Když láska vzkvétá ~ Kapitola druhá

Láska

Kapitola druhá

————————

Nebuďte nedůvěřivý, nehledejte ve všem smysl.“

Wiesław Brudziňski

————————

Pomalu přestala vnímat, kolik toho jen za uplynulou půlku dopoledne stačila vypít. Do připraveného hrníčku si se vší pečlivostí nalívala další kávu a přitom si přes brýle přísným zrakem měřila svou obdivuhodnou návštěvu a nepřítele v jednom. Jistě, již před časem slyšela o tom, že úředníci a vyšší šlechta dělá kontroly místních podniků netradičním způsobem, ale až do té chvíle nevěřila, že by se uchýlili k takovému extrému.

„Takže, rozumím‑li tomu dobře, ucházíte se o práci v mém podniku,“ začala pomalou řečí, ze šuplíku vytáhla čistý papír na poznámky a nespustila oči ze své návštěvy, která jen skrčeně a poněkud nervozně seděla naproti ní a snažila se především nenápadně pohrávat s pramínkem hřívy vyčnívajícího ze spleteného copu. „Co vás k tomu vede?“ Silver zvědavě povytáhla obočí a opřela se o polstrovanou židli. „Nechci nijak zvlášť vyzvídat, je to čiře vaše rozhodnutí, vaše věc, ale na vaše společenské postavení je to velice… netypické.“

Klisna přitakala. „Jsem si toho dobře vědoma. Jestli mě tady nechcete, řekněte to na rovinu, já se vším klidem odejdu a už se znovu neukážu.“

Jistě, to by se ti tak líbilo. Pak to nahlásíš u příslušných poníků a s podnikem je konec, pomyslela si Silver rozhořčeně, snažila se však na sobě nic nedat znát. Místo toho se pokusila o vážnější tón: „Rozhodně tím nechci říct, že vás tu nevidím ráda a že tím, z které vrstvy pocházíte, vás automaticky nechci zaměstnat, to vůbec ne. Jen je to…“ Na malou chvíli zmlkla. Hledala ve své slovní zásobě vhodná slova. „Poněkud překvapující. A hlavně šokující. Ne každý den se stává, aby mi do podniku přišla žádat o práci šlechta, natož někdo výš, sleč- princezno Mi Amore Cadenzo.“

„Stačí Cadance,“ usmála se alicornka, Silver však v hlase zaznamenala menší stydlivost. Některým by se tímto gestem zdála roztomilá. „Nepotrpím si na titul, paní Silver. A ani na dvorské zásady. Upřímně řečeno, stále jsem si ještě nezvykla na to, že jsem teď… takováhle.“ Ohlédla se po svých křídlech a rohu. „Ani se jako princezna necítím.“ Dodala spíše jako mimochodem, tišším hlasem a s malým povzdechem, ale tak, že to Silver Rose dobře slyšela. Také se nemohla ubránit pocitu, že se mladá princezna při těchto slovech jemně kousla do rtu a na malý okamžik jakýmsi podivným skeptickým výrazem plným mrtvolného nádechu pohlédla na zem.

Neměla bych jí věřit, ale hlas i chování má procítěné, čisté, přemýšlela Silver. Stávající situace jí uváděla do stále větších rozpaků. Jde z ní dobrý pocit, nejspíš nemá důvod lhát. Ano, nemám sebemenší důvod věřit šlechtě, natož princeznám, ale je mladá. Nezkušená. Stydlivá. A zdá se maličko naivní. „Co vaše vzdělání? Máte nějaké?“ pokračovala raději ve svých otázkách, i když druhé otázky okamžitě zalitovala. Hlídej se trochu, ženská stará!

„Zajisté,“ odpověděla mírně dotčeně princezna. „Učila jsem se přímo pod dozorem princezny Celestie. Je to dostačující?“

„Stoprocentně,“ přikývla uznale Silver a na papír podložený deskou opřenou o stůl tak, aby návštěva neviděla do poznámek, krasopisným písmem pečlivě napsala vůbec první větu: Studentka Celestie, nejspíš diplomatické vzdělání. Pro obyčejnou kavárnici skoro až nevhodné. Poté se ohlédla zpátky k ní a pro jistotu se ještě optala: „Diplomacie?“

„Také.“

Jako na povel proškrtla slovíčko nejspíš. „Hádám-li dobře, a teď mne zarazte, pakliže se mýlím… ještě nikdy jste nepracovala.“

„Ne, nepracovala,“ přiznala Cadenza. „Neměla jsem možnost ani čas.“

„Takže jste nikdy neroznášela jídlo, neumývala nádobí,“ pronesla spíše řečnickou otázku a poznamenávala si další získané informace.

„Ne, madam.“

„Ani nepomáhala v kuchyni.“

„Nemám o tom sebemenší zdání.“

V kopýtku si pohrávala s perem. Nevěděla, jak pokračovat dál. Za normálních okolností by se ptala dál, neměla by problém se zeptat na cokoli, co by jí zajímalo. A hlavně by se po nutném čase stráveném prakticky nuceným rozhovorem s podobnou klisnou nejspíš ani nijak zvlášť nezahazovala. Nepotřebovala mít v podniku někoho, kdo nemá sebemenší ždibec zkušeností s jakoukoli ruční práci. I s tou poslední byly ze začátku problémy. Na druhou stranu nechtěla přijít o příležitost mít mezi zaměstnanci princeznu, natož princeznu, o které se mezi poníky vědělo, že jejím talentem je láska. Láska, které bylo vždy tolik potřeba… Navíc, pokud by to i přes značně pokulhávající výběr interpretky přece jen byla kontrola z vyšších vrstev a ona princezničku alespoň nevyzkoušela, mohla by si pěkně zatopit pod kotlem. A o svou kavárnu, o svůj malý svět plný vůně lahodné kávy, ještě pořád i přes svůj pokročilý věk přijít nechtěla.

Napila se kávy. Nemohlo jí ujít, jak si Cadenza se zvláštním zájmem prohlížela šálek čaje stojící na stole přímo před ní, od jejího příchodu naprosto netknutý.

„Nemusíte se ho bát, nechceme vás otrávit,“ ujistila princeznu laskavě.

„To ne, jen… opravdu je pro mě?“ zeptala se nejistě.

„A pro koho jiného by měl být?“ To je ta holka vážně takové trdlo? „Máte mi tady snad umřít žízní nebo co?“

„To asi ne,“ přikývla plná rozpaků princezna a kouzlem nechala vzlétnout šálek čaje téměř až k jejím ústům. Zvědavě si k němu přičichla a teprve pak konečně ochutnala. Nejdřív se zdálo, že jí čaj nijak neočaroval. Po druhém loku však překvapeně zamrkala a napila se dalších doušků, až v jejím hrnečku nezbyla sebemenší kapka čaje a jediné, co z něj zbylo, bylo pár drobných kvítků. „Je výborný,“ vydechla po chvíli a hledala, kde by našla konvičku. „Neměla byste ho prosím ještě trochu?“

„Samozřejmě,“ usmála se Silver a popostrčila konvici s čajem blíže k princezně, která si kouzlem nalila další šálek. Až Blue uslyší, kdo chválí její bylinkářskou práci, bude nadšená, pomyslela si Silver. „Je naší vlastní výroby. Bylinky na něj sbírá jedna z našich mladých posil. Poník by až nevěřil, že dělá jen v obyčejné kavárně a proč se raději nevěnuje svému talentu. Což mne přivádí k otázce, kterou jsem vám na začátek položila a nějak jsme na ní během hovoru zapomněly. Proč vlastně chcete dělat prachobyčejnou servírku?“

Princezna okamžitě odložila šálek a s elánem a nadšením začala starší dámě vyprávět o svých ideálech:„Chtěla bych poznat, jaké to je skutečně pracovat. Poznat, jací jsou poníci mimo palác v běžném životě a normálně si s nimi popovídat. Zkusit si sama vydělávat na živobytí.“

„Jaký byste si představovala plat?“

„To je těžké, ale asi… možná deset zlatých na hodinu?“

Naivka. Deset zlaťáků na hodinu je i v lepším podniku zapovězeno. Jde vidět, že si žije v pohodlíčku, daleko za hradbami obyčejného života. A tyhle představy ohledně motivace jsou sice pěkné, ale až tak úžasné to v reálu není. „Dobrá.“ Ale ideály jí kazit nebudu, život ji postupně naučí. „Vraťme se k tomu vzdělání. Co dál? Diplomacie asi není jediný obor, který by princezna měla ovládat s grácií a úsměvem, viďte?“

Alicornka se na chvíli zamyslela. „To rozhodně ne. Učila jsem se magii, kouzla.“

„Jaká například?“

„Od nejzákladnějších kouzel přes složitou magii až k vlastnímu talentu.“

„Tím je podle – když omluvíte ten výraz – známých drbů šíření lásky.“ Servírka s takovýmhle talentem by rozhodně zvedla tržby a oblíbenost, uvažovala Silver. Hlavně vhodně vybírat slova. Posunula si padající brýle zpátky na čumák. „Co je na tom pravdy?“

„Dosti. Ono znaménko o vašem talentu hodně vypoví,“ přiznala princezna a na malou chvíli zabloudila pohledem k tomu svému, vzápětí však rychle dodala: „Avšak nepředstavujte si pod tím nějaká mocná kouzla.“

„Co tedy?“

„Já nevím, třeba… dokázala bych usmířit rozhádaný pár, či zařídit, aby se nějaký poník začal trochu víc zajímat o klisnu, která si to žádá, ale nic víc. Nic úchvatného.“

Nic úchvatného, říkáš? To určitě. Není to všechno. Něco tajíš, princezničko. „To zní zajímavě.“ Potřebuji to z tebe vypáčit. Za každou cenu. „Vím, že je to možná poněkud neobvyklá – a možná i hodně soukromá – otázka, ale jak jste získala své Znaménko?“

Cadenza se zarazila. „Mé Znaménko?

„Ano, vaše Znaménko,“ přikývla Silver. „Můžete mi o něm něco povědět? Možná je ten příběh veřejně známý, ale nejspíš jsem ho v tom případě přeslechla.“

„Víte, ono -“

Než však princezna stačila odpovědět, někdo zaklepal na dveře a bez vyzvání si v klidu vešel do kanceláře. Už jen podle zaklepání Silver poznala, o koho se jedná.

„Babi, nesu ti léky. Možná bys…“ zarazila se uprostřed věty, když spatřila, kdo sedí v křesle naproti Silver. O nepostřehnutelnou chvíli později se místností ozval hlasitý rámus. Na zemi ležela spousta miniaturních střípků a rozlitý čaj.

„Ember!“

~ ~

Společně s kufrem a příruční taškou bloudila uličkami velkoměsta směrem k hlavnímu nádraží. Ačkoli měla dostatek hotovosti a štreka k němu byla od jejího bývalého bydliště opravdu dlouhá, nemohla si tuhle procházku i přes tu malou nepatrnou vrstvičku sněhu odpustit a proto raději vyrazila s dostatečnou časovou rezervou. Cestou jedním z místních parků poslouchala nádherný zpěv ptáků a pozorovala všechny ty pouliční umělce, kteří předváděli své umění.

Skleniček pár a pár tahů z trávy…“

Jedni výborní, až jich bylo pro pouhou ulici škoda, po jiných by neštěkl ani pes. Téměř každý byl z jiného koutu Equestrie, možná i světa. Plnými doušky si užívala poslední chvíle, které jí tohle město dokázalo nabídnout. A nemohla se jich nabažit. Vážně ne.

Povím vám příběh kouzelný, o lásce líbezné…“ pobrukovala si spokojeně, až si málem nevšimla stánku, kde si dříve každé ráno cestou do práce kupovala noviny. Nejdřív chtěla pouze projít kolem, ale zvyk byl zvyk a tak se na malou chvíli zastavila u známého staříka.

Copak to bude, mladá paní?“ zeptal se jí už na pohled sympaticky vypadající zemní poník s nejlepšími léty za sebou. Vzápětí si však všiml kufru, který za sebou vlekla a zklamaně si povzdychl: Tak přece jen je to pravda. Opouštíte nás.“

Smutně přikývla. „Bohužel, čas je neúprosný nepřítel nám všem. Musím zpátky za rodinou.“

Ale vrátíte se, viďte? Neumím si představit, že by Hermioné Di Crystalle hrál někdo jiný,“ posteskl si prodavač. Ačkoli si svého řemesla vážil a nechtěl ho opustit, moc dobře věděla, jak výborně umí recitovat jednotlivé citáty slavných osobností a jakou má paměť na jednotlivé repliky divadelních her. Až ho na obyčejného prodejce byla škoda.

Nebojte,“ laškovně na něj mrkla. „Tu bych si sebrat nenechala.“

To máte jediný štěstí, slečinko,“ zasmál se stařík a než se stačila naklonit a vybrat si čtení, už měla téměř u čenichu dvoje noviny. „Vaše oblíbené. Vemte si je. Jako dárek,“ opětoval jí mrknutí, rychle ovšem přísně dodal: „A chci vás zase hezky vidět zářit na prknech. Nezdržujte se v tom městě zazobanců příliš dlouho, patříte sem. Mezi těmi některými rádoby umělci jste zářivá hvězda, kterou je potřeba opěvovat.

Pokusím se.“ Při zmínce o svém rodném městě na malou chvíli strnula. Noviny, ze kterých doslova vyskakovaly nápisy typu „Nový starosta chce prosadit zákaz kouření v centru města“, Našlo se tělo druhého syna správce Sedlové Arabie či Jak potěšit svého nastávajícího“, raději zastrčila do kabely a věnovala mu ten nejvděčnější úsměv. „Děkuji mnohokrát. Za všechno. Ty citáty, co jste mi vždy podstrčil… nabudily mě. Pamatuji si každý z nich, jeden za druhým. Našla jsem díky nim inspiraci k životu. Vážně děkuji. Budete mi chybět.“

Citáty, nebo já?“

Obojí, o tom žádná,přiznala. V dálce uslyšela odbíjet zvony ohlašující další celou hodinu. Utíkal jí čas. Kouzlem nadzvedla kufr a naposledy se ohlédla po stánkaři. Už budu muset jít. Na shledanou.“

Na shledanou, krásko naše divadelní!volal na herečku vesele, ona už však byla příliš ponořená zpátky do své cesty a myšlení, než aby věnovala pozornost staříkovi.

U stánků na levnou krásu, postávaj a smějou se času…“

Přemýšlela o tom, jaký výraz by použila pro pocity, které se jí mísily v hlavě. Po chvíli ale přišla na to, že by to byla práce prakticky zbytečná. Že k tomu všemu, co se poslední dobou událo, se jí v hlavě zafixovalo jediné slovo.

...tak málo je, tak málo je lásky…“

Désillusion.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close