Jazyk květů ~ část čtvrtá (4/4)

A poslední část jediné dokončené poníkovské povídky za rok 2016 je konečně tady. V nejbližší době ještě vydám PDF soubor s revizí a opravami, které následně promítnu i na posty tady na blogu – nebudu zastírat, občas mi něco unikne a i když dělám korekturu jiným, autorská slepota je neskutečná věc.

Doufám, že se povídka líbila a zase někdy. :)

Část čtvrtá

Dozpívala jsem poslední slova písně a nahlas si oddechla. Ještě štěstí, že zítra už všechno bude za mnou a že se znovu budu moci začít věnovat věcem, které jsou důležité. Odstoupila jsem od klavíru, kde posedával Bandie Rock zastupující mou obvyklou profesorku, a zamířila k baru, kde jsem se chopila sklenice vody. Do krku mi rychle stékaly jednotlivé loky. Konečně nějaké to osvěžení! Pokládala jsem sklenici zpátky na stůl, když mi najednou problesklo hlavou jedno slovo. Modrásek.

„Jako modrásci plující nebem…“ zopakovala jsem šeptem poslední slova písně. Vzpomněla jsem si na něco, co už mi delší dobu vrtalo hlavou. Obrátila jsem se na profesora, který zrovna něco zapisoval do sešitu. „Profesore?“

„Ano?“ otočil se na mě zvědavě. Najednou jsem se nezmohla na slovo. Nevěděla jsem, co mu vlastně říct. Nádech, výdech. Hlavně. Klid.

„Možná je to příliš soukromá otázka, ale tak mě už napadlo… proč manželce říkáte Modrásku?“

Bandie Rock na mě nejdřív jen nechápavě koukal s vykulenýma očima. Následně zamrkal a protřel si oči. Tímhle rituálem mi trochu připomněl staré poníky v důchodu, ale to jsem si nemohla dovolit říct nahlas, tudíž jsem raději pomlčela. Ve chvíli se však znovu změnil v šarmantního profesora zpěvu a pro změnu se zeptal on: „Jak jste na to přišla?“

„Seděla jsem s vámi v kabinetě, když jste jí takhle oslovil. A ne jednou. Párkrát jste na ní takhle volal i na chodbách či během přednášek,“ osvětlila jsem mu.

„Á, no jistě. Málem bych zapomněl.“ Mírně zrudl. Nejspíš si stejně jako já vybavil scénu v kabinetu. „Mno, nebudeme si nic nalhávat. Jste příliš inteligentní na to, abych vám něco nakecal. Poznáte to. Nebo si to alespoň myslím. A až tak velké tajemství to vlastně není. Zkrátka a dobře mám svou manželku moc, opravdu hodně moc rád.“

„Tak jistě, to chápu, ale proč zrovna Modrásek?“ vyptávala jsem se dál. Prý inteligentní. A že mi nechce nic nakecat. Pche. A co zrovna teď dělá? Chtěla jsem znát odpověď. Za každou cenu.

Znejistil. Rozhlédl se kolem a když se ujistil, že nikdo v okolí není, jen se ke mně naklonil a tiše řekl: „Necháte si to pro sebe?“

Přikývla jsem. Proč bych to taky měla někde řešit? Jsem snad Esmera?

„Dobrá,“ pokýval hlavou. Zhluboka se nadechl. „Kdysi dávno jsem byl zamilovaný do jedné klisny. Byla to má první láska. Láska na první pohled, kterou jsem si nebyl schopný přiznat. Ze začátku jsem ji často popichoval, dělal si z ní všelijakým způsobem legraci. Byla nevinnost sama, na první pohled jasně nezkušená. Ale úžasná. Rusá hříva, modré oči, sněhobílá srst. Chytrá, to se musí nechat. Inteligentní. Tiššího rázu.“

„Co se stalo, že jste teď s Ruby?“

„Zmizela,“ zesmutněl Bandie. „Kdybych řekl, že zemřela, nebyl bych daleko od pravdy.“

Nějakým způsobem mě ta věta nějak zasáhl. Nevím proč. Nevím jak. Ale dokázala jsem vycítit tu bolest, kterou měl ve své duši. „To je mi moc líto.“

„Moc rád jsem jí říkal Modrásku,“ vzpomínal na svá mladá léta. „Už kvůli jejímu jménu. Byl to jen další způsob, jak ji popichovat. Nejdřív kvůli tomu byla naštvaná, a i když byla vždy považována za nejmilejší a nejochotnější klisnu v okolí, dávala mi to pěkně sežrat. V průběhu času si však nějak zvykla a já si ji oblíbil snad ještě víc, než kdy jindy. Zamiloval jsem se do ní. A nikdy toho nelitoval.“

V hlavě jsem si dávala dokupy obraz mladé klisny, o které mi profesor vyprávěl. Nemohla jsem si pomoct, ale  podle popisu mi hodně připomínala právě Ruby Wind. Že by byla pouhou náhradou za jeho první lásku? Proto jí říkal stejnou přezdívkou?

„Jaká by se k ní hodila květina?“ napadlo mne. „V řeči květin,“ dodala jsem rychle. „Vaše manželka ji ovládá. Určitě tím pádem znáte nějaká přirovnání a řeč.“

„Vy máte tedy otázky,“ osočil se profesor. „To, že něco umí moje manželka ještě neznamená, že to umím já.“

„Omlouvám se, já -“

„Kosatec.“

„Co prosím?“

„Kosatec. A konkrétně myslím modrý kvítek,“ vysvětlil mi jakoby mimochodem. „To byla první květina, kterou jsem dané klisně daroval. Znáte její význam?“

„Ne tak úplně.“ Nemusím být za totálního blba, že ano.

„Poník, který tuto květinu dostane, by měl být z těch obětavých, co pro své přátele a rodinu udělá téměř cokoli. Ale zároveň tím chce dárce naznačit, že zná něco, případně tuší o něčem, co se má udržet v tajemství. Nejlépe navždy. Případně má naznačit, že obdarovaný nejspíš není tak nevinný, jak se tváří.“

„Páni,“ vydechla jsem a snažila si získanou informaci o květině s nádhernými kvítky zapamatovat. „A měla ta klisna nějaké tajemství?“

„Samozřejmě. Každý z nás nějaké má. Jedna jsou menší, jiná obrovská, že by vystačila na celý román a ještě by zbylo na novelu. Každé na nás nějakým způsobem působí. Některá nás těší, že o nich víme jenom my. Jiná se snažíme za každou cenu skrýt. A to její tajemství ji nakonec zničilo.“

Z posledních slov mě doslova mrazilo. Co se takového mohlo stát, aby někoho zničilo jedno tajemství? Raději jsem už nechtěla vědět víc. „Omlouvám se, že jsem se vůbec ptala. Neměla jsem to vůbec vytahovat. Můžeme se zase věnovat zkoušce?“

„Zajisté,“ přitakal vděčně profesor. S největší pravděpodobností jsem mu připomněla něco, co ho i přes statečnost a uplynulá léta určitým způsobem stále ranilo. Do konce vyučování už jsme pouze nacvičovali slova písně, kterou jsem měla následující den přednést před celou Křišťálovou říší i princeznami a hosty. Všechno znělo perfektně. A já se doopravdy začala těšit na chvíli, kdy tato slova konečně zazpívám před skutečným publikem.

Rozloučili jsme se krátce po setmění. Nechal mě pozdravovat od své ženy a kladl mi na srdce, že si mám v noci odpočinout. „A kdyby něco – sám jsem svou manželku některé kvítka učil rozeznávat, tudíž o tom něco vím i sám,“ mrkl na mě, když jsem už stála ve dveřích a zimní bunda zakrývala mou srst.

Vděčně jsem se na něj usmála. „Děkuji moc. Za všechno.“

„Není zač, děvenko, vůbec není zač.“

Před vchodem do školy už na mě čekal Ander Sneap. Když mě viděl, objal mě a políbil. Usmála jsem se na něj. To dopoledne, kdy mi vyznal své city a kdy mi popovídal o tom, jak přišel k nápadu použít jazyk květů, bylo jedno z nejlepších vůbec. A já mu byl vděčná. Nejen za všechny ty květiny, které mi podstrčil do skříňky. Nejen za všechen ten čas posledních dnů, které jsme spolu strávili a já ho začala určitým způsobem obdivovat a milovat. To vůbec ne. Ale za to, že mě dokázal milovat takovou, jaká jsem. Ale z nějakého důvodu to prostě a jednoduše nebylo ono. Měla jsem zvláštní pocit.

Ten večer jsem před vchodem do bytu našla červený karafiát.

Nastal večer vystoupení. Ten večer, kvůli kterému už jsem skoro nemohla ani zpívat a přitom mé vystoupení bylo jen o zpěvu. Jaká to ironie. Seděla jsem před zrcadlem a upravovala si make-up a hřívu.

„Už se nemůžu dočkat,“ ozval se za mnou hlas Pandoriké, která mi před chvílí upravovala šaty. Tuto větu jsem však za posledních čtyřiadvacet hodin slyšela snad tisíckrát.

„Zas to tolik nepřeháněj. Vždyť už jsi mě zpívat slyšela,“ připomněla jsem jí.

„No to sice jo, ale ne na vystoupení před tolika poníky z celé Equestrie. Vážně ti to moc přeji.“

„Díky, Riké,“ usmála jsem se na zebru přátelsky. Od chvíle, co jsem opustila Ponyville, byla tahle zebra prakticky mou nejlepší kamarádkou. Jasně, stále jsem vzpomínala na Apple Bloom a Scootaloo, jenže každá měla svou práci a už jsme se nemohly vídat tolik. Ale slíbily jsme si, že až dodělám školu, znovu se spojíme a krom toho, že budeme pracovat, budeme znovu pomáhat malým hříbatům hledat jejich talent. Tak jako vždycky.

„Za chvíli budeš začínat, viď?“ ujistila se Pandoriké a zkontrolovala hodiny. „Asi už pomalu půjdu. A ty tam dojdi včas, hvězdičko blýskavá. Chci tě vidět zářit!“

„Neboj.“ Vstala jsem, rozloučila se s ní a zavřela dveře. Najednou tu byl hrozný klid. A já si uvědomila, že už za malou chvíli budu muset vylézt a zazpívat bez chyby to, co jsem složila.

Nádech, výdech.

Bude to v pohodě.

Myslím.

Doufám.

Hluboce jsem vydechla a otevřela dveře dokořán. Se vším elánem a energií jsem vyšla z šatny a zamířila si to do zákulisí. Až jsem si díky částečné slepotě vůbec neuvědomila, že vrážím do jiného poníka a pomalu padám k zemi.

„Co si to dovo-“ spustila jsem, ale to už jsem se zarazila.

„Zdrávko,“ začal místo omluvy poník přede mnou a podal mi pomocné kopýtko. „Dlouho jsme se neviděli. Moc rád tě vidím, Sweetie Belle.“

Zamrkala jsem jednou, dvakrát. Až po chvíli mi došlo, kdo to přede mnou stojí. „Buttone?“

„Trefa, zlatíčko.“

„Nejsem žádný tvoje zlatíčko,“ odsekla jsem a pokoušela jsem se vstát bez jeho pomoci, rychle jsem však zase spadla. Tentokrát už jsem jeho kopýtko neodmítla. Stále se mi však do mysli vracela dva roky stará scéna. „Co tady děláš? Nemáš být kdesi… třeba v Los Pegasus a spravovat tam moderní techniku, hrát si na velkého hráče?“

„Teoreticky vzato,“ přikývl Button a zahleděl se na Křišťálový zámek. „Ale už nějaký ten týden tady slídím a sleduji jistou dámu…“

„Buttone.“

„Dobře, dobře,“ zasmál se můj dávný kamarád vlastnímu vtipu. „Princezna Cadance a vedoucí umělky si mě a dalších pár poníků z oboru najali, abychom trochu zmodernizovali zdejší část Equestrie. Trochu oživili, jestli rozumíš.“

„Jasně.“

„No a jednoho dne jsem takhle dělal na Umělecké akademii, když jsem tam zahlédl známou tvář velice nadané a úžasné klisny, do které jsem byl vždycky paf,“ pokračoval Button. Začala jsem tušit, co mi tím chce říct. „No a ta klisna měla evidentně problémy. Byla smutná. A tak jsem si řekl, že ji rozveselím. Ovšem neměl jsem zdání, jak tomu pomoct. Až jistá dáma ovládající jazyk květů mi pomohla s výběrem a nápadem, který jsem následně realizoval. A jak se zdá, tak účel splnil.“

Chtěla jsem něco říct, ale v hlavě se mi zrekapitulovala celá jeho řeč. V krku jsem ucítila obrovský knedlík. Jediné, co jsem byla schopná vyslovit, bylo: „Jazyk květů?“

„Ale jak se zdá, můj plán byl narušen někým jiným, který mé dílo vydává za své,“ posmutněl Button. Zahlédl blížícího se Andera. „Nevadí. Doufám… ne, já přímo věřím, že květinové dárečky udělaly dotyčné radost.“

Udělalo se mi trochu nevolno. Pohlédla jsem na Andera, který byl stále blíž a blíž. Cítila jsem, jak mi vlhnou oči. Nemohla jsem brečet. Ne teď, krátce před vystoupením.

„Tak já asi půjdu. Měj se hezky. A pozdravuj svého milého.“ Z poslední věty doslova sršel sarkasmus. Chtěla jsem za ním jít, chtěla jsem ho zastavit, pohlédnout mu pořádně do očí. Chtěla jsem ho políbit. Ale nebyla jsem toho schopná. Jen jsem tam stála a zírala na mizejícího kamaráda. Přítele. Na mou první lásku, kterou jsem si tehdy v Ponyvillu nebyla schopna připustit.

„Stejně jako kdysi Bandie Rock s jeho milou,“ šeptla jsem své uvědomění.

Přistoupil ke mně Ander. „Jsi v pořádku, zlato?“ zeptal se mě starostlivě. Konečně jsem docílila toho, že mi začal tykat. Ale že mu to pár dní trvalo. „Stalo se něco?

Nevěděla jsem, co mu na to říct. Že mi podle všeho lhal? Že neznal význam ani jednoho kvítku, které mi údajně podstrčil do skříňky? Že se evidentně svezl na snaze jiného? „Jistě,“ bylo jediné slovo, které jsem ze sebe dostala.

„Dobře,“ usmál se Ander, vzal kopýtkem mou tvář a sladce mě políbil. „Brzy máš nastoupit k vystoupení. Přeji hodně štěstí, lásko.“

„Díky,“ opětovala jsem mu slabý úsměv a naposledy se zadívala k místu, kam zmizel Button. Polka jsem nasucho. Tak taková je to bolest.

„Jste na řadě, Sweetie Belle,“ volala na mě jedna z profesorek. V jeden okamžik jsem chtěla zavolat, že na vystoupení kašlu, že potřebuji vyřídit něco mnohem důležitějšího, na čem stojí celý můj budoucí život. Rychle jsem se ale oklepala, naposledy se usmála na Andera a zamířila rovnou k pódiu, pod kterým už s připraveným mikrofonem čekala Ruby Wind.

„Řekl vám to?“

Nemusela jsem se ptát, co tím myslí. „Řekl.“

„Jste v pořádku?“

Snažila jsem se být silná, ale jak se zdálo, Ruby moc dobře věděla, jak mi je. Zakroutila jsem hlavou, až mi upravená hříva málem vypověděla službu.

„Nebojte, jsem s vámi. Vím, jak taková láska bolí,“ snažila se mě ukonejšit profesorka tvůrčího psaní. Až teď jsem si všimla kosatců vpletených do hřívy. „Sama jsem si něco takového zažila. Ale každý příběh něčím končí a něčím novým začíná.“

Ten profesor je fakt blázen, kroutila jsem nechápavě hlavou. Že jí to vůbec nevadí. Mít chlapa, co jde za téměř identickým typem a v podstatě ji jen využívá.

Pustila mě a před vypuštěním na pódium mi darovala srdečný úsměv. „Tak do toho. Věřím, že to bude vážně skvělé.“

Na sucho jsem polkla. Netuším, jak jsem se v ten den dostala na pódium. Nemám sebemenší zdání, co se ve mně zlomilo, ale v okamžiku, kdy začaly první tóny písně, jsem zpívala slova, které v původním textu nebyly. Nepamatuji si je, ale vzpomínám si na tu bolest, se kterou byly zpívány.

Byla to nevyřčená slova mého zlomeného srdce.

„Famózní píseň, Sweetie,“ pochválila mě po konci mého vystoupení, poklonění a cestě zpátky do zákulisí má během udýchaná sestra a silně mě objala. „Jsem na tebe právem pyšná. Mám úžasnou sestřičku. A ten náhrdelník s náušnicemi v kombinaci s šálou ti opravdu moc sluší.“

„Děkuji, Rarity. Však to byly také tvé návrhy, které jsi mi nechala vyrobit, pokud mě paměť neklame,“ mrkla jsem na ni a snažila se smát. Místo toho jsem se ovšem zabořila do její náruče a z plna hrdla se rozbrečela. Ne štěstím, jak si mysleli všichni kolem. Právě naopak. Kvůli své hlouposti a pýše jsem nebyla schopná rozeznat lásku ve chvíli, kdy mi byla nakloněna.

„Stejně jsi mě pojal za manželku jen kvůli barvě hřívy,“ zaslechla jsem za sebou nasupený hlas.

„Vážně, Modrásku? Myslíš, že bych toho byl schopen? Kvůli hřívě? Kdo kdy slyšel, abych se hnal za zrzkou? Vždyť víš, že mi šlo vždy jen o jednu. To mě chceš řadit do zbytku těch ubožáků, kteří se o tvé srdce ucházeli?“

Až teď jsem si z dálky všimla malých, zřejmě obarvených modrých pramínků hřívy, které měla jindy pečlivě schované za rusými.

„Jen tě popichuji, drahý.“

Někdy některé věci nedopadnou tak, jak si je dotyční představují. Zůstala jsem s Anderem. I přes skutečnost, že mi lhal, ho mám stále ráda a nemůžu si na vztah s ním stěžovat. Mám všechnu jeho pozornost, kterou bych si mohla přát. Dokonce i přestal nadávat na hodinách tvůrčího psaní, čímž udělal radost jak mně, tak především Ruby Wind, která si jeho díla nemohla vynachválit. Poník, kterého jsem milovala a stále z celého srdce miluji, zmizel zpátky někde v Eqestrii. Kdoví, kde je mu konec. Možná se o něm někdy dozvím v novinách, že vyhrál nějaký turnaj v počítačových hrách. A budu na něj pyšná jako nikdo jiný. Protože první polibek, který mi dal tu noc před svým odjezdem do dalekých krajů, si stále pamatuji a vrací se mi do paměti častěji, než by měl. I přes mé kruté odmítnutí.

Pomněnky, které jsem po tom osudném večeru na školní akci našla položené v porcelánové vázičce u bytu, jsem nechala usušit a doteď mi její kvítky zdobí miniaturní zavařovací skleničku speciálně pro všechny kvítky, které jsem za ten měsíc dostala. Velice ráda se v ní prohrabávám a o to raději si přičichnu k jejich charismatické vůni. A vzpomínám.

Láska si nevybírá. Když se zamilujete, cit mizí jen velmi těžko. A cit k první lásce snad ze všeho nejhůř.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *