Autorka

Vlastním jménem Kateřina, jindy přezdívána Katrin či zdrobnělinami. Devatenáctiletá Slezanka pocházející z města, kde v minulém století slzy paní Olzy na dlouhá léta rozdělily historické centrum dění mezi dva státy. V necelých osmnácti letech jsem se kvůli studiu vysněného oboru věnovanému knihám a psaní vydala do daleké (a stověžaté, ovšem nádherné 🙂 ) Prahy, kde momentálně bojuji se všemi prevíty, které školní docházka může nabídnout – ať už jsou to známky, docházka nebo otravné profesorky s kupou seminárních prací (ale i tak vás mám ráda!).

Lidé kolem mě říkají, že jsem docela umíněná… ale mají v tom naprostou pravdu. Mám ráda svůj klid a pokud je na mě někdo nepříjemný, případně tlačí, proč bych nemohla být nepříjemná i já? Umím opětovat úsměv, zasmát se, udělat si z něčeho srandu, ale co je moc, to je moc. Jo, a taky jsem prý trochu suchar. Jen upozorňuji.

Už od raných dětských let jsem toužila být spisovatelkou, i kdyby mi tohle vysněné povolání mělo zůstat jako koníček. Psaní příběhů mě dodnes nepustilo a i když v mnohem menší míře, pořád jsem věrná svému řemeslu.

Pokud zrovna nepíšu některou ze svých „fantasmagorií“, jak tomu ráda říká má babička, trávím čas někde venku s přáteli, učím se (bohužel, maturita nepočká, a to jsem teprve v půli cesty…), tvořím nějakou tu ozdůbku na krk, vařím či peču dobroty, bloudím městem či po krajních oblastech Prahy s foťákem v tašce hledající svou oázu klidu… a taky chodím do práce. Poněvadž chudý student si taky musí nějak přivydělat, no ne?

V lednu 2017 mi byla diagnostikovaná celiakie, o které se ve článcích občas zmíním, případně je jí článek věnován. I když to není nejpříjemnější, je to pořád tak nějak součástí mě a myslím, že je škoda o této nemoci nemluvit, zvlášť v době, kdy se tyto potravinové alergie a nesnesitelnost určitého typu jídla rozšiřuje neskutečnou rychlostí.