Dvacet.

Pohlížím do toho obrovského zrcadla, které máme na chodbě tam u nás na východě. Kouká z něj modrooká, mírně rozcuchaná zrzka se spousty pupínků a nezbavitelných černých teček po celém obličeji, co zrovna nejspíš vstala z postele a měla by se začít připravovat na cestu zpátky do dalekého města. Přesto však jen stojí a pozoruje sama sebe.

A podobně to bylo posledních pár dní. Protože stále nemůžu uvěřit, že mi je…

Dvacet.

Žádných náct. Sedmnáct. Dvanáct. Devatenáct. Ale už jen ono „cet“.

Je to zvláštní pocit. A taky trochu potíž, když si uvědomím, že svou oblíbenou německou frázi (a také jedinou, kterou po sedmi letech němčiny ovládám, ale pšššt!“), ve které se představuji, budu muset opět obměnit. Bleh. Ale co už. Je to jen jednou za rok. Ale hlavně si tak stále víc uvědomuji, že jsem dospělá a měla bych se podle toho chovat.

 Heh.

To ještě uvidíme.

Jsem ve třetím ročníku na střední škole. Mí bývalí spolužáci ze základky či z dvou let na polygrafii už buďto pracují, nebo právě nastoupili do prvního ročníku na vysoké. A i když svého rozhodnutí vydat se do Prahy nelituji, občas mě přece jen namíchne, že trčím na střední. Občas už jen s nadsázkou říkám, že jsem na střední proto, že mi stát platí sociální a zdravotní pojištění a nemusím tolik odvádět na daních.

Jop. To je mé rozpoložení v posledních dvou měsících. Prostě mám občas chuť skončit se vším, co souvisí s Prahou, vrátit se zpátky k nám na východ, rozjet pořádně podnikání, založit rodinu a nazdar. Mít svůj život a žít ho tak, jak doopravdy chci. Se vším všudy. Přece jen, biologické hodiny máme všechny jen jedny. A ty mé tikají o něco rychleji, než by bylo milé.

Jenže když pohlédnu na ty zlaté náušnice, které mi teď visí na uších, uvědomím si, jak zbabělé by to bylo. A především si uvědomím, že bych tím neskutečně zklamala svou rodinu i babičku s dědou, kteří už na nás všechny pohlíží tam shora. I když rodiče tvrdí, že by mi to nevyčítali, tak nějak vím, že by je to hodně mrzelo. A mě možná v budoucnu taky. I když mi maturita přijde jen jako „další papír, který prostě musíte mít, pokud něco chcete znamenat pro budoucí zaměstnavatele“. Zdá se mi to, nebo zaměstnavatelé až moc koukají na vzdělání a ne na to, co člověk umí doopravdy? Nemrzí vás to? Mě docela jo. Mohla jsem mít tolik zajímavých brigád, na které mám schopnosti, nebyl by problém… až na to, že nemám maturitu.

Tak. Pokud jste to dočetli až sem, gratuluji. Tohle byl můj způsob, jak se vypořádat s momentální depkou, která mě sužuje. Pokud se potkáme zítra, za týden, měsíc, rok, už zase můžu vypadat jinak, mluvit jinak. Momentální situace si ovšem žádala pořádnou zpověď. A víte co? Cítím se o něco lépe.

A říkat „Je mi dvacet“ už není tak těžké.

Co je mým cílem do dalších narozenin? Dokončit třetí ročník. Dopsat knížku. Trávit více času s přítelem, přáteli a rodinou.

To by bylo.

Díky moc. Pěkný týden přeji. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close