Tour de toilet podruhé

Možná už se Vám to stalo také.

Možná také ne.

A vlastně bych to nikomu nepřála.

Není to tak dlouho, co jsem poprvé po mnoha letech dostala zánět močových cest. Vlastně to bylo na přelomu srpna a září, takže to fakt není moc dlouho. Ten se vyvinul až v silný zánět ledvin a pár dní jsem si pobyla v nemocnici. Zánět odezněl, já mohla konečně do školy. Jéj. Těšila jsem se z toho, že jsem opět s přáteli, že jsem se dala dohromady s klukem, po dlouhé době jsem se podívala do Brna a celkově se začalo dařit… a ono houby. V úterý po prodloužených prázdninách mi začalo být fakt špatně, co chvíli jsem odbíhala na záchod a začala jsem si uvědomovat, že něco je špatně. A že ten pálivý pocit odněkud sakra dobře znám.

Pokračovat ve čtení „Tour de toilet podruhé“

Přespávačky aneb Jak odpálkovat vychovatelku

dscn5922Obvykle je čtvrteční večer, krom dočítání knih na literární seminář a dopisování seminárky na seminář (protože vše se ze zásady dopisuje a odevzdává na poslední chvíli, že ano), ve znamení víkendu. Už tak nějak létám v oblacích a přemýšlím, co budu dělat, co všechno se musím naučit na další týden, jestli jsem (opět) na něco nezapomněla, případně řeším možnou brigádu či malý výlet po okolí… a zároveň si domlouvám přespávání na víkend. Což vzhledem k dálce, jakou to domů mám, není sebemenší problém. Většinou vše bývá bez zbytečných slov a obratů, poněvadž pravidla a řád internátu „plním na jedničku“, jak se vyjádřila naše skupinová vychovatelka. Někdy to ovšem nejde úplně podle předpokladu. A myslím, že o tom nejnovějším si (snad) můžeme v klidu povykládat. Pokračovat ve čtení „Přespávačky aneb Jak odpálkovat vychovatelku“

Když si venku pohrávají barvy…

dscn5878_1Miluji podzim. I přes skutečnost, že jsou dny stále studenější a kratší, jedná se o nádherné období plné nejpestřejších odstínů teplých barviček. Zlatá, oranžová, karmínová, rudá, hnědá… jak ráda v tuhle dobu trávím čas někde v lese, případně v parku sedíc na lavičce a obdivujíc nádheru, která je kolem mě. Případně mi z lavice ve škole panenky očí směřují k nejbližšímu oknu a pozorovat modrá oblaka, stmívání i padající listí, jedno za druhým. Má v sobě jakési uklidňovací kouzlo, které se drží a jen tak nemizí… a když, tak  za rok se zase vrátí v plné síle.

Pokračovat ve čtení „Když si venku pohrávají barvy…“

(Ne)obyčejné dny a zázraky života…

Každý den je kouzelný, něčím neobyčejný. Ačkoli mi může mnoho lidí říct, že je to prachobyčejný den, ve své podstatě není. Každý z těch dní nám totiž něco dá, i když se to tak nemusí zdát hned na první pohled a nemusí se projevit ani během pár dnů. Třeba až za rok, za dva, za deset. Někdy může dokonce až ke konci života.

kapackyI když takhle přemýšlím už dlouho, je tu jedna událost, která mi pootevřela oči o něco víc, než jsem je měla otevřené teď. Nedávno jsem společně se zánětem ledvin pár dní strávila v nemocnici na urologickém oddělení. Na dospělém, nutno podotknout. Většina sousedů z jiných pokojů už byla staršího věku, stejně jako má spolubydlící. Ta tam byla kvůli nutné dialýze. Je čekatelkou na zdravou ledvinu, která by jí znovu dovolila vrátit se domů. Večer před mým propuštěním jsme si hodně povídaly. O životě v nemocnici. O tom, jaké to je čekat na to, až (a jestli vůbec) se najde vhodný dárce. O tom, že život je úžasný dar, kterého je potřeba si vážit a především ho žít, nebýt zatvrdlý v ulitě.

Druhý den jsem byla propuštěna domů. S dokumenty o ne zrovna nejlepším stavu, který mám, a upozorněním lékařky, že si mám začít dávat pozor, co se s mým tělem děje a jakékoli podivné náznaky okolo ledvin nemám brát na lehkou váhu a raději, i když třeba zbytečně, k tomu lékaři zajít. Že mě to může zachránit před nechtěnou dialýzou a čekáním na zázrak. Děkuji, tohle fakt potěší, zvlášť když to slyšíte docela často. Na druhou stranu – právě tehdy jsem si uvědomila, jaké neuvěřitelné štěstí mám a že si mám vážit toho, že mi stále fungují alespoň částečně.

zivot

A proč tenhle článeček vlastně píšu? Protože si myslím, že je potřeba mít radost z maličkostí a života celkově. Občas člověka přemůže potřeba si postěžovat na špatnou situaci, smutek v duši zatemní mysl a myslí depresivně, má potřebu se vyplakat… ale kdo řekl, že to není povoleno? Každý z nás to sem tam potřebuje. Ale o to lepší je se poté znovu usmát do toho dne, který k nám přijde a tolik si nevšímat strastí, které nás potkaly v minulosti. Poněvadž jak by řekla jedna má dobrá kamarádka: „Bo život je kratky, tak nač se furt trapit? Užívat života a hlavu vzhůru!“ Takže nasadit nefalšovaný úsměv a užívat si toho, že jsme. Tady a dnes. Protože nikdy nevíme, co bude dál. Užívejte si maličkostí, času, který je vám dopřáván s přáteli, rodinou, vaší spřízněnou duší… prostě žijte! A občas si tyhle věci zapisujte, ať víte. I kdyby to byly sebevětší trapasy, hlavně se tím netrapte. Něco vám to do života dá. A v budoucnu se tomu zasmějete.

Samozřejmě, jsou dny, kdy vám do smíchu není a člověku přijde, že přišel o veškerý smysl života. Smrt blízkého člověka. Když vás opustí přítel(kyně) nebo zradí dobrý kamarád. Nebo. Je tisíce důvodů, proč člověk v duši trpí. Ale stejně se pak zase najde důvod, proč se znovu usmát a žít.

dreamsA nezapomínat na to, co je nejdůležitější. Žít si svůj sen a pevně si za ním stát. Ano, je to těžké. Ano, nemusí vás to uživit, může to být jen „vedlejšák“. Ale nevzdat se a prostě jít! 🙂

Heh. Kam jsem se to se psaním tohoto článku dostala. Ty myšlenkové pochody jsou občas neovladatelné. Původně to měl být článek čistě o tom, že bych ráda začala něco jako občasný deníček takovýchto (ne)obyčejných dnů. Ne všech, to bych se školou a vším okolo nedokázala. Už teď mám občas problém všechno stíhat a doplácí na to právě věci, které dělám nejraději (čas s přáteli, psaní, čtení, korálkování…). Ale víte co? Vůbec to nevadí. Je to součást kouzla. Člověk se zamyslí a začne sepisovat myšlenky tak, jak ho napadnou. Ne vždy je to vhodné, třeba u povídky bych si to těžko dovolila, ale u takového zápisku? Proč ne? 🙂

Můžete se (tedy, pokud se někdy dokopu k sepsání) těšit na to, jak občas vypadají dny (a učení) studenta knihkupecké a nakladatelské činnosti. Protože co si budeme nalhávat – někteří se na to dost ptají a rádi by třeba věděli, co takové studium obnáší. Řeknu vám na rovinu, že někteří si to moc idealizují a příliš fantazírují, ale tohle studium bych nevyměnila. Za nic na světě.

Zdroj obrázků: 1, 2, 3