Jak jsem vyměňovala přebal

Jakožto budoucí knihkupci máme ve škole i jednou do týdne praxi. Pokud nepočítám minulý rok, kdy jsem dělala v Luxoru na Václaváku (peklo na zemi) a některé dny letos v knikupectví Seidl, kdy občas není co dělat, je to příjemná předzvěst víkendu. V rámci praxe se občas ovšem dostávám do situací, které by se jindy nestaly, případně bych na ně nenarazil. Jako třeba dneska. To jsem byla takhle zhruba hodinu před koncem pracovní doby vyslána na Žižkov do jednoho nakladatelství, zda by nám nevyměnili poškozený přebal ke knize. Vystupuji z tramvaje a začínám hledat ulici, kde se nakladatelství i přidružené knihkupectví nachází. Slezu úplně dolů a ocitám se u plně používané proudovky. To asi nebude ona. Šlapu tedy zpátky po prudkém kopci nahoru a v jeho půlce konečně nacházím onu ulici. Teď ještě najít nakladatelství.

Procházím kolem malých obchůdků a míjím počítačový servis se stejným číslem popisným. Fajn, tady by to mělo být. Vejdu do obchůdku a ptám se, jestli náhodou neví, kde bych v této budově našla nakladatelství.

„To musíte zazvonit u vrat, slečno,“ odpovídá mi prodavač a snaží se mi vnutit svou vizitku s osobním číslem na rubu papírku. Na oplátku se usměji, poděkuji a rychle fičím z obchodu. Dalšího chlapa fakt nepotřebuji.

Ujdu pár kroků a ocitám se u zvonků. Nádech, výdech a následně zvoním do kanceláře nakladatelství. Chvíli nic. A pak se najednou ozývá hlas: „Prosím.“

„Dobrý den, jdu ze Štěpánské… Máte mi tady vyměnit přebal ke knize,“ vysvětluji rychle.

„Jó, tak to musíte do knihkupectví asi o padesát metrů dál, tam vám to rádi vymění.“

„Dobrá,“ ukončuji rozhovor, poděkuji a vydávám se tedy směrem ke knihkupectví. Když vejdu, pozdravím pána a opakuji mu tu samou větu, co pánovi ze zvonku.

Pán se na mě chvíli kouká, pak si vezme do ruky přebal a poznamená:  „To musíte do nakladatelství.“

„Ale tam mě poslali sem,“ snažím se bránit.

Pán si znovu prohlíží přebal a dojde k poličce, kde mají výtisk stejné knihy. „Hm. Jenže tady máme jen jeden výtisk a přebal je v ještě horším stavu. To musíte do nakladatelství.“ Když chci namítnout, že mě poslali sem, že do kanceláře nemám chodit, tak pán dodá: „Počkejte, zavolám tam do skladu, oni to s vámi vyřídí.“

Bere do ruky mobil, volá a já jsem za malou chvíli vyslána znovu ke vratům domu, kde se nakladatelství a jejich sklad nachází. Zvoním, tentokrát na sklad, a to už ke mně po chvíli ticha přichází pan skladník. Vezme přebal knížky do ruky, zavelí, ať ho následuji a já se ocitám v království… tedy, ve skladu knih. Malý, ale útulný. A těch titulů všude kolem! Prostě ráj pro knihomoly. Zatímco já se rozhlížím po skladu, skladník našel požadovaný titul a předal mi nový přebal pro knížku do knihkupectví. Já jsem spokojená, on je spokojený a pan vedoucí z praxe, kam se vracím po víc jak hodině a půl, nakonec také.

4 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *