Neválka (povídka)

Není to tak dávno, co jsem se ze dne na den musela zúčastnit některé z četných literárních soutěží. I když jsem o tom nechtěla mluvit, byla jsem tehdy v hodně špatném duševním stavu. Kvůli zjištěné alergii se mi protočil svět a i když už to dneska beru s nadsázkou a jako normální věc, ty dva měsíce zpátky jsem fakt nemohla. Navíc se do toho začala montovat rodina a přítel, kteří si zjišťovali informace o tom, odkud by se mohla vzít a jaké jsou její případné příznaky. A jedním z nich bylo i hlavní téma této kratičké povídečky, se kterou jsem získala cenu poroty v jedné miniaturní soutěži (to se člověk až po ocenění dozví, že vlastně v soutěži nemá co dělat, poněvadž není místní, jinak by na tom byl lépe)…

Mno, nebudu to protahovat, jenom řeknu, že celá povídka je fikce a příběh samotný se nikdy doopravdy neodehrál.

Neválka

Procházím pražskými uličkami. Mé vlasy jsou nasáklé deštěm, oblečení je promoklé. Jsem promrzlá na kost. Nemám sebemenší zdání, kde to vlastně jsem. Nedokážu vnímat své okolí. Netuším, kolik od toho osudného okamžiku v ordinaci uběhlo času. Telefon jsem vypnula už před mnoha hodinami. Vynechala jsem celé vyučování. A to jsem měla vyšetření objednané na osmou ranní s tím, že hned půjdu do školy. Co naplat. Potřebovala jsem vyčistit hlavu. Ještě stále potřebuji. Jediné, co dokážu vnímat, je smutek mé duše, mé mysli. Hořký smutek v srdci, který stále ne a ne vyprchat. A stále tam je, hrdě se hlásí o slovo a nechce dát přednost jiným emocím.

Je mi líto.“

To byla slova, která jsem si po všech těch vyšetřeních a odběrech vyslechla. Slova, která mi z minuty na minutu naprosto zbortila celou představu o mém budoucím životě.

Ne.

O našem budoucím životě. Slova, která bez zábran roztrhala na malinké kousíčky náš velký sen. Která mi vzala naději a víru v lepší budoucnost. Která zkrátka a dobře…

Slyším zběsilé troubení jakéhosi auta. Uvědomuji si, že stojím na mostě přes dálnici. Zastavuji a hledím do prázdna pozdního večera, možná i noci. Pražským okruhem i v tuto černou hodinu projíždí stále dost aut. Jako by se nic nedělo. Jako bych nepřišla o naději. Jako by všechno bylo normální. Jak můžou takhle žít? Takhle v nevědomosti o trápení ostatních kolem?

Vzpamatuj se, probleskne mi hlavou.

Ne. Nemůžu jim to mít za zlé. Nikdo z těch lidí nemůže mít ponětí, co se se mnou děje. Nikdo netuší, že jsem dostala chuť se sebrat a sletět stejně jako kapky deště dolů, do provozu. Ukončit to tady a teď. K čemu je mi život, když ho nemůžu darovat někomu jinému?

Cítím, jak mi opět vlhnou oči a padá jedna malá kapka za druhou.

Je mi líto.“

Co je vám sakra líto?! Jak vám to může být líto? Vždyť se s takovými případy setkáváte den co den! Jak vám může být vůbec líto, když to máte neustále před nosem?! Jste doktorka, krucifix!

Celiakie vám hodně věcí zkomplikovala, viďte?“

Dalo by se to tak říct.“

Ano, ta zatracená nemoc. Ta věc, kterou mi před rokem našli při běžném odběru krve. Nemoc, která se projevila ze dne na den. Pitomá alergie na věci, které jsem do svých osmnácti let s naprostým klidem konzumovala a měla je ráda. Která se objevila zničeho nic a zaútočila v plné polní. A nedala mi ani náznakem šanci se bránit.

Víte o dalších nemocech souvisejících s touto diagnozou?“

Převrátil se mi tím celý život. Bojovala jsem s vlastním tělem. Bojovala jsem s vyrážkami i nevolností po požití i malého množství omylem snědených potravin s lepkem. Musela jsem překopat celý jídelníček i stravovací návyky.

Musela jsem přehodnotit svůj život. A změnila tím sama sebe.

Bohužel. Mám pro vás nepříznivou zprávu.“

Ani nevím, jak jsem se dostala zpátky k mému pražskému domovu. Prostě najednou stojím u dvou nachlup stejných budov a jsem v milujícím objetí o něco staršího chlapce, který mě starostlivě políbil do promočených vlasů a hladí mě po zádech. Mám co dělat, abych zadržela slzy a nezhroutila se mu v náruči. Říká jakási konejšivá slova. Nejspíš. Nerozumím tomu, co říká. Snažím se najít odvahu mu to říct. Říct mu pravdu. O tom, kde jsem dneska byla. Co jsem se dozvěděla. Ale nemám sílu. A on z pohledu na trosku, která se mu vrhla do náruče, nejspíš moc dobře ví, co se jí honí hlavou. Nejspíš moc dobře ví, že lůno, které jeho milovaná přítelkyně má, bude navždy prázdné a nepřinese život do tohoto prazvláštního světa.

Nikdy nebudete moci porodit dítě.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close