Jazyk květů ~ část třetí

Třetí část je po dlouhé době tady. Nebudu zastírat, i když je povídka už dlouho dopsaná, zkrátka a dobře jsem měla tolik práce do školy i v soukromém životě, že jsem na zveřejnění zkrátka a dobře zapomněla.

Část třetí

A takhle to pokračovalo celý následující týden. Vždy po škole jsem ve své skříňce našla květinu. Každý den jinou. Následující také. A ten další týden na tom byl podobně. Ze začátku to bylo pozorné, lichotilo mi to. Každý kvítek mi udělal radost, i když jsem neměla sebemenší zdání, co se mi tím daný dárce snaží povědět. Možná lichotky. Ovšem byl tu i jiný problém.

„Víte, mám trochu obavy,“ přiznala jsem své návštěvě. Seděly jsme v jedné krčmě nedaleko Akademie a popíjely své oblíbené nápoje. Byly to přesně dva týdny ode dne, co jsem dostala gerberu. „Jasně, nepopírám, je velice milé a pozorné dostávat každý den kvíteček do skříňky. Navíc tak krásné. Nejdřív ta gerberka. Poté iris, bílá lilie, frézie a mnoho dalších. A dneska stračka. Jsou vážně úžasné, nádherné, kvetoucí. Ale…“

„Prostě je toho moc, nemám pravdu? Jsi nervová z toho, že nemáš sebemenší zdání o tom, kdo ti je tam nechává, sžírá tě to zaživa a nenechá spát,“ ušetřila mi slova Scootaloo a do dna vypila sklenku cideru před sebou. Spokojeně vydechla a setřela si z pusy zbytky kapek jablečného alkoholu. „Mňam. Nechápu, jak ho nemůžeš pít. Řekni něco, Apple Bloom.“

„Umím si dobře představit, jak se teď cítíš. Mrazí z toho, viď? Prostě najít každý den jiný kvítek a nevědět, kdo ti ho tam podstrkává. Nedivím se, že jsi z toho dost skleslá. Kdo by nebyl? Ale napadá mě… v květinářství ses po potencionálním dárci nesháněla?“ zeptala se oslovená a Scootaloo si s povzdechem plácla po čele. Nejspíš myslela něco jiného. „Možná by to nebylo k zahození, poněvadž pochybuji, že by tady některé z vyjmenovaných rostlin jen tak samovolně rostly. Křišťálovci na to prej nemaj kapacity a schopnosti.“

„Křišťálovci?“ zopakovala jsem podiveně. „Co to je?“

Scootaloo vyprskla smíchy. „Žiješ tady a nevíš to? No přece původní obyvatelé Křišťálové říše, ti, co byli uvězněni a týráni Sombrou,“ vysvětlila rychle. „Mi neříkej, žes to ještě neslyšela. V Canterlotu a okolí je teď tohle označení velice populární.“

„No promiň, že neznám všechno, co se kde v tomhle ledovém kraji šustne a co se ho týče,“ zabručela jsem uraženě. Měla jsem na jazyku poznámku o tom, že oproti těm dvěma stále chodím do školy a nemám na zábavu a práci, natož na jakékoli drbání absolutně žádný čas. Na druhou stranu jsem ovšem byla ráda, že si mé nejlepší kamarádky udělaly čas a nakonec do křišťálového městečka dorazily. Nejlepší opožděný dárek k narozeninám, který mladá klisna může dostat.

„No tak se neurážej, my to nemyslely zle. Dej si vínko, odvaž se a užívej si to! Máme na sebe celý večír! Pane vrchní, další sklenku vínka, prosím!“ zvolala vesele Scootaloo a tleskla kopýtky. „Trochu radosti do toho umírání.“

„To říká ta pravá,“ smála se Apple Bloom. „Kdo mi to dneska ve vlaku samou nudou skuhral, že je ta cesta příliš dlouhá a nebaví ho? Já to rozhodně nebyla.“

„Ale…“

„Bez komentáře, prosím,“ prohlásila jsem se vší zoufalostí v unaveném hlase a dopila poslední doušky vína přede mnou. Ještě štěstí, že je na cestě další. Bude ho potřeba hodně.

„No dobrá, dobrá. Takže kvítky, viď?“ vrátila se ke starému tématu Apple Bloom. „Přemýšlela jsi někdy o tom, že květiny mají vlastní jazyk?“

Zarazila jsem se. „Vlastní jazyk?“

„Jasně. Jako že mají určitý význam, kterým ti mají něco prozradit.“

„Áha.“ Že by horká stopa? „A uměla bys mi říct, co který kvítek znamená?“

Bloom zakroutila hlavou. „Bohužel. Neznám ani jeden.“

A to máš květ přímo ve jméně, pomyslela jsem si. Pohlédla jsem na Scootaloo, ale ta rovnou dala najevo, že jsou jí všechny květiny neznámé stejně jako vesnice kdesi v zapadlých horách. U ní se tomu vlastně ani nedivím. „A nevíte o někom, kdo tenhle jazyk květů zná? Umí ho používat?“

Obě mé kamarádky jen pokroutily hlavami.

„Fajn. Takže asi ne.“

Mezitím mi číšník přinesl další skleničku vína. S chutí jsem si lokla. Tentokrát červené. Nebylo špatné, ale bílé mi chutnalo o dost víc. Už jsem se chystala změnit téma na momentální dění v Ponyvillu, když se za mnou ozval hlas, kvůli kterému jsem málem spadla ze židle. „Frézie nám naznačuje nevinnost obdarovaného.“

Zamrazilo mě. Nemusela jsem se vůbec otáčet, abych pochopila, že se opět jedná o mou profesorku tvůrčího psaní. Kde ta se tady sakra bere?!

„Gerbera zase věrnost. Pro vyřízení pozdravů či snad naznačení, jak je pro daného poníka důležité zrovna přátelství s obdarovaným, je zase iris. Nebo taky může naznačit naději či důvěru. Kdo ví.“

„Kdo jste?“ spustila nechápavě Scootaloo a nedůvěřivě si jí prohlížela, já ji ale náznakem zastavila a neurvale se Ruby Wind zeptala: „Kolik jste toho slyšela?“

„Nemáte se za co stydět,“ vyhnula se spisovatelka elegantně odpovědi. „Láska je to nejkrásnější, co vás může potkat. A pokud vás někdo miluje a pravidelně vám dává takovéto skvosty do skříně, neměla byste jej zanedbat.“

„Co prosím?“

„Ale no tak, to mi nepovídejte, že jste nepochopila poselství, které se vám někdo snažil těmi malými dary říci.“

Opřela jsem si hlavu kopýtkem, pozorovala, co se kolem mě děje a snažila se vstřebat získané informace.

„Počkat, to se mi jako snažíte říct, že je do mě někdo silně zamilován?“

„Přesně tak,“ usmála se Ruby. Scootaloo i Apple Bloom na nás zíraly s otevřenou pusou. A já měla co dělat, abych jí neměla otevřenou taky.

No potěš Celestie.

Ranní město plné křišťálů mělo až neuvěřitelně velké osobité kouzlo, kterého jsem se nemohla nabažit. Sluníčko pomalinku začínalo hřát a sušilo mou mokrou srst a hřívu. Postavila jsem se na zadní kopyta a řádně se protáhla. Křupnutím v kloubech konečně přišla obrovská úleva od bolesti, kterou jsem poslední dny po všech těch tréninzích trpěla. Spokojeně jsem vydechla a ulehla do trávy. Zavřela jsem oči. Nic nemohlo narušit tu krásnou nedělní idylku.

„Heleme se, socka tady leží.“

Nebo taky ne.

„To už si ani nemůže dovolit bydlet v bytě? Jak ubohé.“

Ubohá jsi ty, Esmero.

„Rozvaluje se tu v trávě, chápete to?“

Vztekle jsem zavrčela a posadila se. Stála přede mnou ona i celá její parta hereček.

„Koukejte, ono to umí vstát.“

Héérečky otravné.

„Nechte jí na pokoji,“ ozval se za mnou hlas Pandoriké, která zrovna doběhla ze své pravidelné ranní trasy. „Máte dost vlastní práce, ne?“

„Ale, no to se podívejme. Sportovně naladěná zebra. Jestlipak bude stejně bojovná?“ pokračovala ve svém výsměchu Esmera a rozhlížela se po celém okolí. „A nikdo tady není. Tak co, cizinko? Budeš bránit svou kamarádku?“

Pandoriké už chtěla něco říct, ale naklonila jsem se k ní a pošeptala: „Nech to být. Je to jen rozmazlený fracek.“

„Copak, copak, milostné šeptání? Nedivila bych se, kdybyste byly vy dvě spolu. Tak moooc vám to sluší… a obě stále bez chlapa. Čím to asi bude?“

„Dej pokoj, Esmero,“ bránila jsem sebe i svou drahou kamarádku. „Pokud vím, máš se připravovat na představení, ne?“

„To by se dalo tvrdit i o tobě, zlatíčko,“ ušklíbla se bohatá dámička. „Jakou že to budeš zpívat píseň? O motýlcích a veselí? Že já se ještě vůbec divím. Samá pozitiva.“

„Esmero.“

„Co takhle napsat píseň o tom, jak umíráš? Jak tvá kariéra skomírá a ty neumíš nic? To by taky nebylo špatné téma.“

„Esmero, varuji tě,“ zavrčela jsem znovu, tentokrát mnohem výrazněji.

„Před čím? Chceš snad dokázat, že se umíš rvát? V tom případě bys měla okamžité ukončení stipendia, pokud se nepletu,“ zazubila se. „Umím to zařídit… ovšem to ty moc dobře víš, viď?“

Začínaly mi docházet nervy. „Esmero.“

„No jen pojď… neboj se… přinejhorším se vrátíš zpátky tam, odkud jsi přišla. Tvá sestřička určitě bude mít veeelkou radost.“

„Esmero, já -“

„Dejte jim pokoj,“ ozval se za mnou chladný mužský hlas, čímž se trochu uklidnit oheň v mých žilách. Překvapeně jsem se otočila. Stál za mnou ten poník, co občas na hodinách psaní dával najevo, že je mu to naprosto šumák.

„Andere,“ oslovila ho se vší úctou Esmera a poskočil k němu. „Tolik jsi mi chyběl, zlatíčko.“

„Nejsem tvoje zlatíčko,“ odsekl znechuceně a udržoval si od ní nastaveným kopýtkem odstup. „Pochop konečně, že o tebe nemám zájem. Že jsme spolu vyrůstali ještě neznamená, že jsem do tebe zabouchlej.“

„Ale vždyť to jinak ani nejde,“ nechápala Esmera. „Jsme si souzeni, Andere.“

„To tedy nejsme,“ trval si dál na svém černohřívý poník se srstí zbarvenou do hněda. „Protože miluji jinou.“

Esmera se v tu ránu zarazila, stejně jako všechny její kamarádky. Jako by se jí zastavil celý svět. „Co prosím?“

„Slyšíš správně,“ pokračoval s největším klidem Ander a vzal mě za kopýtko. „A teď mě omluvte, dámy, ale musím si promluvit tady se slečnou Sweetie.“

Červenala jsem se, ani nevím proč. Možná tím, že jsem od toho prvního a zároveň posledního okamžiku tehdy v seníku nebyla nijak zvyklá, aby mě někdo uchopil za kopýtko a zároveň na mě koukal takovýmto způsobem. A navíc… řekl slečna Sweetie? To si nechám líbit.

Nechali jsme Esmeru a její partičku společně s Pandoriké někde za sebou. Slyšela jsem, jak se rozmazlená studentka herectví rozčiluje na celé kolo. Musela jsem se pousmát. Alespoň na chvíli není vítězem.

Popošli jsme až někam na kraj města, směrem k železnici, která vedla zpátky domů do Ponyvillu. Občas jsem měla chuť všechno zabalit a nechat být zpěv zpěvem. Ale proč, když jsme tomu všichni dali všechno, co jsme mohli?

„Jste v pořádku, Sweetie?“ ozval se znovu jeho hlas, tentokrát mnohem starostlivější, než když jsme stáli u Esmery.

„J-jo,“ vykoktala jsem. Až teď jsem si uvědomila, že mě stále drží za kopýtko a zrudla jsem. „S dovolením,“ a rychle jsem ho odtáhla.

„V pořádku,“ usmál se na mě a já, naprosto omámená jeho kouzlem, na něj. Stále mě sledoval tím zvláštním pohledem. Nemohla jsem se ho nabažit. Až po chvíli jsem si uvědomila, jak trapné ticho jsme tímhle sledováním toho druhého vyvolali. „Tak… o čem jsi chtěl mluvit?“ Vynechala jsem veškeré vykání, přece jen jsme spolužáci.

Na malou chvíli se zdálo, že zapomněl a nevěděl co říct. Brzy na to se však usmál a začal: „Víte, já… moc vám to sluší.“

Zamrkala jsem. Vždyť po tom cvičení musím smrdět jak týden nošené ponožky.

„A… chtěl jsem vám říct… vlastně nevím, co vám mám říct, protože jste nádherná mladá klisna a musíte mít spousty nápadníků…“

Haha.

„…ale hlavně…“ Vytáhl odněkud z kapsy svého saka (nechápu, proč musí chodit oblečený i v neděli) nádhernou jasně červenou růži. Zatajil se mi dech. Moc dobře jsem věděla, co chce touto květinou říct.

„Víte, já se do vás zamiloval, Sweetie,“ přiznal Ander. „A byl bych moc rád, kdybyste mi mou náklonnost opětovala.“

Nevěděla jsem, co mám říct. Nemohla jsem vyslovit sebemenší slovíčko. Opatrně jsem k němu přikročila a pohladila ho po tváři. Následně ho objala. „Děkuji,“ bylo jediné slovíčko, které jsem dokázala vyslovit.

Večer jsem u bytu našla nádhernou fialovou květinu. Poprvé jsem si však nebyla jistá, která to může být, natož abych znala její význam. Ale vůbec mi to nevadilo. Poněvadž jsem věděla, že to je dárek od poníka, který stojí o mou náklonnost. A já ho začínala milovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close