Když láska vzkvétá ~ Kapitola třetí

Stýskalo se Vám?

Fajn, ponechám si referencí na Sherlocka. Budu upřímná, nemohla jsem se přes tuhle kapitolu dostat. Nejspíš to bude tím, že původně měla být celá psána z pohledu chlapce a nebudu zastírat… nejsem chlap, moc dobře mi to nikdy nešlo, i když se tím v poslední době zabývám stále víc. Druhou polovinu jsem zvládla napsat za jediné dopoledne a její psaní si fakt užila. Čím to bude? Mám tušení, ale nepotvrdím. I tak doufám, že se bude další kapitola líbit.

Příjemné čtení přeji. 😉

Kapitola třetí

Dobré víno je dobrý přítel, když s ním dovedeme zacházet.“

-William Shakespeare

~ ♥ ~

S hlasitým třísknutím zavřel vchodové dveře, přesto ho před vzteklým hlasem jeho otce nijak neuchránily.

„Počkej, až se mi dostaneš do kopýtek, zmetku! Trochu povyražení? Já ti dám povyražení, ty parchante jeden! Nevděčníku nevychovanej! Máš se učit a vhodně reprezentovat rodinu, místo toho si chodíš po hospodách a piješ jak nějakej poník z vesnice! Makat na poli někde s chudejma budeš! Jen počkej…“

Další slova už naštěstí neslyšel díky jinému, daleko sympatičtějšímu, blízkému zdroji hlasu. „No konečně,“ neodpustil si jeho kamarád hřbetem opřený o zeď domu. Jeho postoj byl na pohled dost ležérní, jiný by řekl, že se jednalo o frajírka první třídy. Když však zahlédl svého věrného kumpána, věnoval mu soucitný povzdech. „Vypadáš mizerně.“

„Dík,“ odsekl znechuceně Shining Armor a zamířil po těch pár schodech dolů k Bandiemu, kterému naznačil, ať už pomalu odchází od domu. „Ty taky nevypadáš nejlíp.“

„Aspoň nejsem tak zničenej,“ neodpustil si rýpnutí jednorožec s havraní hřívou na hlavě. „Ten starej páprda ti jen tak nedá pokoj, co? Takhle prudit na tomhle světě dokáže fakt jen von.“

„Mi povídej,“ zamumlal Shining. „Vždyť se toho až tolik nestalo, ne?“

„Počki chvíli… Jedno, druhé, třetí, páté… no krom asi osmi piv a dvou štamprlí kvalitního rumečku?“ přednesl mu složitý výpočet Bandie, od ucha k uchu s pobaveným úšklebkem. „Vlastně ani ne.“

„Dík za připomenutí.“

„Není vůbec zač, milý zlatý.“

Zlostně se na něj podíval. Tohle označení nesnášel. Na druhou stranu mu ale poznámky k jeho osobě nemohl mít za zlé. Za své problémy doma si mohl jen on sám. Kdyby předchozího večera nebyl příliš rozjařený a dokázal se ovládat, nic takového by se nestalo a všechno by bylo v největším pořádku. Jenže alkohol… ano, zrovna tenhle nevděčný neřád mu zatemnil mozek. Nemohl se divit, že na něj rodiče byli naštvaní. Právem. Na druhou stranu tu ovšem ještě dva dny neměli co dělat a užívat si relaxu kdesi daleko v horách. Kdyby nepřijeli a neviděli, co vyvádí jejich jediný syn, bylo by všechno v nejlepším pořádku. Viděla by ho možná jen stará chůva a moc dobře věděl, že zrovna jí by byl naprosto ukradený. Dokonce by ho možná nechala pozvracet i celý byt a nehnula by prstem, dokud by to neuklidil sám. Služebná na houby, fakt že jo.

Ne. Svým způsobem téhle situace nelitoval. Poprvé po dlouhé době a nejspíš i naposledy na dobu ještě větší si užil čas s přáteli. Jediné, co ho na tom mohlo mrzet, byla skutečnost, že celou hádku i přes počáteční prosby, ať jdou s Mikelou ven, slyšela jeho malá sestřička. U každého jiného by mu to bylo jedno, ale Twilight… byla životem nepolíbená. Ještě stále mohla volně žít ve svém krásném dětském světě, kde na slovo poslouchá rodiče i chůvu, nevzpírala se, mohla si se zalíbením číst a hrát a neměla důvod se ničeho bát. Život je pro hříbě splněná pohádka, no ne?

„Ale bylo příjemné slyšet, jak si pro jednou nehlídal spisovný jazyk,“ uchechtl se Bandie zničehonic. „A pak prej, jaká jste to vznešená rodinka, co?“

„Sklapni.“

„Vznešenááá, vznešenááá!“

„Nechceš. Prosím. Změnit. Téma?“

„Co přesně bys rád slyšel?“

„Škola, třeba?“ Všechno lepší než rodina.

„Ó, tady chce někdo slyšet o mém studiu? Není možné, ono se někdo takový našel!“ začal dramatickým hlasem plný nadějí Bandie. Když si ovšem uvědomil, že je uprostřed ulice a hleděli na něj další poníci, ztišil svůj hlas a pokračoval normálním tónem. „Studium hudby není nic příjemného. Spousta práce, vystoupení, přípravy, skládání nových songů a textů, hudební teorie… Je toho strašně moc. A rozvrh od nevidím do nevidím tomu také moc nepřidává. Ale, a to je důležité – baví mě to. Je to skvělá škola, kterou bych za nic nevyměnil,“ usmál se spokojeně Bandie a rozhlížel se po okolí. „Možná bychom si někam mohli sednout a pokecat.“

„A skončí to jak včera,“ zamumlal Shining Armor otráveně. Neměl sebemenší chuť strávit další noc u záchodové mísy. „Ne, děkuji. Nemohli bychom třeba k vám?“

„Tam se zrovna gruntuje.“

„Bezva. Nějaký další nápad, kam se zašít?“

Bandie se zamyslel. „Teoreticky vzato.“

„Jak, teoreticky?“ zeptal se Shining Armor. Přesně tenhle tón hlasu už moc dobře znal. Věděl, že se něco chystá.

Bandie se jako sluníčko usmál od ucha k uchu. „Říkal jsem ti, že se mi dneska vrací ségra?“

Cítil, jak v obličeji pomalu rudne a rty se mu spojují v blažený úsměv. Rychle se však při vzpomínce na poslední setkání vzpamatoval. „Myslíš Rainie? Ale ta je přece v Manehattonu.“

„Už ne,“ odpověděl pohotově Bandie. „Má přijet za hodinku.“

„A to mi to říkáš až teď?!“

„No, my se to dozvěděli až dneska ráno. A to jsi byl pořád ještě dost namol…“

Zhluboka vydechl. Nejen, že mu byl jeho opilecký stav připomínán rodiči, ale neustále na to poukazoval i Bandie. Zároveň ale nemohl uvěřit, že starší sestra jeho nejlepšího kamaráda se po tak dlouhé době konečně vrací domů. Jak rád vzpomínal na její špinavě blonďatou hřívu a pečlivě upravenou jemně zašedlou srst. Byl do ní zamilovaný už od první chvíle, kdy ji jako hříbě poznal.

„Pořád jsi jí to nezapomněl, co?“ poznamenal Bandie najednou, čímž Shininga probudil ze snění.

„Co tím myslíš?“ Moc dobře ale věděl, jaká bude následovat odpověď.

„Nedělej hloupého,“ změřil si ho kumpán přísně. „Moc dobře vím, že jsi do ní byl zabouchnutý až po uši. Odmítla tě, nemám pravdu?“

Shining zrudl studem. „Jo,“ přitakal. Neměl moc na vybranou, Bandie ho znal až moc dobře. „Prý mě má ráda jako mladšího brášku. V podstatě jako tebe. Že mi vždycky ráda pomůže, ale že mě nedokáže vidět jako rovnocenného partnera.“

„Když jsme my dva vyrůstali téměř jako dvojčata a ona se o nás jakožto starší sourozenec starala, tak tomu moc divu není,“ ušklíbl se muzikant. „A upřímně? Našim by se to nelíbilo.“

„Díky za podporu,“ zabrblal Shining sklesle. Pořád tak nějak doufal, že si to za ty tři roky v dalekém Manehattonu urovnala v hlavě a změnila názor. Pravda, jí táhlo na třiadvacet a jemu teprve… na blbých osmnáct. Ale co? Na věku přece nezáleží.

„Víš, kolikrát už jsi mi slovo dík za posledních čtyřiadvacet hodin řekl?“ neodpustil si Bandie rýpnutí.

„Raději to nechci vědět.“

„No vidíš.“ Bandie zahnul směrem k branám města. „Chtělo by to aspoň kafe. Pojď, sednou můžeme i na nádru.“

„Musím?“

„Představ si… jo. Nebo chceš se snad hned teď vrátit domů?“

Má mě v hrsti, uvědomil si kysele Shining Armor a vydal se po stopách Bandieho Rocka.

~ ♥ ~

Pozorovala z okna okolní krajinu, která se stále rychleji řítila do nočního spánku. Cesta z Manehattonu do rodného města netrvala tak dlouho, jak si pamatovala. Nejspíš měla vzpomínky za dobu, co pobývala v jednom z nejmodernějších městech Equestrie, už jemně zkreslené. Jak je to dlouho, co nebyla v Canterlotu? Téměř tři roky. Tři předlouhé roky. Jak moc se její rodné město za tu dobu mohlo změnit? Jak se změnili poníci, které dennodenně potkávala? A jak moc se změnila její vlastní rodina? Jednou za čas se za ní sice přijeli podívat, ale vždy to byla spíš návštěva z povinnosti nebo proto, že je pozvala na představení, než aby se o ni zajímali nějak výrazněji.

„Mohu vám nabídnout vodu?“ zeptal se stevard, který kolem ní zrovna procházel. Otočila se, vděčně přikývla a nabízenou sklenici vody vypila na jeden zátah. Stevard na Rainie Lake chvíli překvapeně koukal, ale skleničku si vzápětí vzal zpátky a popřál jí hezký zbytek cesty. Opětovala mu úsměv a když si byla jistá, že jí z přemýšlení nikdo nevyruší, zavřela oči.

Kdysi si myslela, že je svým přirozeným talentem zklamala. Že tím pádem nemá v rodině vážených aristokratů co dělat. Jenže o pár let později se projevil talent jejího mladšího bratra. Velice živě si vzpomínala, jak její otec sekýroval matku, že mu určitě někde zahnula s nějakým umělcem, když tak ráda chodí po divadlech, poněvadž není možné, aby oba jejich potomci vynikali v uměleckých činnostech. Dohnal to až k samotnému dvoru princezny Celestie, kde si u nejvyššího soudu žádal testy otcovství. Bylo mu vyhověno, ale následně byl po celém dvoře i Canterlotu znám jako hysterický maniak. Obě děti byly rozhodně jeho a jak jim tenkrát princezna Celestie vysvětlila, ne vždy potomci musí následovat své rodiče ve všech směrech. Jí i Bandiemu se neuvěřitelně ulevilo a rodiče nakonec souhlasili s tím, že je jakožto mimořádně talentované poníky nechají studovat na Umělecké akademii. Trávila tam tolik krásných let… a potom se dostala až na světoznámé manehattanská divadelní prkna.

Z přemýšlení nad minulostí a nejbližší budoucností, která ji měla potkat, ji vyrušilo hlášení o tom, že se vlak s malým zpožděním blíží k cílové stanici. Znovu pohlédla z okna. Jasně osvětlené canterlotské hradby už nebyly tak daleko. Stále tam byly, v plné kráse strážily královské město. Při pohledu na ně se nemohla zbavit úsměvu, který se jí vytvořil na rtech.

„Konečně doma,“ uvědomila si.

Když vlak zastavil, vzala si svých pár švestek a vydala se ven z vlaku. Na nástupišti bylo plno poníků. Už chtěla začít vyhlížet svého bratra, když ho uviděla, jak se vesele žene jejím směrem. „SÉÉÉGRA!“

Hned vedle něho viděla sněhově bílého poníka, ve kterém poznala jejich dobrého kamaráda z dětství. Na malou chvíli se zarazila; upřímně doufala, že zrovna jeho neuvidí hned po příjezdu. Rychle se však vzpamatovala. Na druhou stranu ho viděla ráda. Nezbývalo jí mnoho času.

„Bandie,“ láskyplně objala svého bratra. „Hrozně ses vytáhl!“

„Umačkáš mě,“ rýpl si Bandie, ale objetí své sestře rád opětoval. „Taky jsi mi moc chyběla, sestřičko.“

„Ty mně víc,“ věnovala mu malé políbení do hřívy. „Fakt. Moc si to sluší. Vyrostl z tebe pěkný hřebec. A z tebe -“ obrátila se k Shiningovi a prohlédla si ho od uší až po ohon. „Z tebe také. Nechal sis víc narůst hřívu, nemám pravdu?“

„J-jo,“ vykoktal jednorožec s modrými prameny hřívy. Na obličeji byl chudák celý rudý. „T‑taky t-tě rád vi-vidím, Ra-Rainie. Vy-vypadáš do-dobře.“

V osmnácti stále stydlín, uvědomila si Rainie. Však se na něj jednoho dne usměje štěstí. „Děkuji. Nemám sebemenší zdání, jak vy, pánové, ale osobně mě dost bere spánek, tudíž bych se ráda dostala co nejrychleji domů. Pomůžete mi se zavazadly?“

Než se Bandie stačil vyjádřit, Shining už nechal zavazadlo levitovat ve vzduchu. „U-určitě, R‑Rainie.“

„Děkuji, džentlmene,“ rozesmála se Rainie, čímž trochu uvolnila napjatou atmosféru obou hřebců. „Tak pojďme, jinak tady jistojistě umrzneme.“

Při cestě městem si povídali o všem jistém. Dokonce i Armorovo počáteční koktání nakonec přestalo a bavili se jako za starých časů. O tom, kam hřebci pokročili se svým talentem. O tom, jak Rainie hrála v manehattonském divadle roli jedné legendární postavy z equestrijské historie a jakou slávu jí to za perfektní výkon vyneslo. Než se nadáli, stáli před jejich domem a i přes počáteční nechuť se s nimi Shining Armor rozloučil a zamířil ke svému domovu. Moc nechápala, proč je tak zklamaný, že se musí vrátit, ale raději se nevyptávala. Na malou chvíli ještě na nádraží totiž měla pocit, že z něj cítí zbytky alkoholu. Ta dnešní mládež.

„Nikdo není doma,“ oznámil jí jen jako mimochodem Bandie. „Naši jsou někde na plese, takže se vrátí kdovíkdy. Udělej si pohodlí, tvůj pokoj je stále na svém místě.“

„Ó, jak překvapivé…“ uchechtla se pobaveně Rainie a porozhlédla se po předsíni. „Stále stejné. Nic nového.“

„To bys po nich chtěla hodně,“ ušklíbl se její bratr. „Nemají rádi změny. Však si vzpomínáš, jak vyváděli kvůli tomu, že jsme oba umělecky nadaní. Nemohli překousnout změnu v rodinné tradici.“

„Kdo by si to nepamatoval. Což mi připomíná…“ začala Rainie a z tašky, kterou měla u kopýtek, vytáhla malý balíček. „Dovolila jsem se ti něco přivézt. Doufám, že ti to udělá radost.“

Plný nejistoty balíček přebral do svých kopýtek. „Co to je?“

„Dárek,“ usmála se vroucně jeho starší sestřička, přišla k němu blíž, pohladila ho po hřívě a do ucha mu pošeptala: „Ale bude lepší, když si ho rozbalíš v soukromí. Naši by to nemuseli zrovna dvakrát pochopit. Platí to?“

„Kopyto,“ přikývl Bandie a utíkal do horního patra. Už poněkolikáté ten den se neubránila úsměvu.

„Jsem doma!“ zvolala svým melodickým hlasem do mrtvého publika.

Konečně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *