let zpátky a mně bylo čerstvých dvacet let, jsem se poprvé setkala s ním. Byla to láska na první pohled, jen jsem to delší dobu nechtěla přiznat. Spřátelili jsme se. On pracoval v knihkupectví, já studovala architekturu. Naše přátelství se postupně změnilo na čistou lásku a přesně po roce, 21. prosince, jsme se poprvé políbili. Na tom samém místě, kde jsme se poznali.

Léta plynula. Vzali jsme se a byli šťastní. Strávili jsme spolu nádherné chvíle plné vzájemné lásky, přežili jsme všelijaké útrapy. Žili jsme v bytě na kraji města, ale ve velmi dobré lokalitě, kterou nám kde kdo záviděl. Každé Vánoce jsme přijížděli k mým rodičům na venkov, kde jsme se krom jiného setkali i s mou sestrou a její početnou rodinou. Na rozdíl ode mě si ji mohla dovolit, aniž by tím ohrozila své zdraví. Můj manžel byl naštěstí pozorný a milující, tahle skutečnost mu nikdy nevadila. Dokonce to byl on, kdo navrhl adopci.

Jenže někdy to bohužel nevyjde tak, jak by si člověk přál. Před dvěma lety, těsně před adopcí malé holčičky, kterou jsme si měli vzít právě před Vánoci, můj manžel díky autonehodě přišel o život. Všechno šlo do kytek. Já se musela rozloučit s holčičkou a se svým směšným platem jsem nemohla splácet ani hypotéku bytu. Rodina mi nepomohla. Přišla jsem o střechu nad hlavou, musela jsem rozprodat veškerý svůj majetek.

A od té doby den co den sedávám na tom stejném místě, na místě, kde jsme se kdysi poprvé potkali a kde se odehrál náš první polibek, tak nevinný a přitom nádherný.

Stekla další slza. V ten samý okamžik mi ovšem do klobouku přede mnou malý klouček, mohlo mu být nanejvýš šest let, vhodil padesátikorunu. Když viděl, jak se mi po tváři kutálí slza, usmál se a nevinným dětským hlasem řekl: „Neplačte prosím, paní. Bude lépe,“ a bez počkání na mé obvyklé vřelé díky odešel.

„Kéž bys tak věděl, chlapečku,“ pošeptala jsem a zadívala se na až neobvykle čisté nebesa nade mnou, ze kterých padaly nevinně bílé sněhové vločky. „Doufám, že tě tato situace nikdy nepotká. Bůh ti žehnej.“

Nemám ráda Vánoce, už nějakou dobu ne. Ale ráda na ty, které jsem prožila s láskou mého života a rodinou, vzpomínám.

Jeseň

Tam venku
všechno jasné světlo se vytratilo.
Listí ožehlé krví
se postupně ze stromů ztrácí.
Chlad se šíří krajem,
velmi krutý jest,
však sníh ještě nedotáh.

Děvočka ve svetru
na svého milého čeká
u hradeb vedoucích
do věčných fantazií.

A hle,
osudová píseň
tiše pobrukuje
takty melancholie.

Kafe došlo!

Máte rádi dětské říkánky? Já taky. Takže jednu přebásněnou písničku Vám tu dnes s radostí nasdílím.

Jakákoli podobnost s realitou… je vlastně přirozená.

Kafe došlo

Kafe došlo, kafe došlo,
Kdopak nám ho připraví?
Promotéři houby dělaj
a starosti nemají.

Marťa kašle, Věra smrká,
Káťu chytla migréna.
Zákazníci brzy dostaj
každýho na kolena.

Malá hra (POVÍDKA)

Na pražských literárních dílnách, které vede Terka Matoušková, zpravidla procvičujeme, co všechno dokážeme napsat. Cílem tohoto experimentu bylo, zda autor dokáže napsat postavu, která bude umístěna v budoucnosti nebo v minulosti, a která zároveň bude povídat o autorovi. Poněvadž jsem mírně nestíhala, zkrátila jsem své vyprávění na minimum, ale pointa zůstává stejná, jakou jsem si ji na začátku vymyslela. K tomu, jak jsem některým zúčastněným nejspíš způsobila literární šok, se vyjadřovat nebudu.

Co Vy na to?

Malá hra

Znuděně se prohraboval ve starých svazcích knihovny letního zámečku. Nikdy by neřekl, že by se do tohoto prazvláštního světa mohly dostat příběhy ze Země. Natož přímo celé svazky titulů bez jediného škrábnutí, v jeho světě staletími v prachu zapomenuté.

Pokračovat ve čtení „Malá hra (POVÍDKA)“

Když láska vzkvétá ~ Kapitola čtvrtá

„Nezáviď nikomu, protože nevíš, zda neskrývá něco, co bys s ním za žádnou cenu nevyměnil.“

-Strinberg August

~ ♥ ~

Kdyby to ráno jenom tušila, jaké pozdvižení svou pouhou přítomností ve městě způsobí, nejspíš by si dala mnohem víc záležet na tom zůstat ostatními poníky nepoznána. Cítila všechny ty pohledy, které ji překvapeně, jindy šokovaně pozorovaly. Docela jasně i slyšela většinu poznámek, které k její osobě byly vysloveny. Každá z nich byla jako ledová sprcha. S každou z nich si uvědomovala, že možná nebyl nejlepší nápad nějakou práci vůbec hledat.

Pokračovat ve čtení „Když láska vzkvétá ~ Kapitola čtvrtá“

Festival párů ~ Láska

Láska

Mno. To bychom měli o tom, jak jsme se seznámili, dali dohromady, takové menší žárlení (kdo to měl sakra vědět?!) a teď bych vám mohl říct, jak to vlastně bylo dál. Pokud vás to tedy baví a raději byste se nevrátili do pekel, odkud jste se vzali… nebo vlastně ne, teď přehánět nebudu.

Fluttershy jsem miloval. Ze všeho nejvíc na světě. A stále miluji. Jenom jsme nevěděli, jak to dát znát všem kolem nás okolo. Nikdo o nás neměl po dva roky tušení. Až si říkám, jak krásně nám to vycházelo. Na veřejnosti jsme stále byli velmi dobří přátelé. Jenže v soukromí jsme oba moc dobře věděli, že nás pojí něco jiného. A já zatoužil naši lásku spojit svazkem. Měl jsem dokonalou vizi o tom, jak to udělat. A tak jsem se pustil do práce.

Nejdřív jsem byl požádat o kopýtko jejího otce. Byl poněkud překvapen (možná až zděšen, ale na druhou stranu je to sympaťák, to jako jo), že má jeho dcerunka už přes dva roky milého a navíc takového machra, jako jsem já… fajn, teď přeháním. Ale svolení jsem dostal a teď zbývalo jediné – požádat samotnou Flutt o kopýtko nejdůstojnějším způsobem, jaký jakožto takové malé přítulné démonisko můžu dopustit. Doslova.

Někteří tenkrát byli zděšeni. Jiní to tak nějak čekali, bo jak řekla jistá princezna z Křišťálové říše, z dobrých přátel to nikdy není daleko. Až z toho v jejím podání mrazí. Elementy harmonie už se s tím nějak smířily. Přece jen jsme kámoši, no ne? Výsledkem toho prozrazení nebylo nic jiného, než prstýnek na kopýtku mé drahé.

Svatba to byla veliká. I když původně byla určena jen pro nejbližší, nebyl bych pánem chaosu, kdyby se dotyčný chaos neobjevil i na svatební hostině. O to větší zábava to celé ale byla. A hlavně – celou tu dobu jsme měli oči jenom pro sebe. Nikdo jiný kolem nás neexistoval. A občas stále neexistuje. A že bych měl nějakou potřebu koukat po jiné? No promiňte, co bych to byl za manžela?

A právě proto, že se máme s maminkou rádi, jste na světě i vy dvě, naše milované dcerušky.

Teď už na veselejší notu, ať se furt nebavíme jen o vážných věcech – jaký příběh si dáme příště?

Festival párů ~ Žárlivost

A je tu třetí část ze čtyř. Tentokrát na téma…

Žárlivost

Přemýšlím, kde jsem se svým vyprávěním skončil. Po takové době je to docela záhul.

Ó, už si vzpomínám!

Takže jak to bylo dál.

Ubíhaly dny, následně týdny a měsíce. Nikdo o tom, že jsme my dva víc než jen přátelé, co spolu čajíčkují, netušil. Díky všem pradávným. Hned by nás nejspíš oba hnali, případně odsuzovali. Co je ovšem důležité, to je výsledek. Náš vztah se krásně rozvíjel. Jeden by řekl, že doslova kvete. Jenže všechno se jednou zkomplikuje, ať chcete nebo ne. Vždycky. Dokonce i vztah dvou zamilovaných tvorů.

Byla zrovna šílená vedra a oba jsme si užívali (trochu po svém) sluníčka na pláži rybníku nedaleko Ponyvillu. Zatímco já jsem samozřejmě nezapomínal na své staré povolání a trošilinku (ale vážně jen trošku) škádlil svým uměním pár vybraných poníků, Fluttershy byla společně s ostatními představitelkami Elementy harmonie ve vodě a užívala si jakžtakž studené vody (stejně si furt stojím za tím, že už teplotně připomínala kafe). Byl na ni nádherný pohled!

Po chvíli (prý) otravování jsem si všiml, že Flutt pozoruje jakýsi zvláštní floutek. Doslova a do písmene. Prazvláštní rozcuchaný účes, strniště na bradě, přiblblý úsměv. Až se mi zdál trochu blažený. Po chvíli si ho všimla i Fluttershy a rozeběhla se k němu. Nechápal jsem. Oni si spolu povídali. Smáli se spolu. A najednou…

Nějaký poník jen tak objímá mou Fluttershy? Tak to tedy ne!

Zakročil jsem. A možná to trochu přehnal. Má nejmilejší se na mě zlobila ještě několik dalších dnů. Jenže kdo měl sakra vědět, že to byl její povedený mladší bratříček?