Nový pokoj, nové zvyky

Probouzím se do čtvrtečního rána. Postel, na které jsem strávila noc, už mi není tak cizí; před třemi týdny to bylo tisíckrát horší. Zachumlám se do peřiny. Ani trochu se mi nechce na dnešní praxi. Nejraději bych zůstala na svém intráckém pokoji a užívala si volna, psala… ale povinnosti volají. Urovnávám postel a s nimi i plyšáky, kteří se povalují různě po posteli. Když se nad tím tak zamyslím, přítel kvůli nim musí pěkně žárlit…

Když jsem před měsícem a něco podávala výpověď na starém intru, plán byl jasný. Jenže ten se od toho původního do konce měsíce trochu změnil a tak jsem se ocitla na intru, který je jen pár minut metrem od školy, případně zhruba pětadvacet minut krásnou ranní/odpolední procházkou. Což je oproti původnímu dojíždění z Michle na druhou stranu Prahy krásný stav, který sice nemusel být, ale v konečném výsledku potěšil. Měla jsem trochu strach z toho, jakou budu mít spolubydlící, sousedy, vychovatelku, jaké tam budou podmínky víkendů… ale to všechno se velmi rychle rozplynulo a já se začala zabydlovat v novém pokoji.

Jelikož je celý pokoj laděný do lehce nahnědlé a bílé barvy, bílý hrníček, který jsem na starém bydlišti občas použila na kafe (které už stejně piji jen venku s přáteli nebo cestou domů ve vlaku), si našel místo na stole a jsou v něm uloženy tužky a průpisky. Při posledním nákupu v Pepcu jsem objevila bílé rámečky na fotky za přijatelnou cenu, takže už mi pracovní prostor krásně zdobí fotka z loňského školního plesu a mého malého chlupáče. Nechť je mu tam nahoře s babičkou a dědou dobře.

Jak jsem už v jednom z minulých článků psala, našli mi alergii na lepek. Což je docela záhul, když si uvědomím, že jsem až doteď byla zvyklá jít pečivo a minimálně jednou denně se na mém jídelníčku objevilo. Ze dne na den jsem se musela zbavit téměř všech zásob, co jsem na starém intru měla a pořídit si jídlo, které můžu jíst a se kterým můžu i vařit. Postupně jsem tak i udělala. Mým ranním chlebem je teď docela často rýžová kaše od Nominy, kterou zpravidla dochucuji chia semínky a k tomu třeba banán, zavařené ovoce či domácí pečený čaj od babičky. A musím přiznat, že mi fakt zachutnala. I ta semínka, která jsem napoprvé znechuceně vyplivla.

Zároveň s přestěhováním ale přišla jedna nepříjemnost. Na intru, kde teď bydlím, je v první řadě jídelna, takže většina lidí chodí jíst tam. A kuchyňku na patře naštěstí máme, ale chcete vařit? Chcete jíst? Fajn, přineste si vlastní nádobí. Heh. Trochu šok, poněvadž představa, že přes celou republiku povezu nádobí, které za pár měsíců stejně zase povezu domů, mě moc nevábila. Tudíž se mi dost ulevilo, když se mi za pár korun podařilo sehnat základní vybavení a konečně jsem si mohla uvařit alespoň tu česnečku. A že byla skvělá. Především, když provoněla celé patro a chodili se ptát lidi, kdo a co to vaří, případně můžou ochutnat. No uznejte, neudělalo by vám to jako kuchaři radost?

Musím zaklepat, že mám dobrou spolubydlící. Když si vzpomenu na tu předchozí, co vám neřekla ani ahoj, je tahle skvěle ukecaná. Zvlášť když takhle začnete o půlnoci kecat o tématech, které by můj přítel raději neměl slyšet.

Budu doufat, že jsem se příliš nespletla a tenhle školní rok doklepu v pohodě. A že budu moci zase psát víc článků, poněvadž zjišťuji, že blog je skvělá droga, díky níž se odreaguji. A jak moc mi chybí psaní článků.

Taky to tak máte?

4 komentáře

  1. Ja mela na spolubydlici dycky desnou desnou smulu. Ale to je na dlouhy vypraveni, nez abych to ppsala do komentare. Proste mi musis verit, ze to byl des 😀 Stredni jsem teda byla doma, ale vejska na kolejich me v mnohem poucila 😀 A uz nikdy vice. Ale zarizovat pokoj a tak me bavilo. Ale stehovani kramu, co za rok nahromadim, na leto zas domu, hruza 😀

    1. Na dlouhé vyprávění? Klidně můžeš začít! 😉 Ale věřím, že to byla hrůza.
      První rok jsem si stěžovala na své bývalé spolubydlící s tím, že dělají příliš velký bordel, jedna si tam vodila přítelkyni a celkově nebyl klid se učit. Tenhle jsem na první pololetí šla na dvoulužák, jenže jsem vyfasovala takovou semetriku, že jsem raději odešla a teď jsem spokojená, fakt že jo. 🙂

      A zařizování pokoje bylo fajn. Jasně, nábytek jsme měly, ale takové ty věcičky, které Ti pokoj zpříjemní, jaksi chyběly. Natož cokoli k vaření. Ale užila jsem si to. 🙂 Naštěstí mám v Praze kamarádku bydlící na bytě, takže věci nejspíš nechám v krabici u ní. Stejně se tak nějak plánuje, že pokud se prodá barák, kde teď žije má rodina, takže tahat to domů se mi moc nechce. 😀

  2. Krásně sis to zabydlela, já bydlela na výšce na kolejích v jednom pidi pokoji se dvěma spolubydlícími pět let a vůbec jsem se k nějakému zútulňování nedokopala (pokud se seřazený učebnice anatomie nepovažují za dekorační prvek :D). Tak přeju, ať se ti tam líbí! 🙂
    A k té alergii na lepek, je to fakt otrava, ale dá se to zvládnout (sama jsem byla jednu dobu na striktní bezlepkové dietě), jen je to blbý, že člověk nad tím musí furt přemýšlet, co může a co ne, a hlavně se nemůže najíst kdekoli 🙁 Ale věřím, že to zvládneš 🙂

    1. Hele, i tohle je nakonec dobré. 🙂 Každý má jiné potřeby, jinou představu a já si pokoj potřebovala udělat podle sebe.
      Je pravda, že už jsem si poměrně zvykla, ale občas je to na přesdržku. Když jsem s holkami ze třídy venku, nemůžu si s nimi dát ani kousek pizzy, poněvadž by to nedopadlo dobře. A přítel začal reklamovat, že na něj vařím až příliš dietně. 😀 Ale díky. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *