Když láska vzkvétá ~ Kapitola první

Láska

Kapitola první

——————————–
“Přátelství je jediným tmelem, který kdy bude držet svět pohromadě.”
-Woodrow Wilson
——————————–

Probudil ji nádherný východ zimního slunce. Ve vší tichosti, tak aby neprobudila poníka ležícího vedle ní, se zvedla a ještě s napůl zalepenýma očima vyrazila ke koupelně, kterou po rušné noci našla hravěji než očekávala. Unaveně si kopýtkem alespoň slabě prohrábla rozcuchanou hřívu; už dávno neměla ten skvostný účes divošky, kterým oplývala včera večer. Opláchla si obličej, několikrát zamrkala. Na malou chvíli se na sebe zahleděla do velkého zrcadla naproti ní. Dostatečně velkého na to, aby si ihned všimla jasných modřin na svém krku.

„Zatraceně.“ Okamžitě se začala pohrabovat v malinké kabelce, kterou už zcela automaticky přibrala cestou do koupelny, po chvíli však snadno přišla na to, že její snaha vyjde vniveč – mastička na podobné případy, a že jich za jejího života nebylo zrovna málo, s největší pravděpodobností zůstala položena doma na toaletním stolku. Vztekle zavrčela. Samozřejmě že počítala s tím, že u pouhého slovního flirtu tenhle večer nezůstane. Ostatně to tak nezůstalo nikdy. Recept byl poslední rok, možná už i dva vždy stejný – nejdřív trochu toho pokukování nádhernými líčidly zvýrazněnými kukadly. Pokud to zabralo (z pravidla vždy), přišly na řadu dvě, tři, čtyři sklenice cideru, spoustu smíchu, pak při přítmí zapadlých uliček polibek, dva a v lepším případě (pokud to opravdu stálo za to, což stálo téměř pokaždé) se dostat do bytu onoho hřebce a ukončit to příjemnými hrátky ve dvou.

Naštvaně z kabelky vytáhla hřeben a kouzlem si nechala učesat svou rozcuchanou hřívu. Ušklíbla se. Krk to nezakrylo, ale aspoň už jich nebylo vidět tolik. Navíc byl venku sníh a v jejím kabátě se stále nacházela šála, kterou jí předchozího večera před odchodem podstrčila spolubydlící a která by teoreticky měla zakrýt zbytek modřin.

Teoreticky.

Alespoň do chvíle, než dorazí domů a namaže si výsledek svého nočního dobrodružství hojící mastičkou.

V lepším případě.

Jenže to by venku nesmělo být tolik světla.

Hluboce polkla při představě rozzuřené stařenky, kterou by při svém štěstí mohla cestou do jejich podkrovního bytu potkat. Jenom malý náznak nočních dobrodružství a skončila by vyděděná na ulici. Rychle zavrtěla hlavou a sama na sebe vykouzlila do zrcadla úsměv. Proč hned myslet jen na to špatné?

Z bytu byla do pěti minut pryč. Na obvyklou ranní sprchu se vykašlala, místo toho na sebe párkrát stříkla levandulovou voňavkou. Tlačil ji čas a navíc hrozilo, že se každou chvíli její milenec probudí. Neměla zapotřebí, aby si nějak podrobněji pamatoval předchozí noc. Ano, když nad tím cestou domů zpětně pouvažovala, musela uznat, že oproti posledním pár zkušenostem to byl opravdu skvělý večer, ale zrovna teď tenhle mladík na jednu noc kompletně stačil. Možná by nebylo za škodu si to zopakovat někdy v budoucnu, ale teď to nepřipadalo v úvahu.

Život v Canterlotu a jeho ulicích byl v plném proudu. Jak rychle zjistila, nacházela se v jedné z nejlepších čtvrtí, což se vzhledem ke kvalitám a vybavení bytu dalo předpokládat. Nemohla se vynadívat na všechnu tu atmosféru plnou znaků bohatství kolem. Krásné zdobení, prvotřídní záclony, ve výlohách obchodů nádherné šaty… v jejím případě vhodné leda tak na ples (kde byla možná jednou v životě) či Grand Galloping Gala (tahle možnost nehrozila). Všude kolem ní šli poníci, které znávala z časopisů, novin a rozhlasu jako jedny z nejvlivnějších politiků, známých spisovatelů nebo herců, povětšinou šlechtici z velevážených rodin. Sklonila hlavu a prodírala se davem. Nijak zvlášť při svém spěchu o cizí pozornost nestála.

Na náměstí v samém centru města odbočila doleva směrem k nádraží. Za chvíli už stála u krámku, jehož nápis jasně hlásal název podniku, stejně jako mladá klisna s rudou hřívou stojící u vchodu a s úsměvem rozdávající letáčky kolemjdoucím poníkům.

„Kavárna u Zlaté hřívy! Zlatá hříva! Zveme vás na lahodnou snídani do kavárny u Zlaté hřívy! Nepro-“ Klisna jednorožce svou řeč zatnula uprostřed slova. Přestala rozdávat reklamní letáčky a pozorovala nově příchozí. Změřila si ji od hlavy k patě. Protočila panenkami v očích směrem k nebi, ale nijak zvlášť to nekomentovala. „Vítej zpátky.“

„Taky tě ráda vidím, Blue,“ ušklíbla se Ember a rozhlédla se kolem. „Chyběla jsem ti?“

„Ani nevíš jak,“ odpověděla ledabyle její kamarádka a kolemjdoucímu poníkovi strčila letáček do kopýtka. Vzápětí se však zamračila a znovu si ji řádně prohlédla jako nějakého zločince. Tentokráte se už slovům vyhubování neubránila. „Ty ses ale nechala zřídit.“

„To je to až tak vidět?“ Překvapeně zamrkala Ember a začala se pečlivě prohlížet, jestli náhodou někde není vidět i sebemenší náznak pozůstatku nočních radovánek.

„Ne,“ ujistila ji Blue Dream. Znovu se začala s úsměvem věnovat své práci. „Ale znám tě příliš dobře na to abych věděla, že šály nesnášíš a snažíš se je za každou cenu nenosit. Vlastně až na jedinou výjimku.“

„Ale no tááák.“

„Nemusíš se bát,“ ušklíbla se se vší samozřejmostí Blue a jen tak mimochodem pokračovala: „Silver Rose má dneska nějakou zvláštní náladu. V noci nás nebyla zkontrolovat a dokonce ani ráno si neráčila všimnout tvé jasné absence. Je u sebe v kanceláři a ani ostatní jí nic neřekly.“

„Áha.“ To znamenalo jediné. Starší paní muselo vytočit nebo vytrhnout z míry něco jiného než vlastní vnučka. Bezva. Dobré znamení.

„Má tam jakousi návštěvu, prý z lepší společnosti. Kdo ví.“

To už neznělo tak dobře. Ale kdo hned tvrdí, že to souvisí s ní?

„Ovšem být tebou, nestojím tady a pohnu si. Nemůžeme vědět, kdy odtamtud vyjde.“

„Jasan, kapitáne,“ přikývla s úšklebkem Ember Rose a než stačila otevřít dveře do krámu, ještě jednou se podívala na klisnu a věnovala jí úsměv: „Mimochodem, díky moc.“

„Za co přesně?“

„Ty víš,“ mrkla na svou kamarádku Ember a kopýtkem ukázala na šálu. Rudohřívá klisna se srozuměním pobaveně přikývla a Ember konečně, se značnou opatrností, vkročila do krámu. Ještě krátce přikývla na klisnu venku a vzápětí už s mírnou nervozitou způsobenou strachem ze Silver procházela bez zastavení prodejnou rovnou ke schodům do horního patra. V podniku zatím bylo jen pár poníků užívajících si snídani a jedna servírka stojící u pultu, momentálně zaneprázdněna čtením ranních novin. V nose ji zašimrala lahodná vůně přicházející z kuchyně. Jak se zdálo, Jeanne Cake už podle všeho dopékala další várku svých věhlasných čerstvých zákusků. Jak velkou na ně dostala chuť!

Už byla téměř u schodů, dávno schovaná za stěnou, takže ji nebylo vidět z prodejny, když za sebou uslyšela přísný hlas.

„Ember, co tady tak pochoduješ?“ Zamrazilo ji v zádech. I když byla Jeanne už od přírody sympatická a milá dáma bez magie i křídel ve středním věku, při rozhořčení z ní šel respekt každým coulem a nikdo si nedovolil odmlouvat.

Otočila se k ní. „Ále, jen se jdu převléknout…“

„To doufám.“

V tomhle případě nemělo cenu nic zastírat.

„Řekneš to babičce?“ zeptala se Ember opatrně. Ani nemusela hrát provinilý výraz.

Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo jen tiché: „Ne. Ale nelíbí se mi, jak takhle nejen poslední dobou vyvádíš.“

„Nejen?“

„Neříkej mi, že jsi nezačala už dřív. A opovaž se to zastírat,“ řekla přísně a změřila si ji. Hned vzápětí se ale vyčítavý hlas změnil v ustaraný. „Holka zlatá, znám tě už spousty let a mám o tebe starost. Na jednu stranu bys potřebovala řádně vyhubovat, prohnat, dostat řádnou lekci, na druhou stranu mám strach o tebe i Silver. Jste dvě úžasné dámy a tvá babička už má své nejlepší roky za sebou. Nerada bych, aby se jí kvůli tvým úletům přitížilo. Takže se dohodneme.“

„Ano?“

„Je to naposledy, co tě takhle v sobotu ráno vidím po otevíračce lítat tady v civilu ve chvíli, kdy máš směnu. Příště letíš rovnou k ní, rozumíš mi? Co děláš po nocích mi sice hrabe hlavou, ale nechci se příliš míchat do tvého života. Však on tě naučí.“

„Jeanne…“

„A nechci slyšet žádné ale.“

„Děkuji.“

Než Jeanne se starostlivým úsměvem na rtech stačila znovu vzít do kopýtka svou vařečku položenou na poličce vedle sebe, rozutekla se Ember směrem nahoru ke svému pokoji. Při odemykání dveří se zastavila.

Ke svému pokoji.

Vytáhla klíč ze zámku. Přemýšlela, kdy naposledy vlastně měla pokoj sama pro sebe. Mohlo to být půl roku, možná víc? Od chvíle, kdy u nich začala pracovat Blue Dream, se musela o pokoj dělit právě s touhle mírně zvláštní klisnou. Připadalo jí to jako věčnost, co se jim všem v podniku otočil život naruby, i když o tom nechtěl nikdo nijak zvlášť mluvit. Příliš mnoho změn na jeden okamžik. Ale na druhou stranu už si neuměla představit, že by měla mít pokoj znovu pro sebe a že by rudohřívá klisna zmizela z jejího života.

„Budeš odemykat dlouho?“ ozval se za ní známý, mírně stydlivý hlas. Jak se zdálo, Blue už svou úlohu dole před kavárnou splnila.

„Ne,“ zabručela Ember dlouhým znaveným hlasem a znovu do zámku vložila klíček, kterým rychle odemkla.

Otevřela dveře a vešla dovnitř. Na malou chvíli znovu ucítila vůni domova, jejich podkrovního pokojíčku. Opravdu byla tak osvěžující? Uviděla svoji postel a její oči zazářily blahem. Kdyby mohla, klidně by se znovu natáhla a dotáhla spaní do takové úrovně, aby byla sama spokojena. To, že to ve skutečnosti znamenalo spát a povalovat se v posteli celý život, bylo prakticky zbytečné dodávat.

„Ani na to nemysli,“ připomněla jí za zády Blue Dream. Levitujícím kartáčem si upravovala vlasy a kopýtkem uhlazovala pracovní hábit.

„Kdo říká, že s jistotou víš, na co myslím?“ opáčila Ember a prohrabovala se v toaletním stolku.

„Kdo říká, že ne?“

„Kdo říká, že máš odpovídat otázkami?“

„A kdo kdy řekl, že otázkami odpovídat nemůžu? Nevzpomínám si.“

„Já.“

„Ty?“

„No jistě.“

„Že jsem nikdy nic takového neslyšela.

„Tak teď už slyšíš.“

„Zahráváš si s ohněm, víš to?“

„Vím.“

„Bezva. Tak si s ním nezahrávej.“

Podívaly se na sebe. V očích jim oběma poletovaly jiskřičky smíchu. Netrvalo to ani pár sekund a podkrovním pokojem se ozval zvonivý smích obou dvou klisniček jednorožce.

„Fajn, už mlčím,“ připustila Ember, jakmile stačila nabrat trochu dechu do plic. V kopýtku konečně držela věc, kterou tolik postrádala. Tiše a se vší spokojeností prohlásila: „Heuréka.“

„Já to slyšela.“

„A já o tom vím,“ zasmála se Ember a nanesla si na jemně žlutou kůži krku trochu mastičky. Přesně tyhle konverzace měla ráda. Ačkoli obě byly úplně jiného rázu, v tomhle si rozuměly dokonale. Slovní přestřelky. Většinou v nich nějakým záhadným způsobem vítězila Blue, ale i jí se sem tam zadařilo udržet si výhradní postavení.

V podkroví by zavládlo hrobové ticho, kdyby se ji nenapadlo zeptat na věc, nad kterou už slušnou chvíli přemýšlela. „Mimochodem, kdo je ta návštěva, o které ses zmínila? Říkalas něco o vyšší šlechtě… poník, klisna, jednorožec…?“

„Klisna,“ odpověděla jednoduše Blue a už chtěla zamířit ke dveřím, když ji Ember zarazila pohledem.

„A dál?“

„Nemám zdání, o koho se jedná. Sama jsem ji neviděla a paní Silver s ní dělá hrozné tajnosti. Možná je tu kvůli tomu, bo chce rozšířit podnik a přibrat nové zaměstnance, ale jinak nic víc nevím.“

„Vyšší šlechta a práce? Pěkný vtip,“ odfrkla si Ember. „Těm parchantům nahoře bych dala padáka, ať si zkusí, jaké to je žít v našich, ne-li horších poměrech.“

„Ale neříkej, že se ti u nich neléhá dobře,“ rýpla si Blue, v hlase jí zněla menší opatrnost.

„To jako jo, ale -“ Ember se zastavila uprostřed věty. „Nechtělas jít náhodou dolů?“

„Chtěla, představ si,“ usmála se alabastrová klisna, otevřela dveře a než se vydala zpátky do dolní části domu, ještě stačila šeptem dodat: „A být tebou, pohnu si. Paní Silver by mohla každou chvíli vyjít a navíc se kavárna začíná pomalu plnit. Bude hodně práce.“

„No jo furt…“ zamumlala Ember. Jakmile byla její spolubydlící dostatečně mimo doslech a byla s maskováním hotova, odložila krém, vydala se ke své kabelce, otevřela ji a vytáhla z ní malou voňavou lahvičku. Přičichla si k ní a slastně vzdychla. Zároveň se však nedokázala ubránit úšklebku. Ačkoli šlechtu neměla ani trochu v oblibě, přece jen měly styky s ní určité výhody, které za ten malý hřích stály.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close