Vzpomínání

Jsou to dva roky, co jsem po ránu seděla jako přikovaná k počítači a vyťukávala tato slova. Seznamte se se Vzpomínáním, povídkou, kterou jsem napsala jakožto domácí úkol v prosinci 2015 a dnes jsem ho náhodou objevila při úklidu externího disku.

Vzpomínání

Na nastavenou dlaň mi spadla první sněhová vločka. Slabě jsem se usmála. Byla to příjemná připomínka mého sladkého dětství prožitého na venkově, daleko od jakéhokoli ruchu velkoměsta. Děti si tenkrát s čímkoli uměly nádherně vyhrát, ať už to byla spousta vody o prázdninách, v blátě na podzim a na jaře či právě se sněhem, který měly často ze všeho nejraději. A první sníh pro ně měl i dobré znamení – blížil se čas Vánoc, období, kdy rodina byla pospolu a vyprávěla si nejrůznější příhody ze života svého i ze života svých předků.

Po tváři mi stekla nostalgická slza. Byla hřejivá, stejně jako mé nejmilejší vzpomínky. Tehdy, bylo to dvanáct let zpátky a mně bylo čerstvých dvacet let, jsem se poprvé setkala s ním. Byla to láska na první pohled, jen jsem to delší dobu nechtěla přiznat. Spřátelili jsme se. On pracoval v knihkupectví, já studovala architekturu. Naše přátelství se postupně změnilo na čistou lásku a přesně po roce, 21. prosince, jsme se poprvé políbili. Na tom samém místě, kde jsme se poznali.

Léta plynula. Vzali jsme se a byli šťastní. Strávili jsme spolu nádherné chvíle plné vzájemné lásky, přežili jsme všelijaké útrapy. Žili jsme v bytě na kraji města, ale ve velmi dobré lokalitě, kterou nám kde kdo záviděl. Každé Vánoce jsme přijížděli k mým rodičům na venkov, kde jsme se krom jiného setkali i s mou sestrou a její početnou rodinou. Na rozdíl ode mě si ji mohla dovolit, aniž by tím ohrozila své zdraví. Můj manžel byl naštěstí pozorný a milující, tahle skutečnost mu nikdy nevadila. Dokonce to byl on, kdo navrhl adopci.

Jenže někdy to bohužel nevyjde tak, jak by si člověk přál. Před dvěma lety, těsně před adopcí malé holčičky, kterou jsme si měli vzít právě před Vánoci, můj manžel díky autonehodě přišel o život. Všechno šlo do kytek. Já se musela rozloučit s holčičkou a se svým směšným platem jsem nemohla splácet ani hypotéku bytu. Rodina mi nepomohla. Přišla jsem o střechu nad hlavou, musela jsem rozprodat veškerý svůj majetek.

A od té doby den co den sedávám na tom stejném místě, na místě, kde jsme se kdysi poprvé potkali a kde se odehrál náš první polibek, tak nevinný a přitom nádherný.

Stekla další slza. V ten samý okamžik mi ovšem do klobouku přede mnou malý klouček, mohlo mu být nanejvýš šest let, vhodil padesátikorunu. Když viděl, jak se mi po tváři kutálí slza, usmál se a nevinným dětským hlasem řekl: „Neplačte prosím, paní. Bude lépe,“ a bez počkání na mé obvyklé vřelé díky odešel.

„Kéž bys tak věděl, chlapečku,“ pošeptala jsem a zadívala se na až neobvykle čisté nebesa nade mnou, ze kterých padaly nevinně bílé sněhové vločky. „Doufám, že tě tato situace nikdy nepotká. Bůh ti žehnej.“

Nemám ráda Vánoce, už nějakou dobu ne. Ale ráda na ty, které jsem prožila s láskou mého života a rodinou, vzpomínám.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close