Festival párů ~ Láska

Láska

Mno. To bychom měli o tom, jak jsme se seznámili, dali dohromady, takové menší žárlení (kdo to měl sakra vědět?!) a teď bych vám mohl říct, jak to vlastně bylo dál. Pokud vás to tedy baví a raději byste se nevrátili do pekel, odkud jste se vzali… nebo vlastně ne, teď přehánět nebudu.

Fluttershy jsem miloval. Ze všeho nejvíc na světě. A stále miluji. Jenom jsme nevěděli, jak to dát znát všem kolem nás okolo. Nikdo o nás neměl po dva roky tušení. Až si říkám, jak krásně nám to vycházelo. Na veřejnosti jsme stále byli velmi dobří přátelé. Jenže v soukromí jsme oba moc dobře věděli, že nás pojí něco jiného. A já zatoužil naši lásku spojit svazkem. Měl jsem dokonalou vizi o tom, jak to udělat. A tak jsem se pustil do práce.

Nejdřív jsem byl požádat o kopýtko jejího otce. Byl poněkud překvapen (možná až zděšen, ale na druhou stranu je to sympaťák, to jako jo), že má jeho dcerunka už přes dva roky milého a navíc takového machra, jako jsem já… fajn, teď přeháním. Ale svolení jsem dostal a teď zbývalo jediné – požádat samotnou Flutt o kopýtko nejdůstojnějším způsobem, jaký jakožto takové malé přítulné démonisko můžu dopustit. Doslova.

Někteří tenkrát byli zděšeni. Jiní to tak nějak čekali, bo jak řekla jistá princezna z Křišťálové říše, z dobrých přátel to nikdy není daleko. Až z toho v jejím podání mrazí. Elementy harmonie už se s tím nějak smířily. Přece jen jsme kámoši, no ne? Výsledkem toho prozrazení nebylo nic jiného, než prstýnek na kopýtku mé drahé.

Svatba to byla veliká. I když původně byla určena jen pro nejbližší, nebyl bych pánem chaosu, kdyby se dotyčný chaos neobjevil i na svatební hostině. O to větší zábava to celé ale byla. A hlavně – celou tu dobu jsme měli oči jenom pro sebe. Nikdo jiný kolem nás neexistoval. A občas stále neexistuje. A že bych měl nějakou potřebu koukat po jiné? No promiňte, co bych to byl za manžela?

A právě proto, že se máme s maminkou rádi, jste na světě i vy dvě, naše milované dcerušky.

Teď už na veselejší notu, ať se furt nebavíme jen o vážných věcech – jaký příběh si dáme příště?

Festival párů ~ Žárlivost

A je tu třetí část ze čtyř. Tentokrát na téma…

Žárlivost

Přemýšlím, kde jsem se svým vyprávěním skončil. Po takové době je to docela záhul.

Ó, už si vzpomínám!

Takže jak to bylo dál.

Ubíhaly dny, následně týdny a měsíce. Nikdo o tom, že jsme my dva víc než jen přátelé, co spolu čajíčkují, netušil. Díky všem pradávným. Hned by nás nejspíš oba hnali, případně odsuzovali. Co je ovšem důležité, to je výsledek. Náš vztah se krásně rozvíjel. Jeden by řekl, že doslova kvete. Jenže všechno se jednou zkomplikuje, ať chcete nebo ne. Vždycky. Dokonce i vztah dvou zamilovaných tvorů.

Byla zrovna šílená vedra a oba jsme si užívali (trochu po svém) sluníčka na pláži rybníku nedaleko Ponyvillu. Zatímco já jsem samozřejmě nezapomínal na své staré povolání a trošilinku (ale vážně jen trošku) škádlil svým uměním pár vybraných poníků, Fluttershy byla společně s ostatními představitelkami Elementy harmonie ve vodě a užívala si jakžtakž studené vody (stejně si furt stojím za tím, že už teplotně připomínala kafe). Byl na ni nádherný pohled!

Po chvíli (prý) otravování jsem si všiml, že Flutt pozoruje jakýsi zvláštní floutek. Doslova a do písmene. Prazvláštní rozcuchaný účes, strniště na bradě, přiblblý úsměv. Až se mi zdál trochu blažený. Po chvíli si ho všimla i Fluttershy a rozeběhla se k němu. Nechápal jsem. Oni si spolu povídali. Smáli se spolu. A najednou…

Nějaký poník jen tak objímá mou Fluttershy? Tak to tedy ne!

Zakročil jsem. A možná to trochu přehnal. Má nejmilejší se na mě zlobila ještě několik dalších dnů. Jenže kdo měl sakra vědět, že to byl její povedený mladší bratříček?

Festival párů ~ Sblížení

Je to už nějaký čas, co se tady objevila první část povídky k projektu Festival párů. Tudíž nastal čas, abych Vám odhalila, co se vlastně dělo dál…

Sblížení

Takže zrekapitulujme si to. Byl jsem kámen. Elementy mě napodruhé vysvobodily. Měl jsem navázat tu děsnou věc. Stalo se. Všechno by se zdálo v pořádku. Tedy, alespoň pro ně. Já (nedobrovolně) stále více ubíhal k myšlenkám na malou, milou Fluttershy. Otázkou bylo, jak se k ní sakra dostat blíž. Tedy krom pravidelného čajového dýchánku, kde jsem byl čestným hostem. To zase jo, to jsem jí viděl a tak všechno. Ale jak jí třeba vzít za kopýtko? Jasně, mohl jsem použít svá kouzla a chaos k tomu, abych získal, co chci, ale upřímně? Takhle by to nešlo. Alespoň co se téhle klisny týče.

Dny se proměnily v týdny a ty v měsíce… fajn, teď to zase moc dramatizuji. Tak dlouho to zas nebylo. Alespoň v pohledu toho malého bílého zvěrstva, o které se Flutt stará. Prý Andílek. Pche! Bych se hádal. Je to zlomek duše Tireka!

Tudíž jinak.

Trvalo mi nějaký čas, než jsem si ujasnil, co vlastně chci. Celé dny i noci jsem přemýšlel nad tím, jaká asi je. Teď nemyslím před ostatními, to její chování přece každej zná. Myslím tím, jaká je v soukromí. Každý poník je přece o samotě nebo s někým, ke komu chová city, jiný. Nebo ne? Stále jsem přemítal nad mou původní otázkou – jak se sakra dostat blíž k jejímu srdci?

Sám jsem tomu původně nechtěl věřit, ale pomohla tomu úplně obyčejná věc. Náhoda. To jsem si zrovna vymyslel, že jí pomůžu v lese sbírat jahůdky na koláč, kterým chtěla pohostit své věrné přítelkyně toho odpoledne. Nejdřív jsme každý poctivě sbírali do košíku a nijak zvlášť spolu nekomunikovali. Verbálně i neverbálně. Soustředili jsme se na důležitou práci. Nebo si to alespoň myslela. Celou dobu jsem totiž čekal na vhodný okamžik. A on přišel. Fluttershy totiž zničehonic (dobře, možná jsem tomu trošililinku pomohl, ale nesmí se to dozvědět) vypadl košík z kopýtka a jahody se rozkutálely po zemi. Okamžitě jsem se shýbl, abych jí pomohl (jsem přece džentlmen) sesbírat je zpátky. A při tom všem… jí chytil za kopýtko.

Počkat, vy jste si fakt mysleli, že bych vám pověděl víc? Pche! Možná někdy jindy. Jsou tady přeci děti, no ne. To by mě Celestie pleskala, že vám povídám o nevhodných věcech!

Festival párů – Touha

Na fóru Bronies.cz se před nedávnem objevila nová challenge. Jen podle názvu je zřejmé, o co asi žánrově půjde, co to obnáší? Napsat čtyři minipovídky na jakékoli dvě postavy z universa MLP:FiM podle zadaného témata. A prvním byla…

Touha

Víte, nikdy jsem v takovou tu divnou věc jménem láska nijak zvlášť nevěřil. Natož přátelství. No fuj, to byste po mně chtěli moc, no nemyslíte?

Kdy se stal zlom? Mno, pokud znáte můj příběh, tak víte, že jsem byl dlouhá léta na prázdninách v kamenu… lépe řečeno, na tisíc let jsem byl uvězněn v podobě sochy. Byla to moc fajn dovolená, ale tu fakturu, co za ní Celestie s Lunou musely platit, bych nepřál nikomu. Nebo moment. Možná vlastně jo. Právě jim. Když tak o tom přemýšlím, možná bych je taky na malou chvíli mohl proměnit v kámen. Určitě by měly radost. Moc velkou radost.

Kde jsem to skončil? Ó ano, už si vzpomínám. Až když mi ale reprezentantky Elementů harmonie daly druhou šanci (nebo to byla třetí?), poprvé jsem si uvědomil, že by tahle věcička jménem přátelství mohlo mít určité pozitivní využití. Třeba to, že už neskončím prokletý těma dvěma čarodějnicama. To si jako stvoření samotného Chaosu nemůžu dovolit! Ale nepočítal jsem s tím, že bych mohl začít prahnout po něčem víc.

Navázal jsem pevné přátelství v Fluttershy, jednou z těch elementek harmonických. Móóóc fajn kobylka. Postupně jsem si ujasnil, že city, které k ní chovám, nejsou jenom přátelské a že bych s tím měl něco udělat. Že ty zvláštní pocity k ní stále víc vystrkují růžky a chtějí být opětovány. Jak ohavné to zjištění!

Jenže touha, to je, milí poníci, sakramentská věc. A já po té krásce, kterou zvěřina poslechne na slovo, toužil stále víc a víc.