Nejsem hlupák (verze 2014)

I po sedmi letech, kdy už Conana téměř nesleduji, poněvadž často nemám chuť ani čas, se občas ráda vrátím ke starým dílům seriálu, případně i přečtu nějakou tu fanfikci. Někdy před třemi lety jsem na popud nápadu napsala kratší povídku, ve které se jako hlavní hrdina představil Kogoro Móri, otec Ran. Ovšem se vším, co se od té doby přihodila, jsem na ní naprosto zapomněla. Až při prohrabávání externího disku se mi však podařilo najít několik cenných dokumentů, ve kterých jsem našla i tuto povídku.

Přeji tedy příjemné čtení. 🙂

Nejsem hlupák

Ha, takže vy si myslíte, že jsem hloupý? Já, velký detektiv Kogoro Móri, vás teď přesvědčím, že tak hloupý, naivní a uspaný, jak se často zdám, rozhodně nejsem. Hlavně to první zmíněné. Protože já, Kogoro Móri, hloupý chlapík s velkou zálibou v pivu a sledování pořadů s Jóko Okino rozhodně NEJSEM! Přednesu vám tu největší dedukční práci, kterou jsem kdy zvládl! A i když se můj příběh může zdát mírně neuvěřitelný, je to pravda.

Dřív, než začnu vyprávět o tom, co se děje teď, bych ale měl trochu objasnit některé věci v minulosti. Měl jsem milující ženu, rozkošnou dcerku, v práci výborný kolektiv… Občas si říkám, že bych se do těch časů rád vrátil. Jenže jak už to bývá, nic nebývá dokonalé věčně. Všechno mé základy k stále lepšímu životu postupně padaly. Jako první sníh. Kvůli postřelení nevinné osoby ve službě, mé milované Eri, jsem přišel o práci. Založil jsem detektivní agenturu, ale ta moc neprosperovala a brzy na to mě Eri opustila. Ať si říká, že to bylo nedoceněním jejího kuchařského (příšerného) umění, moc dobře vím, že jí to tehdy ranilo. A to i když znala přesný důvod, proč jsem to tehdy udělal. Ran zůstala u mě, přece jen jsem na ní měl na rozdíl od paní právničky dost času, ale z původně předpokládaných pár týdnů, možná měsíců, se staly celé roky. Dávala mi to ze začátku pěkně sežrat, často zůstávala sama ve svém pokoji, nebo se držela toho synáčka rádoby detektiva, co se věčně pletl všude pod nohy místo toho, aby seděl u počítače a psal ty své detektivky. Viděla ve mně toho, kdo za to všechno může. A když nad tím přemýšlím, měla pravdu. Nevyčítám jí to. Viděla, co se tehdy večer na policejní stanici stalo a co se stalo se mnou za těch pár týdnů po odchodu Eri z mého života stalo. Pivko už nebylo občasné zpříjemnění večera, ale nástroj v utopení se ve svém žalu. V ledničce nebyly dvě plechovky, ale rovnou celý kartón. V kapse aspoň dvě krabičky cigár. Otáčel jsem se za každou sukní. Mé dedukce byly stále horší a horší, přestali chodit zákazníci. Na dlouhá léta jsem skončil jen jako blbé soukromé očko, co po ulicích hledá umňoukaná stvořeníčka bohatých ženštin. Hrozně to zábavná práce, ale furt lepší, než žít pouze z alimentů na dceru.

Příběh jako takový však začíná zhruba až o deset let později. Ten večer se už šestnáctiletá Ran vrátila z Tropického parku sama s tím, že si ten Kudovic hajzlík ještě musel něco vyřídit, ale začala mít o něj strach a šla se za ním tedy podívat domů. Když se vracela, už se sedmiletým klučinou za ruku, zrovna jsem nadšeně letěl k nejnovějšímu případu, tentokrát významnějšího významu – měl jsem za úkol zjistit víc o únosu dcerky jednoho bohatého snoba. A kupodivu, ten večer se mi ten případ povedlo dovést k řádnému ukončení. Rodinka se znovu shledala a já dostal slib o vyplacení velké odměny. Považoval jsem to za osobní úspěch. Byl jsem natolik šťastný, že jsem dokonce dovolil nasáčkovat se tomu spratkovi Conanovi, údajnému příbuznému jednoho z našich známých, k nám do bytu a nějaký čas s námi žít. Přece jen to byl on, kdo přišel na nápad se psem.

O pár dnů později se mi začalo neobvykle dařit. Setkal jsem se se svou oblíbenkyní, Jóko Okino, a pomohl jí s objasněním vraždy v jejím bytě. A pár dní poté vyřešil vraždu v muzeu, čímž jsem si získal pozornost médií a budoucích klientů. Už to nebyly zatoulané kočky, ale špehování, loupeže, vraždy… Až se to postupně změnilo v téměř samé vraždy. Vyřešil jsem všechno. Jako by se na mě přilepila štěstěna… Nebo ten spratek, abych byl přesný.

Všechno mi to začalo být divné pár týdnů po jeho objevení. Ať jsme se hnuli kamkoli, vždy nás nějaká krev, kulka nebo nůž čekal. A já vše záhadně vyřešil. Nebo ne? Abych pravdu řek, nic jsem si z toho nepamatoval. Ani hlásku. Poslední, co tomu vždy předcházelo, bylo malé píchnutí, většinou do krku a silné nutkání dát si šlofíka. A pak až samotné probuzení. Mnohdy jsem byl sám překvapený, kdo je ve skutečnosti vrahem. Začalo se mi říkat „spící Kogoro“, protože podle všeho jsem při případech vypadal, jako bych spal. Po několika takových aférkách jsem měl toho pocitu, že se děje něco mimo mé vědomí, dost a rozhodl se zjistit, co za tím stojí. Zašel jsem si k psychologovi. Ptal se doktora, jestli se mi náhodou neprojevila nějaký zvláštní druh epilepsie s mluvením ze spánku. Ptal se u svých známých u policie. Bylo poměrně překvapením, když jsem zjistil, že v tomhle spícím režimu za poslední dobu nejsem sám. Kamarádka mé dcery se do tohoto „transu“, jak to nazval on, dostala také. A ne jednou. A čirou náhodou byl u toho vždy i ten malej vyžírka. Mým hlavním podezřelým se tedy stal on. Na místě činu jsem pozoroval jeho chování. Snažil jsem si vzpomenout, kde už jsem něco takového viděl. Byl na sedmiletého chlapce neuvěřitelně inteligentní a všímavý, mnohdy nám u místa činu nenápadně pomohl k prolomení nějaké stopy. Nemohl jsem si nepovšimnou jeho hodinek a motýlka. Ať se šlo kamkoli, vždy měl ty dvě věci u sebe.

Jednou jsme takhle byly u případu, který jsem záměrně vyhodnotil jako sebevraždu a chystal se i s Ran a Conanem odejít. Jenže Conan najednou musel na záchod a tudíž jsme se zdrželi o něco déle, než by bylo potřeba. Seděl jsem na pohovce a čekal. A pak to přišlo. Píchnutí do krku a neuvěřitelné nutkání usnout. Jenže mé spaní tentokrát nemělo dlouhé trvání a já se probudil. Využil jsem situace. Oči stále zavřené jsem šokovaně poslouchal svůj vlastní hlas, jak vysvětluje princip vraždy. Když konečně skončil, vrah byl zatčen, jako normální rodinka jsme odešli domů a vzhledem k pokročilé hodině šli spát. Tedy, aspoň co se týče Ran s Conanem. Já sám dlouho ležel v posteli a vyrazil ke spratkovým věcem ve chvíli, kdy jsem si byl stoprocentně jistý, že už opravdu spí. Hodinky měl společně s motýlkem položené hned u oblečení na další den, nebylo nijak těžké si je prohlédnout a sejmout otisky prstů. V duchu jsem se musel smát nad vlastní debilitou. Tak takhle to celé bylo. Motýlek s měničem hlasu a hodinky s uspávací šipkou. Zbývalo vyřešit poslední záhadu. Co je tenhle Conan Edogawa ve skutečnosti zač.

Druhý den dopoledne jsem se stavil do policejní laboratoře a u předem dobře připravených otisků prstů nechal zjistit jejich původce. Výsledek pro mě až takovým překvapením nebyl, vzhledem k tomu všemu, co se poslední dobou událo. Takže Šiniči Kudo se jakýmsi způsobem opět stal možná sedmiletým dítětem. Ale i přesto. Měl jsem vztek. Nehorázný vztek. Tak nejen, že se ten nafoukaný středoškolský detektiv, co mi brával práci, lepil na mou dceru a div že spolu ještě nechodili, ale také nás sprostě podvedl a Ran svým zmizením zlomil srdce. Že jí občas zavolal nebo že se sem tam vynořil z hlubin pekel a pozdravil jí? No jasně, nejspíš ho to muselo hrozně těšit, spratka! Rozbít mu hubu by bylo málo! Navíc mi to mohlo dojít dřív – krom těch brýlí to byl úplně stejný harant, jako ten od spisovatele před deseti lety. A objevil se ve stejný večer, v jaký uznávaný Šiniči Kudo zmizel z povrchu zemského.

Po třech dnech, kdy jsem mu dělal peklo na zemi, jsem si však uvědomil, že je v tom možná stejně nevinně, jako někteří podezřelí v mých případech. Začal jsem si spojovat víc a víc detailů jeho pobytu u nás. Ano, možná nás využíval, ale zároveň jsem si uvědomil jeho zapálení u všech případů. A pokaždé, když byla Ran v nebezpečí přispěchal a pomohl. Jednou dokonce úplně stejným způsobem, jako já tehdy na stanici vysvobodil Eri ze spárů šílence. Když se objevila jeho takzvaná matka, byl v šoku a nechtěl odjet. Netuším sice, co se tam tehdy událo, ale Jukiko odvedla v rámci přestrojení dobrou práci. Málem jsem jí také nepoznal. Jednou jsem se šel v noci napít a ani jsem nemohl vkročit do kanceláře, protože by si všiml, že ho sleduji, jak se mi hrabe v mých složkách se starými případy a zkouší najít něco, co by ho dovedlo k tomu, co hledá. Předpokládám, že právě kvůli tomu také tehdy chtěl bydlet u nás. Všechny dílky skládačky se během času začaly plnit. Tajemná dívka žijící u profesora Agasy, dle občasných poznámek inteligentnější, než kdejaký dávno dospělý člověk. Poté Šiničiho občasné objevení, ale krátce na to zas zmizení. Jeho tajemný případ, o kterém s Ran nemohl mluvit a přání, aby při vyřešení případu nebyl zmíněn v novinách. A pak tu byla častá přítomnost federálů, se kterými Conan jednal a pomáhal jim stejně, jako mně japonské policii v kdejakém případě (aspoň podle jistých zdrojů). Bylo tu až moc náznaků, že se pod rouškou tokijského světla skrývá něco velmi temného. Něco, co Kudovi způsobilo všechny tyhle problémy. Je možné, že by snad existovala látka, kterou by bylo možné změnit se zase na dítě? Nejspíš ano. A to bych si nikdy předtím nebyl schopen něco takového představit.

Jak šel čas, byl jsem už natolik zvyklý, že náznak tajemného vítězného úsměvu v Conanově tváři mi napověděl, že se blíží můj dedukční spánek. No, spánek. Hádám, že Agasa při vytváření hodinek a uspávací látky v nich zapomněl, že účinek může po čase přestat působit. A když tu látku dostáváte i několikrát týdně během celého půlroku, může se stát, že přestane působit úplně. Tak, jako se se stalo mně. Až si občas říkám, že za to své padání a hraní věčně nemožného „spícího Kogora“, co se všude motá a blbě bez špetky smyslů kecá, bych mohl dostat Oscara či jinou prestižní cenu za herecký výkon. Dokonce i mé dedukční schopnosti se znovu dostaly do formy až tak, že často znávám vraha dřív, než brýlatý spratek. Stále si můžu na toho hloupého debilního detektiva hrát, ale už dávno jím nejsem. A i když to přiznávám nerad, za všechno můžu vděčit tomu spratkovi. Akorát nechci vidět, jak na tohle všechno jednou bude reagovat Ran. Pokud se to tedy dozví.

Takže mám na vás poslední otázku – stále jsem pro vás ten hloupý, debilní detektiv bez kousku smyslu pro dedukci, kterým se často zdám?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close