Dominik Landsman: Deníček moderního fotra

Dominik Landsman. Že vám to jméno něco říká? Taky aby ne, pokud se pohybujete v blogerských kruzích a sledujete dění kolem Blogerky roku, tak víte, že už se svým blogem dvakrát vyhrál blogera roku. Na Facebooku neustále aktivní a rady do života dávající fotřík ovšem vydal i knížky. A co taky jiného, než právě deník jednoho otce, tedy příspěvky z jeho blogu.

Už je to tak. Partnerka hlavního hrdiny čeká jeho dítě a on se tak konečně může stát otcem, což je bezesporu vysněné povolání všech chlapů. Devět měsíců uběhne jako voda, těhotenský kurz mají za sebou a dítko může přijít na svět. To však ještě ani jeden z rodičů netuší, jaké kvítko vlastně stvořili. Čeněk se má k životu a rozhodně se nebojí použít svou oblíbenou zbraň, tedy pláč, za jakékoli situace a v jakoukoli hodinu. Takže třeba i ve tři ráno. A poněvadž tatínka zrovna vyrazili z práce a maminka má práci dobře placenou, je hned jasné, kdo z nich s malým hurikánem zůstane doma na dovolené. Pokud se tomu tedy dá říct dovolená.

Někde jsem slyšela, že my Češi si umíme udělat srandu ze všeho a především ze sebe. V případě deníkových zápisků moderního fotra to platí minimálně trojnásob. Autor nám s osobitým a nekompromisním humorem představuje život otce na rodičovské a popisuje nám všemožné stavy a situace, do kterých se jako otec můžete dostat. A přitom všem si nebere ohled a žádné servítky. O tom, jak nejednou přemýšlel o vraždu toho malého monstra. O tom, že se jako rodič vůbec nevyspíte. O tom, že sexu taky moc nebude. A celkově můžete pochytit dojem, že se vás spíš snaží navést k tomu si dítě nepořizovat a tudíž si dávat pozor, co se svými partnery provádíte.

Ačkoli je knížka čtivá, právě skutečnost, kolik je zde popsáno až absurdních situací, se v případě, že knížku čtete na zátah může lehce stát, že vás to zhruba v půlce přestane bavit tak jak doposud. Čeněk neustále brečí, tatík se ho snaží uklidnit, Čeněk něco počůrá, tam se zase posere… a celkově vám to přijde jako časová smyčka. Dokonce i humor v některých částech začíná být mírně ohraný a především přehnaný.

Pokud hledáte zábavnou literaturu o otcovství, můžu Deníček moderního fotra s radostí doporučit. Stejně tak funguje jako vynikající antikoncepce a uvědomění si, zda nějaké dítě v budoucnu chcete (osobně mi to touhu mít rodinu a dítě ovšem nevzalo). Někoho pobaví, jiné vyděsí, jiní zase budou slintat nad tím, jak si tatínek poradí s dalšími patáliemi, které na něj jeho synáček (ne)vědomky připravil.

p.s.: Nedoporučuji číst v MHD. Může se snadno stát, že vybouchnete smíchy a vysvětlujte okolním lidem, proč jste se právě rozesmál na celé metro. Pokud ovšem máte zálibu ve štvání spolujezdců, jen do toho! 😉

Osobní hodnocení: 65%

Knížku můžete zakoupit třeba v internetovém knihkupectví Martinus.cz 🙂

LANDSMAN, Dominik. Deníček moderního fotra, aneb, Proč by muži neměli mít děti. Ilustrovala Michaela SLEZÁKOVÁ. Praha: Ikar, 2014. ISBN 978-80-249-2656-8.

Jodi Picoult & Samantha van Leer: Láska mezi písmenky

Někdy je knihovna kousek od školy výhodou. Pokud máte stejně jako my spoustu četby a málo času, je to skvělá úspora času. A jindy je prokletím. Zvlášť, když se jdete o obědové pauze projít ven s přítelem a bez jakýchkoli dokladů se stavíte i v knihovně, kde na vás doslova volá knížka, o kterou jste před vydáním měli velký zájem a víte, že bez ní se neodejdete. A to je příklad i knížky Láska mezi písmenky.

Kdo z nás někdy nesnil o setkání s postavou z knížky? Aby si s ním popovídal, A to nemluvím o tom, aby se dva dotyční do sebe zamilovali a žili šťastně až do smrti. Delilah se tohle přání splnilo – konečně má svého pohádkového prince. A to doslova. Podařilo se jí totiž vytáhnout svou milovanou postavu, prince Olivera, z pohádkové knížky do tohoto světa a místo ní tam poslat vzhledově naprosto identického syna autorky knížky, který také knížku přepsal dle své představy a teď vzdáleně připomíná jednu z jeho oblíbených počítačových her.

Oliverovi se Edgarovu mámu podařili přesvědčit, aby se přestěhovali do města, ve kterém žije i Delilah. I přes to, kolik věcí je pro něj v tomto světě nových a jak výstředně musí kvůli pár nedorozuměním vypadat, se však rychle přizpůsobuje. Dokonce díky své přátelské povaze velmi rychle získá nové přátele a přihlásí se do několika kroužků, čímž překvapuje Edgarovu mámu. Konečně neustále nemusí přehrávat roli prince z knížky a tráví čas se svou vyvolenou.

Jenže v tomhle světě ovšem na rozdíl od toho pohádkového ne všechno končí šťastným koncem. A knížka samotná si přeje, aby se vše vrátilo do starých kolejí…

Po celou půlku knížky se mi v hlavě honilo mnoho otázek. V příběhu mi chyběly odpovědi na některé otázky, na které jsem stále dál a dá nenalézala odpovědi a spíš aby se některé uzavřely, objevily se další. Začínala jsem z toho být docela zoufalá a chtěla knížku zavřít a vrátit, když jsem takhle večer otevřela Goodreads a hle – knížka je ve skutečnosti pokračováním Between the Lines, kterou napsala Jodi Picoult společně se svou dcerou. A že by se české nakladatelství obtěžovalo alespoň na svých stránkách uvést, že se jedná o druhý díl, to tedy ne. Naštěstí pro budoucí čtenáře se prý první díl chystají vydat letos v létě. Pokud vám ovšem nevadí, že nebudete až tak v obraze a stačí vám strohé převyprávění nejdůležitějších událostí, můžete se s klidem do knížky pustit už teď.

Příběh je neuvěřitelně čtivý a lehce napsaný. Je to skvělá pohádková oddechovka, která mě po dlouhé době nutila čtení Young Adult knížky si užívat a ne jen slepě obracet stránky, případně knížku zavřít a vrátit zpátky do knihovny. I přes neustále otazníky ve vzduchu jsem měla potřebu vědět, jak se hrdinové chtějí dostat z téhle šlamastyky a i když máte nutkání si říct, že určitě dobře, poněvadž je to pohádka, stále se jedná o příběh, který sepsala Jodi Picoult. A ta je přece nechvalně známá tím, že píše příběhy, ve kterých se neváhá poukazovat na vážná témata, natož smrti. A tyto vážnější čáry života se nakonec projevují i zde, nejdřív nenápadně, a nakonec plnou silou, že se ani nestačíte nadechnout a v pohádkovém příběhu plném ideálu se objevuje přesně to, co třeba Oliver ze svého světa vůbec nezná.

Celou knížkou nás doprovází tři vypravěči – Delilah, Oliver a Edgar. Každý z nich má na svět jiný pohled a to nás často přivádí ke vtipným odnožkám, především co se Olivera týče. Jeho první praní (které mírně připomínalo klasický americký film) či celkové poznávání světa s poznámkami a vtipným popisem, případně samotné princovské chování v našem světe knížce dodal šmrnc. Co bychom také po princovi z pohádky chtěli? A co teprve třeba mluvící pes, který mě svým naprosto přirozeným a nekompromisním jevem několikrát způsobil záchvat smíchu v metru?

Na závěr musím pochválit nádherné ilustrace, které v českém vydání zdobí poslední stránky knížky. Krásně nás vtáhnout do světa Delilahiny oblíbené knížky a především jsou nakresleny tak, jak si u pohádkové knížky představuji – barevně, malebně a plné kouzel. Knížku samotnou bych však doporučila všem, kteří hledají nenáročnou oddechovku, u které se z plna hrdla zasmějí a nebojí se na malinkou chvíli ponořit do miloučkého příběhu plného pohádkových postav. Protože právě o tom tahle knížka je.

Osobní hodnocení: 75%

PICOULT, Jodi a Samantha van LEER. Láska mezi písmenky. Ilustrovala Yvonne GILBERT, ilustroval Scott M. FISCHER, přeložila Miroslava MRÁZOVÁ. V Praze: CooBoo, 2016. ISBN 978-80-7544-112-6.

Tu Fu: Kam spěchají ty květy

Jeden z nejvýznamnějších čínských básníků všech dob se narodil roku 712 na severovýchodě Číny. Po smrti své matky se Tu Fuův otec znovu oženil (z tohoto sňatku vzešli další čtyři potomci, které Tu Fu v básních často zmiňuje) a svého syna dal na výchovu k sestře. Vyrůstal se svým bratrancem, ovšem když oba chlapci vážně onemocněli, údajně dala přednost jeho uzdravení před vlastním dítětem. Tím se vysvětluje Tu Fuova smysl pro zodpovědnost a obětavost pro rodinu.

Jeho život se dá rozpůlit na dvě období. Už jako dítě byl velice nadaný, jak vzpomíná ve svých verších, první řádky napsal v sedmi letech, v devíti se začal učit kaligrafii a od patnácti let se setkával s uznávanými literáty. Přesto byl poměrně bezstarostný. Ve dvaceti letech se stejně jako většina mladých vzdělanců vydal na cesty. Které trvaly čtyři roky. Když se pokoušel o složení císařských zkoušek, neuspěl, a tudíž se vydal dál. Tím potkával další významné literáty své doby.

Usadil se až v devětadvaceti letech, kdy se oženil a usadil v Luo-jangu. Tam se po třech letech seznámil s Li Poem, dalším velkým básníkem, a stali se přáteli. Po dvou letech Tu Fu tvrdil: „Miluji ho jako bratra.“ Tehdy se jejich cesty oddělili a až do smrti se oba básníci opět neviděli.

Převrat v životě bylo povstání generála An Lu-šana, kdy donutil tehdejšího císaře k abdikaci. Toto období Tu Fu barvitě líčí ve svých básních. Sám se vydal do císařského města žádat o místo u nového dvoru, ale byl zajat vzbouřenci a teprve po roce propuštěn na svobodu. Dokázal získat hodnost cenzora, ovšem znelíbil se dvoru a pozice na venkovském úřadě se vzdal.

Společně s rodinou se vydal na jih Číny. Na tři roky zůstal v zemi Šu, trpěl nemocemi, ovšem snažil se žít poklidným venkovským životem. Příležitostně se vydával na cesty ve státních službách. Když císařská vojska opět dobyla Luo-jang a skoncovala s An Lu-šanovým povstáním, Tu Fu se se svou rodinou okamžitě vydal na cestu zpátky do své domoviny. Zdržoval ho však špatný zdravotní stav a na svou dobu vysoký věk. Domů se už zaživa nikdy nevrátil, zemřel roku 770.

Celý život měl problém s živobytím. Jeho dochovaná tvorba čítá kolem 1 500 básní.

Kam spěchají ty květy

První verše této sbírky jsou značně marnivé, lehkovážné. Proč také ne, napsal je ve společnosti Li Poa, který byl tímto přímo charakteristický. Postupně však básně přechází do vážné skepse a trpkosti. Básník nás v nich provází od mladistvé nerozvážnosti přes občanskou válku až ke stařecké moudrosti. V básních je výborně zpracovaný strach, bolest, touha po míru, lásce a uznání. Stejně jako další čínští básníci se často obrací k přírodě, která ztělesňuje krásu a klid. Tu Fu se nebojí kritizovat a dávat najevo svou nespokojenost, zároveň je však smířen s osudem a odevzdaně pokračuje ve své práci. Východoasijská výchova v něm bojuje s potřebou rebelství a spravedlnosti.

Tu Fuovy básně jsou pravdivé, živé, rytmické. Dobře se proto čtou a i když se ne vždy řádky rýmují, právě tato skutečnost přidává básním šmrnc a jsou nám o dost bližší. O český překlad celé sbírky se postaral Jan Vladislav, který sám překládal ze sedmi jazyů a s pomocí odborníků i z japonštiny a čínštiny. Právě v této sbírce mu jazykově pomohla Marta Ryšavá.

Osobně mám čínskou poezii opravdu ráda a společně s Li Poem se Tu Fu řadí mezi mé nejoblíbenější básníky vůbec. Pokud Vás z nějakého důvodu neokouzlila klasická poezie stejně jako mě, věřím, že zrovna čínská na Vás nějak zapůsobí a přečtete si víc než jen jednu sbírku. Ono i porovnávat jednotlivé překlady několika sbírek je docela zajímavá činnost, natož když se zamýšlíte nad textem, který básník (a následně překladatel) napsal.

Četba

TU-FU. Kam spěchají ty květy. Přeložil Jan VLADISLAV, přeložila Marta RYŠAVÁ. Praha: Paseka, 2003. Klub přátel poezie (Paseka). ISBN 80-7185-423-9.

Tento text byl v 90% použit ve školní práci.

Knížku můžete zakoupit v internetovém knihkupectví Martinus.cz 🙂

Plautus: Komedie o strašidle

PlautusPlautus je jeden z nejznámějších a nejvýznamnějších římských dramatiků. O jeho životě máme jen drobky informací. Narodil se nejspíš roku 254 př. n. l. v Sarsině. Původem byl nejspíš plebej, ovšem existuje možnost, že ve skutečnosti byl propuštěným otrokem. Jako mladík se vydal do Říma, kde pracoval u divadla, přesto ho však lákalo podnikání. Nijak zvlášť se mu ovšem nedařilo a tudíž se po čase, kdy během toho ještě pracoval ve mlýně, vrátil zpátky k divadlu, tentokrát už i jako autor.
Zemřel roku 184 př. n. l. v Římě.

Komedie o strašidle
Filolaches, jehož otec, kupec Theopropides, se vydal na cestu do ciziny, se během jeho nepřítomnosti oddává zahálčivému životu a hýření, v čemž ho podporuje jeho otrok Tranio. Filolaches vykoupí z otroctví svou milo, Filematii, a uspořádá hostinu, kde pozve své přátele. Jenže otec se náhle vrací z cest a Tranio se mu za každou cenu snaží zabránit ve vstupu do domu, tudíž si vymyslí, že v domě straší. Následně se objevuje rychtář, Tranio nadále pokračuje ve lžích pro svého pána a nakonec se objevuje Kallidmates, který na sebe bere všechny dluhy a přesvědčí Theopropida, by odpustil synovi i Traniovi.
V komedii je krásně ukázáno, jak si Plautus uměl pohrávat s komediálními prvky. Zvláštní důraz je zde kladen na slovní hrátky a pointy v dialozích, charakteristickou řečí osob a parodování úředních formulí, nezřídka svým postavám vkládal do úst filozofické úvahy. Dává si záležet na živelné komice s náhlými zvraty ve vývoji děje. Nejspíš se inspiroval v některých z řeckých komedií, odkud často rád čerpal.

Sapfó: Písně z Lesbu

Tento článek je původně psaný do školy, tudíž ho krom posledního odstavce nijak nepředělávám a nedopisuji. Možná je zařazen v recenzi, přesto se spíše jedná o shrnutí jedné zajímavé osobnosti řecké literatury.

Sapfó jako člověk

Jedna z mála známých starověkých básnířek, Sapfó, žila v 7. století př. n. l., kde žila na ostrově Lesbos (ležící v Egejském moři). Pocházela z vážené rodiny, jeden z jejich tří bratrů dokonce pracoval na mytilénské radnici jako číšník, což byla v té době obrovská pocta. Již v mladém věku se provdala za aristokrata jménem Kerkilas, se kterým později měla dceru. Kerkilas byl roku 604 př. n. l. vyhnán na Sicílii, kde ho jeho manželka věrně následovala. Později se do Řecka vrátila bez manžela, který během té doby pravděpodobně zemřel. Zbytek života strávila na Lesbu.

sapfoAiolská aristokracie jako jediná ve své době dovolovala vzdělání ženám, které měly být svou krásou a znalostmi ozdobou muže. I díky tomu ve Sapfině domě vznikl Múseion, kde sama Sapfó dívky učila důležité nauky, především tedy hudbě, tanci, poezii a ženským mravům. Vysoce kultivované prostředí aiolských dívek si ve společnosti získalo prestiž.

Často se spekuluje nad tím, že Sapfó se svými družkami v Múseionu provozovala i sexuální aktivity a že sama byla homosexuálka, ne-li bisexuál, což by ovšem v Řecku nebylo nijak zvláštní – je známo, že homosexualita byla brána jako normální věc. Nasvědčují tomu i některé střípky a obrovská procítěnost v jejich básních, přesto se nikdy nic podobného nepotvrdilo. Bohužel kvůli tomu byla během pozdějších věků odsuzována a následovatelé křesťanství se toto ohromné dědictví pokoušeli zničit do posledních veršů.

Už za života byla Sapfó oblíbenou a vlinou básnířkou. Její verše byly často zmiňovány a sama Sapfó byla opěvována i jinými autory. Trvalo to i po její smrti, můžeme jmenovat například Alkaia, který o ní napsal: „Ó Sapfó, čistá, kadeří violkových a sladce usměvavá!“, čímž si můžeme představit, jak tato vlivná žena vypadala, nebo třeba verš Jaroslava Vrchlického odkazující na tuto autorku – „Jak v hromů řev zní tón lesbické flétny.“

Známé jsou i pozdější verše věnované jednomu z bratrů, který v Egyptě obchodoval s vínem a zamiloval se do tamní dívky, díky které promrhal celé jmění. Sapfó tento vztah odsuzovala a chtěla, aby bratr nabral rozumu a vrátil se do vlasti.

O konci jejího života se nic neví.

Písně z Lesbu

sapfo_pisneLyrické básně této autorky naneštěstí nejsou dochovány celé, pouhé střípky. Ve sbírce jsou seřazeny dle tématu, ať už to byly písně o bozích, lásce nebo tzv. „svatební písně“, které věnovala svým učednicím z Múseionu. Jedna z nich je dokonce věnována její vlastní dceři, Kleis, která se učení v „pravou ženu“ účastnila také. Lze z nich vyvodit, že se svými studentkami měla nadmíru dobré vztahy a záleželo jí na nich. Verše jsou naplněny touhou, nespoutanými city a vášní. Krom jiného se zde však objevuje i pár veršů naznačujících, že přemýšlela i o smrti a stáří – nejspíš z dob, kdy sama Sapfó tušila, že je stále blíže svému konci. Z bohů často oslovovala Érota či Afrodité. Za zmínku stojí skutečnost, že se několikrát zmiňuje i o trojské válce a krásné Heleně, kvůli které byla způsobena.

Osobní dodatek

Básně paní Sapfó mám velice ráda. Jsou uklidňujícím pohlazením po duši, které občas potřebuje každý z nás a kdykoli po nich ráda znovu sáhnu. Třeba jen po verši, po dvou. Nebo i po celé sbírce. Je pozoruhodné, co tato žena ve své době dokázala. A za to jí obdivuji.

Ladislav Karpianus: Intr

intr_ladislav

Rok vydání: 2013

Nakladatelství: CooBoo

Počet stran: 160

Život na intru není žádný med. Své o tom ví snad každý, kdo někdy v takovém ústavu žil. Otravné pravidla, děsivé vychny… no buďme upřímní, není to pro každého a když, tak se za každou cenu někdo nějakým způsobem snaží obejít pravidla nebo zhoršit životní prostředí, ve kterém se všichni ubytovaní nachází. Jak si v novém prostředí povede intráckého prostředí neznalý geek Honza Jelen? Podaří se znechuceným dívkám pronajmout si vlastní privát? Za jakou tajemnou dívkou Květák chodí po nocích? A co ten chlapík skrytý pod kapucí mikiny, který chodí po celém intru a děsí chudáky nevinné vychovatelky?

Dramaturg a scénárista Ladislav Karpianus se se svou knihou vrátil do studentských let, kdy sám čtyři roky žil na internátě v Plzni, o kterém píše. Jednotlivé povídky na první pohled možná nespojuje nic jiného než jen mihnutí postav, ve skutečnosti však můžeme najít jisté pojítka, díky kterým na sebe povídky krásně navazují a tvoří „ucelený“ příběh.

Příběhy jsou psány z různých úhlů, ať už se tedy jedná o vulgární vyprávění v maturitní práci, e-mailovou konverzaci mezi synem a matkou nebo deník dojíždějícího studenta. Osobně mě kupodivu nejvíc zaujala povídka Ubytovačka, která nevypráví o nikom z internátu, ale o dělníkovi ukrajinského původu, který na internátě během víkendu svým hraním na houslích a příjemnou společností zpříjemnil smutné dny profesionální sportovkyni. Už kvůli způsobu, jakým je povídka napsána, mě velice rychle vzala za srdce a je to povídka, kterou bych doporučovala přečíst každému.

Kniha je doplněna několika fotografiemi internátu a jeho interiéru, ale také třeba starým jízdním řádem, screenshotem z Facebooku a dalšími drobnostmi. Nejvíc však čtenáře můžou zaujmout červená korektura a poznámky editora, které se v textu nachází a díky čemuž text získává další kouzlo.

Rozhodně bych knížku nedoporučovala každému, ale pokud má čtenář chuť si přečíst něco neobvyklého, případně sám zavzpomínat na své studentská léta a odpočinout si u nenáročné četby, je to ideální volba.