Když láska vzkvétá ~ Kapitola čtvrtá

„Nezáviď nikomu, protože nevíš, zda neskrývá něco, co bys s ním za žádnou cenu nevyměnil.“

-Strinberg August

~ ♥ ~

Kdyby to ráno jenom tušila, jaké pozdvižení svou pouhou přítomností ve městě způsobí, nejspíš by si dala mnohem víc záležet na tom zůstat ostatními poníky nepoznána. Cítila všechny ty pohledy, které ji překvapeně, jindy šokovaně pozorovaly. Docela jasně i slyšela většinu poznámek, které k její osobě byly vysloveny. Každá z nich byla jako ledová sprcha. S každou z nich si uvědomovala, že možná nebyl nejlepší nápad nějakou práci vůbec hledat.

No tak, Cadance, to zvládneš, snažila se uklidnit samu sebe. Není to tak hrozné, jak se jeví. Tak nemají rádi nejvyšší šlechtu. S tím nic nenaděláš.

Jenže moc dobře si uvědomovala, jaký odpor poníci z Canterlotu vůči ní mají, ačkoli vlastně ani nevěděla proč. Poznala to i během pohovoru v kavárně. Paní majitelka se to snažila upozadit, ale ta mladá klisna, nejspíš vnučka, se svůj šok a odpor ani nepokoušela skrývat. Zamrzelo ji to. Tak nějak tušila, že se do příjemné kavárničky už nepodívá ani jako zákaznice, natož jako zaměstnankyně. Kdo by si s takovým odporem vůči výše postaveným dobrovolně bral jednu z nich přímo do svého hnízdečka, aby u nich pracovala? To by ten poník musel být blázen. A paní Silver rozhodně bláznivá stařenka nebyla. Nebo alespoň na ni takhle působila.

Povzdychla si. Z pusy jí vyšla pára. Cesta k sídlu princezny Celestie nebyla z centra města nijak daleká, ale díky obcházení přes okraje města, aby nemusela procházet Hlavní třídou, byla poněkud zdlouhavá. Zvlášť v zimě, která to odpoledne v Canterlotu panovala. Sama byla překvapena, jak rychle se změnilo počasí. Ještě den předtím byla schopná se po zámeckých zahradách procházet i bez šály a teď byla zachumlaná do vlastnoručně pleteného svetru, který o Útulnocích dostala od jedné ze služebných ze zámku. Až si říkala, že by nějaká přikrývka navíc nebyla vůbec ke škodě, nejen kvůli zakrytí křídel.

„Kókej, ňáká dámička!“ slyšela, jak volá dětský hlásek s podivným přízvukem ne-li podobným tomu venkovskému z jižní Equestrie.

„No jo,“ přikyvoval ten druhý, o něco starší a srozumitelnější. Chvíli mlčel a pak znovu spustil, tentokrát více šokovaně: „Počekí, to je alicorn! To bude určitě princezna!“

„Jé, prinčezna!“

Cadance se ke zdroji hlásků otočila. Kousek od ní stály dvě malé klisničky a s otevřenou pusinkou a nadšením v očích ji pozorovaly. Věkově by sotva mohly navštěvovat základní školu.

Pokusila se o laskavý úsměv, který ovšem kvůli mrazu, který vládl, nejspíš vymizel tak rychle, jako se objevil. „Zdravím,“ pozdravila je.

Žlutá klisnička zamrkala. „Slyšíš? Ona nás zdraví!“ zvolala nadšeně a kopýtky žduchla do druhé. Obě se poklonily. „Splněný sen!“

„No, ano, zdravím vás,“ přikývla Cadence. „Neměla bych snad?“

„Šte prinčezna?“ zeptala se místo odpovědi ta s červenou srstí a jižánským akcentem okořeněným dětskou výslovností. „Já eště nikdy žádnó neviděla.“

„Já také ne,“ přidala se druhá. Se zájmem si ji obě přítomné prohlížely.

„Tudíž mě těší, že jsem první, kterou vidíš,“ poklonila se princezna elegantně před hříbaty. „Jmenuji se Cadance. Jsem princeznou lásky. Jaké jsou vaše ctěná jména?“

„Máte podivnó mluvu a způsoby,“ neodpustila si jižanka. Nejspíš poukazovala na to, že se princezna poklonila svým poddaným. „Já su Mint Terra.“

„A já Mount Spirit,“ poklonila se ta druhá a nadšeně pokračovala: „To je báječné, potkat tady princeznu! Nepamatuji si, že by některá kdy krom princezny Celestie o slavnostech slunovratu vylezla do města. Co tady vůbec -“

„Mount, Mint, pojďte domů!“ přerušil je rozhořčený klisní hlas. Obě zmíněné se otočily směrem k domu, kde na balkóně stála značně rozzlobená stařenka. „Už dávno máte být doma!“ hubovala jim.

„Ano, babi!“ zvolaly obě klisničky zároveň, naposledy se rychle poklonily a zdrhaly do bytového domu. Jejich stařenka na Cadance s údivem upřela oči. „To jsou k nám hosti.“

„Dobré odpoledne,“ pozdravila vesele Cadance. „Máte moc milé vnučky.“

Stařenka přikývla. „Děkuji. Snažím se je vychovat. Krásný den přeji.“ A než Cadance stačila cokoli říct, třískla s dveřmi balkónu.

„Dobrá…“ Cadance tohle chování trochu zamrzelo. Bylo svým způsobem mnohem chladnější než počasí, které venku vládlo. Pegasové se ve svém povolání dobře činili. Zároveň si díky tomu uvědomila, že je stále chladněji, a pokud se brzy nevydá zpátky domů, nachladne. Přidala do kroku a zamířila nejrychlejší cestou k zámku. K domovu, který jí byl stále vzdálenější.

~ ♥ ~

Byla téměř u svých komnat, když postřehla, že ji někdo pronásleduje. „Jen se ukaž, tetičko.“

Bílá klisna alicorna ji s úsměvem přivítala zpátky doma. „Ráda tě vidím, Cadance. Jak sis užila rande?“

Pozdvihla pravé oko. Neodpustila si otrávený výraz. „Vážně? Ale no tak. Vždyť víš, že se žádné nekonalo.“

„Co já vím, co ve svém volném čase děláš, má milá?“ popichovala ji nadále princezna s duhovou hřívou. „Nejsem vševědoucí.“

„Ale tohle moc dobře víš,“ zabrblala Cadance. „A ušetřím tě další otázku, pokud to vůbec oceníš – ne, zatím nevím, zda mě přijali.“

„Jak se ovšem cítíš? Jaké jsou tvé dojmy z prvního pohovoru v životě vůbec? Líbí se ti tam?“ zahrnula ji dalšími otázkami vládkyně Equestrie.

„Nemám zdání,“ pokusila se uniknout nucenému rozhovoru Cadance. Nechtěla se po tom, jak ji přijali místní poníci, o své návštěvě nějak zvlášť vybavovat. Celestie o tom, co se děje dole ve městě, musela moc dobře vědět. A z nějakého důvodu situaci nijak neřešila Celestii se její chování evidentně ani trochu nelíbilo. Z tváře jí vymizel veškerý úsměv. „Kroť laskavě své chování, mladá dámo. Je neuvěřitelné, jaké ho zrovna teď máš.“

„V mém věku jedině přirozené,“ odsekla princezna lásky. Nebo snad ne? Sama pořádně nevěděla, co je to láska mateřská, natož co to je láska k druhému poníkovi. A má moc nad něčím, čemu sama nerozumí. Jak může něčemu takovému vládnout a navrch mít k tomu talent, když to sama nezná? Tuhle logiku nedokázala pochopit ani po hodinách hluboké meditace.

„Tak zajisté. Máš na to teoreticky vzato právo. Na takovéto výkyvy nálad,“ přikývla Celestie, snažící se zakrýt své rozhořčení nad mladou klisnou před sebou pomocí chápajícího objetí. Obě ovšem moc dobře věděly, jak moc upřímnosti a pravdy v něm je. „Takže? Povíš mi o tom pohovoru něco?“ zkusila se z ní znovu vypáčit informace.

Ušklíbla se. To si mohla myslet. „Nic extra.“ Byla pevně rozhodnuta, že jí víc nepoví. Alespoň ne teď.

Zdálo se, že Celestie konečně pochopila, že ze své bývalé žákyně a chovanky víc nedostane. Povzdychla si a tentokrát už se upřímně usmála. „Dobrá. Pro dnešek to nechám být. Ale slib mi, že až budeš vědět, jak jsi dopadla, dáš mi vědět.“

„Zajisté,“ řekla téměř automaticky Cadance a už se chystala otevřít dveře své komnaty, když se Celestie rozpomněla na něco, co chtěla své chovance říct: „Mimochodem, mám pro tebe jednu novinku, která tě zajisté potěší.“

„Ano?“ zarazila se princezna lásky a rychle se otočila zpátky k Celestii. Že by přece…?

„Ta klisnička jednorožce, kterou nedávno našli strážní v zahradách. Je na výborné cestě k tomu se probudit.“ Celestie na Cadance významně pohlédla. „Lékaři odvedli vynikající práci. Už jí do probuzení zbývají dny, možná jen hodiny. Chtěla bys ji potom vidět?“

„Určitě,“ přikývla nadšeně Cadance. Byla nesmírně ráda, že se malá klisnička v brzké době konečně probudí. Měla o ni takovou starost, když ji našli v zahradách ležet zmrzlou a vyhladovělou, na pokraji zhroucení, ne-li smrti. Od té doby ji lékaři drželi v umělém spánku. Dva týdny byly pro takovou mladou klisničku nadprůměrný čas odpočinku. Neuměla si představit, že by sama takhle dlouho zůstala spát.

„Dobrá tedy. Nechám tě odpočinout si. A nezapomeň, že zítra má na oficiální návštěvu přijet starostka Ponyvillu. Byla bych ráda, kdyby ses jí také zúčasnila.“

„Jasně, kapitáne!“ nedokázala si odpustit oslovení mladá princezna a než na to Celestie stačila cokoli říct, zavřela se ve své komnatě. Měla dojem, že za dveřmi svou tetu slyší, jak mluví o nějakých dnešních mladých a jejich výchově, ale bylo jí to jedno. Konečně byla doma. Nebo v něčem, co měl domov připomínat. Ale tenhle prostor byl jejím malým královstvím.

Sundala si svetřík a ani se neobtěžovala zalézt do sprchy. Jednoduše lehla do postele, hodila přes sebe přikrývku a jen pohlédla na vytapetovanou zeď nad sebou. Z očí ji vypadly první slzy zoufalství. Toho samého, které jí poslední týdny sužovalo stále víc a víc a ani za mák ji nechtělo pustit ze svého pevného náručí.

Kdyby si tak alespoň pamatovala, jak získala to zatracené znaménko!

~ ♥ ~

Kopýtkem si protřela oči a nahlížela do papírů, které měla před sebou, každý k tomu navrch opatřený fotografií příslušného poníka. Měla před sebou deset různorodých poníků, kteří žádali o práci v její kavárně. A každý měl svůj motiv k tomu, aby v ní skutečně dostal místo.

Dokonce i ta, která by se zdála, že práci nepotřebuje, pomyslela si Silver Rose a napila se dalšího doušku kávy, jejíž zásobu měla v konvičce na stole hned vedle životopisů. Její závislost na této černé tekutině se v posledních dnech zvýšila téměř dvojnásobně. Jenže kterého z nich vybrat tak, aby byl pro firmu opravdovým přínosem?

Vzala do ruky jeden ze životopisů. Z fotografie, která k němu byla připevněna kancelářskou sponou, na ni pohlížela usměvavá modrohřívá klisna jednorožce. V kolonce jméno měla vyplněno Brigitte Alone. Ačkoli byla stejně jako všichni ostatní účastníci během pohovorů příjemná a milá, z nějakého důvodu si říkala, že by zrovna ona mohla být ideální kandidátkou na pozici kavárnice. Milá, přátelská, vtipná, bezprostřední. Základní aspekty splňovala, na rozdíl třeba od Blue Dream. Ta byla stále stejně stydlivá a občas plachá, jako když před časem nastupovala do kavárny. Jakže to vlastně bylo dlouho…?

Uslyšela známé zaklepání na dveře. Otevřely se a zpoza nich se objevila její stará přítelkyně. Ačkoli označení stará bylo trochu neoprávněné. Přece jen byla Jeanne Cake o nějakých pětadvacet let mladší. Pamatovala si ji jako mladou klisničku, kterou vzala k sobě do učení a se kterou od té doby tvořily nerozlučitelnou dvojku. „Stále vybíráš?“ zeptala se jí místo pozdravu.

„Stále vybírám,“ přikývla Silver a vrátila se zpátky k životopisům. „Není to tak jednoduché. Všichni mají dobrý motiv.“

„Dokonce i princezna?“

„Prakticky vzato i princezna. A teď váhám, koho z nich vybrat, poněvadž bych nejraději vzala všechny. Některé víc, některé méně, ale přesto. Všichni byli hrozně moc sympatičtí.“

„Věřím. Stejně jako věřím tomu, že odoláváš pokušení vzít princeznu.“

„Překvapivě. Ale mám u ní takovou menší averzi. Nemůžu si pomoct.“

„Víš, kdysi jsem od mého muže slyšela zajímavou radu do života,“ začala Jeanne Cake, zatímco se usazovala na protější židli. „Nezáviď nikomu, protože nevíš, zda neskrývá něco, co bys s ním za žádnou cenu nevyměnil. A má pravdu. Nikdo nemůže vědět, proč si zrovna princezna chce najít práci. Třeba k tomu má důvody.“

„Neříkám, že ne,“ ohradila se Silver a vzpomněla si, co říkala její vnučka to odpoledne. Že beztak chybí peníze do státní kasy, takže musí chodit vydělávat i princezny. Sama se tomu vtipu zasmála, zpětně jí ovšem tak vtipný nepřišel. „Kdo ví. Nebudu to řešit. Alespoň ne teď.“

„Dobrá. Já tedy asi půjdu,“ chtěla se pomalu zvedat Jeanne, ale Silver jí pohledem naznačila, aby zůstala. „Ještě jsem neskončila, přítelkyně. Mám na tebe totiž jednu otázku.“

„Ano?“ zeptala se nejistě cukrářka. Už z jejího pohledu jí bylo jasné, že moc dobře ví, o čem bude následující debata.

Silver Rose se ještě naposledy pořádně nadechla a spustila: „Co víš o tom útěku, který včera večer za mými zády opět podnikla má vnučka?“

Jeanne polkla. „Tvá vnučka? Co bych o tom měla vědět zrovna já?“

„Neříkej mi, že po ránu zase nevoněla tou vůní,“ zamračila se Silver a dala si záležet, aby dostatečně zvýraznila poslední dvě slova. „Moc dobře vím, že byla na noc zase pryč. Nevím, proč ji obě kryjete. Ty i Blue. Možná kvůli tomu, že máte mou vnučku rády. A Blue je mladá, nezkušená. Beztak nemá zdání o tom, co Ember po nocích vyvádí.“

„Řekla bych, že to ví až moc dobře,“ zamumlala Jeanne.

„Prostě je příliš mladá. A moje vnučka na svůj věk zase příliš vyvádí. Měla by se konečně vzpamatovat. Vždyť už teď musí mít po Canterlotu pověst… no, raději to ani nechci vyslovovat.“

„Pověst coury?“

„Ano, přesně tak. To je to slovo.“ Napila se dalšího doušku kávy, tentokrát na uklidnění. „Takže? Jak to bylo?“

„Nemám zdání. Určitě odešla až poté, co jsem z kavárny odešla já. A ráno přišla pozdě do práce. To je vše, co vím. Neboj se, dostala ode mě vyhubováno, ale zdá se, že si to moc k srdci nevzala. Nebylo to poprvé a určitě ne naposledy,“ pokrčila kopýtky Jeanne.

„Tohle musí skončit,“ prohlásila po chvíli naprostého ticha Silver. „Ember se musí usadit. Najít si vhodného partnera. Mít hříbata. A ne se toulat kdovíkde a tahat se do postele s každým, kdo jí přijde pod kopýtka.“

„Tak proč jí to neřekneš sama, Silver?“ zeptala se poněkud podrážděně Jeanne. „Nemůžu ti mluvit do výchovy vnučky. Na to je, alespoň dle mého skromného názoru, docela pozdě.“

„Však dobře víš, že sama proti ní nic nezmůžu. Je příliš tvrdohlavá, občas až arogantní. Od doby, co přijela z Manehattonu, je celá vyměněná. Tos měla vidět, jak se tvářila, když tu byla na pohovoru ta alicornka. Princezna Cadance. Nedivila bych se, kdyby nás kvůli jejímu kyselému výrazu a nevhodným poznámkám k její osobě nahlásila a nepřišli nás zavřít.“

„Tak zase nepřeháněj,“ snažila se ji uzemnit Jeanne, ale to už Silver vstala a pozorovala z okna prázdnou noční ulici. „Prosím. Pomoz mi.“

„Dobře víš, že s tím nic neudělám. Navíc je mladá. Potřebuje si užívat.“

„To ne!“

„Musí mít volnost.“

„Měla jí dostatečně. Ale zachází příliš daleko.“

„Pokud se bude cítit jako pták zavřený v kleci, tak zajisté, že se pořád bude vzpírat, Silver. Copak si nepamatuješ, co se stalo s tvou dcerou?“

Silver se při vyslovení posledního slova zarazila. V hlavě jí naskočil obraz její příliš mladé, ale zoufalé dcery, a malého uzlíčku, který měla v kopýtkách. Tehdy ji viděla naposledy. A zbyl jí pouze ten malý uzlíček, ve kterém se skrývala…

„Prostě jí dej volnost. Dostane rozum, neboj se. Nebude to trvat věčně,“ snažila se ji slovy ukonejšit její kolegyně. „Vem to tak. Za pár let se těch pravnoučat určitě dočkáš.“

„To vůbec není o pravnoučatech,“ zavrčela nevrle stará paní, „ale o principu. A o tom, co se stává z mé vnučky.“

„Hlavně se uklidni,“ poradila ji Jeanne a pohlédla na hodiny, které tikaly na zdi hned nad dveřmi. „Budu muset jít. Zítra ráno sice peče někdo jiný, ale vrátím se odpoledne a ráda bych si odpočinula.“

„Jistě. Odpočiň si,“ přikývla chápavě Silver. „Dobrou noc přeji.“

„Dobrou, Silver,“ zamávala ji Jeanne a už se vydala ke dveřím, když Silver náhle dodala: „Ale ráno jde na kobereček. Bez odmlouvání.“

„Hodně štěstí přeji.“ Zavřela za sebou dveře a v místnosti najednou opět bylo naprosté ticho. Silver chvíli nechápala, odkud se vzalo, ale brzy si zvykla a znovu se ponořila do své práce.

Když o hodinu později zhasínala lampu a vydávala se do svého pokoje lehnout si do postele, moc dobře věděla, kterého z kandidátů si vybere. Ale ani za všechny démony z podsvětí si nemohla vybavit, o čem že to vlastně mluvila s Jeanne Cake a proč vlastně byla tak rozhořčená.

„A kdo ví,“ zamumlala Silver těsně před tím, než upadla do hlubokého spánku, „třeba to nebylo

důležité.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close