Na víkend do Piešťan

Pátek odpoledne a já s malým růžovým (a možná červeným, nedokážeme se na tom shodnout) netrpělivě stepuji v tramvaji. Zrovna jsem byla v optice vybrat si nové brýle a teď už směřuji na pražské hlavní nádraží, odkud mě čeká několikahodinová cesta do slovenského lázeňského městečka, kde mám trávit víkend a tím i část jarních prázdnin, kter.

Na vláček zelené barvy to stíhám jen o vlásek, ale přece jen sedím na svém místě a můžeme vyrazit. Naproti mě sedí dvě děti, které mi o sobě prozradí, že jedou (sami!!!) na prázdniny k babičce a dědovi na Slovácko a následně za prarodiči do Havířova a že tam beztak zase budou mluvit tou divnou řečí. Musím se pousmát, poněvadž tou „divnou řečí“, o které mluvili a kterou se snažili ze srandy napodobit, je naše těšínské nářečí, které znám pomalu jak vlastní boty. Vesele však mluvím a zatímco děti dovádějí, já se na notebooku koukám na nejnovější díly Miraculous Ladybug. Výborný animák, u něhož se v posledních měsících těším na nové a nové díly.

Po šesti hodinách ve vlaku, kdy už všude kolem vládne večer a tma, konečně vystupuji v Piešťanech, nasedám do taxíku a jedu směr tetin dům, kde už mě čeká výborná večeře, povídání u vína a sledování Milujem Slovensko. A když tak nad tím přemýšlím, je to již dávno, co jsem s touhle tetou pořádně trávila čas a mohla si s ní povídat do aleluja. A abych objasnila její původ – jedná se sestřenici mojí již zesnulé babičky, která s námi žila po dlouhá léta v Těšíně a která je, zároveň, takovou mou třetí babičkou.

V sobotu se probouzím do slunečného rána. Teta už v kuchyni připravila vydatnou snídani a při kávě si povídáme o škole, o bydlení v Praze a o tom, jak těžké je dnes najít pronájem v případě, že s partnerem máte pouze jeden stálý a (skoro) jistý plat, který by pokryl v téhle šílené době často jen nájem v nějakém slušnějším bytě, služby a možná internet.

Po snídani se oblékáme a nejbližším autobusovým spojen vyrážíme z vesnického předměstí do centra Piešťan. Už při výstupu na mě dýchne kouzelná atmosféra – hodně tomu napomáhá pěší zóna, tržiště s voňavou zeleninou a spousta lidí cestujících po městě na kole. Marně přemýšlím, kdy jsem v Praze nebo v Těšíně naposledy viděla tolik lidí jezdit. Pomaličku se procházíme městečkem a teta mi ukazuje všechny malé krámky, které stojí za pozornost. Tamhle dělají teplé lázeňské oplatky, tam zase mají skvělou kávu. Jo, a za rohem je vynikající pekařství! A pečou i bezlepkové pečivo – akorát mají dneska zavřeno. Zkrátka a dobře, v centru je spoustu míst, kam se dá zajít, posedět, odpočinout si a přitom nasávat neopakovatelnou lázeňskou atmosféru.

Během procházení jedné z uliček s krámky narážíme na obchůdek se zdravou výživou. Ze zvědavosti do něj vcházíme a mně málem ukápne slina – mají zde totiž i bezlepkové dobroty, které v Čechách neseženu, a jako příjemný bonus výprodej rohlíků ze včerejšího dne – za zlomek ceny. Není o čem diskutovat, pár drobností včetně rýžové mouky a Jizerky (pro všechny případy… přece jen nejsem v rodině jediný bezlepkáček) pobereme a za chvíli už jsme v místním obchodním centru, kde krom jiného nacházíme pobočku mého zaměstnavatele. I když se mi sem ani trochu nechce nakonec podlehnu a chvíli brouzdáme kolem notebooků, tabletů, sluchátek, mixérů i myček. Zkrátka a dobře, zřejmě toho nemám v Praze dost.

Po návratu domů k tetě uvaříme oběd a dáváme si šlofíka – ani jsem nepostřehla, že usínám, a už bylo pět odpoledne. Holt prázdniny, že ano. Teta v době mého spánku mezitím na stole v obýváku roztáhla svou oblíbenou aktivitu – puzzle. Musím se při těch všech drobných částkách obrázku pousmát; moc dobře si totiž pamatuji, jak teta s babičkou po večerech neustále skládaly u nás doma jeden obraz za druhým. Pomalu, ale jistě. Nevím proč, nevím jak, ale začínám skládat s ní a během dalšího popíjení vína a pojídání čerstvého ovoce složíme menší, tu méně náročnou část Orloje. Před spaním pak ještě relaxuji u sledování seriálů.

Další den dopoledne je ve znamení vaření – má přijet tetin bratr s manželkou a krom ukuchtění dobrého oběda to znamená i upéct nějakou dobrotu. I když v našem případě to spíš znamenalo usmažit. Teta ráno přichystala těsto na koblížky, které se daly krátce před obědem usmažit. Větší dobrotu už jsem dlouho neměla! Její koblížky jsou totiž nejlepší, jaké jsem kdy jedla. Kaj tam s celiakii, jeden koblížek za rok mě nezabije.

Po obědě se pevně rozhodnu, že toto odpoledne se znovu vydám do města – tentokrát ovšem na kole. Půjčuji si tudíž kolo z garáže a vyrážím do velkého světa města za řekou Váh. Vyjíždím z Banky přes lázeňský ostrůvek (docela zajímavý fakt, který rozhodně překvapí – lázeňský areál je téměř celý obklíčen řekou), kde se projíždím kolonádou, až dorazím k pěšímu mostu, který odděluje lázně od centra Piešťan. A podívaná je to úžasná. Všude kolem lidi, příjemné teplo, hraje tady muzika… sesedám z kola a nechávám se unést ve víru místní příjemné atmosféry. Na chvíli zapomínám na všechny starosti. Jen si užívám fakt, že žiji. Stejně jako všichni kolem mě. Musím se pousmát, když vidím pána, jak ve svém malém stánečku připravuje voňavý popcorn, po kterém touží jak zdejší děti a kolemjdoucí, tak i holubi. Také je zde stánek se suvenýry – beru domů do Prahy čtvery lázeňské oplatky (přítel i jeho ségra si na nich pochutnají) a jednu magnetku na ledničku. Vždycky se mi líbilo, jak je měla babička na ledničce, a s touhle tradicí pomalu začínám i já. Projíždím se po městě, bez bundy, poněvadž je poměrně dost teplo. Má to svou atmosféru. Fakt že jo. Dávám si cappuccino v jedné z kaváren, o kterých mi předešlý den povídala teta, v jednom z obchůdků koupím i korbáčiky, bez kterých bych se domů do Prahy vrátit nemohla (to by mi dali!). V okamžiku, kdy se začíná stmívat, se vracím zpátky k tetě. Cestou se ještě jednou projíždím lázeňským ostrovem, na kterém zrovna začal smrdět místní pramen – sic léčivý, ale věřte, zkažená vajíčka mi vážně nevoní.

Zbytek večera už probíhá dle zažitých kolejí – sledujeme televizi, popíjíme teplý čaj a dobré víno, a k tomu se nadále snažíme poskládat puzzle s Orlojem. To aby mi náhodou nezačínala chybět Praha, jak si teta svým milým způsobem rýpne.

V pondělí ráno mám problém dostat se z vyhřáté postele. Ani trochu se mi nechce vracet zpátky, ale pracovní povinnosti v Praze již očekávají můj příjezd, stejně jako přítel. Navíc, nebudu nic nalhávat, být s tetou je hrozně fajn. Člověk začíná ztrácet pojem o čase a dozvídá se zajímavé příběhy z rodinné historie. Třeba jako když s babičkou mému vegetariánsky vychovávanému bratránkovi v době, kdy žil u nás v Těšíně (to jsem chodila do školky a on k tomu neměl daleko), nenápadně do stravy vmíchávaly maso. Nebo mu na pohodu dali rohlík se šunkou s tím, že to je česká sójová šunka a podobně. No prostě věci, které by dnes do pusy nevzal a spousta lidí by za to v dnešní době babičky odsoudila do pekel.

Z Piešťan odjíždím s plnou taškou dobrot (domácí marmelády jsou nej!) před jedenáctou dopoledne přeplněným rychlíkem jedoucím z Košic do Bratislavy. Zpáteční cestu Arriva vlakem jsem odmítla s tím, že na krátké vzdálenosti fajn, ale další šestihodinovku bych nepřežila. V Bratislavě následně necelou hodinku čekám na Regiojet do Prahy. A zatímco postávám ve vestibulu hlavního nádraží, už v diáři vyhlížím další volno, kdy bych se do Piešťan mohla znovu podívat. Protože čas s touto starší dámou je úžasně strávený. A příběhy, které vypráví, by mi už po jejím odchodu nikdo nikdy nepovyprávěl takovým způsobem, jakým vypráví ona.

Rande s antibiotiky

Neuvěřitelná únava, rýma, špatný dech, hodně práce do školy a ledové počasí, kdy u nás ve škole pořádně netopí a člověk se velmi rychle nachladí. Večer v osm, maximálně v devět v posteli a spát až do rána, ideálně i zaspat tři budíky a do školy se dokymácet na minutu přesně s tím příšerným zvoněním, případně 40 minut po zazvonění na první hodinu… ano, geniální. Ale pořád si nic nepřipouštíte. Prostě rýma. Ta se v jednu chvíli zdá, že konečně ustupuje a hned večer dostanete teplotu, kterou skutečně cítíte. A druhý den ráno už i přes skutečnost, že se jedná o váš nejoblíbenější den v týdnu, poněvadž nemusíte sedět v té proklaté budově, zkrátka a dobře nevstanete, protože je vám tak mizerně, že to nejde. Píšete na praxi, že se nemůžete dostavit, a i když jste ještě ani nebyli na vstupní prohlídce, zamíříte k novému obvodnímu lékaři, kde vás sestřičky nejdřív okřiknou, že ten den mají poradu a nemají na vás čas. Příjemné to chování. A když už vás tedy konečně vezmou, začnou se chovat o něco lépe. Bezradně jim ukážete svůj krk, vezmou výtěr a jen tak se zmíní, že máte neskutečně nateklou mandli a nechápou, jak jste se při bolesti nemohli nedostavit dřív. A vy se jim jen přes migrénu snažíte vysvětlit, že vás až do rána v krku nebolelo, akorát jste měli rýmu a únavu, kterou přes zimu máte normálně. U doktora jen dostanete předepsány antibiotika a nějaké další léky a sestřičku ještě v recepci prosíte, jestli se to nedá bez antibiotik. Nedá. Ale paralen a nějaké další drobnosti ukecáte na to, že je máte doma.

Takže teď už třetím dnem ležím v posteli, popíjím čaj, nemám vůbec chuť k jídlu, ovšem stále je tu hlad, takže do sebe tlačím alespoň tunu ovoce a především do sebe třikrát denně s odporem soukám antibiotika, které mi doktor předepsal. A furt se mi chce spát. Jak radostné. Učitelé budou mít po návratu do školy zase kecy o tom, že u mě nemají známky a že si ještě rozmyslí, zda mě nechají projít do dalšího pololetí s prospěchem či nikoli. Jako každý rok.

Vynikající společnost mi krom přítele dělá první série Dr. House. Jeho humor mi sedí naprosto dokonale. Věděli jste, že americká verze má jinou znělku než evropská? Já se k tomu dopídila až v šestém díle, kdy mi došla zásoba česky dabovaných dílů a přesedla jsem na angličtinu. A upřímně? Pořád se držím názoru, že House jako postava je jedna z nejlépe nadabovaných postav v českém dabingu napříč seriály. Stejně jako celá série Sherlock od České televize. Lidi mě za to nenávidí, ale je to pravda. Ten dabing se DÁ POSLOUCHAT. Což mi připomíná, že bych si možná mohla projet celého Sherlocka. A možná po letech opět kouknout na Jak prosté (Elementary). Americký Sherlock, kde Watsona hraje ženská? Why not. První série byla skvělá. I když se nemuseli držet onoho „bude se jmenovat Sherlock a ona Watsonová“.

Když tak na to koukám, mám nejvyšší čas vzít si léky. Mějte se krásně. Konec hlášení.

Dvacet.

Pohlížím do toho obrovského zrcadla, které máme na chodbě tam u nás na východě. Kouká z něj modrooká, mírně rozcuchaná zrzka se spousty pupínků a nezbavitelných černých teček po celém obličeji, co zrovna nejspíš vstala z postele a měla by se začít připravovat na cestu zpátky do dalekého města. Přesto však jen stojí a pozoruje sama sebe.

A podobně to bylo posledních pár dní. Protože stále nemůžu uvěřit, že mi je…

Pokračovat ve čtení „Dvacet.“

Krátce o bezlepkové dietě po pěti měsících

Kdo mě sleduje už delší dobu, případně sleduje můj Instagram a občasné Stories, nejspíš mu neunikl drobný fakt, že už delší dobou mám kvůli alergii na lepek patřičnou dietu. Pokud byste si chtěli připomenout, jaké byly první dny a lednové zjištění a potvrzení, můžete si osvěžit paměť, případně poprvé přečíst článek na blogu.

Pokračovat ve čtení „Krátce o bezlepkové dietě po pěti měsících“

Jak jsem vyměňovala přebal

Jakožto budoucí knihkupci máme ve škole i jednou do týdne praxi. Pokud nepočítám minulý rok, kdy jsem dělala v Luxoru na Václaváku (peklo na zemi) a některé dny letos v knikupectví Seidl, kdy občas není co dělat, je to příjemná předzvěst víkendu. V rámci praxe se občas ovšem dostávám do situací, které by se jindy nestaly, případně bych na ně nenarazil. Jako třeba dneska. To jsem byla takhle zhruba hodinu před koncem pracovní doby vyslána na Žižkov do jednoho nakladatelství, zda by nám nevyměnili poškozený přebal ke knize. Vystupuji z tramvaje a začínám hledat ulici, kde se nakladatelství i přidružené knihkupectví nachází. Slezu úplně dolů a ocitám se u plně používané proudovky. To asi nebude ona. Šlapu tedy zpátky po prudkém kopci nahoru a v jeho půlce konečně nacházím onu ulici. Teď ještě najít nakladatelství.

Procházím kolem malých obchůdků a míjím počítačový servis se stejným číslem popisným. Fajn, tady by to mělo být. Vejdu do obchůdku a ptám se, jestli náhodou neví, kde bych v této budově našla nakladatelství.

„To musíte zazvonit u vrat, slečno,“ odpovídá mi prodavač a snaží se mi vnutit svou vizitku s osobním číslem na rubu papírku. Na oplátku se usměji, poděkuji a rychle fičím z obchodu. Dalšího chlapa fakt nepotřebuji.

Ujdu pár kroků a ocitám se u zvonků. Nádech, výdech a následně zvoním do kanceláře nakladatelství. Chvíli nic. A pak se najednou ozývá hlas: „Prosím.“

„Dobrý den, jdu ze Štěpánské… Máte mi tady vyměnit přebal ke knize,“ vysvětluji rychle.

„Jó, tak to musíte do knihkupectví asi o padesát metrů dál, tam vám to rádi vymění.“

„Dobrá,“ ukončuji rozhovor, poděkuji a vydávám se tedy směrem ke knihkupectví. Když vejdu, pozdravím pána a opakuji mu tu samou větu, co pánovi ze zvonku.

Pán se na mě chvíli kouká, pak si vezme do ruky přebal a poznamená:  „To musíte do nakladatelství.“

„Ale tam mě poslali sem,“ snažím se bránit.

Pán si znovu prohlíží přebal a dojde k poličce, kde mají výtisk stejné knihy. „Hm. Jenže tady máme jen jeden výtisk a přebal je v ještě horším stavu. To musíte do nakladatelství.“ Když chci namítnout, že mě poslali sem, že do kanceláře nemám chodit, tak pán dodá: „Počkejte, zavolám tam do skladu, oni to s vámi vyřídí.“

Bere do ruky mobil, volá a já jsem za malou chvíli vyslána znovu ke vratům domu, kde se nakladatelství a jejich sklad nachází. Zvoním, tentokrát na sklad, a to už ke mně po chvíli ticha přichází pan skladník. Vezme přebal knížky do ruky, zavelí, ať ho následuji a já se ocitám v království… tedy, ve skladu knih. Malý, ale útulný. A těch titulů všude kolem! Prostě ráj pro knihomoly. Zatímco já se rozhlížím po skladu, skladník našel požadovaný titul a předal mi nový přebal pro knížku do knihkupectví. Já jsem spokojená, on je spokojený a pan vedoucí z praxe, kam se vracím po víc jak hodině a půl, nakonec také.

Kačeři jsou zpátky!

Je úterý večer. Unaveně posedávám v posteli, na klíně mám spokojeně předoucího kocoura a kousíček ode mně leží položený netbook, na kterém se chystám psát další řádky chystané povídky. Ani trochu se mi do toho ale nechce. Přemýšlím, jestli mi to vůbec stojí za řeč a raději si nepustím film nebo nepůjdu spát. Vyhrává varianta filmu, vyháním kocoura na peřinu a pouštím můj malý pracovní přístroj. Ze všeho nejdřív ale kontroluji e-mail. Akutní zpráva k vyřízení. Nálada něco vyřizovat je na bodu mrazu, ale čím dřív to budu mít z krku, tím lépe. Otevírám si okénko k odpovědi a zároveň na pozadí spouštím YouTube, které se má postarat o hudební vložku. Užuž se chystám kliknout na mou oblíbenou znělku z Miraculous Ladybug, když si všímám videa, které svítí hned vedle ní. A mám co dělat, abych se neudusila sušenkou, kterou se momentálně cpu.

Mezi doporučenými videi mám totiž i trailer k nové sérii animovaného seriálu My z Kačerova, na kterých jsem vyrůstala. A kvůli kterým (a taky kvůli Gumídkům, Rychlé rotě, Smurfům a Pokémonům…) jsem byla o víkendech schopná vstávat i před šestou ráno.

V prvním okamžiku přemýšlím, jestli jsem se náhodou nebouchla o zeď, kterou za sebou mám. V druhém zase přemítám o tom, co do těch bezlepkových sušenek dávají. A až ve třetím si uvědomím, že společnost Disney už před časem o něčem takovém vlastně mluvila a nejspíš už konečně přišel čas, kdy dlouho připravovanou sérii vypustí do světa. Na nic nečekám, zapomínám na nevyřízený mail a bezmyšlenkovitě klikám na video. A pouštím ho i podruhé, potřetí a přemítám nad tím, co na něj říct.

Prvotní šok jménem animace jsem rychle vydýchala a se zaujetím sledovala minutu a půl dlouhé video. Díky bohům zůstali ušetřen animaci, kterou u seriálů pro Disney Channel v posledních letech vídávám a kresba seriálu se značně podobá komiksům, které kdysi vycházely. Na druhou stranu už to není ta samá kouzelná ruční animace, kterou kdysi disneyovky měly. Ale víte co? To bychom pak zase nadávali, že je to na dnešní poměry hrozná animace.

Jak se zdá, příběh se dočkal několika inovací a oproti původní sérií se častěji potkáme s Kačerem Donaldem, který je tady… dobrodruhem. Umíte si to představit? Já s jeho nešikovností z původní série moc ne. A Kačenka (v originále Webby) vypadá, že nebude tou malou roztomilou holčičkou a místo toho bude prahnout po dobrodružství mnohem víc, než naše známá trojčata. Mimochodem, všimli jste si té hadrové panenky u ní v pokoji? Chudák její minulé já. A návrat Rampy, mé oblíbené postavičky (Vlastně oni jsou tak nějak oblíbení všichni. Dokonce i Hamouna mám ráda!), tomu dodává taky určitý šmrnc. Umíte si Kačery představit bez něho a jeho hlášek? Já tedy ne. A jak se zdá, tak hlášek bude v sérii požehnaně.

„Kdo je zlé trojče?“

„Bubík.“

Víte co? Ačkoli Alan Young byl podle pár dílů, které se mi podařilo najít v angličtině, skvělým hlasem pro Skrblíka, doktor David Tennanth se toho se svým nefalšovaným skotským přízvukem už podle traileru zhostil výborně. Až mám strach, jaké hlasy hrdinům podstrčí v českém dabingu.

Nemůžu soudit celý seriál podle traileru nebo zpráv. To rozhodně ne. Ale rozhodně mě první videa nalákala na léto a na okamžik, až se tahle nová série objeví v televizi a budu moci nostalgicky vzpomínat, porovnávat… a hlavně si užívat znovuzrozená dobrodružství party kačerů z Kačerova. Až mám chuť vyhrabat kazety a znovu si pustit všechna stará dobrodružství.

Co Vy? Vzpomínáte na své oblíbené seriály z dětství, případně pouštíte si je někdy? Pobrukujete si známé melodie? A co tenhle remake, dáte mu šanci? Jsem zvědavá na Vaše připomínky. 🙂

Nový pokoj, nové zvyky

Probouzím se do čtvrtečního rána. Postel, na které jsem strávila noc, už mi není tak cizí; před třemi týdny to bylo tisíckrát horší. Zachumlám se do peřiny. Ani trochu se mi nechce na dnešní praxi. Nejraději bych zůstala na svém intráckém pokoji a užívala si volna, psala… ale povinnosti volají. Urovnávám postel a s nimi i plyšáky, kteří se povalují různě po posteli. Když se nad tím tak zamyslím, přítel kvůli nim musí pěkně žárlit…

Když jsem před měsícem a něco podávala výpověď na starém intru, plán byl jasný. Jenže ten se od toho původního do konce měsíce trochu změnil a tak jsem se ocitla na intru, který je jen pár minut metrem od školy, případně zhruba pětadvacet minut krásnou ranní/odpolední procházkou. Což je oproti původnímu dojíždění z Michle na druhou stranu Prahy krásný stav, který sice nemusel být, ale v konečném výsledku potěšil. Měla jsem trochu strach z toho, jakou budu mít spolubydlící, sousedy, vychovatelku, jaké tam budou podmínky víkendů… ale to všechno se velmi rychle rozplynulo a já se začala zabydlovat v novém pokoji.

Jelikož je celý pokoj laděný do lehce nahnědlé a bílé barvy, bílý hrníček, který jsem na starém bydlišti občas použila na kafe (které už stejně piji jen venku s přáteli nebo cestou domů ve vlaku), si našel místo na stole a jsou v něm uloženy tužky a průpisky. Při posledním nákupu v Pepcu jsem objevila bílé rámečky na fotky za přijatelnou cenu, takže už mi pracovní prostor krásně zdobí fotka z loňského školního plesu a mého malého chlupáče. Nechť je mu tam nahoře s babičkou a dědou dobře.

Jak jsem už v jednom z minulých článků psala, našli mi alergii na lepek. Což je docela záhul, když si uvědomím, že jsem až doteď byla zvyklá jít pečivo a minimálně jednou denně se na mém jídelníčku objevilo. Ze dne na den jsem se musela zbavit téměř všech zásob, co jsem na starém intru měla a pořídit si jídlo, které můžu jíst a se kterým můžu i vařit. Postupně jsem tak i udělala. Mým ranním chlebem je teď docela často rýžová kaše od Nominy, kterou zpravidla dochucuji chia semínky a k tomu třeba banán, zavařené ovoce či domácí pečený čaj od babičky. A musím přiznat, že mi fakt zachutnala. I ta semínka, která jsem napoprvé znechuceně vyplivla.

Zároveň s přestěhováním ale přišla jedna nepříjemnost. Na intru, kde teď bydlím, je v první řadě jídelna, takže většina lidí chodí jíst tam. A kuchyňku na patře naštěstí máme, ale chcete vařit? Chcete jíst? Fajn, přineste si vlastní nádobí. Heh. Trochu šok, poněvadž představa, že přes celou republiku povezu nádobí, které za pár měsíců stejně zase povezu domů, mě moc nevábila. Tudíž se mi dost ulevilo, když se mi za pár korun podařilo sehnat základní vybavení a konečně jsem si mohla uvařit alespoň tu česnečku. A že byla skvělá. Především, když provoněla celé patro a chodili se ptát lidi, kdo a co to vaří, případně můžou ochutnat. No uznejte, neudělalo by vám to jako kuchaři radost?

Musím zaklepat, že mám dobrou spolubydlící. Když si vzpomenu na tu předchozí, co vám neřekla ani ahoj, je tahle skvěle ukecaná. Zvlášť když takhle začnete o půlnoci kecat o tématech, které by můj přítel raději neměl slyšet.

Budu doufat, že jsem se příliš nespletla a tenhle školní rok doklepu v pohodě. A že budu moci zase psát víc článků, poněvadž zjišťuji, že blog je skvělá droga, díky níž se odreaguji. A jak moc mi chybí psaní článků.

Taky to tak máte?

První dny celiaka

Zadumaně sedím v metru a s téměř dvouhodinovým zpožděním směřuji do školy. Všude kolem mě je plno lidí. Praha je holt furt plná, nikdo s tím nic nenadělá. Lidé kolem jsou ovšem jen komparzem tomu, co se děje ve mně. V ruce držím papír, který mi (s největší pravděpodobností) navždy změní život. Vzpomenu si na dialog s mou doktorkou z rehabilitací, který se odehrál něco málo před týdnem a který to všechno odstartoval. Pokračovat ve čtení „První dny celiaka“

Volný den? Jedeme na Landek!

Probouzím se. Zpoza žaluzií nám do pokoje proudí nádherné dopolední sluníčko. Nikde ani kapka a krom opadaných stromů byste neměli ani ždibec pocitu zimy. Kdo by v tomhle popleteném světě čekal, že nám zbývají jen dva dny do Silvestra? Kousek ode mne spokojeně dřímá přítel. Nemůžu se nabažit jeho úsměvu. Uvědomuji si, že přesně za týden touhle dobou už oba budeme zase zpátky v Praze a já budu pomáhat v malém knihkupectví jen pár roků od samotného Václaváku. Jaká škoda, že kvůli obrovské konkurenci ze všech stran v nejbližších týdnech budeme zavírat…

Plán na dnešní den je jasný. Poslední dva týdny školy jsem spala v průměru tři hodiny denně, ve čtvrtek a v pátek před Štědrým dne ještě vypomáhala v knihkupectví a domů dojela krátce před půl dvanáctou. Následné dny byly ve znamení návštěv a vánočního shonu. Kdo kdy tvrdil, že jsou to svátky klidu? Vůbec mi to tak nepřijde. Takže plán ležet, sedět, užívat si přítomnosti přítele a zaslouženého dnu volna je konečně tady.

Zhruba hodinu ještě ležím v posteli, případně sedím v nedalekém křesle a vyťukávám písmenka do netbooku. Ráda bych příští rok sepsala víc povídek, v lepším případě i dopsala Lásku. Bylo by to fajn. V hlavě mám tolik nápadů, které bohužel nestíhám zpracovat. A přitom by to mohly být zajímavé příběhy. Pokračovat ve čtení „Volný den? Jedeme na Landek!“

„Na Instagram? A co to je?“

Přesně tuhle větu jsem beze všeho studu před rokem řekla jedné své kamarádce, když mi nadšeně vyprávěla o tom, jak zrovna dala na sociální síť novou fotku a začíná sbírat nadšené ohlasy. Tehdy si klepala na čelo, že přece není možné, aby někdo z dnešních teenegerů netušil, co je to Instagram. Jenže zrovna já byla vždy jednou z těch opožděnějších, kterou aktuální trendy nějak zvlášť nebraly. A především jsem neměla „chytrý telefon“, přes který bych takovéhle věci mohla sledovat. Vystačila jsem si se svou starší sklapovačkou a byla spokojená. Jenže někdy v červnu mi začal často kolabovat mobil a já ho tedy byla nucena (dobře, ne tak úplně, ale kdo by chodil s mobilem, který se každou chvíli vypne sám od sebe a někdy ani nenajede?) vyměnit za jiný. A do ruky se mi dostal první Android.

Pokračovat ve čtení „„Na Instagram? A co to je?““