Jazyk květů ~ část druhá

Když jsem zveřejňovala první část této povídky, říkala jsem si, že všechno stihnu. Už asi sté opravy, udělat potřebnou sazbu kamarádce, věnovat se rodině, jezdit po rodině, věnovat se příteli, který za mnou přijel… a ono houby. Ještě v kombinaci s častým zapíjením svátků opojným vínem, lektvarem života, to prostě zkombinovat nešlo. Takže druhá část o tom, kterak se Sweetie žije v Křišťálové říši, je konečně tady.

Část druhá

Kabinet profesorů literárních předmětů byl doslova přeplněn nejrůznějšími knihami. Při pohledu na plné stěny mě dostihla menší nostalgie. Připomínal mi takovou zmenšenou verzi knihovny v Twilightině starém domě v Ponyvillu. Sladké dětství.

„Koukám, že se vám vrací dobrá nálada,“ poznamenala klidně Ruby Wind a uvelebila se ke svému stolu, přivolávacím kouzlem hned vedle přisunula další židli. „Jen se posaďte. Nenechám vás tady přece stát jako jehlu na kusu látky.“

„Děkuji,“ zahuhlala jsem a se vší nervozitou na tváři se posadila na nabízené místo. Musela jsem se pousmát nad přirovnáním, které známá autorka použila. Vzhledem k talentu mé sestry přímá trefa do černého.

„Dáte si čaj?“ Jasná řečnická otázka, poněvadž než jsem se stačila nadechnout k odpovědi, už u mne levitoval šálek voňavého horkého čaje.

„Jasmínový. Jen si dejte, otrava vám nehrozí,“ mrkla na mě a spokojeně si upíjela z vlastního hrnečku.

Ticho, které v místnosti zavládlo, bylo až ubíjející. Jediný zvuk, který jsem byla schopna zaslechnout, byly vzdálené hlasy ze školní chodby a tikání kukaček na protější stěně. Neodolala jsem aromatu čaje, ale po pár tichých chvilkách mi zvědavost a svědomí přece jen nedalo. „Provedla jsem něco?“

Pozdvihla pravé oko a usrkla si. „Vlastně ani ne.“ Se vší pečlivostí šálek nechala položit zpátky na stolek. „Ale chtěla jsem si něco ujasnit.“

Něco ujasnit?! „Ano?“

„Při dokazování příslušné míry talentu a tím pádem nároku na studium v této škole jste předvedla skvělý výkon při psaní textů písní. Byla jsem jimi uchvácena, vážně. Sama jsem na básničky a rýmy nikdy moc nebyla, ale verše, které jste napsala, byly vážně nádherné.“

„Tak, ehm, děkuji.“ Co jiného jí na to říct? Čichám, čichám, tady smrdí průser jak hrom.

„Ale zaráží mě, jak na mých hodinách opakovaně nedáváte pozor.“

A sakra.

„Jistě, nemůžu vám to mít za zlé. Oborově jste na zpěvu a psaní do toho na první pohled nezapadá, ale nemyslím si, že jste tak dobrá, abyste ignorovala má slova během hodin.“

„Jak to víte?“

„Také jsem cvakávala průpiskou, nemyslete si.“ Na profesorčině tváři se objevil pobavený úšklebek. „Jó, to byly časy. Ale během studia jsem si rychle uvědomila, že některé věci jsou důležité, i když se tak na první pohled nezdají. A cvakat přestala. I to psaní má v hudbě své opodstatnění. Díky němu vznikají úžasné texty, podle kterých se zpívá. Nemám pravdu? A věřte tomu, že vy na to máte. Jak z pěveckého, tak z textového úhlu. Takže bych vás chtěla požádat, abyste začala plnit své povinnosti tak, jak považujete za správné vůči profesorům, ale především sobě. Všechno je příprava na život.“

Zastyděla jsem se. Ruby dost jasně narážela na mé neodevzdané práce. Nebyla jsem jediná, kdo se na to vykašlal, ale jak se zdálo, z nějakého důvodu na to měla potřebu upozornit mě. „Budu o tom přemýšlet,“ zamumlala jsem sklesle a upila čaje.

„Dobrá. To by byla ta negativní část našeho rozhovoru.“ Ona bude i další?! „Můžu ještě nabídnout čaj?“

„Určitě,“ přitakala jsem. Ta negativní? Co dalšího chce se mnou řešit?

Jako by vycítila mou myšlenku, jen nechala dolít šálek čajem a upřeně se na mě podívala. „Máte velký pěvecký talent, ale to určitě víte. A sama jsem vám to už dneska jednou, nepřímo, řekla.“

„Jasně.“ Co jiného jí na to říct?

„A právě proto vám chci oznámit, že jste ve svém oboru byla pedagogickým sborem zvolena jako jedna z vystupujících na tradiční akademii naší školy.“

Áha.

„Již na začátku příštího týdne by si vás měla vzít na starost kolegyně, která s vámi bude nacvičovat veškerý výstup a řekne vám k tomu i víc informací.“

Fajn. Aspoň to nebude tahle.

„Jediné, co byste -“

Kdosi zaklepal třemi krátkými ťuknutími do dveří a aniž by počkal na odpověď, dveře se otevřely. Ruby Wind se při pohledu na dotyčného doslova rozzářila štěstím. Jako na zavolanou vyskočila z křesla a málem se na svého manžela vrhla po hlavě. „Bandie, tak ráda tě vidím!“

„Já tebe též, lásko.“ Jednorožec s hřívou barvy havrana a bílou srstí jí něžně pohladil po hřívě. „Ale nepřeháněj to, udusíš mě!“

„Když mě se po tobě tak stýskalo,“ odpověděla pohotově rusá klisna a teprve po chvíli svého manžela pustila. „To mi nerob, nagle si beza slova odejít a powrót do domu ktovie kedy.“

Co to říkala?

„Ale lásko -“

„Bandie, já -“

„Už zase mluvíš nářečím.“

„Prosííím! Vieš, jaký jsem o tebe měla strach? Starost?“

Raději neřešit.

„Modrásku.“

„Co kdybys byl někde v poušti, hladový, žíznivý, zraněný, umírající, nemocný… beze mě? Co kdybych nevěděla, kde jsi? Nebo co kdybys…“

Přehání to.

„Byl někde v hotelu či apartmá a užíval si života s jinou?“

Ticho po pěšině. Nebo spíše po celém kabinetě.

„Jó, jako nápad by to nebyl špatný,“ začal profesor moderní hudby s jasně nadsazeným hlasem, jeho manželka jen popotáhla slzy a vzlyky. „Ale to bych ti neudělal. Ani za milión let. Protože vieš co?“

„Co?“ zopakovala zoufalým hláskem Ruby Wind. Teprve v tu ten okamžik mi došlo, že schválně celou situaci přehrává a pošťuchuje tak svého milého.

„Mám tebe a nadevše tě miluji,“ usmál se na ní a věnoval jí slabounký polibek na tvář. „A nikdy nepřestanu.“

„To ráda slyším.“

Komedianti.

„No vidíš.“ Odložil si brašnu a kabát pověsil na věšák. „Mimochodem, viděl jsem tady ve škole pobíhat ty robotníky, kteří nám tu mají cosi nastavit tak, abychom byli moderní. Nepřijde ti to slovo zavádějící? Moderní technika. Stejně to za pár let bude jinak, takže nevím, proč z toho vedení dělá takové divy.“

„Umění a příběhy budou vznikat i nadále, o to bych se nebála,“ pohladila ho po tváři a opětovala mu polibek na tvář. „A slovo robotníci mají poněkud jiný význam, než bys ve své větě rád, můj nejmilejší.“

„Bo dokonalost, že?“

„Bo dokonalost.“

Nejspíš by i vesele pokračovali dál, nebýt mého (významného) odkašlání a následného pohotového pozdravu: „Dobré odpoledne, pane profesore.“

Na malou chvilinku se mi zdálo, že mě chce probodnout očima, ale tenhle pocit naštěstí rychle ustal. Přišel ke mně a na znamení pozdravu mi podal kopýtko. „Ále, Sweetie Belle, moc rád vás vidím. Zrovna jsem měl tenhle týden jednání v Canterlotu, mimo jiné s vaší ctěnou sestrou. Mám vám vyřídit její pozdravy a doufá, že se řádně zdokonalujete ve svém řemeslu. Princezna Cadance si vyžádala její spolupráci na oděvech k letošní akademii. Jsem si jist, že to budou úžasné práce. A že stejně jako výsledné kousky ozáříte pódium i vy svým charismatickým hlasem.“

Červenala jsem se až za ušima. Galán toto. Nedivím se, že z něj nemůže půlka klisen na škole.

Všiml si mých rozpaků. „Nebojte, není to nic hrozného. Je to úžasná příležitost.“

„A oba jsme si jistí, že to určitě zvládnete,“ usmála se Ruby Wind, která se posadila zpátky do svého křesla. „Hlavně teď budete muset vymyslet slova i melodii písně, kterou budete zpívat.“

Jasně, jasně… co prosím?!

Najednou mi jen tak podala kopýtko, já sama ještě byla ve fázi hlubokého přemýšlení nad všemi slovy. „Ale dobrá. Pro dnešek už vás nechám jít. Určitě jste unavená a ráda byste zalezla do postele. A hlavně byste se měla začít připravovat na vystoupení.“

Probrala jsem se. Děkuji za připomenutí, fakt.

„Přeji krásný víkend,“ usmála se profesorka mile.

„Vám také,“ opětovala jsem jí přání a trochu v šoku z toho všeho odcházela směrem ke dveřím. Už jsem byla za prahem kabinetu, když jsem uslyšela hlas spisovatelky: „Ó, málem bych zapomněla. Prosím, přestaňte cvakat tou průpiskou. Alespoň v mých hodinách. Jsem na ten zvuk háklivá,“ dodala Ruby, kterou jsem na malinkou chvíli zahlédla v objetí manžela. Ten ji líbal ve hřívě a začal ohmatávat po těle. Co nejrychleji jsem zavřela dveře. Nechtěla jsem se domýšlet, co budou ti dva v nejbližších chvílích asi dělat, natož toho být svědkem. Stačilo párkrát v povídkách, které jsem před časem našla v šuplíku Rarity.

Zamířila jsem si to rovnou ke vstupní hale. Najednou jsem si uvědomila, že sestřin balíček zůstal zavřený ve skříňce. Nechtěla jsem, aby tam zůstával i další víkend, obzvlášť když jsem si ho v neděli měla rozbalit. Otočila jsem si to zpátky ke skříňkám a přemýšlela o tom, co jsem se zrovna dozvěděla. Já a akademie? Nikdy se mi o ní ani nesnilo a najednou jsem měla být jednou z vystupujících. Lichotilo mi to. Ano, na jednu stranu to byl šok a znamenalo to spoustu práce, na tu druhou to byla především úžasná možnost se předvést světu. Musela jsem se pousmát. V mysli se mi vybavila stará hudební soutěž kapel, kde jsme zpívaly společně se Scootaloo a Apple Bloom. Jak moc mi ty dvě chyběly. Stále jsme byly známé tím, že pomáháme hříbatům s jejich talenty, ale ony byly doma v Ponyvillu a já… zůstala tady. V nádherné Křišťálové říši, kde nebyl skoro nikdo, koho bych nějak lépe znala.

Došla jsem ke skříňce. V celé škole už nebylo slyšet nejspíš nic jiného než má kopýtka. Zastavila jsem se, otevřela dveře skříňky a zarazila se. Krom balíčku a pár nepotřebných učebnic tam na vrchu všeho ležela květina.

„Gerbera,“ uvědomila jsem si rychle. Opatrně jsem ji vzala do kopýtka a prohlídla si ji. Co dělá tak najednou v mé skříni? Podstrčil ji tam snad někdo? To bylo jediné rozumné vysvětlení. Na škole nikdy nebylo potřeba zámků, jelikož zde vládla přátelská a důvěrná atmosféra. Nikdo by si nedovolil hrabat, natož něco odcizit z cizí skříňky. Ale kdo a proč by mi tam sakra podstrčil květinu? A proč zrovna gerberu?

Dlouhou chvíli jsem tam jen mlčky stála a snažila se rozumně vstřebat celou situaci. Co je to dneska sakra za den?

„ÁÁÁ! Sweetiiieee je zpááátky!“ zaslechla jsem hlas zebry Pandoriké, mé spolubydlící. Už pár let zpátky přijela do místních krajů jako mladinká lékařka praktikující přírodní medicínu. Proč ne. Zecora byla svými lektvary a léky známá po celém okolí naší domoviny. Akorát se na ní občas mnohem víc než na komkoli jiném podepisoval věk. I Pinkie Pie by proti ní byla naprosté zlatíčko.

„Ano, jsem zpátky.“ S veškerým klidem jsem vzala do ruky prázdnou vázu, napustila do ní trochu vody a nechala do ní spadnout růžovou gerberu.

„Co to máááš?“ ozval se za mnou opilý hlásek.

„Květinu,“ odpověděla jsem se vší samozřejmostí. Téměř jako bych nějakou dostávala každý den.

Zpozorněla. „Tys byla na randééé? S ňákým poníííkem?“

„Hej, představ si.“ Sarkasmus mi přímo sršel z úst. „Stoprocentně. Perfektní partie.“

„Vááážně? Povídej, přehá-“ Riké najednou zmlkla. Evidentně jí došlo, že jsem si z ní pouze vystřelila. „Áha.“

„Tak se příště tak blbě neptej,“ zavrčela jsem, položila vázu na stůl a chvíli pozorovala gerberu. Z nějakého důvodu mi dodávala klid do duše.

„A já se tak těšíííla,“ zakopla o práh, naštěstí se dokázala udržet na kopýtkách. V jejím stavu to byl zázrak. A to bylo teprve šest večer.

„Nechceš si jít lehnout?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Nebyla jsem z jejího stavu sebevíc nadšená. Na druhou stranu mi vždy v téměř jakémkoli stavu dělala dobrou společnost, kterou jsem navíc po dnešním dnu tolik potřebovala.

Přišla až ke mně, aby si lépe prohlédla vázu. „Co je to za květinu?“ zeptala se.

„Gerbera.“

„Pěkná…“ uznale přikývla Pandoriké. „Jsi dostala?“

„Našla ve své školní skříňce.“ Snažila jsem se tak, aby můj hlas zněl co nejvíc vyrovnaně. Místo toho jsem však sama měla pocit, že se mi samou nervozitou klepe.

„Někdo má o tebe evidentně zááájem,“ pošťuchovala mě zebra. „By nebylo špatné, nemyslíš?“

„Zájem?“ Až teď jsem si uvědomila, že to mohlo být na důkaz citů k mé osobě. „Nesmysl. Prostě si někdo spletl skříňku.“

„Proč jak zapadlýýý krááám cítit se mááámm když svííítááá… trochu života by to chtělo. Láááska a city jsou v tomhle světě normááálnííí, mááá draháá. A teď: Prostě si trsám, trsááám, až vzduchem ohon lííítá. Kašlu vááám na půůůst, vždyť klisny mááá být kuus!“ spustila má spolubydlící svým veselým falešným tónem a kopýtkem mi plácla po zadních partiích. Povytáhla jsem obočí a jindy bych jí evidentně vztekle okřikla, ale ve víru její lepší nálady a pátečního večera jsem se z plna hrdla zasmála a oplatila jí to pár verši písně, kterou naší partě před mnoha lety zpívala jedna gryfonka. „Mračit se tě nenechám, v zahradě jsem velký pán. Aranžuji pro kvartet, zahraji na klarinet!“

„Budeš mi alanžovat píííseň, Sweeeetie? Plosííím…“ protahovala opile Pandoriké a užuž se ke mně přibližovala s jasným úmyslem ulovit sladký polibek. V tu chvíli mě veškerá dobrá nálada opustila. Rychle jsem před sebe v rámci obrany před nechtěnou zkázou natáhla kopýtko, ovšem dřív než se ho stačila dotknout svými rty, předklonila se a vyzvracela obsah svého žaludku na zem. Smrad jako někde v bordelu.

Vážně. Krásný to začátek víkendu.

Jazyk květů ~ část první

Základ téhle povídky/fanfikce jsem už měla nějaký ten rok v hlavě, k jejímu sepsání jsem se ovšem dostala až ve druhé polovině tohoto roku. Její sepsání doprovázelo mnoho problémů; několikrát mi spadl systém netbooku, tři týdny jsem prakticky nebyla kvůli zdravotnímu či psychickému stavu schopná pustit počítač, natož v něm něco napsat. Ke zdárnému konci se chýlím až teď. Původně měla vyjít celá povídka najednou během Štědrého večera, ovšem vzhledem k tomu, kolik na ní bylo potřeba dodělat věcí, jsem se rozhodla ji publikovat postupně. Každý den až do konce roku jedna kapitola. A na konci celý dokument v PDF (včetně veškerých oprav, je možné, že něco přehlédnu).

Přeji příjemné čtení, doufám, že se povídka bude líbit a nezapomínejte, že Vánoce jsou především svátky klidu. 😉

Část první

„Při psaní je důležité pamatovat na dva hlavní aspekty.“

Cvak. Cvak.

„Ten první. Každý odstavec, každá věta, každé slovo, písmeno, každý znak… to všechno tvoří podstatu příběhů. Ať už se jedná o román či pouhou píseň, všechna slova, která do nich vepíšete, tam mají určitou roli, určitou hodnotu, která se neztratí.“

Cvak. Cvak.

„Proto na vás také apeluji. Dobře važte slova, která do prací použijete.“

Cvak. Cvak.

„A druhá věc -“

V celé budově se rozezněl zvonek ohlašující konec vyučování. Oddechla jsem si úlevou. Opadla ze mě veškerá nervozita a stejně jako spolužáci si chtěla začít balit školní potřeby, ale přednášející profesorka kopýtkem naznačila jednoduché gesto, které během okamžiku vyvolalo v celé učebně naprostý klid. Protočila jsem panenkami v očích. No potěš.

„Přednášku ukončuji já, nikoli zvonek, milí zlatí,“ připomněla se profesorka jakoby mimochodem. Sálem se sborově ozval hluboký vzdech. Zdálo se, že to profesorku pobavilo, ale čekala, až se všichni znovu vzorně usadí a budou poslouchat, co má na srdci. Když se ujistila, že jsou všichni na svých místech, věnovala jim výraz plný pochopení a podotkla: „Nebojte, sama dobře vím, jaké to je být mladou studentkou plnou elánu, sršící energií do života.“

„No to určitě,“ slyšela jsem, jak nějaký poník v lavici nade mnou posměšně podotkl. Pár poníků kolem se této poznámce uchechtlo. Otočila jsem se k němu. Už jenom z toho krátkého pohledu mi bylo jasné, že by daný, řekněme expert, nejraději položil zadní kopýtka na lavici a uvelebil se jako doma. Nemohla jsem si odpustit nepříjemný pohled. Prase jedno. Sestře by se možná po vzhledu líbil, ale kdyby viděla, jak se chová na hodině, nejspíš by při první příležitosti letěl z domu.

Jak se zdálo, profesorku jeho poznámka vůbec nevyvedla z míry. Právě naopak. Plná optimistického úsměvu pokračovala dál ve svém zdlouhavém monologu, který stejně nikdo pořádně nevnímal. Ke konci trochu posmutněla. „Pamatujte. Život není jednoduchý. Mnohokrát vás bude chtít podkopat do nejhlubších depresí a příkopů. Ale je důležité nedat se. Znovu se nadechnout a občas začít od znova. Od úplného začátku. Jako byste se znovu narodili. A především si najít někoho, kdo vás ve všem, co uděláte, bude podporovat. Tu pravou lásku.“ V očích jí začal jiskřit úsměv, který měla i na rtech. „Ale opět trochu odbíhám, že ano. Hlavní je ovšem psát to, co vás baví. A psát ve chvíli, kdy víte, že máte nápad. Inspiraci. Nepsat slova jen proto, že něčím potřebujete zaplatit složenku. Ale o tom až jindy. Pro dnešek vás již ponechám svému osudu. Krásný víkend přeji. A s tím ciderem to moc nepřehánějte.“

Cvak.

Konečně.

Cvak.

Průpisku jsem položila zpátky do penálu a ten zastrčila do brašny, kterou jsem měla hned vedle lavice. Krátce jsem pokynula na svou dnešní spolusedící na znamení rozloučení a vydala se směrem ke dveřím, ke kterému pádil i zbytek obecenstva. V půlce cesty jsem se na malou chvíli zastavila; zdálo se mi, že někoho slyším volat moje jméno. Porozhlédla jsem se po celém sále, ale všichni se věnovali svému, tudíž jsem si to zamířila rovnou na hlavní chodbu, kde jsme měli i skříňky.

Překvapivě, jak už bylo na této škole s malým prostorem zvykem, byla přeplněná studenty. Na celé škole nás bylo okolo dvou set včetně přednášejících profesorů. Pegasové, jednorožci i zemní poníci. Krásná směska všech nejrůznějších povah. Jeden by nevěřil, že se může po celém světě najít tolik umělců, kteří se sejdou pod jednou střechou v samotné Křišťálové říši. Pokoušela jsem se prorvat až ke své skříňce, když jsem zaslechla další posměšnou poznámku, jehož majitelku jsem tentokráte, na poměry nejisté prvačky, dobře znala: „Zdá se mi to, nebo se do toho sama nakonec zamotala?“

V duchu jsem s Esmerou musela souhlasit, i když bych neměla sebemenší odvahu to říct takhle blízko učebny. I když, zrovna jí by asi vyhození nehrozilo. Bohatá rodina aristokratů, nejlepší výsledky na přijímačkách herecké fakulty za existenci školy v křišťálovém městečku. Docela dost se na ní její pýcha a sebejistota promítala. Stejně tak poměry. Vždy chodívala oblečena pouze v kouscích z nejlepších canterlotských butiků, s dokonale upravenou hřívou, kopýtky i perfektně ozdobeným ohonem. Nevzpomínala jsem si na jediný den, kdy bych jí viděla bez kousku oblečení.

„Trochu Mary Sue,“ problesklo mi hlavou, ani jsem si neuvědomila, že jsem to řekla nahlas. Z nějakého důvodu jsem nedokázala tuhle poznámečku ponechat v duši. Naštěstí bylo všude kolem plno hluku, takže jí nikdo neměl šanci slyšet. Nikdy předtím bych nečekala, že tohle označení bych použila, ale na příslušnou pegasku definice perfektně seděla.

Uchýlila jsem se ke své skříňce, odkud jsem vytahovala potřebné knihy a mezitím nadále poslouchala Esmeru, kterou jsem měla společně se skupinkou věrných nanejvýš pět metrů od sebe a jejíž hlas byl slyšet snad po celé chodbě. Znuděně si pročísla svou blonďatou hřívu a načechrala prameny. „Být jí, tak raději zalezu do tý její slavný kavárničky a jdu dřít za těch pár směšnejch drobáků. Nechápu, jak nás může učit někdo takovej. Nebýt toho, že je manželkou Bandieho, nikdy by tohle místo nedostala. Vždyť mluví totální žvásty. Vyžívá se v tom. A trápí nás. Ať si seženou někoho jinýho, kdo nám to odříká lépe a ne jako tahle náninka v rozvětvěnejch větách plných přehnaného optimismu. Kráva pitomá. Jsem ráda, že ji máme jen jeden semestr.“

Zatímco její kamarádky všechno souhlasně odkývaly, já jen opět protočila oči k nebesům schovaným za zdí. Jistě, občas to Ruby Wind přeháněla, slyšela jsem o tom už z vícero zdrojů. Svým způsobem tím byla pověstná. Sama jsem nejednou o hodině z nudy cvakala průpiskou. Ale nikdy by si o ní nedovolila tvrdit až takové věci, natož na ni nadávat.

Vzala jsem do ruky pečlivě zabalený balíček s ozdobnou zlatou stužkou. Posledně mi ho s tajemným úsměvem a se slovy, že je to dárek k mým blízkým narozeninám, předávala sestra, jenž zrovna byla v Křišťálové říši představit svou nastávající kolekci zdejší princezně a našla si chvíli času, aby mě tady navštívila. Byla jsem ráda i za tu chvilku, kterou jsme strávili v kavárně. Povídala mi, jak se pomalu chystá na svatbu, která jí po několika letech vztahu čekala už příští jaro. Nemohla se dočkat. A já s ní. Zavřela jsem oči a zasnila se. Nádherné jemně fialkové šaty družičky, květinová ozdobná korunka…

„Ále, nejsi ty náhodou Sweetie Belle?“ zaslechla jsem vedle sebe najednou. Poskočila jsem. Hned vedle mě stála Esmera se svým povýšeným pohledem. Než jsem stačila pokývat hlavou, pokračovala ve svých výzvědech: „Jseš na hudebce, ne? Ségra té návrhářky Rarity, co pochází z toho zapadákova kdesi na vesnici. Má butik v Canterlotu, se mi zdá. Ta nová kolekce se jí vážně povedla. Naprosto boží.“

„Ém… tak děkuji. Vyřídím.“ Nevěděla jsem, co jiného na její slova říct. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že šál, který měla kolem krku, znám z návrhů a prvních prototypů své sestry. Pohladilo by ji po duši, že někdo takového postavení pochválil práci, která ji stála mnoho cenného času. Musím to co nejdřív napsat Rarity, usmyslela jsem si.

„Ale jsem si jistá, že nebýt podpory ze strany princezen, určitě by se nedostala tak vysoko,“ uchechtla se Esmera a zamířila si to hezky zpátky ke svému hloučku. Zůstala jsem tam stát, tak jako kdysi stávala socha Discorda v královských zahradách. Nechápala jsem, co se to zrovna stalo. Veškerá má dobrá nálada, kterou jsem získala po pochvale pro mou sestru, se roztříštila po posměšných slovech téhle rádoby princezničky. Mary Sue. No jistě. Rozmazlená princeznička to je!

Vztekle jsem třískla s dvířky a chystala se se zabalenou brašnou na hřbetě odejít, když jsem za sebou uslyšela další hlas: „Všechno v pořádku, Sweetie Belle?“

Napočítala jsem v duchu do pěti. Po zkušenosti s Esmerou byla rozmluva s profesorkou tvůrčího psaní to poslední, co jsem potřebovala. „V naprostém,“ pokoušela jsem se vyslovit přesvědčivě, ale spíš to znělo jako slova mučeného.

Zdálo se, že pochopila, jak mi je a že nemám sebemenší náladu něco takového řešit. Věnovala mi soucitný pohled. „Dobrá.“

Chystala jsem se jí popřát hezký víkend, když se znovu pokusila získat mou pozornost: „Já jen, že jsem na vás volala.“

Takže to nebyl jen klam. „Vážně?“

„Asi jste mě v tom ruchu, co všude kolem byl, přeslechla.“ Nepřeslechla. „Nevadí. Mohly bychom si popovídat?“

Znejistila jsem. Co by zrovna po mně mohla chtít? „Nejspíš ano. Stalo se něco?“

„Ne tak úplně,“ usmála se Ruby Wind. To bylo dobré znamení. I když tahle klisna měla pozitivní náladu a úsměv na rtech snad pořád a neznala jsem jí s dlouhodobým úšklebkem. „Nesedneme si raději do kabinetu?“

„Jasně,“ odkývala jsem bezmyšlenkovitě a za chvíli toho litovala. Sakra, já chci domů!

V Křišťálové říši se otevírá Umělecká akademie!

V létě byl na literární sekci Bronies.cz vyhlášen další projekt, do kterého mohli psavci i okolní lid posílat své příspěvky. Tentokráte se jednalo o napsání novinového článku. Původně jsem nechtěla nic přispívat, přece jen nejsem zrovna typ, co by se zabýval psaním do bulvárů či časopisů. Přesto však ke konci prázdnin znenadání přišla inspirace a vznikl tenhle malý článeček, který si Vám dnes dovoluji představit.

—-

Konečně nastal ten čas, na který čekají ti nejlepší mladí umělci z celé Equestrie! Již za pár dnů začíná nový školní rok a s ním se otevírá i nová část fakulty Canterlotské Umělecké akademie pro hudebníky, herce a literáty, tentokráte přímo v srdci Křišťálové říše.

„S velikým potěšením mohu oznámit, že vše je dnešním dnem konečně připraveno a čeká se jen na první studenty, kteří zde budou moci nadále rozvíjet svůj již tak obdivuhodný talent,“ řekla během včerejší tiskové konference k příležitosti slavnostního otevření deníku Jasná Equestrie princezna Mi Amore Cadenza, která celý projekt pomáhá zaštítit. „Těším se, až je budu moci osobně přivítat a sledovat jejich výkony a postup.“

O možnosti otevření nových prostor v zajímavé lokalitě a oborů se mezi kantory a uměleckou smetánkou mluvilo již řadu let, zatím se však povedlo jen první jmenované. Proč se ale tak dlouho zahálelo?

„Chtěli jsme mít jistotu, že ten malý kousek akademie v Křišťálové říši bude v dobrých kopytech,“ nechal se slyšet rektor CUA. „Křišťálová říše je jeden z dnes sice již běžně přístupných, ale přesto tajemných skvostů Equestrie a doslova si říkala o to, aby se v ní do budoucna zabydlely, tedy doufejme, špičky uměleckého kruhu. Sama princezna přišla s návrhem, aby se o studenty starali naši nejlepší absolventi. Pro začátek zde máme deset profesorů, kteří naši školu již před nějakou dobou opustili a vydali se do světa nabrat zkušenosti. Teď je budou jako profesionálové svého oboru s láskou a elánem předávat další generaci.“

A o jaké profesory a profesionály se jedná? Kupříkladu o herečku Bloom Shine, zpěváka Darniu či kdysi lamače srdcí mladých klisniček, Bandieho Rocka, s chotí Ruby Wind, která se vedle podporování svého manžela věnuje literatuře. Je obdivuhodné, že zrovna poslední dva jmenovaní se po letech žijících v ústraní rozhodli pro podporu mladých poníků v rozvoji jejich talentu. „Sama jsem kdysi Uměleckou akademii studovala a během těch let poznala úžasné poníky, bez kterých bych dnes nebyla tím, kým jsem. Když jsme s Bandiem dostali nabídku od Cadance, byla to neskutečná čest. Doufáme, že nezklameme a pod našimi kopýtky vykvetou další úžasní umělci.“

Jak se jim povede nelehký úkol? Jaké talenty tato Akademie vychová? A jak se studentům povede sžít se s poníky Křišťálového říše? Nechme se překvapit.

Prokletí strážkyně noci

Prokletí strážkyně noci. Či snů, často ty dva slova v názvu mylně zaměňuji. Jedná se o povídku z roku 2013 a taky první povídku, kterou jsem na poníky dopsala a zveřejnila. Dneska už by možná zasloužila přepracování, stejně jako další díla, která se mi válí na disku, ale z patřičných důvodů nechci. Je to památka a taky jí tak zanechám.

princess_luna

Letím noční oblohou stejně jako mnohokrát předtím. Mnoho poníků se již vydalo spát, jen někteří staří známí stále setrvávají s džbánem silně kvašeného jablečného moštu. Za mlada jsem ten ďáblův nápoj párkrát vyzkoušela a řádně si následující den protrpěla jak kvůli bolesti hlavy, tak i vynadání rodičů a mé starší sestry. Nyní jsem o pár stovek let starší, něco takového bych nejspíš psychicky na duši i fyzicky na tělo nezvládla. Ono se to nezdá, ale i přes celkově mladý vzhled si v tomto věku nemůžu dovolit to samé, co kdysi s mými přáteli. Pokračovat ve čtení „Prokletí strážkyně noci“

Když láska vzkvétá ~ Kapitola druhá

Láska

Kapitola druhá

————————

Nebuďte nedůvěřivý, nehledejte ve všem smysl.“

Wiesław Brudziňski

————————

Pomalu přestala vnímat, kolik toho jen za uplynulou půlku dopoledne stačila vypít. Do připraveného hrníčku si se vší pečlivostí nalívala další kávu a přitom si přes brýle přísným zrakem měřila svou obdivuhodnou návštěvu a nepřítele v jednom. Jistě, již před časem slyšela o tom, že úředníci a vyšší šlechta dělá kontroly místních podniků netradičním způsobem, ale až do té chvíle nevěřila, že by se uchýlili k takovému extrému. Pokračovat ve čtení „Když láska vzkvétá ~ Kapitola druhá“

Když láska vzkvétá ~ Kapitola první

Láska

Kapitola první

——————————–
“Přátelství je jediným tmelem, který kdy bude držet svět pohromadě.”
-Woodrow Wilson
——————————–

Probudil ji nádherný východ zimního slunce. Ve vší tichosti, tak aby neprobudila poníka ležícího vedle ní, se zvedla a ještě s napůl zalepenýma očima vyrazila ke koupelně, kterou po rušné noci našla hravěji než očekávala. Unaveně si kopýtkem alespoň slabě prohrábla rozcuchanou hřívu; už dávno neměla ten skvostný účes divošky, kterým oplývala včera večer. Opláchla si obličej, několikrát zamrkala. Na malou chvíli se na sebe zahleděla do velkého zrcadla naproti ní. Dostatečně velkého na to, aby si ihned všimla jasných modřin na svém krku. Pokračovat ve čtení „Když láska vzkvétá ~ Kapitola první“

Jedné noci… ~ Prolog

JedneNoci-2

Zároveň s potopením proužku zapnula i stopky. Na obrazovce začal odbíhat čas. Jedno číselko se pomalinku měnilo s druhým a to zase s třetím. A neustále dokola. Neměla nic lepšího na práci než sednout a čekat, co jí o nejbližší budoucnosti papírek usedlý v kelímku stojícím na desce před ní napoví.
Pět sekund.
V rozpacích se slabounce zasmála nad vlastním strachem. Celá ta situace byla absurditou sama o sobě. Však se přece nic tak vážného nestalo, ne?
Deset sekund.
Vzpomněla si na chvíle, kdy se o podobných událostech dočítala v dívčích časopisech a na to, jak podobným dívkám pořádně nemohla přijít na jméno. Měly tolik času, a přesto… se toho nakonec dopustila i ona sama.
Patnáct sekund.
Určitě to byl jenom planý poplach.
Dvacet.
Ano, opravdu. Nic se neděje. Jenom. Planý. Poplach. Nic víc.
Třicet.
Jako na povel rychle vytáhla proužek z kelímku a zkoumala výsledek.
Dvě čárky.
NE.
Se splašeným výrazem ve tváři z kapsy rychle vytáhla další balíček, vyndala papírek a stejně jako jeho nepovedeného předchůdce ho ponořila do nádobky před sebou. Opět čekala.
Tři sekundy.
Nemohla tomu uvěřit. Někde musela být chyba. Ten první musel být jen nepovedený exemplář, nic víc.
Pět sekund.
Vážně. To přece bylo u podobných věciček normální, nebo ne?
Deset sekund.
Žádné jiné rozumné vysvětlení neexistovalo.
Dvacet sekund.
Jako omámená bez přestání zírala na papírek. Na světě neexistovalo nic jiného než ona a on.
Dvacet pět.
Zavřela oči a v duchu odpočítávala poslední sekundy.
Třicet.
Se stále zavřenýma očima nahmatala papírek, vyndala ho z ranní moči a modlila se snad ke všem bohům, na které si vzpomněla.
Otevřela oči. V ruce měla proužek s identickým výsledkem. Těžce polkla. Tohle už nemohla být náhoda, natož chyba. Z oka jí vytekla hořká slza, kterou okamžitě setřela.
V duchu se jí vybavilo jediné slovo. Slovo, o kterém si celý život myslela, že ho nikdy nevysloví.
„Kurva.“