Neválka (povídka)

Není to tak dávno, co jsem se ze dne na den musela zúčastnit některé z četných literárních soutěží. I když jsem o tom nechtěla mluvit, byla jsem tehdy v hodně špatném duševním stavu. Kvůli zjištěné alergii se mi protočil svět a i když už to dneska beru s nadsázkou a jako normální věc, ty dva měsíce zpátky jsem fakt nemohla. Navíc se do toho začala montovat rodina a přítel, kteří si zjišťovali informace o tom, odkud by se mohla vzít a jaké jsou její případné příznaky. A jedním z nich bylo i hlavní téma této kratičké povídečky, se kterou jsem získala cenu poroty v jedné miniaturní soutěži (to se člověk až po ocenění dozví, že vlastně v soutěži nemá co dělat, poněvadž není místní, jinak by na tom byl lépe)…

Mno, nebudu to protahovat, jenom řeknu, že celá povídka je fikce a příběh samotný se nikdy doopravdy neodehrál.

Neválka

Procházím pražskými uličkami. Mé vlasy jsou nasáklé deštěm, oblečení je promoklé. Jsem promrzlá na kost. Nemám sebemenší zdání, kde to vlastně jsem. Nedokážu vnímat své okolí. Netuším, kolik od toho osudného okamžiku v ordinaci uběhlo času. Telefon jsem vypnula už před mnoha hodinami. Vynechala jsem celé vyučování. A to jsem měla vyšetření objednané na osmou ranní s tím, že hned půjdu do školy. Co naplat. Potřebovala jsem vyčistit hlavu. Ještě stále potřebuji. Jediné, co dokážu vnímat, je smutek mé duše, mé mysli. Hořký smutek v srdci, který stále ne a ne vyprchat. A stále tam je, hrdě se hlásí o slovo a nechce dát přednost jiným emocím.

Je mi líto.“

To byla slova, která jsem si po všech těch vyšetřeních a odběrech vyslechla. Slova, která mi z minuty na minutu naprosto zbortila celou představu o mém budoucím životě.

Ne.

O našem budoucím životě. Slova, která bez zábran roztrhala na malinké kousíčky náš velký sen. Která mi vzala naději a víru v lepší budoucnost. Která zkrátka a dobře…

Slyším zběsilé troubení jakéhosi auta. Uvědomuji si, že stojím na mostě přes dálnici. Zastavuji a hledím do prázdna pozdního večera, možná i noci. Pražským okruhem i v tuto černou hodinu projíždí stále dost aut. Jako by se nic nedělo. Jako bych nepřišla o naději. Jako by všechno bylo normální. Jak můžou takhle žít? Takhle v nevědomosti o trápení ostatních kolem?

Vzpamatuj se, probleskne mi hlavou.

Ne. Nemůžu jim to mít za zlé. Nikdo z těch lidí nemůže mít ponětí, co se se mnou děje. Nikdo netuší, že jsem dostala chuť se sebrat a sletět stejně jako kapky deště dolů, do provozu. Ukončit to tady a teď. K čemu je mi život, když ho nemůžu darovat někomu jinému?

Cítím, jak mi opět vlhnou oči a padá jedna malá kapka za druhou.

Je mi líto.“

Co je vám sakra líto?! Jak vám to může být líto? Vždyť se s takovými případy setkáváte den co den! Jak vám může být vůbec líto, když to máte neustále před nosem?! Jste doktorka, krucifix!

Celiakie vám hodně věcí zkomplikovala, viďte?“

Dalo by se to tak říct.“

Ano, ta zatracená nemoc. Ta věc, kterou mi před rokem našli při běžném odběru krve. Nemoc, která se projevila ze dne na den. Pitomá alergie na věci, které jsem do svých osmnácti let s naprostým klidem konzumovala a měla je ráda. Která se objevila zničeho nic a zaútočila v plné polní. A nedala mi ani náznakem šanci se bránit.

Víte o dalších nemocech souvisejících s touto diagnozou?“

Převrátil se mi tím celý život. Bojovala jsem s vlastním tělem. Bojovala jsem s vyrážkami i nevolností po požití i malého množství omylem snědených potravin s lepkem. Musela jsem překopat celý jídelníček i stravovací návyky.

Musela jsem přehodnotit svůj život. A změnila tím sama sebe.

Bohužel. Mám pro vás nepříznivou zprávu.“

Ani nevím, jak jsem se dostala zpátky k mému pražskému domovu. Prostě najednou stojím u dvou nachlup stejných budov a jsem v milujícím objetí o něco staršího chlapce, který mě starostlivě políbil do promočených vlasů a hladí mě po zádech. Mám co dělat, abych zadržela slzy a nezhroutila se mu v náruči. Říká jakási konejšivá slova. Nejspíš. Nerozumím tomu, co říká. Snažím se najít odvahu mu to říct. Říct mu pravdu. O tom, kde jsem dneska byla. Co jsem se dozvěděla. Ale nemám sílu. A on z pohledu na trosku, která se mu vrhla do náruče, nejspíš moc dobře ví, co se jí honí hlavou. Nejspíš moc dobře ví, že lůno, které jeho milovaná přítelkyně má, bude navždy prázdné a nepřinese život do tohoto prazvláštního světa.

Nikdy nebudete moci porodit dítě.“

Festival párů ~ Sblížení

Je to už nějaký čas, co se tady objevila první část povídky k projektu Festival párů. Tudíž nastal čas, abych Vám odhalila, co se vlastně dělo dál…

Sblížení

Takže zrekapitulujme si to. Byl jsem kámen. Elementy mě napodruhé vysvobodily. Měl jsem navázat tu děsnou věc. Stalo se. Všechno by se zdálo v pořádku. Tedy, alespoň pro ně. Já (nedobrovolně) stále více ubíhal k myšlenkám na malou, milou Fluttershy. Otázkou bylo, jak se k ní sakra dostat blíž. Tedy krom pravidelného čajového dýchánku, kde jsem byl čestným hostem. To zase jo, to jsem jí viděl a tak všechno. Ale jak jí třeba vzít za kopýtko? Jasně, mohl jsem použít svá kouzla a chaos k tomu, abych získal, co chci, ale upřímně? Takhle by to nešlo. Alespoň co se téhle klisny týče.

Dny se proměnily v týdny a ty v měsíce… fajn, teď to zase moc dramatizuji. Tak dlouho to zas nebylo. Alespoň v pohledu toho malého bílého zvěrstva, o které se Flutt stará. Prý Andílek. Pche! Bych se hádal. Je to zlomek duše Tireka!

Tudíž jinak.

Trvalo mi nějaký čas, než jsem si ujasnil, co vlastně chci. Celé dny i noci jsem přemýšlel nad tím, jaká asi je. Teď nemyslím před ostatními, to její chování přece každej zná. Myslím tím, jaká je v soukromí. Každý poník je přece o samotě nebo s někým, ke komu chová city, jiný. Nebo ne? Stále jsem přemítal nad mou původní otázkou – jak se sakra dostat blíž k jejímu srdci?

Sám jsem tomu původně nechtěl věřit, ale pomohla tomu úplně obyčejná věc. Náhoda. To jsem si zrovna vymyslel, že jí pomůžu v lese sbírat jahůdky na koláč, kterým chtěla pohostit své věrné přítelkyně toho odpoledne. Nejdřív jsme každý poctivě sbírali do košíku a nijak zvlášť spolu nekomunikovali. Verbálně i neverbálně. Soustředili jsme se na důležitou práci. Nebo si to alespoň myslela. Celou dobu jsem totiž čekal na vhodný okamžik. A on přišel. Fluttershy totiž zničehonic (dobře, možná jsem tomu trošililinku pomohl, ale nesmí se to dozvědět) vypadl košík z kopýtka a jahody se rozkutálely po zemi. Okamžitě jsem se shýbl, abych jí pomohl (jsem přece džentlmen) sesbírat je zpátky. A při tom všem… jí chytil za kopýtko.

Počkat, vy jste si fakt mysleli, že bych vám pověděl víc? Pche! Možná někdy jindy. Jsou tady přeci děti, no ne. To by mě Celestie pleskala, že vám povídám o nevhodných věcech!

Festival párů – Touha

Na fóru Bronies.cz se před nedávnem objevila nová challenge. Jen podle názvu je zřejmé, o co asi žánrově půjde, co to obnáší? Napsat čtyři minipovídky na jakékoli dvě postavy z universa MLP:FiM podle zadaného témata. A prvním byla…

Touha

Víte, nikdy jsem v takovou tu divnou věc jménem láska nijak zvlášť nevěřil. Natož přátelství. No fuj, to byste po mně chtěli moc, no nemyslíte?

Kdy se stal zlom? Mno, pokud znáte můj příběh, tak víte, že jsem byl dlouhá léta na prázdninách v kamenu… lépe řečeno, na tisíc let jsem byl uvězněn v podobě sochy. Byla to moc fajn dovolená, ale tu fakturu, co za ní Celestie s Lunou musely platit, bych nepřál nikomu. Nebo moment. Možná vlastně jo. Právě jim. Když tak o tom přemýšlím, možná bych je taky na malou chvíli mohl proměnit v kámen. Určitě by měly radost. Moc velkou radost.

Kde jsem to skončil? Ó ano, už si vzpomínám. Až když mi ale reprezentantky Elementů harmonie daly druhou šanci (nebo to byla třetí?), poprvé jsem si uvědomil, že by tahle věcička jménem přátelství mohlo mít určité pozitivní využití. Třeba to, že už neskončím prokletý těma dvěma čarodějnicama. To si jako stvoření samotného Chaosu nemůžu dovolit! Ale nepočítal jsem s tím, že bych mohl začít prahnout po něčem víc.

Navázal jsem pevné přátelství v Fluttershy, jednou z těch elementek harmonických. Móóóc fajn kobylka. Postupně jsem si ujasnil, že city, které k ní chovám, nejsou jenom přátelské a že bych s tím měl něco udělat. Že ty zvláštní pocity k ní stále víc vystrkují růžky a chtějí být opětovány. Jak ohavné to zjištění!

Jenže touha, to je, milí poníci, sakramentská věc. A já po té krásce, kterou zvěřina poslechne na slovo, toužil stále víc a víc.

Jazyk květů ~ část čtvrtá (4/4)

A poslední část jediné dokončené poníkovské povídky za rok 2016 je konečně tady. V nejbližší době ještě vydám PDF soubor s revizí a opravami, které následně promítnu i na posty tady na blogu – nebudu zastírat, občas mi něco unikne a i když dělám korekturu jiným, autorská slepota je neskutečná věc.

Doufám, že se povídka líbila a zase někdy. :)

Část čtvrtá

Dozpívala jsem poslední slova písně a nahlas si oddechla. Ještě štěstí, že zítra už všechno bude za mnou a že se znovu budu moci začít věnovat věcem, které jsou důležité. Odstoupila jsem od klavíru, kde posedával Bandie Rock zastupující mou obvyklou profesorku, a zamířila k baru, kde jsem se chopila sklenice vody. Do krku mi rychle stékaly jednotlivé loky. Konečně nějaké to osvěžení! Pokládala jsem sklenici zpátky na stůl, když mi najednou problesklo hlavou jedno slovo. Modrásek.

„Jako modrásci plující nebem…“ zopakovala jsem šeptem poslední slova písně. Vzpomněla jsem si na něco, co už mi delší dobu vrtalo hlavou. Obrátila jsem se na profesora, který zrovna něco zapisoval do sešitu. „Profesore?“

„Ano?“ otočil se na mě zvědavě. Najednou jsem se nezmohla na slovo. Nevěděla jsem, co mu vlastně říct. Nádech, výdech. Hlavně. Klid.

„Možná je to příliš soukromá otázka, ale tak mě už napadlo… proč manželce říkáte Modrásku?“

Bandie Rock na mě nejdřív jen nechápavě koukal s vykulenýma očima. Následně zamrkal a protřel si oči. Tímhle rituálem mi trochu připomněl staré poníky v důchodu, ale to jsem si nemohla dovolit říct nahlas, tudíž jsem raději pomlčela. Ve chvíli se však znovu změnil v šarmantního profesora zpěvu a pro změnu se zeptal on: „Jak jste na to přišla?“

„Seděla jsem s vámi v kabinetě, když jste jí takhle oslovil. A ne jednou. Párkrát jste na ní takhle volal i na chodbách či během přednášek,“ osvětlila jsem mu.

„Á, no jistě. Málem bych zapomněl.“ Mírně zrudl. Nejspíš si stejně jako já vybavil scénu v kabinetu. „Mno, nebudeme si nic nalhávat. Jste příliš inteligentní na to, abych vám něco nakecal. Poznáte to. Nebo si to alespoň myslím. A až tak velké tajemství to vlastně není. Zkrátka a dobře mám svou manželku moc, opravdu hodně moc rád.“

„Tak jistě, to chápu, ale proč zrovna Modrásek?“ vyptávala jsem se dál. Prý inteligentní. A že mi nechce nic nakecat. Pche. A co zrovna teď dělá? Chtěla jsem znát odpověď. Za každou cenu.

Znejistil. Rozhlédl se kolem a když se ujistil, že nikdo v okolí není, jen se ke mně naklonil a tiše řekl: „Necháte si to pro sebe?“

Přikývla jsem. Proč bych to taky měla někde řešit? Jsem snad Esmera?

„Dobrá,“ pokýval hlavou. Zhluboka se nadechl. „Kdysi dávno jsem byl zamilovaný do jedné klisny. Byla to má první láska. Láska na první pohled, kterou jsem si nebyl schopný přiznat. Ze začátku jsem ji často popichoval, dělal si z ní všelijakým způsobem legraci. Byla nevinnost sama, na první pohled jasně nezkušená. Ale úžasná. Rusá hříva, modré oči, sněhobílá srst. Chytrá, to se musí nechat. Inteligentní. Tiššího rázu.“

„Co se stalo, že jste teď s Ruby?“

„Zmizela,“ zesmutněl Bandie. „Kdybych řekl, že zemřela, nebyl bych daleko od pravdy.“

Nějakým způsobem mě ta věta nějak zasáhl. Nevím proč. Nevím jak. Ale dokázala jsem vycítit tu bolest, kterou měl ve své duši. „To je mi moc líto.“

„Moc rád jsem jí říkal Modrásku,“ vzpomínal na svá mladá léta. „Už kvůli jejímu jménu. Byl to jen další způsob, jak ji popichovat. Nejdřív kvůli tomu byla naštvaná, a i když byla vždy považována za nejmilejší a nejochotnější klisnu v okolí, dávala mi to pěkně sežrat. V průběhu času si však nějak zvykla a já si ji oblíbil snad ještě víc, než kdy jindy. Zamiloval jsem se do ní. A nikdy toho nelitoval.“

V hlavě jsem si dávala dokupy obraz mladé klisny, o které mi profesor vyprávěl. Nemohla jsem si pomoct, ale  podle popisu mi hodně připomínala právě Ruby Wind. Že by byla pouhou náhradou za jeho první lásku? Proto jí říkal stejnou přezdívkou?

„Jaká by se k ní hodila květina?“ napadlo mne. „V řeči květin,“ dodala jsem rychle. „Vaše manželka ji ovládá. Určitě tím pádem znáte nějaká přirovnání a řeč.“

„Vy máte tedy otázky,“ osočil se profesor. „To, že něco umí moje manželka ještě neznamená, že to umím já.“

„Omlouvám se, já -“

„Kosatec.“

„Co prosím?“

„Kosatec. A konkrétně myslím modrý kvítek,“ vysvětlil mi jakoby mimochodem. „To byla první květina, kterou jsem dané klisně daroval. Znáte její význam?“

„Ne tak úplně.“ Nemusím být za totálního blba, že ano.

„Poník, který tuto květinu dostane, by měl být z těch obětavých, co pro své přátele a rodinu udělá téměř cokoli. Ale zároveň tím chce dárce naznačit, že zná něco, případně tuší o něčem, co se má udržet v tajemství. Nejlépe navždy. Případně má naznačit, že obdarovaný nejspíš není tak nevinný, jak se tváří.“

„Páni,“ vydechla jsem a snažila si získanou informaci o květině s nádhernými kvítky zapamatovat. „A měla ta klisna nějaké tajemství?“

„Samozřejmě. Každý z nás nějaké má. Jedna jsou menší, jiná obrovská, že by vystačila na celý román a ještě by zbylo na novelu. Každé na nás nějakým způsobem působí. Některá nás těší, že o nich víme jenom my. Jiná se snažíme za každou cenu skrýt. A to její tajemství ji nakonec zničilo.“

Z posledních slov mě doslova mrazilo. Co se takového mohlo stát, aby někoho zničilo jedno tajemství? Raději jsem už nechtěla vědět víc. „Omlouvám se, že jsem se vůbec ptala. Neměla jsem to vůbec vytahovat. Můžeme se zase věnovat zkoušce?“

„Zajisté,“ přitakal vděčně profesor. S největší pravděpodobností jsem mu připomněla něco, co ho i přes statečnost a uplynulá léta určitým způsobem stále ranilo. Do konce vyučování už jsme pouze nacvičovali slova písně, kterou jsem měla následující den přednést před celou Křišťálovou říší i princeznami a hosty. Všechno znělo perfektně. A já se doopravdy začala těšit na chvíli, kdy tato slova konečně zazpívám před skutečným publikem.

Rozloučili jsme se krátce po setmění. Nechal mě pozdravovat od své ženy a kladl mi na srdce, že si mám v noci odpočinout. „A kdyby něco – sám jsem svou manželku některé kvítka učil rozeznávat, tudíž o tom něco vím i sám,“ mrkl na mě, když jsem už stála ve dveřích a zimní bunda zakrývala mou srst.

Vděčně jsem se na něj usmála. „Děkuji moc. Za všechno.“

„Není zač, děvenko, vůbec není zač.“

Před vchodem do školy už na mě čekal Ander Sneap. Když mě viděl, objal mě a políbil. Usmála jsem se na něj. To dopoledne, kdy mi vyznal své city a kdy mi popovídal o tom, jak přišel k nápadu použít jazyk květů, bylo jedno z nejlepších vůbec. A já mu byl vděčná. Nejen za všechny ty květiny, které mi podstrčil do skříňky. Nejen za všechen ten čas posledních dnů, které jsme spolu strávili a já ho začala určitým způsobem obdivovat a milovat. To vůbec ne. Ale za to, že mě dokázal milovat takovou, jaká jsem. Ale z nějakého důvodu to prostě a jednoduše nebylo ono. Měla jsem zvláštní pocit.

Ten večer jsem před vchodem do bytu našla červený karafiát.

Nastal večer vystoupení. Ten večer, kvůli kterému už jsem skoro nemohla ani zpívat a přitom mé vystoupení bylo jen o zpěvu. Jaká to ironie. Seděla jsem před zrcadlem a upravovala si make-up a hřívu.

„Už se nemůžu dočkat,“ ozval se za mnou hlas Pandoriké, která mi před chvílí upravovala šaty. Tuto větu jsem však za posledních čtyřiadvacet hodin slyšela snad tisíckrát.

„Zas to tolik nepřeháněj. Vždyť už jsi mě zpívat slyšela,“ připomněla jsem jí.

„No to sice jo, ale ne na vystoupení před tolika poníky z celé Equestrie. Vážně ti to moc přeji.“

„Díky, Riké,“ usmála jsem se na zebru přátelsky. Od chvíle, co jsem opustila Ponyville, byla tahle zebra prakticky mou nejlepší kamarádkou. Jasně, stále jsem vzpomínala na Apple Bloom a Scootaloo, jenže každá měla svou práci a už jsme se nemohly vídat tolik. Ale slíbily jsme si, že až dodělám školu, znovu se spojíme a krom toho, že budeme pracovat, budeme znovu pomáhat malým hříbatům hledat jejich talent. Tak jako vždycky.

„Za chvíli budeš začínat, viď?“ ujistila se Pandoriké a zkontrolovala hodiny. „Asi už pomalu půjdu. A ty tam dojdi včas, hvězdičko blýskavá. Chci tě vidět zářit!“

„Neboj.“ Vstala jsem, rozloučila se s ní a zavřela dveře. Najednou tu byl hrozný klid. A já si uvědomila, že už za malou chvíli budu muset vylézt a zazpívat bez chyby to, co jsem složila.

Nádech, výdech.

Bude to v pohodě.

Myslím.

Doufám.

Hluboce jsem vydechla a otevřela dveře dokořán. Se vším elánem a energií jsem vyšla z šatny a zamířila si to do zákulisí. Až jsem si díky částečné slepotě vůbec neuvědomila, že vrážím do jiného poníka a pomalu padám k zemi.

„Co si to dovo-“ spustila jsem, ale to už jsem se zarazila.

„Zdrávko,“ začal místo omluvy poník přede mnou a podal mi pomocné kopýtko. „Dlouho jsme se neviděli. Moc rád tě vidím, Sweetie Belle.“

Zamrkala jsem jednou, dvakrát. Až po chvíli mi došlo, kdo to přede mnou stojí. „Buttone?“

„Trefa, zlatíčko.“

„Nejsem žádný tvoje zlatíčko,“ odsekla jsem a pokoušela jsem se vstát bez jeho pomoci, rychle jsem však zase spadla. Tentokrát už jsem jeho kopýtko neodmítla. Stále se mi však do mysli vracela dva roky stará scéna. „Co tady děláš? Nemáš být kdesi… třeba v Los Pegasus a spravovat tam moderní techniku, hrát si na velkého hráče?“

„Teoreticky vzato,“ přikývl Button a zahleděl se na Křišťálový zámek. „Ale už nějaký ten týden tady slídím a sleduji jistou dámu…“

„Buttone.“

„Dobře, dobře,“ zasmál se můj dávný kamarád vlastnímu vtipu. „Princezna Cadance a vedoucí umělky si mě a dalších pár poníků z oboru najali, abychom trochu zmodernizovali zdejší část Equestrie. Trochu oživili, jestli rozumíš.“

„Jasně.“

„No a jednoho dne jsem takhle dělal na Umělecké akademii, když jsem tam zahlédl známou tvář velice nadané a úžasné klisny, do které jsem byl vždycky paf,“ pokračoval Button. Začala jsem tušit, co mi tím chce říct. „No a ta klisna měla evidentně problémy. Byla smutná. A tak jsem si řekl, že ji rozveselím. Ovšem neměl jsem zdání, jak tomu pomoct. Až jistá dáma ovládající jazyk květů mi pomohla s výběrem a nápadem, který jsem následně realizoval. A jak se zdá, tak účel splnil.“

Chtěla jsem něco říct, ale v hlavě se mi zrekapitulovala celá jeho řeč. V krku jsem ucítila obrovský knedlík. Jediné, co jsem byla schopná vyslovit, bylo: „Jazyk květů?“

„Ale jak se zdá, můj plán byl narušen někým jiným, který mé dílo vydává za své,“ posmutněl Button. Zahlédl blížícího se Andera. „Nevadí. Doufám… ne, já přímo věřím, že květinové dárečky udělaly dotyčné radost.“

Udělalo se mi trochu nevolno. Pohlédla jsem na Andera, který byl stále blíž a blíž. Cítila jsem, jak mi vlhnou oči. Nemohla jsem brečet. Ne teď, krátce před vystoupením.

„Tak já asi půjdu. Měj se hezky. A pozdravuj svého milého.“ Z poslední věty doslova sršel sarkasmus. Chtěla jsem za ním jít, chtěla jsem ho zastavit, pohlédnout mu pořádně do očí. Chtěla jsem ho políbit. Ale nebyla jsem toho schopná. Jen jsem tam stála a zírala na mizejícího kamaráda. Přítele. Na mou první lásku, kterou jsem si tehdy v Ponyvillu nebyla schopna připustit.

„Stejně jako kdysi Bandie Rock s jeho milou,“ šeptla jsem své uvědomění.

Přistoupil ke mně Ander. „Jsi v pořádku, zlato?“ zeptal se mě starostlivě. Konečně jsem docílila toho, že mi začal tykat. Ale že mu to pár dní trvalo. „Stalo se něco?

Nevěděla jsem, co mu na to říct. Že mi podle všeho lhal? Že neznal význam ani jednoho kvítku, které mi údajně podstrčil do skříňky? Že se evidentně svezl na snaze jiného? „Jistě,“ bylo jediné slovo, které jsem ze sebe dostala.

„Dobře,“ usmál se Ander, vzal kopýtkem mou tvář a sladce mě políbil. „Brzy máš nastoupit k vystoupení. Přeji hodně štěstí, lásko.“

„Díky,“ opětovala jsem mu slabý úsměv a naposledy se zadívala k místu, kam zmizel Button. Polka jsem nasucho. Tak taková je to bolest.

„Jste na řadě, Sweetie Belle,“ volala na mě jedna z profesorek. V jeden okamžik jsem chtěla zavolat, že na vystoupení kašlu, že potřebuji vyřídit něco mnohem důležitějšího, na čem stojí celý můj budoucí život. Rychle jsem se ale oklepala, naposledy se usmála na Andera a zamířila rovnou k pódiu, pod kterým už s připraveným mikrofonem čekala Ruby Wind.

„Řekl vám to?“

Nemusela jsem se ptát, co tím myslí. „Řekl.“

„Jste v pořádku?“

Snažila jsem se být silná, ale jak se zdálo, Ruby moc dobře věděla, jak mi je. Zakroutila jsem hlavou, až mi upravená hříva málem vypověděla službu.

„Nebojte, jsem s vámi. Vím, jak taková láska bolí,“ snažila se mě ukonejšit profesorka tvůrčího psaní. Až teď jsem si všimla kosatců vpletených do hřívy. „Sama jsem si něco takového zažila. Ale každý příběh něčím končí a něčím novým začíná.“

Ten profesor je fakt blázen, kroutila jsem nechápavě hlavou. Že jí to vůbec nevadí. Mít chlapa, co jde za téměř identickým typem a v podstatě ji jen využívá.

Pustila mě a před vypuštěním na pódium mi darovala srdečný úsměv. „Tak do toho. Věřím, že to bude vážně skvělé.“

Na sucho jsem polkla. Netuším, jak jsem se v ten den dostala na pódium. Nemám sebemenší zdání, co se ve mně zlomilo, ale v okamžiku, kdy začaly první tóny písně, jsem zpívala slova, které v původním textu nebyly. Nepamatuji si je, ale vzpomínám si na tu bolest, se kterou byly zpívány.

Byla to nevyřčená slova mého zlomeného srdce.

„Famózní píseň, Sweetie,“ pochválila mě po konci mého vystoupení, poklonění a cestě zpátky do zákulisí má během udýchaná sestra a silně mě objala. „Jsem na tebe právem pyšná. Mám úžasnou sestřičku. A ten náhrdelník s náušnicemi v kombinaci s šálou ti opravdu moc sluší.“

„Děkuji, Rarity. Však to byly také tvé návrhy, které jsi mi nechala vyrobit, pokud mě paměť neklame,“ mrkla jsem na ni a snažila se smát. Místo toho jsem se ovšem zabořila do její náruče a z plna hrdla se rozbrečela. Ne štěstím, jak si mysleli všichni kolem. Právě naopak. Kvůli své hlouposti a pýše jsem nebyla schopná rozeznat lásku ve chvíli, kdy mi byla nakloněna.

„Stejně jsi mě pojal za manželku jen kvůli barvě hřívy,“ zaslechla jsem za sebou nasupený hlas.

„Vážně, Modrásku? Myslíš, že bych toho byl schopen? Kvůli hřívě? Kdo kdy slyšel, abych se hnal za zrzkou? Vždyť víš, že mi šlo vždy jen o jednu. To mě chceš řadit do zbytku těch ubožáků, kteří se o tvé srdce ucházeli?“

Až teď jsem si z dálky všimla malých, zřejmě obarvených modrých pramínků hřívy, které měla jindy pečlivě schované za rusými.

„Jen tě popichuji, drahý.“

Někdy některé věci nedopadnou tak, jak si je dotyční představují. Zůstala jsem s Anderem. I přes skutečnost, že mi lhal, ho mám stále ráda a nemůžu si na vztah s ním stěžovat. Mám všechnu jeho pozornost, kterou bych si mohla přát. Dokonce i přestal nadávat na hodinách tvůrčího psaní, čímž udělal radost jak mně, tak především Ruby Wind, která si jeho díla nemohla vynachválit. Poník, kterého jsem milovala a stále z celého srdce miluji, zmizel zpátky někde v Eqestrii. Kdoví, kde je mu konec. Možná se o něm někdy dozvím v novinách, že vyhrál nějaký turnaj v počítačových hrách. A budu na něj pyšná jako nikdo jiný. Protože první polibek, který mi dal tu noc před svým odjezdem do dalekých krajů, si stále pamatuji a vrací se mi do paměti častěji, než by měl. I přes mé kruté odmítnutí.

Pomněnky, které jsem po tom osudném večeru na školní akci našla položené v porcelánové vázičce u bytu, jsem nechala usušit a doteď mi její kvítky zdobí miniaturní zavařovací skleničku speciálně pro všechny kvítky, které jsem za ten měsíc dostala. Velice ráda se v ní prohrabávám a o to raději si přičichnu k jejich charismatické vůni. A vzpomínám.

Láska si nevybírá. Když se zamilujete, cit mizí jen velmi těžko. A cit k první lásce snad ze všeho nejhůř.

Jazyk květů ~ část třetí

Třetí část je po dlouhé době tady. Nebudu zastírat, i když je povídka už dlouho dopsaná, zkrátka a dobře jsem měla tolik práce do školy i v soukromém životě, že jsem na zveřejnění zkrátka a dobře zapomněla.

Část třetí

A takhle to pokračovalo celý následující týden. Vždy po škole jsem ve své skříňce našla květinu. Každý den jinou. Následující také. A ten další týden na tom byl podobně. Ze začátku to bylo pozorné, lichotilo mi to. Každý kvítek mi udělal radost, i když jsem neměla sebemenší zdání, co se mi tím daný dárce snaží povědět. Možná lichotky. Ovšem byl tu i jiný problém.

„Víte, mám trochu obavy,“ přiznala jsem své návštěvě. Seděly jsme v jedné krčmě nedaleko Akademie a popíjely své oblíbené nápoje. Byly to přesně dva týdny ode dne, co jsem dostala gerberu. „Jasně, nepopírám, je velice milé a pozorné dostávat každý den kvíteček do skříňky. Navíc tak krásné. Nejdřív ta gerberka. Poté iris, bílá lilie, frézie a mnoho dalších. A dneska stračka. Jsou vážně úžasné, nádherné, kvetoucí. Ale…“

„Prostě je toho moc, nemám pravdu? Jsi nervová z toho, že nemáš sebemenší zdání o tom, kdo ti je tam nechává, sžírá tě to zaživa a nenechá spát,“ ušetřila mi slova Scootaloo a do dna vypila sklenku cideru před sebou. Spokojeně vydechla a setřela si z pusy zbytky kapek jablečného alkoholu. „Mňam. Nechápu, jak ho nemůžeš pít. Řekni něco, Apple Bloom.“

„Umím si dobře představit, jak se teď cítíš. Mrazí z toho, viď? Prostě najít každý den jiný kvítek a nevědět, kdo ti ho tam podstrkává. Nedivím se, že jsi z toho dost skleslá. Kdo by nebyl? Ale napadá mě… v květinářství ses po potencionálním dárci nesháněla?“ zeptala se oslovená a Scootaloo si s povzdechem plácla po čele. Nejspíš myslela něco jiného. „Možná by to nebylo k zahození, poněvadž pochybuji, že by tady některé z vyjmenovaných rostlin jen tak samovolně rostly. Křišťálovci na to prej nemaj kapacity a schopnosti.“

„Křišťálovci?“ zopakovala jsem podiveně. „Co to je?“

Scootaloo vyprskla smíchy. „Žiješ tady a nevíš to? No přece původní obyvatelé Křišťálové říše, ti, co byli uvězněni a týráni Sombrou,“ vysvětlila rychle. „Mi neříkej, žes to ještě neslyšela. V Canterlotu a okolí je teď tohle označení velice populární.“

„No promiň, že neznám všechno, co se kde v tomhle ledovém kraji šustne a co se ho týče,“ zabručela jsem uraženě. Měla jsem na jazyku poznámku o tom, že oproti těm dvěma stále chodím do školy a nemám na zábavu a práci, natož na jakékoli drbání absolutně žádný čas. Na druhou stranu jsem ovšem byla ráda, že si mé nejlepší kamarádky udělaly čas a nakonec do křišťálového městečka dorazily. Nejlepší opožděný dárek k narozeninám, který mladá klisna může dostat.

„No tak se neurážej, my to nemyslely zle. Dej si vínko, odvaž se a užívej si to! Máme na sebe celý večír! Pane vrchní, další sklenku vínka, prosím!“ zvolala vesele Scootaloo a tleskla kopýtky. „Trochu radosti do toho umírání.“

„To říká ta pravá,“ smála se Apple Bloom. „Kdo mi to dneska ve vlaku samou nudou skuhral, že je ta cesta příliš dlouhá a nebaví ho? Já to rozhodně nebyla.“

„Ale…“

„Bez komentáře, prosím,“ prohlásila jsem se vší zoufalostí v unaveném hlase a dopila poslední doušky vína přede mnou. Ještě štěstí, že je na cestě další. Bude ho potřeba hodně.

„No dobrá, dobrá. Takže kvítky, viď?“ vrátila se ke starému tématu Apple Bloom. „Přemýšlela jsi někdy o tom, že květiny mají vlastní jazyk?“

Zarazila jsem se. „Vlastní jazyk?“

„Jasně. Jako že mají určitý význam, kterým ti mají něco prozradit.“

„Áha.“ Že by horká stopa? „A uměla bys mi říct, co který kvítek znamená?“

Bloom zakroutila hlavou. „Bohužel. Neznám ani jeden.“

A to máš květ přímo ve jméně, pomyslela jsem si. Pohlédla jsem na Scootaloo, ale ta rovnou dala najevo, že jsou jí všechny květiny neznámé stejně jako vesnice kdesi v zapadlých horách. U ní se tomu vlastně ani nedivím. „A nevíte o někom, kdo tenhle jazyk květů zná? Umí ho používat?“

Obě mé kamarádky jen pokroutily hlavami.

„Fajn. Takže asi ne.“

Mezitím mi číšník přinesl další skleničku vína. S chutí jsem si lokla. Tentokrát červené. Nebylo špatné, ale bílé mi chutnalo o dost víc. Už jsem se chystala změnit téma na momentální dění v Ponyvillu, když se za mnou ozval hlas, kvůli kterému jsem málem spadla ze židle. „Frézie nám naznačuje nevinnost obdarovaného.“

Zamrazilo mě. Nemusela jsem se vůbec otáčet, abych pochopila, že se opět jedná o mou profesorku tvůrčího psaní. Kde ta se tady sakra bere?!

„Gerbera zase věrnost. Pro vyřízení pozdravů či snad naznačení, jak je pro daného poníka důležité zrovna přátelství s obdarovaným, je zase iris. Nebo taky může naznačit naději či důvěru. Kdo ví.“

„Kdo jste?“ spustila nechápavě Scootaloo a nedůvěřivě si jí prohlížela, já ji ale náznakem zastavila a neurvale se Ruby Wind zeptala: „Kolik jste toho slyšela?“

„Nemáte se za co stydět,“ vyhnula se spisovatelka elegantně odpovědi. „Láska je to nejkrásnější, co vás může potkat. A pokud vás někdo miluje a pravidelně vám dává takovéto skvosty do skříně, neměla byste jej zanedbat.“

„Co prosím?“

„Ale no tak, to mi nepovídejte, že jste nepochopila poselství, které se vám někdo snažil těmi malými dary říci.“

Opřela jsem si hlavu kopýtkem, pozorovala, co se kolem mě děje a snažila se vstřebat získané informace.

„Počkat, to se mi jako snažíte říct, že je do mě někdo silně zamilován?“

„Přesně tak,“ usmála se Ruby. Scootaloo i Apple Bloom na nás zíraly s otevřenou pusou. A já měla co dělat, abych jí neměla otevřenou taky.

No potěš Celestie.

Ranní město plné křišťálů mělo až neuvěřitelně velké osobité kouzlo, kterého jsem se nemohla nabažit. Sluníčko pomalinku začínalo hřát a sušilo mou mokrou srst a hřívu. Postavila jsem se na zadní kopyta a řádně se protáhla. Křupnutím v kloubech konečně přišla obrovská úleva od bolesti, kterou jsem poslední dny po všech těch tréninzích trpěla. Spokojeně jsem vydechla a ulehla do trávy. Zavřela jsem oči. Nic nemohlo narušit tu krásnou nedělní idylku.

„Heleme se, socka tady leží.“

Nebo taky ne.

„To už si ani nemůže dovolit bydlet v bytě? Jak ubohé.“

Ubohá jsi ty, Esmero.

„Rozvaluje se tu v trávě, chápete to?“

Vztekle jsem zavrčela a posadila se. Stála přede mnou ona i celá její parta hereček.

„Koukejte, ono to umí vstát.“

Héérečky otravné.

„Nechte jí na pokoji,“ ozval se za mnou hlas Pandoriké, která zrovna doběhla ze své pravidelné ranní trasy. „Máte dost vlastní práce, ne?“

„Ale, no to se podívejme. Sportovně naladěná zebra. Jestlipak bude stejně bojovná?“ pokračovala ve svém výsměchu Esmera a rozhlížela se po celém okolí. „A nikdo tady není. Tak co, cizinko? Budeš bránit svou kamarádku?“

Pandoriké už chtěla něco říct, ale naklonila jsem se k ní a pošeptala: „Nech to být. Je to jen rozmazlený fracek.“

„Copak, copak, milostné šeptání? Nedivila bych se, kdybyste byly vy dvě spolu. Tak moooc vám to sluší… a obě stále bez chlapa. Čím to asi bude?“

„Dej pokoj, Esmero,“ bránila jsem sebe i svou drahou kamarádku. „Pokud vím, máš se připravovat na představení, ne?“

„To by se dalo tvrdit i o tobě, zlatíčko,“ ušklíbla se bohatá dámička. „Jakou že to budeš zpívat píseň? O motýlcích a veselí? Že já se ještě vůbec divím. Samá pozitiva.“

„Esmero.“

„Co takhle napsat píseň o tom, jak umíráš? Jak tvá kariéra skomírá a ty neumíš nic? To by taky nebylo špatné téma.“

„Esmero, varuji tě,“ zavrčela jsem znovu, tentokrát mnohem výrazněji.

„Před čím? Chceš snad dokázat, že se umíš rvát? V tom případě bys měla okamžité ukončení stipendia, pokud se nepletu,“ zazubila se. „Umím to zařídit… ovšem to ty moc dobře víš, viď?“

Začínaly mi docházet nervy. „Esmero.“

„No jen pojď… neboj se… přinejhorším se vrátíš zpátky tam, odkud jsi přišla. Tvá sestřička určitě bude mít veeelkou radost.“

„Esmero, já -“

„Dejte jim pokoj,“ ozval se za mnou chladný mužský hlas, čímž se trochu uklidnit oheň v mých žilách. Překvapeně jsem se otočila. Stál za mnou ten poník, co občas na hodinách psaní dával najevo, že je mu to naprosto šumák.

„Andere,“ oslovila ho se vší úctou Esmera a poskočil k němu. „Tolik jsi mi chyběl, zlatíčko.“

„Nejsem tvoje zlatíčko,“ odsekl znechuceně a udržoval si od ní nastaveným kopýtkem odstup. „Pochop konečně, že o tebe nemám zájem. Že jsme spolu vyrůstali ještě neznamená, že jsem do tebe zabouchlej.“

„Ale vždyť to jinak ani nejde,“ nechápala Esmera. „Jsme si souzeni, Andere.“

„To tedy nejsme,“ trval si dál na svém černohřívý poník se srstí zbarvenou do hněda. „Protože miluji jinou.“

Esmera se v tu ránu zarazila, stejně jako všechny její kamarádky. Jako by se jí zastavil celý svět. „Co prosím?“

„Slyšíš správně,“ pokračoval s největším klidem Ander a vzal mě za kopýtko. „A teď mě omluvte, dámy, ale musím si promluvit tady se slečnou Sweetie.“

Červenala jsem se, ani nevím proč. Možná tím, že jsem od toho prvního a zároveň posledního okamžiku tehdy v seníku nebyla nijak zvyklá, aby mě někdo uchopil za kopýtko a zároveň na mě koukal takovýmto způsobem. A navíc… řekl slečna Sweetie? To si nechám líbit.

Nechali jsme Esmeru a její partičku společně s Pandoriké někde za sebou. Slyšela jsem, jak se rozmazlená studentka herectví rozčiluje na celé kolo. Musela jsem se pousmát. Alespoň na chvíli není vítězem.

Popošli jsme až někam na kraj města, směrem k železnici, která vedla zpátky domů do Ponyvillu. Občas jsem měla chuť všechno zabalit a nechat být zpěv zpěvem. Ale proč, když jsme tomu všichni dali všechno, co jsme mohli?

„Jste v pořádku, Sweetie?“ ozval se znovu jeho hlas, tentokrát mnohem starostlivější, než když jsme stáli u Esmery.

„J-jo,“ vykoktala jsem. Až teď jsem si uvědomila, že mě stále drží za kopýtko a zrudla jsem. „S dovolením,“ a rychle jsem ho odtáhla.

„V pořádku,“ usmál se na mě a já, naprosto omámená jeho kouzlem, na něj. Stále mě sledoval tím zvláštním pohledem. Nemohla jsem se ho nabažit. Až po chvíli jsem si uvědomila, jak trapné ticho jsme tímhle sledováním toho druhého vyvolali. „Tak… o čem jsi chtěl mluvit?“ Vynechala jsem veškeré vykání, přece jen jsme spolužáci.

Na malou chvíli se zdálo, že zapomněl a nevěděl co říct. Brzy na to se však usmál a začal: „Víte, já… moc vám to sluší.“

Zamrkala jsem. Vždyť po tom cvičení musím smrdět jak týden nošené ponožky.

„A… chtěl jsem vám říct… vlastně nevím, co vám mám říct, protože jste nádherná mladá klisna a musíte mít spousty nápadníků…“

Haha.

„…ale hlavně…“ Vytáhl odněkud z kapsy svého saka (nechápu, proč musí chodit oblečený i v neděli) nádhernou jasně červenou růži. Zatajil se mi dech. Moc dobře jsem věděla, co chce touto květinou říct.

„Víte, já se do vás zamiloval, Sweetie,“ přiznal Ander. „A byl bych moc rád, kdybyste mi mou náklonnost opětovala.“

Nevěděla jsem, co mám říct. Nemohla jsem vyslovit sebemenší slovíčko. Opatrně jsem k němu přikročila a pohladila ho po tváři. Následně ho objala. „Děkuji,“ bylo jediné slovíčko, které jsem dokázala vyslovit.

Večer jsem u bytu našla nádhernou fialovou květinu. Poprvé jsem si však nebyla jistá, která to může být, natož abych znala její význam. Ale vůbec mi to nevadilo. Poněvadž jsem věděla, že to je dárek od poníka, který stojí o mou náklonnost. A já ho začínala milovat.

Když láska vzkvétá ~ Kapitola třetí

Stýskalo se Vám?

Fajn, ponechám si referencí na Sherlocka. Budu upřímná, nemohla jsem se přes tuhle kapitolu dostat. Nejspíš to bude tím, že původně měla být celá psána z pohledu chlapce a nebudu zastírat… nejsem chlap, moc dobře mi to nikdy nešlo, i když se tím v poslední době zabývám stále víc. Druhou polovinu jsem zvládla napsat za jediné dopoledne a její psaní si fakt užila. Čím to bude? Mám tušení, ale nepotvrdím. I tak doufám, že se bude další kapitola líbit.

Příjemné čtení přeji. 😉

Kapitola třetí

Dobré víno je dobrý přítel, když s ním dovedeme zacházet.“

-William Shakespeare

~ ♥ ~

S hlasitým třísknutím zavřel vchodové dveře, přesto ho před vzteklým hlasem jeho otce nijak neuchránily. Pokračovat ve čtení „Když láska vzkvétá ~ Kapitola třetí“

Literární Mafie, aneb jak to všechno začalo

To jsme se takhle o víkendu sešli se Zmokem, RwakkemTuxikem, členy fóra Bronies a zároveň literáty, a povídali si o všem možném i nemožném. Potom k nám přišla zajímavá nabídka… a poněvadž to při zveřejňování na fóru Zmok skvěle vystihl, budu ho citovat:

S radostí vám oznamuji, že dnes nastal důležitý den pro literární mafii – podařilo se nám navázat partnerství s literární jakuzou.
A na důkaz přátelství nám umožnili napsat příběh jednoho dílu My Little Pony, který se bude vysílat exluzivně jen v Japonsku. Abychom jim udělali radost, rozhodli jsme se psát takový děj, jaký by bez problémů zapadl do běžného anime z prostředí střední školy. (…) Každý z autorů má svou barvu…

Jenže do je kdo? To vám nepovím. Můžete tipovat. Zas tak moc těžké to není, jak se povídá. A jestli bude pokračování? To zůstává ve hvězdách…

Doufám, že se společné dílo bude líbit, pobaví, případně mrknete i na další díla kluků. 🙂

p.s.: O ilustraci se postaral Zmok, některé gramatické chyby v textu jsou záměrně.

Literární Mafie, aneb jak to všechno začalo

Pokračovat ve čtení „Literární Mafie, aneb jak to všechno začalo“

Jazyk květů ~ část druhá

Když jsem zveřejňovala první část této povídky, říkala jsem si, že všechno stihnu. Už asi sté opravy, udělat potřebnou sazbu kamarádce, věnovat se rodině, jezdit po rodině, věnovat se příteli, který za mnou přijel… a ono houby. Ještě v kombinaci s častým zapíjením svátků opojným vínem, lektvarem života, to prostě zkombinovat nešlo. Takže druhá část o tom, kterak se Sweetie žije v Křišťálové říši, je konečně tady.

Část druhá

Kabinet profesorů literárních předmětů byl doslova přeplněn nejrůznějšími knihami. Při pohledu na plné stěny mě dostihla menší nostalgie. Připomínal mi takovou zmenšenou verzi knihovny v Twilightině starém domě v Ponyvillu. Sladké dětství.

„Koukám, že se vám vrací dobrá nálada,“ poznamenala klidně Ruby Wind a uvelebila se ke svému stolu, přivolávacím kouzlem hned vedle přisunula další židli. „Jen se posaďte. Nenechám vás tady přece stát jako jehlu na kusu látky.“

„Děkuji,“ zahuhlala jsem a se vší nervozitou na tváři se posadila na nabízené místo. Musela jsem se pousmát nad přirovnáním, které známá autorka použila. Vzhledem k talentu mé sestry přímá trefa do černého.

„Dáte si čaj?“ Jasná řečnická otázka, poněvadž než jsem se stačila nadechnout k odpovědi, už u mne levitoval šálek voňavého horkého čaje.

„Jasmínový. Jen si dejte, otrava vám nehrozí,“ mrkla na mě a spokojeně si upíjela z vlastního hrnečku.

Ticho, které v místnosti zavládlo, bylo až ubíjející. Jediný zvuk, který jsem byla schopna zaslechnout, byly vzdálené hlasy ze školní chodby a tikání kukaček na protější stěně. Neodolala jsem aromatu čaje, ale po pár tichých chvilkách mi zvědavost a svědomí přece jen nedalo. „Provedla jsem něco?“

Pozdvihla pravé oko a usrkla si. „Vlastně ani ne.“ Se vší pečlivostí šálek nechala položit zpátky na stolek. „Ale chtěla jsem si něco ujasnit.“

Něco ujasnit?! „Ano?“

„Při dokazování příslušné míry talentu a tím pádem nároku na studium v této škole jste předvedla skvělý výkon při psaní textů písní. Byla jsem jimi uchvácena, vážně. Sama jsem na básničky a rýmy nikdy moc nebyla, ale verše, které jste napsala, byly vážně nádherné.“

„Tak, ehm, děkuji.“ Co jiného jí na to říct? Čichám, čichám, tady smrdí průser jak hrom.

„Ale zaráží mě, jak na mých hodinách opakovaně nedáváte pozor.“

A sakra.

„Jistě, nemůžu vám to mít za zlé. Oborově jste na zpěvu a psaní do toho na první pohled nezapadá, ale nemyslím si, že jste tak dobrá, abyste ignorovala má slova během hodin.“

„Jak to víte?“

„Také jsem cvakávala průpiskou, nemyslete si.“ Na profesorčině tváři se objevil pobavený úšklebek. „Jó, to byly časy. Ale během studia jsem si rychle uvědomila, že některé věci jsou důležité, i když se tak na první pohled nezdají. A cvakat přestala. I to psaní má v hudbě své opodstatnění. Díky němu vznikají úžasné texty, podle kterých se zpívá. Nemám pravdu? A věřte tomu, že vy na to máte. Jak z pěveckého, tak z textového úhlu. Takže bych vás chtěla požádat, abyste začala plnit své povinnosti tak, jak považujete za správné vůči profesorům, ale především sobě. Všechno je příprava na život.“

Zastyděla jsem se. Ruby dost jasně narážela na mé neodevzdané práce. Nebyla jsem jediná, kdo se na to vykašlal, ale jak se zdálo, z nějakého důvodu na to měla potřebu upozornit mě. „Budu o tom přemýšlet,“ zamumlala jsem sklesle a upila čaje.

„Dobrá. To by byla ta negativní část našeho rozhovoru.“ Ona bude i další?! „Můžu ještě nabídnout čaj?“

„Určitě,“ přitakala jsem. Ta negativní? Co dalšího chce se mnou řešit?

Jako by vycítila mou myšlenku, jen nechala dolít šálek čajem a upřeně se na mě podívala. „Máte velký pěvecký talent, ale to určitě víte. A sama jsem vám to už dneska jednou, nepřímo, řekla.“

„Jasně.“ Co jiného jí na to říct?

„A právě proto vám chci oznámit, že jste ve svém oboru byla pedagogickým sborem zvolena jako jedna z vystupujících na tradiční akademii naší školy.“

Áha.

„Již na začátku příštího týdne by si vás měla vzít na starost kolegyně, která s vámi bude nacvičovat veškerý výstup a řekne vám k tomu i víc informací.“

Fajn. Aspoň to nebude tahle.

„Jediné, co byste -“

Kdosi zaklepal třemi krátkými ťuknutími do dveří a aniž by počkal na odpověď, dveře se otevřely. Ruby Wind se při pohledu na dotyčného doslova rozzářila štěstím. Jako na zavolanou vyskočila z křesla a málem se na svého manžela vrhla po hlavě. „Bandie, tak ráda tě vidím!“

„Já tebe též, lásko.“ Jednorožec s hřívou barvy havrana a bílou srstí jí něžně pohladil po hřívě. „Ale nepřeháněj to, udusíš mě!“

„Když mě se po tobě tak stýskalo,“ odpověděla pohotově rusá klisna a teprve po chvíli svého manžela pustila. „To mi nerob, nagle si beza slova odejít a powrót do domu ktovie kedy.“

Co to říkala?

„Ale lásko -“

„Bandie, já -“

„Už zase mluvíš nářečím.“

„Prosííím! Vieš, jaký jsem o tebe měla strach? Starost?“

Raději neřešit.

„Modrásku.“

„Co kdybys byl někde v poušti, hladový, žíznivý, zraněný, umírající, nemocný… beze mě? Co kdybych nevěděla, kde jsi? Nebo co kdybys…“

Přehání to.

„Byl někde v hotelu či apartmá a užíval si života s jinou?“

Ticho po pěšině. Nebo spíše po celém kabinetě.

„Jó, jako nápad by to nebyl špatný,“ začal profesor moderní hudby s jasně nadsazeným hlasem, jeho manželka jen popotáhla slzy a vzlyky. „Ale to bych ti neudělal. Ani za milión let. Protože vieš co?“

„Co?“ zopakovala zoufalým hláskem Ruby Wind. Teprve v tu ten okamžik mi došlo, že schválně celou situaci přehrává a pošťuchuje tak svého milého.

„Mám tebe a nadevše tě miluji,“ usmál se na ní a věnoval jí slabounký polibek na tvář. „A nikdy nepřestanu.“

„To ráda slyším.“

Komedianti.

„No vidíš.“ Odložil si brašnu a kabát pověsil na věšák. „Mimochodem, viděl jsem tady ve škole pobíhat ty robotníky, kteří nám tu mají cosi nastavit tak, abychom byli moderní. Nepřijde ti to slovo zavádějící? Moderní technika. Stejně to za pár let bude jinak, takže nevím, proč z toho vedení dělá takové divy.“

„Umění a příběhy budou vznikat i nadále, o to bych se nebála,“ pohladila ho po tváři a opětovala mu polibek na tvář. „A slovo robotníci mají poněkud jiný význam, než bys ve své větě rád, můj nejmilejší.“

„Bo dokonalost, že?“

„Bo dokonalost.“

Nejspíš by i vesele pokračovali dál, nebýt mého (významného) odkašlání a následného pohotového pozdravu: „Dobré odpoledne, pane profesore.“

Na malou chvilinku se mi zdálo, že mě chce probodnout očima, ale tenhle pocit naštěstí rychle ustal. Přišel ke mně a na znamení pozdravu mi podal kopýtko. „Ále, Sweetie Belle, moc rád vás vidím. Zrovna jsem měl tenhle týden jednání v Canterlotu, mimo jiné s vaší ctěnou sestrou. Mám vám vyřídit její pozdravy a doufá, že se řádně zdokonalujete ve svém řemeslu. Princezna Cadance si vyžádala její spolupráci na oděvech k letošní akademii. Jsem si jist, že to budou úžasné práce. A že stejně jako výsledné kousky ozáříte pódium i vy svým charismatickým hlasem.“

Červenala jsem se až za ušima. Galán toto. Nedivím se, že z něj nemůže půlka klisen na škole.

Všiml si mých rozpaků. „Nebojte, není to nic hrozného. Je to úžasná příležitost.“

„A oba jsme si jistí, že to určitě zvládnete,“ usmála se Ruby Wind, která se posadila zpátky do svého křesla. „Hlavně teď budete muset vymyslet slova i melodii písně, kterou budete zpívat.“

Jasně, jasně… co prosím?!

Najednou mi jen tak podala kopýtko, já sama ještě byla ve fázi hlubokého přemýšlení nad všemi slovy. „Ale dobrá. Pro dnešek už vás nechám jít. Určitě jste unavená a ráda byste zalezla do postele. A hlavně byste se měla začít připravovat na vystoupení.“

Probrala jsem se. Děkuji za připomenutí, fakt.

„Přeji krásný víkend,“ usmála se profesorka mile.

„Vám také,“ opětovala jsem jí přání a trochu v šoku z toho všeho odcházela směrem ke dveřím. Už jsem byla za prahem kabinetu, když jsem uslyšela hlas spisovatelky: „Ó, málem bych zapomněla. Prosím, přestaňte cvakat tou průpiskou. Alespoň v mých hodinách. Jsem na ten zvuk háklivá,“ dodala Ruby, kterou jsem na malinkou chvíli zahlédla v objetí manžela. Ten ji líbal ve hřívě a začal ohmatávat po těle. Co nejrychleji jsem zavřela dveře. Nechtěla jsem se domýšlet, co budou ti dva v nejbližších chvílích asi dělat, natož toho být svědkem. Stačilo párkrát v povídkách, které jsem před časem našla v šuplíku Rarity.

Zamířila jsem si to rovnou ke vstupní hale. Najednou jsem si uvědomila, že sestřin balíček zůstal zavřený ve skříňce. Nechtěla jsem, aby tam zůstával i další víkend, obzvlášť když jsem si ho v neděli měla rozbalit. Otočila jsem si to zpátky ke skříňkám a přemýšlela o tom, co jsem se zrovna dozvěděla. Já a akademie? Nikdy se mi o ní ani nesnilo a najednou jsem měla být jednou z vystupujících. Lichotilo mi to. Ano, na jednu stranu to byl šok a znamenalo to spoustu práce, na tu druhou to byla především úžasná možnost se předvést světu. Musela jsem se pousmát. V mysli se mi vybavila stará hudební soutěž kapel, kde jsme zpívaly společně se Scootaloo a Apple Bloom. Jak moc mi ty dvě chyběly. Stále jsme byly známé tím, že pomáháme hříbatům s jejich talenty, ale ony byly doma v Ponyvillu a já… zůstala tady. V nádherné Křišťálové říši, kde nebyl skoro nikdo, koho bych nějak lépe znala.

Došla jsem ke skříňce. V celé škole už nebylo slyšet nejspíš nic jiného než má kopýtka. Zastavila jsem se, otevřela dveře skříňky a zarazila se. Krom balíčku a pár nepotřebných učebnic tam na vrchu všeho ležela květina.

„Gerbera,“ uvědomila jsem si rychle. Opatrně jsem ji vzala do kopýtka a prohlídla si ji. Co dělá tak najednou v mé skříni? Podstrčil ji tam snad někdo? To bylo jediné rozumné vysvětlení. Na škole nikdy nebylo potřeba zámků, jelikož zde vládla přátelská a důvěrná atmosféra. Nikdo by si nedovolil hrabat, natož něco odcizit z cizí skříňky. Ale kdo a proč by mi tam sakra podstrčil květinu? A proč zrovna gerberu?

Dlouhou chvíli jsem tam jen mlčky stála a snažila se rozumně vstřebat celou situaci. Co je to dneska sakra za den?

„ÁÁÁ! Sweetiiieee je zpááátky!“ zaslechla jsem hlas zebry Pandoriké, mé spolubydlící. Už pár let zpátky přijela do místních krajů jako mladinká lékařka praktikující přírodní medicínu. Proč ne. Zecora byla svými lektvary a léky známá po celém okolí naší domoviny. Akorát se na ní občas mnohem víc než na komkoli jiném podepisoval věk. I Pinkie Pie by proti ní byla naprosté zlatíčko.

„Ano, jsem zpátky.“ S veškerým klidem jsem vzala do ruky prázdnou vázu, napustila do ní trochu vody a nechala do ní spadnout růžovou gerberu.

„Co to máááš?“ ozval se za mnou opilý hlásek.

„Květinu,“ odpověděla jsem se vší samozřejmostí. Téměř jako bych nějakou dostávala každý den.

Zpozorněla. „Tys byla na randééé? S ňákým poníííkem?“

„Hej, představ si.“ Sarkasmus mi přímo sršel z úst. „Stoprocentně. Perfektní partie.“

„Vááážně? Povídej, přehá-“ Riké najednou zmlkla. Evidentně jí došlo, že jsem si z ní pouze vystřelila. „Áha.“

„Tak se příště tak blbě neptej,“ zavrčela jsem, položila vázu na stůl a chvíli pozorovala gerberu. Z nějakého důvodu mi dodávala klid do duše.

„A já se tak těšíííla,“ zakopla o práh, naštěstí se dokázala udržet na kopýtkách. V jejím stavu to byl zázrak. A to bylo teprve šest večer.

„Nechceš si jít lehnout?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Nebyla jsem z jejího stavu sebevíc nadšená. Na druhou stranu mi vždy v téměř jakémkoli stavu dělala dobrou společnost, kterou jsem navíc po dnešním dnu tolik potřebovala.

Přišla až ke mně, aby si lépe prohlédla vázu. „Co je to za květinu?“ zeptala se.

„Gerbera.“

„Pěkná…“ uznale přikývla Pandoriké. „Jsi dostala?“

„Našla ve své školní skříňce.“ Snažila jsem se tak, aby můj hlas zněl co nejvíc vyrovnaně. Místo toho jsem však sama měla pocit, že se mi samou nervozitou klepe.

„Někdo má o tebe evidentně zááájem,“ pošťuchovala mě zebra. „By nebylo špatné, nemyslíš?“

„Zájem?“ Až teď jsem si uvědomila, že to mohlo být na důkaz citů k mé osobě. „Nesmysl. Prostě si někdo spletl skříňku.“

„Proč jak zapadlýýý krááám cítit se mááámm když svííítááá… trochu života by to chtělo. Láááska a city jsou v tomhle světě normááálnííí, mááá draháá. A teď: Prostě si trsám, trsááám, až vzduchem ohon lííítá. Kašlu vááám na půůůst, vždyť klisny mááá být kuus!“ spustila má spolubydlící svým veselým falešným tónem a kopýtkem mi plácla po zadních partiích. Povytáhla jsem obočí a jindy bych jí evidentně vztekle okřikla, ale ve víru její lepší nálady a pátečního večera jsem se z plna hrdla zasmála a oplatila jí to pár verši písně, kterou naší partě před mnoha lety zpívala jedna gryfonka. „Mračit se tě nenechám, v zahradě jsem velký pán. Aranžuji pro kvartet, zahraji na klarinet!“

„Budeš mi alanžovat píííseň, Sweeeetie? Plosííím…“ protahovala opile Pandoriké a užuž se ke mně přibližovala s jasným úmyslem ulovit sladký polibek. V tu chvíli mě veškerá dobrá nálada opustila. Rychle jsem před sebe v rámci obrany před nechtěnou zkázou natáhla kopýtko, ovšem dřív než se ho stačila dotknout svými rty, předklonila se a vyzvracela obsah svého žaludku na zem. Smrad jako někde v bordelu.

Vážně. Krásný to začátek víkendu.

Jazyk květů ~ část první

Základ téhle povídky/fanfikce jsem už měla nějaký ten rok v hlavě, k jejímu sepsání jsem se ovšem dostala až ve druhé polovině tohoto roku. Její sepsání doprovázelo mnoho problémů; několikrát mi spadl systém netbooku, tři týdny jsem prakticky nebyla kvůli zdravotnímu či psychickému stavu schopná pustit počítač, natož v něm něco napsat. Ke zdárnému konci se chýlím až teď. Původně měla vyjít celá povídka najednou během Štědrého večera, ovšem vzhledem k tomu, kolik na ní bylo potřeba dodělat věcí, jsem se rozhodla ji publikovat postupně. Každý den až do konce roku jedna kapitola. A na konci celý dokument v PDF (včetně veškerých oprav, je možné, že něco přehlédnu).

Přeji příjemné čtení, doufám, že se povídka bude líbit a nezapomínejte, že Vánoce jsou především svátky klidu. 😉

Část první

„Při psaní je důležité pamatovat na dva hlavní aspekty.“

Cvak. Cvak.

„Ten první. Každý odstavec, každá věta, každé slovo, písmeno, každý znak… to všechno tvoří podstatu příběhů. Ať už se jedná o román či pouhou píseň, všechna slova, která do nich vepíšete, tam mají určitou roli, určitou hodnotu, která se neztratí.“

Cvak. Cvak.

„Proto na vás také apeluji. Dobře važte slova, která do prací použijete.“

Cvak. Cvak.

„A druhá věc -“

V celé budově se rozezněl zvonek ohlašující konec vyučování. Oddechla jsem si úlevou. Opadla ze mě veškerá nervozita a stejně jako spolužáci si chtěla začít balit školní potřeby, ale přednášející profesorka kopýtkem naznačila jednoduché gesto, které během okamžiku vyvolalo v celé učebně naprostý klid. Protočila jsem panenkami v očích. No potěš.

„Přednášku ukončuji já, nikoli zvonek, milí zlatí,“ připomněla se profesorka jakoby mimochodem. Sálem se sborově ozval hluboký vzdech. Zdálo se, že to profesorku pobavilo, ale čekala, až se všichni znovu vzorně usadí a budou poslouchat, co má na srdci. Když se ujistila, že jsou všichni na svých místech, věnovala jim výraz plný pochopení a podotkla: „Nebojte, sama dobře vím, jaké to je být mladou studentkou plnou elánu, sršící energií do života.“

„No to určitě,“ slyšela jsem, jak nějaký poník v lavici nade mnou posměšně podotkl. Pár poníků kolem se této poznámce uchechtlo. Otočila jsem se k němu. Už jenom z toho krátkého pohledu mi bylo jasné, že by daný, řekněme expert, nejraději položil zadní kopýtka na lavici a uvelebil se jako doma. Nemohla jsem si odpustit nepříjemný pohled. Prase jedno. Sestře by se možná po vzhledu líbil, ale kdyby viděla, jak se chová na hodině, nejspíš by při první příležitosti letěl z domu.

Jak se zdálo, profesorku jeho poznámka vůbec nevyvedla z míry. Právě naopak. Plná optimistického úsměvu pokračovala dál ve svém zdlouhavém monologu, který stejně nikdo pořádně nevnímal. Ke konci trochu posmutněla. „Pamatujte. Život není jednoduchý. Mnohokrát vás bude chtít podkopat do nejhlubších depresí a příkopů. Ale je důležité nedat se. Znovu se nadechnout a občas začít od znova. Od úplného začátku. Jako byste se znovu narodili. A především si najít někoho, kdo vás ve všem, co uděláte, bude podporovat. Tu pravou lásku.“ V očích jí začal jiskřit úsměv, který měla i na rtech. „Ale opět trochu odbíhám, že ano. Hlavní je ovšem psát to, co vás baví. A psát ve chvíli, kdy víte, že máte nápad. Inspiraci. Nepsat slova jen proto, že něčím potřebujete zaplatit složenku. Ale o tom až jindy. Pro dnešek vás již ponechám svému osudu. Krásný víkend přeji. A s tím ciderem to moc nepřehánějte.“

Cvak.

Konečně.

Cvak.

Průpisku jsem položila zpátky do penálu a ten zastrčila do brašny, kterou jsem měla hned vedle lavice. Krátce jsem pokynula na svou dnešní spolusedící na znamení rozloučení a vydala se směrem ke dveřím, ke kterému pádil i zbytek obecenstva. V půlce cesty jsem se na malou chvíli zastavila; zdálo se mi, že někoho slyším volat moje jméno. Porozhlédla jsem se po celém sále, ale všichni se věnovali svému, tudíž jsem si to zamířila rovnou na hlavní chodbu, kde jsme měli i skříňky.

Překvapivě, jak už bylo na této škole s malým prostorem zvykem, byla přeplněná studenty. Na celé škole nás bylo okolo dvou set včetně přednášejících profesorů. Pegasové, jednorožci i zemní poníci. Krásná směska všech nejrůznějších povah. Jeden by nevěřil, že se může po celém světě najít tolik umělců, kteří se sejdou pod jednou střechou v samotné Křišťálové říši. Pokoušela jsem se prorvat až ke své skříňce, když jsem zaslechla další posměšnou poznámku, jehož majitelku jsem tentokráte, na poměry nejisté prvačky, dobře znala: „Zdá se mi to, nebo se do toho sama nakonec zamotala?“

V duchu jsem s Esmerou musela souhlasit, i když bych neměla sebemenší odvahu to říct takhle blízko učebny. I když, zrovna jí by asi vyhození nehrozilo. Bohatá rodina aristokratů, nejlepší výsledky na přijímačkách herecké fakulty za existenci školy v křišťálovém městečku. Docela dost se na ní její pýcha a sebejistota promítala. Stejně tak poměry. Vždy chodívala oblečena pouze v kouscích z nejlepších canterlotských butiků, s dokonale upravenou hřívou, kopýtky i perfektně ozdobeným ohonem. Nevzpomínala jsem si na jediný den, kdy bych jí viděla bez kousku oblečení.

„Trochu Mary Sue,“ problesklo mi hlavou, ani jsem si neuvědomila, že jsem to řekla nahlas. Z nějakého důvodu jsem nedokázala tuhle poznámečku ponechat v duši. Naštěstí bylo všude kolem plno hluku, takže jí nikdo neměl šanci slyšet. Nikdy předtím bych nečekala, že tohle označení bych použila, ale na příslušnou pegasku definice perfektně seděla.

Uchýlila jsem se ke své skříňce, odkud jsem vytahovala potřebné knihy a mezitím nadále poslouchala Esmeru, kterou jsem měla společně se skupinkou věrných nanejvýš pět metrů od sebe a jejíž hlas byl slyšet snad po celé chodbě. Znuděně si pročísla svou blonďatou hřívu a načechrala prameny. „Být jí, tak raději zalezu do tý její slavný kavárničky a jdu dřít za těch pár směšnejch drobáků. Nechápu, jak nás může učit někdo takovej. Nebýt toho, že je manželkou Bandieho, nikdy by tohle místo nedostala. Vždyť mluví totální žvásty. Vyžívá se v tom. A trápí nás. Ať si seženou někoho jinýho, kdo nám to odříká lépe a ne jako tahle náninka v rozvětvěnejch větách plných přehnaného optimismu. Kráva pitomá. Jsem ráda, že ji máme jen jeden semestr.“

Zatímco její kamarádky všechno souhlasně odkývaly, já jen opět protočila oči k nebesům schovaným za zdí. Jistě, občas to Ruby Wind přeháněla, slyšela jsem o tom už z vícero zdrojů. Svým způsobem tím byla pověstná. Sama jsem nejednou o hodině z nudy cvakala průpiskou. Ale nikdy by si o ní nedovolila tvrdit až takové věci, natož na ni nadávat.

Vzala jsem do ruky pečlivě zabalený balíček s ozdobnou zlatou stužkou. Posledně mi ho s tajemným úsměvem a se slovy, že je to dárek k mým blízkým narozeninám, předávala sestra, jenž zrovna byla v Křišťálové říši představit svou nastávající kolekci zdejší princezně a našla si chvíli času, aby mě tady navštívila. Byla jsem ráda i za tu chvilku, kterou jsme strávili v kavárně. Povídala mi, jak se pomalu chystá na svatbu, která jí po několika letech vztahu čekala už příští jaro. Nemohla se dočkat. A já s ní. Zavřela jsem oči a zasnila se. Nádherné jemně fialkové šaty družičky, květinová ozdobná korunka…

„Ále, nejsi ty náhodou Sweetie Belle?“ zaslechla jsem vedle sebe najednou. Poskočila jsem. Hned vedle mě stála Esmera se svým povýšeným pohledem. Než jsem stačila pokývat hlavou, pokračovala ve svých výzvědech: „Jseš na hudebce, ne? Ségra té návrhářky Rarity, co pochází z toho zapadákova kdesi na vesnici. Má butik v Canterlotu, se mi zdá. Ta nová kolekce se jí vážně povedla. Naprosto boží.“

„Ém… tak děkuji. Vyřídím.“ Nevěděla jsem, co jiného na její slova říct. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že šál, který měla kolem krku, znám z návrhů a prvních prototypů své sestry. Pohladilo by ji po duši, že někdo takového postavení pochválil práci, která ji stála mnoho cenného času. Musím to co nejdřív napsat Rarity, usmyslela jsem si.

„Ale jsem si jistá, že nebýt podpory ze strany princezen, určitě by se nedostala tak vysoko,“ uchechtla se Esmera a zamířila si to hezky zpátky ke svému hloučku. Zůstala jsem tam stát, tak jako kdysi stávala socha Discorda v královských zahradách. Nechápala jsem, co se to zrovna stalo. Veškerá má dobrá nálada, kterou jsem získala po pochvale pro mou sestru, se roztříštila po posměšných slovech téhle rádoby princezničky. Mary Sue. No jistě. Rozmazlená princeznička to je!

Vztekle jsem třískla s dvířky a chystala se se zabalenou brašnou na hřbetě odejít, když jsem za sebou uslyšela další hlas: „Všechno v pořádku, Sweetie Belle?“

Napočítala jsem v duchu do pěti. Po zkušenosti s Esmerou byla rozmluva s profesorkou tvůrčího psaní to poslední, co jsem potřebovala. „V naprostém,“ pokoušela jsem se vyslovit přesvědčivě, ale spíš to znělo jako slova mučeného.

Zdálo se, že pochopila, jak mi je a že nemám sebemenší náladu něco takového řešit. Věnovala mi soucitný pohled. „Dobrá.“

Chystala jsem se jí popřát hezký víkend, když se znovu pokusila získat mou pozornost: „Já jen, že jsem na vás volala.“

Takže to nebyl jen klam. „Vážně?“

„Asi jste mě v tom ruchu, co všude kolem byl, přeslechla.“ Nepřeslechla. „Nevadí. Mohly bychom si popovídat?“

Znejistila jsem. Co by zrovna po mně mohla chtít? „Nejspíš ano. Stalo se něco?“

„Ne tak úplně,“ usmála se Ruby Wind. To bylo dobré znamení. I když tahle klisna měla pozitivní náladu a úsměv na rtech snad pořád a neznala jsem jí s dlouhodobým úšklebkem. „Nesedneme si raději do kabinetu?“

„Jasně,“ odkývala jsem bezmyšlenkovitě a za chvíli toho litovala. Sakra, já chci domů!

V Křišťálové říši se otevírá Umělecká akademie!

V létě byl na literární sekci Bronies.cz vyhlášen další projekt, do kterého mohli psavci i okolní lid posílat své příspěvky. Tentokráte se jednalo o napsání novinového článku. Původně jsem nechtěla nic přispívat, přece jen nejsem zrovna typ, co by se zabýval psaním do bulvárů či časopisů. Přesto však ke konci prázdnin znenadání přišla inspirace a vznikl tenhle malý článeček, který si Vám dnes dovoluji představit.

—-

Konečně nastal ten čas, na který čekají ti nejlepší mladí umělci z celé Equestrie! Již za pár dnů začíná nový školní rok a s ním se otevírá i nová část fakulty Canterlotské Umělecké akademie pro hudebníky, herce a literáty, tentokráte přímo v srdci Křišťálové říše.

„S velikým potěšením mohu oznámit, že vše je dnešním dnem konečně připraveno a čeká se jen na první studenty, kteří zde budou moci nadále rozvíjet svůj již tak obdivuhodný talent,“ řekla během včerejší tiskové konference k příležitosti slavnostního otevření deníku Jasná Equestrie princezna Mi Amore Cadenza, která celý projekt pomáhá zaštítit. „Těším se, až je budu moci osobně přivítat a sledovat jejich výkony a postup.“

O možnosti otevření nových prostor v zajímavé lokalitě a oborů se mezi kantory a uměleckou smetánkou mluvilo již řadu let, zatím se však povedlo jen první jmenované. Proč se ale tak dlouho zahálelo?

„Chtěli jsme mít jistotu, že ten malý kousek akademie v Křišťálové říši bude v dobrých kopytech,“ nechal se slyšet rektor CUA. „Křišťálová říše je jeden z dnes sice již běžně přístupných, ale přesto tajemných skvostů Equestrie a doslova si říkala o to, aby se v ní do budoucna zabydlely, tedy doufejme, špičky uměleckého kruhu. Sama princezna přišla s návrhem, aby se o studenty starali naši nejlepší absolventi. Pro začátek zde máme deset profesorů, kteří naši školu již před nějakou dobou opustili a vydali se do světa nabrat zkušenosti. Teď je budou jako profesionálové svého oboru s láskou a elánem předávat další generaci.“

A o jaké profesory a profesionály se jedná? Kupříkladu o herečku Bloom Shine, zpěváka Darniu či kdysi lamače srdcí mladých klisniček, Bandieho Rocka, s chotí Ruby Wind, která se vedle podporování svého manžela věnuje literatuře. Je obdivuhodné, že zrovna poslední dva jmenovaní se po letech žijících v ústraní rozhodli pro podporu mladých poníků v rozvoji jejich talentu. „Sama jsem kdysi Uměleckou akademii studovala a během těch let poznala úžasné poníky, bez kterých bych dnes nebyla tím, kým jsem. Když jsme s Bandiem dostali nabídku od Cadance, byla to neskutečná čest. Doufáme, že nezklameme a pod našimi kopýtky vykvetou další úžasní umělci.“

Jak se jim povede nelehký úkol? Jaké talenty tato Akademie vychová? A jak se studentům povede sžít se s poníky Křišťálového říše? Nechme se překvapit.