Na víkend do Piešťan

Pátek odpoledne a já s malým růžovým (a možná červeným, nedokážeme se na tom shodnout) netrpělivě stepuji v tramvaji. Zrovna jsem byla v optice vybrat si nové brýle a teď už směřuji na pražské hlavní nádraží, odkud mě čeká několikahodinová cesta do slovenského lázeňského městečka, kde mám trávit víkend a tím i část jarních prázdnin, kter.

Na vláček zelené barvy to stíhám jen o vlásek, ale přece jen sedím na svém místě a můžeme vyrazit. Naproti mě sedí dvě děti, které mi o sobě prozradí, že jedou (sami!!!) na prázdniny k babičce a dědovi na Slovácko a následně za prarodiči do Havířova a že tam beztak zase budou mluvit tou divnou řečí. Musím se pousmát, poněvadž tou „divnou řečí“, o které mluvili a kterou se snažili ze srandy napodobit, je naše těšínské nářečí, které znám pomalu jak vlastní boty. Vesele však mluvím a zatímco děti dovádějí, já se na notebooku koukám na nejnovější díly Miraculous Ladybug. Výborný animák, u něhož se v posledních měsících těším na nové a nové díly.

Po šesti hodinách ve vlaku, kdy už všude kolem vládne večer a tma, konečně vystupuji v Piešťanech, nasedám do taxíku a jedu směr tetin dům, kde už mě čeká výborná večeře, povídání u vína a sledování Milujem Slovensko. A když tak nad tím přemýšlím, je to již dávno, co jsem s touhle tetou pořádně trávila čas a mohla si s ní povídat do aleluja. A abych objasnila její původ – jedná se sestřenici mojí již zesnulé babičky, která s námi žila po dlouhá léta v Těšíně a která je, zároveň, takovou mou třetí babičkou.

V sobotu se probouzím do slunečného rána. Teta už v kuchyni připravila vydatnou snídani a při kávě si povídáme o škole, o bydlení v Praze a o tom, jak těžké je dnes najít pronájem v případě, že s partnerem máte pouze jeden stálý a (skoro) jistý plat, který by pokryl v téhle šílené době často jen nájem v nějakém slušnějším bytě, služby a možná internet.

Po snídani se oblékáme a nejbližším autobusovým spojen vyrážíme z vesnického předměstí do centra Piešťan. Už při výstupu na mě dýchne kouzelná atmosféra – hodně tomu napomáhá pěší zóna, tržiště s voňavou zeleninou a spousta lidí cestujících po městě na kole. Marně přemýšlím, kdy jsem v Praze nebo v Těšíně naposledy viděla tolik lidí jezdit. Pomaličku se procházíme městečkem a teta mi ukazuje všechny malé krámky, které stojí za pozornost. Tamhle dělají teplé lázeňské oplatky, tam zase mají skvělou kávu. Jo, a za rohem je vynikající pekařství! A pečou i bezlepkové pečivo – akorát mají dneska zavřeno. Zkrátka a dobře, v centru je spoustu míst, kam se dá zajít, posedět, odpočinout si a přitom nasávat neopakovatelnou lázeňskou atmosféru.

Během procházení jedné z uliček s krámky narážíme na obchůdek se zdravou výživou. Ze zvědavosti do něj vcházíme a mně málem ukápne slina – mají zde totiž i bezlepkové dobroty, které v Čechách neseženu, a jako příjemný bonus výprodej rohlíků ze včerejšího dne – za zlomek ceny. Není o čem diskutovat, pár drobností včetně rýžové mouky a Jizerky (pro všechny případy… přece jen nejsem v rodině jediný bezlepkáček) pobereme a za chvíli už jsme v místním obchodním centru, kde krom jiného nacházíme pobočku mého zaměstnavatele. I když se mi sem ani trochu nechce nakonec podlehnu a chvíli brouzdáme kolem notebooků, tabletů, sluchátek, mixérů i myček. Zkrátka a dobře, zřejmě toho nemám v Praze dost.

Po návratu domů k tetě uvaříme oběd a dáváme si šlofíka – ani jsem nepostřehla, že usínám, a už bylo pět odpoledne. Holt prázdniny, že ano. Teta v době mého spánku mezitím na stole v obýváku roztáhla svou oblíbenou aktivitu – puzzle. Musím se při těch všech drobných částkách obrázku pousmát; moc dobře si totiž pamatuji, jak teta s babičkou po večerech neustále skládaly u nás doma jeden obraz za druhým. Pomalu, ale jistě. Nevím proč, nevím jak, ale začínám skládat s ní a během dalšího popíjení vína a pojídání čerstvého ovoce složíme menší, tu méně náročnou část Orloje. Před spaním pak ještě relaxuji u sledování seriálů.

Další den dopoledne je ve znamení vaření – má přijet tetin bratr s manželkou a krom ukuchtění dobrého oběda to znamená i upéct nějakou dobrotu. I když v našem případě to spíš znamenalo usmažit. Teta ráno přichystala těsto na koblížky, které se daly krátce před obědem usmažit. Větší dobrotu už jsem dlouho neměla! Její koblížky jsou totiž nejlepší, jaké jsem kdy jedla. Kaj tam s celiakii, jeden koblížek za rok mě nezabije.

Po obědě se pevně rozhodnu, že toto odpoledne se znovu vydám do města – tentokrát ovšem na kole. Půjčuji si tudíž kolo z garáže a vyrážím do velkého světa města za řekou Váh. Vyjíždím z Banky přes lázeňský ostrůvek (docela zajímavý fakt, který rozhodně překvapí – lázeňský areál je téměř celý obklíčen řekou), kde se projíždím kolonádou, až dorazím k pěšímu mostu, který odděluje lázně od centra Piešťan. A podívaná je to úžasná. Všude kolem lidi, příjemné teplo, hraje tady muzika… sesedám z kola a nechávám se unést ve víru místní příjemné atmosféry. Na chvíli zapomínám na všechny starosti. Jen si užívám fakt, že žiji. Stejně jako všichni kolem mě. Musím se pousmát, když vidím pána, jak ve svém malém stánečku připravuje voňavý popcorn, po kterém touží jak zdejší děti a kolemjdoucí, tak i holubi. Také je zde stánek se suvenýry – beru domů do Prahy čtvery lázeňské oplatky (přítel i jeho ségra si na nich pochutnají) a jednu magnetku na ledničku. Vždycky se mi líbilo, jak je měla babička na ledničce, a s touhle tradicí pomalu začínám i já. Projíždím se po městě, bez bundy, poněvadž je poměrně dost teplo. Má to svou atmosféru. Fakt že jo. Dávám si cappuccino v jedné z kaváren, o kterých mi předešlý den povídala teta, v jednom z obchůdků koupím i korbáčiky, bez kterých bych se domů do Prahy vrátit nemohla (to by mi dali!). V okamžiku, kdy se začíná stmívat, se vracím zpátky k tetě. Cestou se ještě jednou projíždím lázeňským ostrovem, na kterém zrovna začal smrdět místní pramen – sic léčivý, ale věřte, zkažená vajíčka mi vážně nevoní.

Zbytek večera už probíhá dle zažitých kolejí – sledujeme televizi, popíjíme teplý čaj a dobré víno, a k tomu se nadále snažíme poskládat puzzle s Orlojem. To aby mi náhodou nezačínala chybět Praha, jak si teta svým milým způsobem rýpne.

V pondělí ráno mám problém dostat se z vyhřáté postele. Ani trochu se mi nechce vracet zpátky, ale pracovní povinnosti v Praze již očekávají můj příjezd, stejně jako přítel. Navíc, nebudu nic nalhávat, být s tetou je hrozně fajn. Člověk začíná ztrácet pojem o čase a dozvídá se zajímavé příběhy z rodinné historie. Třeba jako když s babičkou mému vegetariánsky vychovávanému bratránkovi v době, kdy žil u nás v Těšíně (to jsem chodila do školky a on k tomu neměl daleko), nenápadně do stravy vmíchávaly maso. Nebo mu na pohodu dali rohlík se šunkou s tím, že to je česká sójová šunka a podobně. No prostě věci, které by dnes do pusy nevzal a spousta lidí by za to v dnešní době babičky odsoudila do pekel.

Z Piešťan odjíždím s plnou taškou dobrot (domácí marmelády jsou nej!) před jedenáctou dopoledne přeplněným rychlíkem jedoucím z Košic do Bratislavy. Zpáteční cestu Arriva vlakem jsem odmítla s tím, že na krátké vzdálenosti fajn, ale další šestihodinovku bych nepřežila. V Bratislavě následně necelou hodinku čekám na Regiojet do Prahy. A zatímco postávám ve vestibulu hlavního nádraží, už v diáři vyhlížím další volno, kdy bych se do Piešťan mohla znovu podívat. Protože čas s touto starší dámou je úžasně strávený. A příběhy, které vypráví, by mi už po jejím odchodu nikdo nikdy nepovyprávěl takovým způsobem, jakým vypráví ona.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *