A tak jde život…

13. července 2018

Otevírám bránu na školní pozemek, nechávám si otevřené dveře dole na recepci hřiště a sedám zpátky k notebooku. Už několik dní tady bojuji sama se sebou. Na jednu stranu bych měla zpracovávat maturitní otázky a četbu jak do semináře, tak do češtiny, učit se němčinu, ale na druhou se mi vůbec nechce. Snažím se otevřít si stránky a administraci blogu, jenže po napsání pár slov vypínám editor a místo toho čumím do blba či do telefonu. Ideálka.

Jenže mě tlačí čas. Příští týden touhle dobou odevzdávám hřiště i byt zpátky přítelově mamince a já se budu muset vrátit do normální práce. Když tam nad tím přemýšlím, pojem prázdniny už mi třetím rokem nic neříká. Po prvním školním roce v Praze jsem zůstala nějakou dobu u známých a pracovala nadále v Kauflandu, následně byla na táboře (což je sice fajn, ale moc u toho neodpočinete). Druhý rok jsem byla na začátku prázdnin na táboře a následně se vydala zpátky do Prahy, protože holky v (nejmenovaném) elektru na kase měly dovolené a brigádníci vyplňovali krátký dlouhý týden, dvanáctky. Často i v době, kdy měli mít správně volno, jenže někdo odpadl. Nejspíš právě po prázdninách to byla doba, kdy mě práce v tamním podniku začala štvát, ale nechtěla jsem tam nechat holky, kterých mi bylo dost líto. První volnější měsíc jsem měla v listopadu, jenže ten jsem stejně z velké části promarodila.  A pak jsem v únoru, dost na zlost vedoucího prodejny a hlavní pokladní, podala výpověď. Ale víte co? Ani trochu nelituji. Mám teď lepší práce a rozhodně i lépe placené. A netrávím tam téměř každý víkend dvanáctky. Což byl největší zabiják. Právě za ten rok v elektru jsem si totiž osvojila jednu nemilý zlozvyk.

Pití sladkého pití.

Původně jen občas, abych vydržela dlouhé směny, učení do školy a školu samotnou. Vždycky jenom na směně. Jenže se to postupem času zvrtlo a já začala pít čím dál víc. A začala jsem kynout ještě víc, než kdy předtím. Po ukončení pracovního poměru a začátku nového jinde jsem si říkala, že zbavit se téhle závislosti bude na pohodu. Jenže ono jaksi prdlajz. Je mi trochu studno, když tohle píšu, jenže až teď si uvědomuji, jak velký to je problém. I když podvědomě to vím sakra dlouho.

A přesto se toho ne a ne zbavit…

 

19. července 2018

Předposlední den na hřišti. A v BB centru celkově. Bude mi to tu chybět. Fakt že jo. Jak hřiště, tak nahoře byt od potencionální tchyně, kdy jsem po více jak roce opět mohla souvisle vařit v normální kuchyni, za normálních podmínek. A ta postel! O to víc trvám na tom, že jakmile se podaří něco ušetřit, kupujeme novou matraci. Nebo zatlačím na bytnou, zda by ji alespoň částečně neproplatila, poněvadž postel stejně není naše. Protože záda bolí stále víc a víc. A matrace je ve stavu, kdy po minimálně čtyřiceti letech funkčnosti už dosluhuje. A na záda je to velký zápřah. Achjo.

Ale abych se vrátila k BB centru. Je trochu úsměvné, když jdete nakoupit do Alberta, ve kterém jste mimochodem i chvíli pracovali a tudíž vás v něm dobře znají, který máte pár kroků od baráku, v luxusní kancelářské budově, kde všichni chodí ve společenském oblečení a drahé obleky nejsou nic zvláštního, a vy tam naklusáte pro čerstvou snídani v přítelově malém triku, starých třičtvrťácích a v takových těch gumových botách, ideálně ještě nenamalovaná a neučesaná. Nebo když jsem dneska byla na poště, která je v budově až za hlavní cestou, a v tomhle samém outfitu (ovšem už upravená, až takový barbar zase nejsem) pochoduji mezi dalšími kancelářskými „krysami“ (nic proti, mně také říkají agenturní krysa :D), protože za á žádné funkční šaty ani sukně pořádně nemám a za bé je mi to pohodlné a za cé tady nepracuji, jenom přechodně bydlím, takže se prostředí přizpůsobovat nehodlám! 😀

Včerejšek byl ovšem kouzelný. Já seděla celé odpoledne a večer na recepci hřiště, měla tady Niku, kterou jsem občas vzala na procházku, koukala jsem na druhou sérii Legendy Korry, protože na první jsem postupně koukala v televizi, po jedenácté dorazil přítel a místo abychom šli nahoru a spát, rozhodli jsem se grilovat. Zbylo nám ještě něco málo ze sobotní grilovačky a jiné věci se dokoupily. A tak jsme uprostřed téhle luxusní čtvrti pozdě večer grilovali. A zlatý hřeb večera? Nebo spíš půlnoci? Když se vám nechce jít nahoru, půjčíte si míč a při svitu hvězd (a obrovského nápisu na kancelářské budově vedle) si házíte asi půl hodiny balónem. Jen tak. A smějete si. Povídáte si.

A užíváte si ten kouzelný okamžik.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *