Muzzikanti (2017)

Už je to nějaký čas, co jsem u nás ve městě zahlédla plakáty ke koncertu Jarka Nohavici a dalších hvězd české hudební scény v nedaleké Vendryni. Začala jsem hledat víc a hle, ono to bylo natáčení nového filmu zvaný Muzzikanti. Můj záměr některý z dvou blízkých koncertů navštívit zhatil pobyt v nemocnici a tak jsem si stejně jako ostatní musela počkat, až se film konečně objeví v kinech. A 1. března, den před oficiální premiérou v českých kinech, jsem se v rámci koncertu ke slavnostní premiéře konečně dočkala, usedla do křesla a téměř dvě hodiny si užívala příběh z prostředí mé rodné domoviny.

Mladý muzikant Robin (Patrik Děrgel) se se svou kapelou pokouší prosadit v hudební branži, jenže i po dvouletém snažení se stále ne a ne podařit. Až když se jednoho dne ozve uhasínající popová hvězda Majkl Boss (Martin Dejdar) s tím, že je chce k sobě do kapely, vypadá to, že se na ně usmálo štěstí. Právě díky němu se společně s kapelou, vokalistkami a bodyguardem vrací do svého rodného kraje, kde se mají jako kapela sehrát. I přes počáteční úděs mladých dam z nemoderních a zapadlých Beskyd a především kempu, který vede mladičká Klára (Michalina Olszańská) společně se svým o dost starším přítelem a bývalým rockerem Izzym (Pavel Kříž), se hrdinové rychle přizpůsobí a užívají si volnosti a letních románků. Jenže Majkl si přivlastňuje všechny zásluhy na písních a jediné, co Robinovi brání vybouchnout, jsou dluhy na krku…

Co musím vypíchnout hned na prvním místě je hudba. Ve filmu zaznělo 21 písní napříč různými žánry – od klasického folklóru pod taktovkou Kollárovců přes pop až k rocku a nepamatuji si, že by se ve filmu objevila byt jediná píseň, která nebyla napsána přímo pro film. V době, kdy se do (nejen) českých filmů často do pozadí přidávají nejrůznější písně, nejčastěji zahraniční, je to velice příjemná změna, kterou vítám a nebyla bych vůbec proti, aby to tak bylo častěji. Navíc je to hudba líbivá a většinu z nich si pobrukuji už od chvíle, kdy byly vydány na Youtube s videoklipy. Nejvíc pozornosti nejspíš získají pánové Cmorik a Nohavica s duetem Kříž svůj neseme, který přináší nádherné poselství v podobě naděje a sílu pokračovat v tom, co děláme.

Je až podivuhodné, kolik hvězd z české (a slovenské) hudební a filmové scény se panu Rapošovi podařilo pro film získat. Už zmíněný pan Cmorik si ve filmu nejen zazpíval hlas muzikanta Robina, ale také si zahrál menší roličku ministranta v kostele (narážka na Slavíky hned dostává jiný rozměr). Velká část produkce si taky střihne nějakou tu roli – ať už se jedná o pana Wronku jako starostu či scénáristu Petra Šišku v roli úžasného bodyguarda Bédi, kterého si prostě nejde nezamilovat (zvlášť po potyčce s policisty…). A Eva Vejmělková nám jako psycholožka mírně připomene, že si s Pavlem Křížem už kdysi v jednom filmu zahrála.

Měla jsem strach, jak se Pavel Kříž popere se svou rolí rockera. Ne, že bych mu nedůvěřovala, ale upřímně jsem si ho moc neuměla představit. O to větší bylo překvapení, že svou úlohu zvládla na jedničku a že mi jeho postava rychle přirostla k srdci, stejně jako jeho filmová láska Klárka. Michalina byl výborný výběr a nechci si představit, že by v její roli byla třeba taková Markéta Konvičková (která ve filmu propůjčila svůj pěvecký hlas Sáře Sandevě). V souvislostí s touto postavou se může zdát, že má film několik nepotřebných naznačených linek, ale na druhou stranu se vzhledem k tomu, v jakém kraji se film odehrává a jaké měla postava dospívání, nemůžeme divit. Upřímně scénu s vymahači považuji za jednu s nejpovedenějších, mrazí z nich a vychází respekt. Z komediální stránky zase musím zmínit vyhánění pražské holčičky z pódia. Jen tak dál, Klárko, jen tak dál.

Samo sebou, že se příběh neobešel bez klišé, ale upřímně řečeno, ve kterém příběhu dneska není. Vynahrazují nám to výborné hlášky a narážky, kterých máme ve filmu nesčetné množství a odkazy na klasický život v Těšínském Slezsku jsou skvělé (i když prezentovat nás díky štamprli v každé druhé scéně jako nevyléčitelné alkoholiky nemuseli, ale co naplat, něčím ten film zaplatit museli). Musím zmínit i komiksové sekvence, které se čas od času ve filmu objevily a má je pod palcem slovenský výtvarník Tomáš Roller a které se taktéž zasloužily o komediální podívanou. Jediné, co jsem poněkud nepochopila, byl Jakub Kohák v roli (snad německého) parašutisty. Spíš než vtipnou vsuvkou je nepovedeným vtipem.

Nesmíme zapomenout na romantickou linku příběhu. Jako hlavní pár tady máme samozřejmě Izzyho a Klárku, ale hlavní hrdina Robin s mladistvými hormony taky není daleko. Tudíž se během filmu podíváme na několik naznačených milostných scén a pány může nalákat představa nahé Michaliny. Láska a romance provází celý film, několikrát se to pěkně zamotává, ale nebyl by to film, aby nekončil uspokojivě pro diváky.

I když se v některých scénách práce s kamerou nepovedla úplně na jedničku, většinu filmu si vede dobře. Za zmínku stojí hlavně přenádherné panoramatické náhledy na Těšínské Beskydy, které jsou mi velmi blízké a i přes dálku je mám stále v srdci. Bylo příjemné na stříbrném plátně poznávat jednotlivá místa, kde to asi bylo natáčeno. A těšínská radnice v roli polikliniky? Jojo, to si nechám líbit.

Film má příliš mnoho věcí, které bych ráda zmínila, ale to bych tu byla celé dny. Pokud jste náročnější divák, nejspíš z kina budete odcházet s nepořízenou a nechutenstvím. Pokud už ale od začátku počítáte s tím, že se jdete podívat na česko-slovensko-polskou hudební romanci a nečekáte z toho druhou Pomádu, myslím, že neuděláte s výběrem filmu vůbec špatně. Za mě má film a celý štáb rozhodně velké plus, poklonu a vůbec bych nebyla proti, kdyby se v našem kraji (a krásných Beskydech) natáčelo více.

Mé hodnocení: 90%