Nejsem hlupák (verze 2014)

I po sedmi letech, kdy už Conana téměř nesleduji, poněvadž často nemám chuť ani čas, se občas ráda vrátím ke starým dílům seriálu, případně i přečtu nějakou tu fanfikci. Někdy před třemi lety jsem na popud nápadu napsala kratší povídku, ve které se jako hlavní hrdina představil Kogoro Móri, otec Ran. Ovšem se vším, co se od té doby přihodila, jsem na ní naprosto zapomněla. Až při prohrabávání externího disku se mi však podařilo najít několik cenných dokumentů, ve kterých jsem našla i tuto povídku.

Přeji tedy příjemné čtení. 🙂

Nejsem hlupák

Ha, takže vy si myslíte, že jsem hloupý? Já, velký detektiv Kogoro Móri, vás teď přesvědčím, že tak hloupý, naivní a uspaný, jak se často zdám, rozhodně nejsem. Hlavně to první zmíněné. Protože já, Kogoro Móri, hloupý chlapík s velkou zálibou v pivu a sledování pořadů s Jóko Okino rozhodně NEJSEM! Přednesu vám tu největší dedukční práci, kterou jsem kdy zvládl! A i když se můj příběh může zdát mírně neuvěřitelný, je to pravda.

Dřív, než začnu vyprávět o tom, co se děje teď, bych ale měl trochu objasnit některé věci v minulosti. Měl jsem milující ženu, rozkošnou dcerku, v práci výborný kolektiv… Občas si říkám, že bych se do těch časů rád vrátil. Jenže jak už to bývá, nic nebývá dokonalé věčně. Všechno mé základy k stále lepšímu životu postupně padaly. Jako první sníh. Kvůli postřelení nevinné osoby ve službě, mé milované Eri, jsem přišel o práci. Založil jsem detektivní agenturu, ale ta moc neprosperovala a brzy na to mě Eri opustila. Ať si říká, že to bylo nedoceněním jejího kuchařského (příšerného) umění, moc dobře vím, že jí to tehdy ranilo. A to i když znala přesný důvod, proč jsem to tehdy udělal. Ran zůstala u mě, přece jen jsem na ní měl na rozdíl od paní právničky dost času, ale z původně předpokládaných pár týdnů, možná měsíců, se staly celé roky. Dávala mi to ze začátku pěkně sežrat, často zůstávala sama ve svém pokoji, nebo se držela toho synáčka rádoby detektiva, co se věčně pletl všude pod nohy místo toho, aby seděl u počítače a psal ty své detektivky. Viděla ve mně toho, kdo za to všechno může. A když nad tím přemýšlím, měla pravdu. Nevyčítám jí to. Viděla, co se tehdy večer na policejní stanici stalo a co se stalo se mnou za těch pár týdnů po odchodu Eri z mého života stalo. Pivko už nebylo občasné zpříjemnění večera, ale nástroj v utopení se ve svém žalu. V ledničce nebyly dvě plechovky, ale rovnou celý kartón. V kapse aspoň dvě krabičky cigár. Otáčel jsem se za každou sukní. Mé dedukce byly stále horší a horší, přestali chodit zákazníci. Na dlouhá léta jsem skončil jen jako blbé soukromé očko, co po ulicích hledá umňoukaná stvořeníčka bohatých ženštin. Hrozně to zábavná práce, ale furt lepší, než žít pouze z alimentů na dceru.

Příběh jako takový však začíná zhruba až o deset let později. Ten večer se už šestnáctiletá Ran vrátila z Tropického parku sama s tím, že si ten Kudovic hajzlík ještě musel něco vyřídit, ale začala mít o něj strach a šla se za ním tedy podívat domů. Když se vracela, už se sedmiletým klučinou za ruku, zrovna jsem nadšeně letěl k nejnovějšímu případu, tentokrát významnějšího významu – měl jsem za úkol zjistit víc o únosu dcerky jednoho bohatého snoba. A kupodivu, ten večer se mi ten případ povedlo dovést k řádnému ukončení. Rodinka se znovu shledala a já dostal slib o vyplacení velké odměny. Považoval jsem to za osobní úspěch. Byl jsem natolik šťastný, že jsem dokonce dovolil nasáčkovat se tomu spratkovi Conanovi, údajnému příbuznému jednoho z našich známých, k nám do bytu a nějaký čas s námi žít. Přece jen to byl on, kdo přišel na nápad se psem.

O pár dnů později se mi začalo neobvykle dařit. Setkal jsem se se svou oblíbenkyní, Jóko Okino, a pomohl jí s objasněním vraždy v jejím bytě. A pár dní poté vyřešil vraždu v muzeu, čímž jsem si získal pozornost médií a budoucích klientů. Už to nebyly zatoulané kočky, ale špehování, loupeže, vraždy… Až se to postupně změnilo v téměř samé vraždy. Vyřešil jsem všechno. Jako by se na mě přilepila štěstěna… Nebo ten spratek, abych byl přesný.

Všechno mi to začalo být divné pár týdnů po jeho objevení. Ať jsme se hnuli kamkoli, vždy nás nějaká krev, kulka nebo nůž čekal. A já vše záhadně vyřešil. Nebo ne? Abych pravdu řek, nic jsem si z toho nepamatoval. Ani hlásku. Poslední, co tomu vždy předcházelo, bylo malé píchnutí, většinou do krku a silné nutkání dát si šlofíka. A pak až samotné probuzení. Mnohdy jsem byl sám překvapený, kdo je ve skutečnosti vrahem. Začalo se mi říkat „spící Kogoro“, protože podle všeho jsem při případech vypadal, jako bych spal. Po několika takových aférkách jsem měl toho pocitu, že se děje něco mimo mé vědomí, dost a rozhodl se zjistit, co za tím stojí. Zašel jsem si k psychologovi. Ptal se doktora, jestli se mi náhodou neprojevila nějaký zvláštní druh epilepsie s mluvením ze spánku. Ptal se u svých známých u policie. Bylo poměrně překvapením, když jsem zjistil, že v tomhle spícím režimu za poslední dobu nejsem sám. Kamarádka mé dcery se do tohoto „transu“, jak to nazval on, dostala také. A ne jednou. A čirou náhodou byl u toho vždy i ten malej vyžírka. Mým hlavním podezřelým se tedy stal on. Na místě činu jsem pozoroval jeho chování. Snažil jsem si vzpomenout, kde už jsem něco takového viděl. Byl na sedmiletého chlapce neuvěřitelně inteligentní a všímavý, mnohdy nám u místa činu nenápadně pomohl k prolomení nějaké stopy. Nemohl jsem si nepovšimnou jeho hodinek a motýlka. Ať se šlo kamkoli, vždy měl ty dvě věci u sebe.

Jednou jsme takhle byly u případu, který jsem záměrně vyhodnotil jako sebevraždu a chystal se i s Ran a Conanem odejít. Jenže Conan najednou musel na záchod a tudíž jsme se zdrželi o něco déle, než by bylo potřeba. Seděl jsem na pohovce a čekal. A pak to přišlo. Píchnutí do krku a neuvěřitelné nutkání usnout. Jenže mé spaní tentokrát nemělo dlouhé trvání a já se probudil. Využil jsem situace. Oči stále zavřené jsem šokovaně poslouchal svůj vlastní hlas, jak vysvětluje princip vraždy. Když konečně skončil, vrah byl zatčen, jako normální rodinka jsme odešli domů a vzhledem k pokročilé hodině šli spát. Tedy, aspoň co se týče Ran s Conanem. Já sám dlouho ležel v posteli a vyrazil ke spratkovým věcem ve chvíli, kdy jsem si byl stoprocentně jistý, že už opravdu spí. Hodinky měl společně s motýlkem položené hned u oblečení na další den, nebylo nijak těžké si je prohlédnout a sejmout otisky prstů. V duchu jsem se musel smát nad vlastní debilitou. Tak takhle to celé bylo. Motýlek s měničem hlasu a hodinky s uspávací šipkou. Zbývalo vyřešit poslední záhadu. Co je tenhle Conan Edogawa ve skutečnosti zač.

Druhý den dopoledne jsem se stavil do policejní laboratoře a u předem dobře připravených otisků prstů nechal zjistit jejich původce. Výsledek pro mě až takovým překvapením nebyl, vzhledem k tomu všemu, co se poslední dobou událo. Takže Šiniči Kudo se jakýmsi způsobem opět stal možná sedmiletým dítětem. Ale i přesto. Měl jsem vztek. Nehorázný vztek. Tak nejen, že se ten nafoukaný středoškolský detektiv, co mi brával práci, lepil na mou dceru a div že spolu ještě nechodili, ale také nás sprostě podvedl a Ran svým zmizením zlomil srdce. Že jí občas zavolal nebo že se sem tam vynořil z hlubin pekel a pozdravil jí? No jasně, nejspíš ho to muselo hrozně těšit, spratka! Rozbít mu hubu by bylo málo! Navíc mi to mohlo dojít dřív – krom těch brýlí to byl úplně stejný harant, jako ten od spisovatele před deseti lety. A objevil se ve stejný večer, v jaký uznávaný Šiniči Kudo zmizel z povrchu zemského.

Po třech dnech, kdy jsem mu dělal peklo na zemi, jsem si však uvědomil, že je v tom možná stejně nevinně, jako někteří podezřelí v mých případech. Začal jsem si spojovat víc a víc detailů jeho pobytu u nás. Ano, možná nás využíval, ale zároveň jsem si uvědomil jeho zapálení u všech případů. A pokaždé, když byla Ran v nebezpečí přispěchal a pomohl. Jednou dokonce úplně stejným způsobem, jako já tehdy na stanici vysvobodil Eri ze spárů šílence. Když se objevila jeho takzvaná matka, byl v šoku a nechtěl odjet. Netuším sice, co se tam tehdy událo, ale Jukiko odvedla v rámci přestrojení dobrou práci. Málem jsem jí také nepoznal. Jednou jsem se šel v noci napít a ani jsem nemohl vkročit do kanceláře, protože by si všiml, že ho sleduji, jak se mi hrabe v mých složkách se starými případy a zkouší najít něco, co by ho dovedlo k tomu, co hledá. Předpokládám, že právě kvůli tomu také tehdy chtěl bydlet u nás. Všechny dílky skládačky se během času začaly plnit. Tajemná dívka žijící u profesora Agasy, dle občasných poznámek inteligentnější, než kdejaký dávno dospělý člověk. Poté Šiničiho občasné objevení, ale krátce na to zas zmizení. Jeho tajemný případ, o kterém s Ran nemohl mluvit a přání, aby při vyřešení případu nebyl zmíněn v novinách. A pak tu byla častá přítomnost federálů, se kterými Conan jednal a pomáhal jim stejně, jako mně japonské policii v kdejakém případě (aspoň podle jistých zdrojů). Bylo tu až moc náznaků, že se pod rouškou tokijského světla skrývá něco velmi temného. Něco, co Kudovi způsobilo všechny tyhle problémy. Je možné, že by snad existovala látka, kterou by bylo možné změnit se zase na dítě? Nejspíš ano. A to bych si nikdy předtím nebyl schopen něco takového představit.

Jak šel čas, byl jsem už natolik zvyklý, že náznak tajemného vítězného úsměvu v Conanově tváři mi napověděl, že se blíží můj dedukční spánek. No, spánek. Hádám, že Agasa při vytváření hodinek a uspávací látky v nich zapomněl, že účinek může po čase přestat působit. A když tu látku dostáváte i několikrát týdně během celého půlroku, může se stát, že přestane působit úplně. Tak, jako se se stalo mně. Až si občas říkám, že za to své padání a hraní věčně nemožného „spícího Kogora“, co se všude motá a blbě bez špetky smyslů kecá, bych mohl dostat Oscara či jinou prestižní cenu za herecký výkon. Dokonce i mé dedukční schopnosti se znovu dostaly do formy až tak, že často znávám vraha dřív, než brýlatý spratek. Stále si můžu na toho hloupého debilního detektiva hrát, ale už dávno jím nejsem. A i když to přiznávám nerad, za všechno můžu vděčit tomu spratkovi. Akorát nechci vidět, jak na tohle všechno jednou bude reagovat Ran. Pokud se to tedy dozví.

Takže mám na vás poslední otázku – stále jsem pro vás ten hloupý, debilní detektiv bez kousku smyslu pro dedukci, kterým se často zdám?

Když láska vzkvétá ~ Kapitola čtvrtá

„Nezáviď nikomu, protože nevíš, zda neskrývá něco, co bys s ním za žádnou cenu nevyměnil.“

-Strinberg August

~ ♥ ~

Kdyby to ráno jenom tušila, jaké pozdvižení svou pouhou přítomností ve městě způsobí, nejspíš by si dala mnohem víc záležet na tom zůstat ostatními poníky nepoznána. Cítila všechny ty pohledy, které ji překvapeně, jindy šokovaně pozorovaly. Docela jasně i slyšela většinu poznámek, které k její osobě byly vysloveny. Každá z nich byla jako ledová sprcha. S každou z nich si uvědomovala, že možná nebyl nejlepší nápad nějakou práci vůbec hledat.

Pokračovat ve čtení „Když láska vzkvétá ~ Kapitola čtvrtá“

Festival párů ~ Láska

Láska

Mno. To bychom měli o tom, jak jsme se seznámili, dali dohromady, takové menší žárlení (kdo to měl sakra vědět?!) a teď bych vám mohl říct, jak to vlastně bylo dál. Pokud vás to tedy baví a raději byste se nevrátili do pekel, odkud jste se vzali… nebo vlastně ne, teď přehánět nebudu.

Fluttershy jsem miloval. Ze všeho nejvíc na světě. A stále miluji. Jenom jsme nevěděli, jak to dát znát všem kolem nás okolo. Nikdo o nás neměl po dva roky tušení. Až si říkám, jak krásně nám to vycházelo. Na veřejnosti jsme stále byli velmi dobří přátelé. Jenže v soukromí jsme oba moc dobře věděli, že nás pojí něco jiného. A já zatoužil naši lásku spojit svazkem. Měl jsem dokonalou vizi o tom, jak to udělat. A tak jsem se pustil do práce.

Nejdřív jsem byl požádat o kopýtko jejího otce. Byl poněkud překvapen (možná až zděšen, ale na druhou stranu je to sympaťák, to jako jo), že má jeho dcerunka už přes dva roky milého a navíc takového machra, jako jsem já… fajn, teď přeháním. Ale svolení jsem dostal a teď zbývalo jediné – požádat samotnou Flutt o kopýtko nejdůstojnějším způsobem, jaký jakožto takové malé přítulné démonisko můžu dopustit. Doslova.

Někteří tenkrát byli zděšeni. Jiní to tak nějak čekali, bo jak řekla jistá princezna z Křišťálové říše, z dobrých přátel to nikdy není daleko. Až z toho v jejím podání mrazí. Elementy harmonie už se s tím nějak smířily. Přece jen jsme kámoši, no ne? Výsledkem toho prozrazení nebylo nic jiného, než prstýnek na kopýtku mé drahé.

Svatba to byla veliká. I když původně byla určena jen pro nejbližší, nebyl bych pánem chaosu, kdyby se dotyčný chaos neobjevil i na svatební hostině. O to větší zábava to celé ale byla. A hlavně – celou tu dobu jsme měli oči jenom pro sebe. Nikdo jiný kolem nás neexistoval. A občas stále neexistuje. A že bych měl nějakou potřebu koukat po jiné? No promiňte, co bych to byl za manžela?

A právě proto, že se máme s maminkou rádi, jste na světě i vy dvě, naše milované dcerušky.

Teď už na veselejší notu, ať se furt nebavíme jen o vážných věcech – jaký příběh si dáme příště?

Festival párů ~ Žárlivost

A je tu třetí část ze čtyř. Tentokrát na téma…

Žárlivost

Přemýšlím, kde jsem se svým vyprávěním skončil. Po takové době je to docela záhul.

Ó, už si vzpomínám!

Takže jak to bylo dál.

Ubíhaly dny, následně týdny a měsíce. Nikdo o tom, že jsme my dva víc než jen přátelé, co spolu čajíčkují, netušil. Díky všem pradávným. Hned by nás nejspíš oba hnali, případně odsuzovali. Co je ovšem důležité, to je výsledek. Náš vztah se krásně rozvíjel. Jeden by řekl, že doslova kvete. Jenže všechno se jednou zkomplikuje, ať chcete nebo ne. Vždycky. Dokonce i vztah dvou zamilovaných tvorů.

Byla zrovna šílená vedra a oba jsme si užívali (trochu po svém) sluníčka na pláži rybníku nedaleko Ponyvillu. Zatímco já jsem samozřejmě nezapomínal na své staré povolání a trošilinku (ale vážně jen trošku) škádlil svým uměním pár vybraných poníků, Fluttershy byla společně s ostatními představitelkami Elementy harmonie ve vodě a užívala si jakžtakž studené vody (stejně si furt stojím za tím, že už teplotně připomínala kafe). Byl na ni nádherný pohled!

Po chvíli (prý) otravování jsem si všiml, že Flutt pozoruje jakýsi zvláštní floutek. Doslova a do písmene. Prazvláštní rozcuchaný účes, strniště na bradě, přiblblý úsměv. Až se mi zdál trochu blažený. Po chvíli si ho všimla i Fluttershy a rozeběhla se k němu. Nechápal jsem. Oni si spolu povídali. Smáli se spolu. A najednou…

Nějaký poník jen tak objímá mou Fluttershy? Tak to tedy ne!

Zakročil jsem. A možná to trochu přehnal. Má nejmilejší se na mě zlobila ještě několik dalších dnů. Jenže kdo měl sakra vědět, že to byl její povedený mladší bratříček?

Festival párů ~ Sblížení

Je to už nějaký čas, co se tady objevila první část povídky k projektu Festival párů. Tudíž nastal čas, abych Vám odhalila, co se vlastně dělo dál…

Sblížení

Takže zrekapitulujme si to. Byl jsem kámen. Elementy mě napodruhé vysvobodily. Měl jsem navázat tu děsnou věc. Stalo se. Všechno by se zdálo v pořádku. Tedy, alespoň pro ně. Já (nedobrovolně) stále více ubíhal k myšlenkám na malou, milou Fluttershy. Otázkou bylo, jak se k ní sakra dostat blíž. Tedy krom pravidelného čajového dýchánku, kde jsem byl čestným hostem. To zase jo, to jsem jí viděl a tak všechno. Ale jak jí třeba vzít za kopýtko? Jasně, mohl jsem použít svá kouzla a chaos k tomu, abych získal, co chci, ale upřímně? Takhle by to nešlo. Alespoň co se téhle klisny týče.

Dny se proměnily v týdny a ty v měsíce… fajn, teď to zase moc dramatizuji. Tak dlouho to zas nebylo. Alespoň v pohledu toho malého bílého zvěrstva, o které se Flutt stará. Prý Andílek. Pche! Bych se hádal. Je to zlomek duše Tireka!

Tudíž jinak.

Trvalo mi nějaký čas, než jsem si ujasnil, co vlastně chci. Celé dny i noci jsem přemýšlel nad tím, jaká asi je. Teď nemyslím před ostatními, to její chování přece každej zná. Myslím tím, jaká je v soukromí. Každý poník je přece o samotě nebo s někým, ke komu chová city, jiný. Nebo ne? Stále jsem přemítal nad mou původní otázkou – jak se sakra dostat blíž k jejímu srdci?

Sám jsem tomu původně nechtěl věřit, ale pomohla tomu úplně obyčejná věc. Náhoda. To jsem si zrovna vymyslel, že jí pomůžu v lese sbírat jahůdky na koláč, kterým chtěla pohostit své věrné přítelkyně toho odpoledne. Nejdřív jsme každý poctivě sbírali do košíku a nijak zvlášť spolu nekomunikovali. Verbálně i neverbálně. Soustředili jsme se na důležitou práci. Nebo si to alespoň myslela. Celou dobu jsem totiž čekal na vhodný okamžik. A on přišel. Fluttershy totiž zničehonic (dobře, možná jsem tomu trošililinku pomohl, ale nesmí se to dozvědět) vypadl košík z kopýtka a jahody se rozkutálely po zemi. Okamžitě jsem se shýbl, abych jí pomohl (jsem přece džentlmen) sesbírat je zpátky. A při tom všem… jí chytil za kopýtko.

Počkat, vy jste si fakt mysleli, že bych vám pověděl víc? Pche! Možná někdy jindy. Jsou tady přeci děti, no ne. To by mě Celestie pleskala, že vám povídám o nevhodných věcech!

Festival párů – Touha

Na fóru Bronies.cz se před nedávnem objevila nová challenge. Jen podle názvu je zřejmé, o co asi žánrově půjde, co to obnáší? Napsat čtyři minipovídky na jakékoli dvě postavy z universa MLP:FiM podle zadaného témata. A prvním byla…

Touha

Víte, nikdy jsem v takovou tu divnou věc jménem láska nijak zvlášť nevěřil. Natož přátelství. No fuj, to byste po mně chtěli moc, no nemyslíte?

Kdy se stal zlom? Mno, pokud znáte můj příběh, tak víte, že jsem byl dlouhá léta na prázdninách v kamenu… lépe řečeno, na tisíc let jsem byl uvězněn v podobě sochy. Byla to moc fajn dovolená, ale tu fakturu, co za ní Celestie s Lunou musely platit, bych nepřál nikomu. Nebo moment. Možná vlastně jo. Právě jim. Když tak o tom přemýšlím, možná bych je taky na malou chvíli mohl proměnit v kámen. Určitě by měly radost. Moc velkou radost.

Kde jsem to skončil? Ó ano, už si vzpomínám. Až když mi ale reprezentantky Elementů harmonie daly druhou šanci (nebo to byla třetí?), poprvé jsem si uvědomil, že by tahle věcička jménem přátelství mohlo mít určité pozitivní využití. Třeba to, že už neskončím prokletý těma dvěma čarodějnicama. To si jako stvoření samotného Chaosu nemůžu dovolit! Ale nepočítal jsem s tím, že bych mohl začít prahnout po něčem víc.

Navázal jsem pevné přátelství v Fluttershy, jednou z těch elementek harmonických. Móóóc fajn kobylka. Postupně jsem si ujasnil, že city, které k ní chovám, nejsou jenom přátelské a že bych s tím měl něco udělat. Že ty zvláštní pocity k ní stále víc vystrkují růžky a chtějí být opětovány. Jak ohavné to zjištění!

Jenže touha, to je, milí poníci, sakramentská věc. A já po té krásce, kterou zvěřina poslechne na slovo, toužil stále víc a víc.

Jazyk květů ~ část čtvrtá (4/4)

A poslední část jediné dokončené poníkovské povídky za rok 2016 je konečně tady. V nejbližší době ještě vydám PDF soubor s revizí a opravami, které následně promítnu i na posty tady na blogu – nebudu zastírat, občas mi něco unikne a i když dělám korekturu jiným, autorská slepota je neskutečná věc.

Doufám, že se povídka líbila a zase někdy. :)

Část čtvrtá

Dozpívala jsem poslední slova písně a nahlas si oddechla. Ještě štěstí, že zítra už všechno bude za mnou a že se znovu budu moci začít věnovat věcem, které jsou důležité. Odstoupila jsem od klavíru, kde posedával Bandie Rock zastupující mou obvyklou profesorku, a zamířila k baru, kde jsem se chopila sklenice vody. Do krku mi rychle stékaly jednotlivé loky. Konečně nějaké to osvěžení! Pokládala jsem sklenici zpátky na stůl, když mi najednou problesklo hlavou jedno slovo. Modrásek.

„Jako modrásci plující nebem…“ zopakovala jsem šeptem poslední slova písně. Vzpomněla jsem si na něco, co už mi delší dobu vrtalo hlavou. Obrátila jsem se na profesora, který zrovna něco zapisoval do sešitu. „Profesore?“

„Ano?“ otočil se na mě zvědavě. Najednou jsem se nezmohla na slovo. Nevěděla jsem, co mu vlastně říct. Nádech, výdech. Hlavně. Klid.

„Možná je to příliš soukromá otázka, ale tak mě už napadlo… proč manželce říkáte Modrásku?“

Bandie Rock na mě nejdřív jen nechápavě koukal s vykulenýma očima. Následně zamrkal a protřel si oči. Tímhle rituálem mi trochu připomněl staré poníky v důchodu, ale to jsem si nemohla dovolit říct nahlas, tudíž jsem raději pomlčela. Ve chvíli se však znovu změnil v šarmantního profesora zpěvu a pro změnu se zeptal on: „Jak jste na to přišla?“

„Seděla jsem s vámi v kabinetě, když jste jí takhle oslovil. A ne jednou. Párkrát jste na ní takhle volal i na chodbách či během přednášek,“ osvětlila jsem mu.

„Á, no jistě. Málem bych zapomněl.“ Mírně zrudl. Nejspíš si stejně jako já vybavil scénu v kabinetu. „Mno, nebudeme si nic nalhávat. Jste příliš inteligentní na to, abych vám něco nakecal. Poznáte to. Nebo si to alespoň myslím. A až tak velké tajemství to vlastně není. Zkrátka a dobře mám svou manželku moc, opravdu hodně moc rád.“

„Tak jistě, to chápu, ale proč zrovna Modrásek?“ vyptávala jsem se dál. Prý inteligentní. A že mi nechce nic nakecat. Pche. A co zrovna teď dělá? Chtěla jsem znát odpověď. Za každou cenu.

Znejistil. Rozhlédl se kolem a když se ujistil, že nikdo v okolí není, jen se ke mně naklonil a tiše řekl: „Necháte si to pro sebe?“

Přikývla jsem. Proč bych to taky měla někde řešit? Jsem snad Esmera?

„Dobrá,“ pokýval hlavou. Zhluboka se nadechl. „Kdysi dávno jsem byl zamilovaný do jedné klisny. Byla to má první láska. Láska na první pohled, kterou jsem si nebyl schopný přiznat. Ze začátku jsem ji často popichoval, dělal si z ní všelijakým způsobem legraci. Byla nevinnost sama, na první pohled jasně nezkušená. Ale úžasná. Rusá hříva, modré oči, sněhobílá srst. Chytrá, to se musí nechat. Inteligentní. Tiššího rázu.“

„Co se stalo, že jste teď s Ruby?“

„Zmizela,“ zesmutněl Bandie. „Kdybych řekl, že zemřela, nebyl bych daleko od pravdy.“

Nějakým způsobem mě ta věta nějak zasáhl. Nevím proč. Nevím jak. Ale dokázala jsem vycítit tu bolest, kterou měl ve své duši. „To je mi moc líto.“

„Moc rád jsem jí říkal Modrásku,“ vzpomínal na svá mladá léta. „Už kvůli jejímu jménu. Byl to jen další způsob, jak ji popichovat. Nejdřív kvůli tomu byla naštvaná, a i když byla vždy považována za nejmilejší a nejochotnější klisnu v okolí, dávala mi to pěkně sežrat. V průběhu času si však nějak zvykla a já si ji oblíbil snad ještě víc, než kdy jindy. Zamiloval jsem se do ní. A nikdy toho nelitoval.“

V hlavě jsem si dávala dokupy obraz mladé klisny, o které mi profesor vyprávěl. Nemohla jsem si pomoct, ale  podle popisu mi hodně připomínala právě Ruby Wind. Že by byla pouhou náhradou za jeho první lásku? Proto jí říkal stejnou přezdívkou?

„Jaká by se k ní hodila květina?“ napadlo mne. „V řeči květin,“ dodala jsem rychle. „Vaše manželka ji ovládá. Určitě tím pádem znáte nějaká přirovnání a řeč.“

„Vy máte tedy otázky,“ osočil se profesor. „To, že něco umí moje manželka ještě neznamená, že to umím já.“

„Omlouvám se, já -“

„Kosatec.“

„Co prosím?“

„Kosatec. A konkrétně myslím modrý kvítek,“ vysvětlil mi jakoby mimochodem. „To byla první květina, kterou jsem dané klisně daroval. Znáte její význam?“

„Ne tak úplně.“ Nemusím být za totálního blba, že ano.

„Poník, který tuto květinu dostane, by měl být z těch obětavých, co pro své přátele a rodinu udělá téměř cokoli. Ale zároveň tím chce dárce naznačit, že zná něco, případně tuší o něčem, co se má udržet v tajemství. Nejlépe navždy. Případně má naznačit, že obdarovaný nejspíš není tak nevinný, jak se tváří.“

„Páni,“ vydechla jsem a snažila si získanou informaci o květině s nádhernými kvítky zapamatovat. „A měla ta klisna nějaké tajemství?“

„Samozřejmě. Každý z nás nějaké má. Jedna jsou menší, jiná obrovská, že by vystačila na celý román a ještě by zbylo na novelu. Každé na nás nějakým způsobem působí. Některá nás těší, že o nich víme jenom my. Jiná se snažíme za každou cenu skrýt. A to její tajemství ji nakonec zničilo.“

Z posledních slov mě doslova mrazilo. Co se takového mohlo stát, aby někoho zničilo jedno tajemství? Raději jsem už nechtěla vědět víc. „Omlouvám se, že jsem se vůbec ptala. Neměla jsem to vůbec vytahovat. Můžeme se zase věnovat zkoušce?“

„Zajisté,“ přitakal vděčně profesor. S největší pravděpodobností jsem mu připomněla něco, co ho i přes statečnost a uplynulá léta určitým způsobem stále ranilo. Do konce vyučování už jsme pouze nacvičovali slova písně, kterou jsem měla následující den přednést před celou Křišťálovou říší i princeznami a hosty. Všechno znělo perfektně. A já se doopravdy začala těšit na chvíli, kdy tato slova konečně zazpívám před skutečným publikem.

Rozloučili jsme se krátce po setmění. Nechal mě pozdravovat od své ženy a kladl mi na srdce, že si mám v noci odpočinout. „A kdyby něco – sám jsem svou manželku některé kvítka učil rozeznávat, tudíž o tom něco vím i sám,“ mrkl na mě, když jsem už stála ve dveřích a zimní bunda zakrývala mou srst.

Vděčně jsem se na něj usmála. „Děkuji moc. Za všechno.“

„Není zač, děvenko, vůbec není zač.“

Před vchodem do školy už na mě čekal Ander Sneap. Když mě viděl, objal mě a políbil. Usmála jsem se na něj. To dopoledne, kdy mi vyznal své city a kdy mi popovídal o tom, jak přišel k nápadu použít jazyk květů, bylo jedno z nejlepších vůbec. A já mu byl vděčná. Nejen za všechny ty květiny, které mi podstrčil do skříňky. Nejen za všechen ten čas posledních dnů, které jsme spolu strávili a já ho začala určitým způsobem obdivovat a milovat. To vůbec ne. Ale za to, že mě dokázal milovat takovou, jaká jsem. Ale z nějakého důvodu to prostě a jednoduše nebylo ono. Měla jsem zvláštní pocit.

Ten večer jsem před vchodem do bytu našla červený karafiát.

Nastal večer vystoupení. Ten večer, kvůli kterému už jsem skoro nemohla ani zpívat a přitom mé vystoupení bylo jen o zpěvu. Jaká to ironie. Seděla jsem před zrcadlem a upravovala si make-up a hřívu.

„Už se nemůžu dočkat,“ ozval se za mnou hlas Pandoriké, která mi před chvílí upravovala šaty. Tuto větu jsem však za posledních čtyřiadvacet hodin slyšela snad tisíckrát.

„Zas to tolik nepřeháněj. Vždyť už jsi mě zpívat slyšela,“ připomněla jsem jí.

„No to sice jo, ale ne na vystoupení před tolika poníky z celé Equestrie. Vážně ti to moc přeji.“

„Díky, Riké,“ usmála jsem se na zebru přátelsky. Od chvíle, co jsem opustila Ponyville, byla tahle zebra prakticky mou nejlepší kamarádkou. Jasně, stále jsem vzpomínala na Apple Bloom a Scootaloo, jenže každá měla svou práci a už jsme se nemohly vídat tolik. Ale slíbily jsme si, že až dodělám školu, znovu se spojíme a krom toho, že budeme pracovat, budeme znovu pomáhat malým hříbatům hledat jejich talent. Tak jako vždycky.

„Za chvíli budeš začínat, viď?“ ujistila se Pandoriké a zkontrolovala hodiny. „Asi už pomalu půjdu. A ty tam dojdi včas, hvězdičko blýskavá. Chci tě vidět zářit!“

„Neboj.“ Vstala jsem, rozloučila se s ní a zavřela dveře. Najednou tu byl hrozný klid. A já si uvědomila, že už za malou chvíli budu muset vylézt a zazpívat bez chyby to, co jsem složila.

Nádech, výdech.

Bude to v pohodě.

Myslím.

Doufám.

Hluboce jsem vydechla a otevřela dveře dokořán. Se vším elánem a energií jsem vyšla z šatny a zamířila si to do zákulisí. Až jsem si díky částečné slepotě vůbec neuvědomila, že vrážím do jiného poníka a pomalu padám k zemi.

„Co si to dovo-“ spustila jsem, ale to už jsem se zarazila.

„Zdrávko,“ začal místo omluvy poník přede mnou a podal mi pomocné kopýtko. „Dlouho jsme se neviděli. Moc rád tě vidím, Sweetie Belle.“

Zamrkala jsem jednou, dvakrát. Až po chvíli mi došlo, kdo to přede mnou stojí. „Buttone?“

„Trefa, zlatíčko.“

„Nejsem žádný tvoje zlatíčko,“ odsekla jsem a pokoušela jsem se vstát bez jeho pomoci, rychle jsem však zase spadla. Tentokrát už jsem jeho kopýtko neodmítla. Stále se mi však do mysli vracela dva roky stará scéna. „Co tady děláš? Nemáš být kdesi… třeba v Los Pegasus a spravovat tam moderní techniku, hrát si na velkého hráče?“

„Teoreticky vzato,“ přikývl Button a zahleděl se na Křišťálový zámek. „Ale už nějaký ten týden tady slídím a sleduji jistou dámu…“

„Buttone.“

„Dobře, dobře,“ zasmál se můj dávný kamarád vlastnímu vtipu. „Princezna Cadance a vedoucí umělky si mě a dalších pár poníků z oboru najali, abychom trochu zmodernizovali zdejší část Equestrie. Trochu oživili, jestli rozumíš.“

„Jasně.“

„No a jednoho dne jsem takhle dělal na Umělecké akademii, když jsem tam zahlédl známou tvář velice nadané a úžasné klisny, do které jsem byl vždycky paf,“ pokračoval Button. Začala jsem tušit, co mi tím chce říct. „No a ta klisna měla evidentně problémy. Byla smutná. A tak jsem si řekl, že ji rozveselím. Ovšem neměl jsem zdání, jak tomu pomoct. Až jistá dáma ovládající jazyk květů mi pomohla s výběrem a nápadem, který jsem následně realizoval. A jak se zdá, tak účel splnil.“

Chtěla jsem něco říct, ale v hlavě se mi zrekapitulovala celá jeho řeč. V krku jsem ucítila obrovský knedlík. Jediné, co jsem byla schopná vyslovit, bylo: „Jazyk květů?“

„Ale jak se zdá, můj plán byl narušen někým jiným, který mé dílo vydává za své,“ posmutněl Button. Zahlédl blížícího se Andera. „Nevadí. Doufám… ne, já přímo věřím, že květinové dárečky udělaly dotyčné radost.“

Udělalo se mi trochu nevolno. Pohlédla jsem na Andera, který byl stále blíž a blíž. Cítila jsem, jak mi vlhnou oči. Nemohla jsem brečet. Ne teď, krátce před vystoupením.

„Tak já asi půjdu. Měj se hezky. A pozdravuj svého milého.“ Z poslední věty doslova sršel sarkasmus. Chtěla jsem za ním jít, chtěla jsem ho zastavit, pohlédnout mu pořádně do očí. Chtěla jsem ho políbit. Ale nebyla jsem toho schopná. Jen jsem tam stála a zírala na mizejícího kamaráda. Přítele. Na mou první lásku, kterou jsem si tehdy v Ponyvillu nebyla schopna připustit.

„Stejně jako kdysi Bandie Rock s jeho milou,“ šeptla jsem své uvědomění.

Přistoupil ke mně Ander. „Jsi v pořádku, zlato?“ zeptal se mě starostlivě. Konečně jsem docílila toho, že mi začal tykat. Ale že mu to pár dní trvalo. „Stalo se něco?

Nevěděla jsem, co mu na to říct. Že mi podle všeho lhal? Že neznal význam ani jednoho kvítku, které mi údajně podstrčil do skříňky? Že se evidentně svezl na snaze jiného? „Jistě,“ bylo jediné slovo, které jsem ze sebe dostala.

„Dobře,“ usmál se Ander, vzal kopýtkem mou tvář a sladce mě políbil. „Brzy máš nastoupit k vystoupení. Přeji hodně štěstí, lásko.“

„Díky,“ opětovala jsem mu slabý úsměv a naposledy se zadívala k místu, kam zmizel Button. Polka jsem nasucho. Tak taková je to bolest.

„Jste na řadě, Sweetie Belle,“ volala na mě jedna z profesorek. V jeden okamžik jsem chtěla zavolat, že na vystoupení kašlu, že potřebuji vyřídit něco mnohem důležitějšího, na čem stojí celý můj budoucí život. Rychle jsem se ale oklepala, naposledy se usmála na Andera a zamířila rovnou k pódiu, pod kterým už s připraveným mikrofonem čekala Ruby Wind.

„Řekl vám to?“

Nemusela jsem se ptát, co tím myslí. „Řekl.“

„Jste v pořádku?“

Snažila jsem se být silná, ale jak se zdálo, Ruby moc dobře věděla, jak mi je. Zakroutila jsem hlavou, až mi upravená hříva málem vypověděla službu.

„Nebojte, jsem s vámi. Vím, jak taková láska bolí,“ snažila se mě ukonejšit profesorka tvůrčího psaní. Až teď jsem si všimla kosatců vpletených do hřívy. „Sama jsem si něco takového zažila. Ale každý příběh něčím končí a něčím novým začíná.“

Ten profesor je fakt blázen, kroutila jsem nechápavě hlavou. Že jí to vůbec nevadí. Mít chlapa, co jde za téměř identickým typem a v podstatě ji jen využívá.

Pustila mě a před vypuštěním na pódium mi darovala srdečný úsměv. „Tak do toho. Věřím, že to bude vážně skvělé.“

Na sucho jsem polkla. Netuším, jak jsem se v ten den dostala na pódium. Nemám sebemenší zdání, co se ve mně zlomilo, ale v okamžiku, kdy začaly první tóny písně, jsem zpívala slova, které v původním textu nebyly. Nepamatuji si je, ale vzpomínám si na tu bolest, se kterou byly zpívány.

Byla to nevyřčená slova mého zlomeného srdce.

„Famózní píseň, Sweetie,“ pochválila mě po konci mého vystoupení, poklonění a cestě zpátky do zákulisí má během udýchaná sestra a silně mě objala. „Jsem na tebe právem pyšná. Mám úžasnou sestřičku. A ten náhrdelník s náušnicemi v kombinaci s šálou ti opravdu moc sluší.“

„Děkuji, Rarity. Však to byly také tvé návrhy, které jsi mi nechala vyrobit, pokud mě paměť neklame,“ mrkla jsem na ni a snažila se smát. Místo toho jsem se ovšem zabořila do její náruče a z plna hrdla se rozbrečela. Ne štěstím, jak si mysleli všichni kolem. Právě naopak. Kvůli své hlouposti a pýše jsem nebyla schopná rozeznat lásku ve chvíli, kdy mi byla nakloněna.

„Stejně jsi mě pojal za manželku jen kvůli barvě hřívy,“ zaslechla jsem za sebou nasupený hlas.

„Vážně, Modrásku? Myslíš, že bych toho byl schopen? Kvůli hřívě? Kdo kdy slyšel, abych se hnal za zrzkou? Vždyť víš, že mi šlo vždy jen o jednu. To mě chceš řadit do zbytku těch ubožáků, kteří se o tvé srdce ucházeli?“

Až teď jsem si z dálky všimla malých, zřejmě obarvených modrých pramínků hřívy, které měla jindy pečlivě schované za rusými.

„Jen tě popichuji, drahý.“

Někdy některé věci nedopadnou tak, jak si je dotyční představují. Zůstala jsem s Anderem. I přes skutečnost, že mi lhal, ho mám stále ráda a nemůžu si na vztah s ním stěžovat. Mám všechnu jeho pozornost, kterou bych si mohla přát. Dokonce i přestal nadávat na hodinách tvůrčího psaní, čímž udělal radost jak mně, tak především Ruby Wind, která si jeho díla nemohla vynachválit. Poník, kterého jsem milovala a stále z celého srdce miluji, zmizel zpátky někde v Eqestrii. Kdoví, kde je mu konec. Možná se o něm někdy dozvím v novinách, že vyhrál nějaký turnaj v počítačových hrách. A budu na něj pyšná jako nikdo jiný. Protože první polibek, který mi dal tu noc před svým odjezdem do dalekých krajů, si stále pamatuji a vrací se mi do paměti častěji, než by měl. I přes mé kruté odmítnutí.

Pomněnky, které jsem po tom osudném večeru na školní akci našla položené v porcelánové vázičce u bytu, jsem nechala usušit a doteď mi její kvítky zdobí miniaturní zavařovací skleničku speciálně pro všechny kvítky, které jsem za ten měsíc dostala. Velice ráda se v ní prohrabávám a o to raději si přičichnu k jejich charismatické vůni. A vzpomínám.

Láska si nevybírá. Když se zamilujete, cit mizí jen velmi těžko. A cit k první lásce snad ze všeho nejhůř.

Jazyk květů ~ část třetí

Třetí část je po dlouhé době tady. Nebudu zastírat, i když je povídka už dlouho dopsaná, zkrátka a dobře jsem měla tolik práce do školy i v soukromém životě, že jsem na zveřejnění zkrátka a dobře zapomněla.

Část třetí

A takhle to pokračovalo celý následující týden. Vždy po škole jsem ve své skříňce našla květinu. Každý den jinou. Následující také. A ten další týden na tom byl podobně. Ze začátku to bylo pozorné, lichotilo mi to. Každý kvítek mi udělal radost, i když jsem neměla sebemenší zdání, co se mi tím daný dárce snaží povědět. Možná lichotky. Ovšem byl tu i jiný problém.

„Víte, mám trochu obavy,“ přiznala jsem své návštěvě. Seděly jsme v jedné krčmě nedaleko Akademie a popíjely své oblíbené nápoje. Byly to přesně dva týdny ode dne, co jsem dostala gerberu. „Jasně, nepopírám, je velice milé a pozorné dostávat každý den kvíteček do skříňky. Navíc tak krásné. Nejdřív ta gerberka. Poté iris, bílá lilie, frézie a mnoho dalších. A dneska stračka. Jsou vážně úžasné, nádherné, kvetoucí. Ale…“

„Prostě je toho moc, nemám pravdu? Jsi nervová z toho, že nemáš sebemenší zdání o tom, kdo ti je tam nechává, sžírá tě to zaživa a nenechá spát,“ ušetřila mi slova Scootaloo a do dna vypila sklenku cideru před sebou. Spokojeně vydechla a setřela si z pusy zbytky kapek jablečného alkoholu. „Mňam. Nechápu, jak ho nemůžeš pít. Řekni něco, Apple Bloom.“

„Umím si dobře představit, jak se teď cítíš. Mrazí z toho, viď? Prostě najít každý den jiný kvítek a nevědět, kdo ti ho tam podstrkává. Nedivím se, že jsi z toho dost skleslá. Kdo by nebyl? Ale napadá mě… v květinářství ses po potencionálním dárci nesháněla?“ zeptala se oslovená a Scootaloo si s povzdechem plácla po čele. Nejspíš myslela něco jiného. „Možná by to nebylo k zahození, poněvadž pochybuji, že by tady některé z vyjmenovaných rostlin jen tak samovolně rostly. Křišťálovci na to prej nemaj kapacity a schopnosti.“

„Křišťálovci?“ zopakovala jsem podiveně. „Co to je?“

Scootaloo vyprskla smíchy. „Žiješ tady a nevíš to? No přece původní obyvatelé Křišťálové říše, ti, co byli uvězněni a týráni Sombrou,“ vysvětlila rychle. „Mi neříkej, žes to ještě neslyšela. V Canterlotu a okolí je teď tohle označení velice populární.“

„No promiň, že neznám všechno, co se kde v tomhle ledovém kraji šustne a co se ho týče,“ zabručela jsem uraženě. Měla jsem na jazyku poznámku o tom, že oproti těm dvěma stále chodím do školy a nemám na zábavu a práci, natož na jakékoli drbání absolutně žádný čas. Na druhou stranu jsem ovšem byla ráda, že si mé nejlepší kamarádky udělaly čas a nakonec do křišťálového městečka dorazily. Nejlepší opožděný dárek k narozeninám, který mladá klisna může dostat.

„No tak se neurážej, my to nemyslely zle. Dej si vínko, odvaž se a užívej si to! Máme na sebe celý večír! Pane vrchní, další sklenku vínka, prosím!“ zvolala vesele Scootaloo a tleskla kopýtky. „Trochu radosti do toho umírání.“

„To říká ta pravá,“ smála se Apple Bloom. „Kdo mi to dneska ve vlaku samou nudou skuhral, že je ta cesta příliš dlouhá a nebaví ho? Já to rozhodně nebyla.“

„Ale…“

„Bez komentáře, prosím,“ prohlásila jsem se vší zoufalostí v unaveném hlase a dopila poslední doušky vína přede mnou. Ještě štěstí, že je na cestě další. Bude ho potřeba hodně.

„No dobrá, dobrá. Takže kvítky, viď?“ vrátila se ke starému tématu Apple Bloom. „Přemýšlela jsi někdy o tom, že květiny mají vlastní jazyk?“

Zarazila jsem se. „Vlastní jazyk?“

„Jasně. Jako že mají určitý význam, kterým ti mají něco prozradit.“

„Áha.“ Že by horká stopa? „A uměla bys mi říct, co který kvítek znamená?“

Bloom zakroutila hlavou. „Bohužel. Neznám ani jeden.“

A to máš květ přímo ve jméně, pomyslela jsem si. Pohlédla jsem na Scootaloo, ale ta rovnou dala najevo, že jsou jí všechny květiny neznámé stejně jako vesnice kdesi v zapadlých horách. U ní se tomu vlastně ani nedivím. „A nevíte o někom, kdo tenhle jazyk květů zná? Umí ho používat?“

Obě mé kamarádky jen pokroutily hlavami.

„Fajn. Takže asi ne.“

Mezitím mi číšník přinesl další skleničku vína. S chutí jsem si lokla. Tentokrát červené. Nebylo špatné, ale bílé mi chutnalo o dost víc. Už jsem se chystala změnit téma na momentální dění v Ponyvillu, když se za mnou ozval hlas, kvůli kterému jsem málem spadla ze židle. „Frézie nám naznačuje nevinnost obdarovaného.“

Zamrazilo mě. Nemusela jsem se vůbec otáčet, abych pochopila, že se opět jedná o mou profesorku tvůrčího psaní. Kde ta se tady sakra bere?!

„Gerbera zase věrnost. Pro vyřízení pozdravů či snad naznačení, jak je pro daného poníka důležité zrovna přátelství s obdarovaným, je zase iris. Nebo taky může naznačit naději či důvěru. Kdo ví.“

„Kdo jste?“ spustila nechápavě Scootaloo a nedůvěřivě si jí prohlížela, já ji ale náznakem zastavila a neurvale se Ruby Wind zeptala: „Kolik jste toho slyšela?“

„Nemáte se za co stydět,“ vyhnula se spisovatelka elegantně odpovědi. „Láska je to nejkrásnější, co vás může potkat. A pokud vás někdo miluje a pravidelně vám dává takovéto skvosty do skříně, neměla byste jej zanedbat.“

„Co prosím?“

„Ale no tak, to mi nepovídejte, že jste nepochopila poselství, které se vám někdo snažil těmi malými dary říci.“

Opřela jsem si hlavu kopýtkem, pozorovala, co se kolem mě děje a snažila se vstřebat získané informace.

„Počkat, to se mi jako snažíte říct, že je do mě někdo silně zamilován?“

„Přesně tak,“ usmála se Ruby. Scootaloo i Apple Bloom na nás zíraly s otevřenou pusou. A já měla co dělat, abych jí neměla otevřenou taky.

No potěš Celestie.

Ranní město plné křišťálů mělo až neuvěřitelně velké osobité kouzlo, kterého jsem se nemohla nabažit. Sluníčko pomalinku začínalo hřát a sušilo mou mokrou srst a hřívu. Postavila jsem se na zadní kopyta a řádně se protáhla. Křupnutím v kloubech konečně přišla obrovská úleva od bolesti, kterou jsem poslední dny po všech těch tréninzích trpěla. Spokojeně jsem vydechla a ulehla do trávy. Zavřela jsem oči. Nic nemohlo narušit tu krásnou nedělní idylku.

„Heleme se, socka tady leží.“

Nebo taky ne.

„To už si ani nemůže dovolit bydlet v bytě? Jak ubohé.“

Ubohá jsi ty, Esmero.

„Rozvaluje se tu v trávě, chápete to?“

Vztekle jsem zavrčela a posadila se. Stála přede mnou ona i celá její parta hereček.

„Koukejte, ono to umí vstát.“

Héérečky otravné.

„Nechte jí na pokoji,“ ozval se za mnou hlas Pandoriké, která zrovna doběhla ze své pravidelné ranní trasy. „Máte dost vlastní práce, ne?“

„Ale, no to se podívejme. Sportovně naladěná zebra. Jestlipak bude stejně bojovná?“ pokračovala ve svém výsměchu Esmera a rozhlížela se po celém okolí. „A nikdo tady není. Tak co, cizinko? Budeš bránit svou kamarádku?“

Pandoriké už chtěla něco říct, ale naklonila jsem se k ní a pošeptala: „Nech to být. Je to jen rozmazlený fracek.“

„Copak, copak, milostné šeptání? Nedivila bych se, kdybyste byly vy dvě spolu. Tak moooc vám to sluší… a obě stále bez chlapa. Čím to asi bude?“

„Dej pokoj, Esmero,“ bránila jsem sebe i svou drahou kamarádku. „Pokud vím, máš se připravovat na představení, ne?“

„To by se dalo tvrdit i o tobě, zlatíčko,“ ušklíbla se bohatá dámička. „Jakou že to budeš zpívat píseň? O motýlcích a veselí? Že já se ještě vůbec divím. Samá pozitiva.“

„Esmero.“

„Co takhle napsat píseň o tom, jak umíráš? Jak tvá kariéra skomírá a ty neumíš nic? To by taky nebylo špatné téma.“

„Esmero, varuji tě,“ zavrčela jsem znovu, tentokrát mnohem výrazněji.

„Před čím? Chceš snad dokázat, že se umíš rvát? V tom případě bys měla okamžité ukončení stipendia, pokud se nepletu,“ zazubila se. „Umím to zařídit… ovšem to ty moc dobře víš, viď?“

Začínaly mi docházet nervy. „Esmero.“

„No jen pojď… neboj se… přinejhorším se vrátíš zpátky tam, odkud jsi přišla. Tvá sestřička určitě bude mít veeelkou radost.“

„Esmero, já -“

„Dejte jim pokoj,“ ozval se za mnou chladný mužský hlas, čímž se trochu uklidnit oheň v mých žilách. Překvapeně jsem se otočila. Stál za mnou ten poník, co občas na hodinách psaní dával najevo, že je mu to naprosto šumák.

„Andere,“ oslovila ho se vší úctou Esmera a poskočil k němu. „Tolik jsi mi chyběl, zlatíčko.“

„Nejsem tvoje zlatíčko,“ odsekl znechuceně a udržoval si od ní nastaveným kopýtkem odstup. „Pochop konečně, že o tebe nemám zájem. Že jsme spolu vyrůstali ještě neznamená, že jsem do tebe zabouchlej.“

„Ale vždyť to jinak ani nejde,“ nechápala Esmera. „Jsme si souzeni, Andere.“

„To tedy nejsme,“ trval si dál na svém černohřívý poník se srstí zbarvenou do hněda. „Protože miluji jinou.“

Esmera se v tu ránu zarazila, stejně jako všechny její kamarádky. Jako by se jí zastavil celý svět. „Co prosím?“

„Slyšíš správně,“ pokračoval s největším klidem Ander a vzal mě za kopýtko. „A teď mě omluvte, dámy, ale musím si promluvit tady se slečnou Sweetie.“

Červenala jsem se, ani nevím proč. Možná tím, že jsem od toho prvního a zároveň posledního okamžiku tehdy v seníku nebyla nijak zvyklá, aby mě někdo uchopil za kopýtko a zároveň na mě koukal takovýmto způsobem. A navíc… řekl slečna Sweetie? To si nechám líbit.

Nechali jsme Esmeru a její partičku společně s Pandoriké někde za sebou. Slyšela jsem, jak se rozmazlená studentka herectví rozčiluje na celé kolo. Musela jsem se pousmát. Alespoň na chvíli není vítězem.

Popošli jsme až někam na kraj města, směrem k železnici, která vedla zpátky domů do Ponyvillu. Občas jsem měla chuť všechno zabalit a nechat být zpěv zpěvem. Ale proč, když jsme tomu všichni dali všechno, co jsme mohli?

„Jste v pořádku, Sweetie?“ ozval se znovu jeho hlas, tentokrát mnohem starostlivější, než když jsme stáli u Esmery.

„J-jo,“ vykoktala jsem. Až teď jsem si uvědomila, že mě stále drží za kopýtko a zrudla jsem. „S dovolením,“ a rychle jsem ho odtáhla.

„V pořádku,“ usmál se na mě a já, naprosto omámená jeho kouzlem, na něj. Stále mě sledoval tím zvláštním pohledem. Nemohla jsem se ho nabažit. Až po chvíli jsem si uvědomila, jak trapné ticho jsme tímhle sledováním toho druhého vyvolali. „Tak… o čem jsi chtěl mluvit?“ Vynechala jsem veškeré vykání, přece jen jsme spolužáci.

Na malou chvíli se zdálo, že zapomněl a nevěděl co říct. Brzy na to se však usmál a začal: „Víte, já… moc vám to sluší.“

Zamrkala jsem. Vždyť po tom cvičení musím smrdět jak týden nošené ponožky.

„A… chtěl jsem vám říct… vlastně nevím, co vám mám říct, protože jste nádherná mladá klisna a musíte mít spousty nápadníků…“

Haha.

„…ale hlavně…“ Vytáhl odněkud z kapsy svého saka (nechápu, proč musí chodit oblečený i v neděli) nádhernou jasně červenou růži. Zatajil se mi dech. Moc dobře jsem věděla, co chce touto květinou říct.

„Víte, já se do vás zamiloval, Sweetie,“ přiznal Ander. „A byl bych moc rád, kdybyste mi mou náklonnost opětovala.“

Nevěděla jsem, co mám říct. Nemohla jsem vyslovit sebemenší slovíčko. Opatrně jsem k němu přikročila a pohladila ho po tváři. Následně ho objala. „Děkuji,“ bylo jediné slovíčko, které jsem dokázala vyslovit.

Večer jsem u bytu našla nádhernou fialovou květinu. Poprvé jsem si však nebyla jistá, která to může být, natož abych znala její význam. Ale vůbec mi to nevadilo. Poněvadž jsem věděla, že to je dárek od poníka, který stojí o mou náklonnost. A já ho začínala milovat.

Když láska vzkvétá ~ Kapitola třetí

Stýskalo se Vám?

Fajn, ponechám si referencí na Sherlocka. Budu upřímná, nemohla jsem se přes tuhle kapitolu dostat. Nejspíš to bude tím, že původně měla být celá psána z pohledu chlapce a nebudu zastírat… nejsem chlap, moc dobře mi to nikdy nešlo, i když se tím v poslední době zabývám stále víc. Druhou polovinu jsem zvládla napsat za jediné dopoledne a její psaní si fakt užila. Čím to bude? Mám tušení, ale nepotvrdím. I tak doufám, že se bude další kapitola líbit.

Příjemné čtení přeji. 😉

Kapitola třetí

Dobré víno je dobrý přítel, když s ním dovedeme zacházet.“

-William Shakespeare

~ ♥ ~

S hlasitým třísknutím zavřel vchodové dveře, přesto ho před vzteklým hlasem jeho otce nijak neuchránily. Pokračovat ve čtení „Když láska vzkvétá ~ Kapitola třetí“

Literární Mafie, aneb jak to všechno začalo

To jsme se takhle o víkendu sešli se Zmokem, RwakkemTuxikem, členy fóra Bronies a zároveň literáty, a povídali si o všem možném i nemožném. Potom k nám přišla zajímavá nabídka… a poněvadž to při zveřejňování na fóru Zmok skvěle vystihl, budu ho citovat:

S radostí vám oznamuji, že dnes nastal důležitý den pro literární mafii – podařilo se nám navázat partnerství s literární jakuzou.
A na důkaz přátelství nám umožnili napsat příběh jednoho dílu My Little Pony, který se bude vysílat exluzivně jen v Japonsku. Abychom jim udělali radost, rozhodli jsme se psát takový děj, jaký by bez problémů zapadl do běžného anime z prostředí střední školy. (…) Každý z autorů má svou barvu…

Jenže do je kdo? To vám nepovím. Můžete tipovat. Zas tak moc těžké to není, jak se povídá. A jestli bude pokračování? To zůstává ve hvězdách…

Doufám, že se společné dílo bude líbit, pobaví, případně mrknete i na další díla kluků. 🙂

p.s.: O ilustraci se postaral Zmok, některé gramatické chyby v textu jsou záměrně.

Literární Mafie, aneb jak to všechno začalo

Pokračovat ve čtení „Literární Mafie, aneb jak to všechno začalo“