Malá hra (POVÍDKA)

Na pražských literárních dílnách, které vede Terka Matoušková, zpravidla procvičujeme, co všechno dokážeme napsat. Cílem tohoto experimentu bylo, zda autor dokáže napsat postavu, která bude umístěna v budoucnosti nebo v minulosti, a která zároveň bude povídat o autorovi. Poněvadž jsem mírně nestíhala, zkrátila jsem své vyprávění na minimum, ale pointa zůstává stejná, jakou jsem si ji na začátku vymyslela. K tomu, jak jsem některým zúčastněným nejspíš způsobila literární šok, se vyjadřovat nebudu.

Co Vy na to?

Malá hra

Znuděně se prohraboval ve starých svazcích knihovny letního zámečku. Nikdy by neřekl, že by se do tohoto prazvláštního světa mohly dostat příběhy ze Země. Natož přímo celé svazky titulů bez jediného škrábnutí, v jeho světě staletími v prachu zapomenuté.

Pokračovat ve čtení →

Když láska vzkvétá ~ Kapitola čtvrtá

„Nezáviď nikomu, protože nevíš, zda neskrývá něco, co bys s ním za žádnou cenu nevyměnil.“

-Strinberg August

~ ♥ ~

Kdyby to ráno jenom tušila, jaké pozdvižení svou pouhou přítomností ve městě způsobí, nejspíš by si dala mnohem víc záležet na tom zůstat ostatními poníky nepoznána. Cítila všechny ty pohledy, které ji překvapeně, jindy šokovaně pozorovaly. Docela jasně i slyšela většinu poznámek, které k její osobě byly vysloveny. Každá z nich byla jako ledová sprcha. S každou z nich si uvědomovala, že možná nebyl nejlepší nápad nějakou práci vůbec hledat.

Pokračovat ve čtení →

Festival párů ~ Láska

Láska

Mno. To bychom měli o tom, jak jsme se seznámili, dali dohromady, takové menší žárlení (kdo to měl sakra vědět?!) a teď bych vám mohl říct, jak to vlastně bylo dál. Pokud vás to tedy baví a raději byste se nevrátili do pekel, odkud jste se vzali… nebo vlastně ne, teď přehánět nebudu.

Fluttershy jsem miloval. Ze všeho nejvíc na světě. A stále miluji. Jenom jsme nevěděli, jak to dát znát všem kolem nás okolo. Nikdo o nás neměl po dva roky tušení. Až si říkám, jak krásně nám to vycházelo. Na veřejnosti jsme stále byli velmi dobří přátelé. Jenže v soukromí jsme oba moc dobře věděli, že nás pojí něco jiného. A já zatoužil naši lásku spojit svazkem. Měl jsem dokonalou vizi o tom, jak to udělat. A tak jsem se pustil do práce.

Nejdřív jsem byl požádat o kopýtko jejího otce. Byl poněkud překvapen (možná až zděšen, ale na druhou stranu je to sympaťák, to jako jo), že má jeho dcerunka už přes dva roky milého a navíc takového machra, jako jsem já… fajn, teď přeháním. Ale svolení jsem dostal a teď zbývalo jediné – požádat samotnou Flutt o kopýtko nejdůstojnějším způsobem, jaký jakožto takové malé přítulné démonisko můžu dopustit. Doslova.

Někteří tenkrát byli zděšeni. Jiní to tak nějak čekali, bo jak řekla jistá princezna z Křišťálové říše, z dobrých přátel to nikdy není daleko. Až z toho v jejím podání mrazí. Elementy harmonie už se s tím nějak smířily. Přece jen jsme kámoši, no ne? Výsledkem toho prozrazení nebylo nic jiného, než prstýnek na kopýtku mé drahé.

Svatba to byla veliká. I když původně byla určena jen pro nejbližší, nebyl bych pánem chaosu, kdyby se dotyčný chaos neobjevil i na svatební hostině. O to větší zábava to celé ale byla. A hlavně – celou tu dobu jsme měli oči jenom pro sebe. Nikdo jiný kolem nás neexistoval. A občas stále neexistuje. A že bych měl nějakou potřebu koukat po jiné? No promiňte, co bych to byl za manžela?

A právě proto, že se máme s maminkou rádi, jste na světě i vy dvě, naše milované dcerušky.

Teď už na veselejší notu, ať se furt nebavíme jen o vážných věcech – jaký příběh si dáme příště?

Festival párů ~ Žárlivost

A je tu třetí část ze čtyř. Tentokrát na téma…

Žárlivost

Přemýšlím, kde jsem se svým vyprávěním skončil. Po takové době je to docela záhul.

Ó, už si vzpomínám!

Takže jak to bylo dál.

Ubíhaly dny, následně týdny a měsíce. Nikdo o tom, že jsme my dva víc než jen přátelé, co spolu čajíčkují, netušil. Díky všem pradávným. Hned by nás nejspíš oba hnali, případně odsuzovali. Co je ovšem důležité, to je výsledek. Náš vztah se krásně rozvíjel. Jeden by řekl, že doslova kvete. Jenže všechno se jednou zkomplikuje, ať chcete nebo ne. Vždycky. Dokonce i vztah dvou zamilovaných tvorů.

Byla zrovna šílená vedra a oba jsme si užívali (trochu po svém) sluníčka na pláži rybníku nedaleko Ponyvillu. Zatímco já jsem samozřejmě nezapomínal na své staré povolání a trošilinku (ale vážně jen trošku) škádlil svým uměním pár vybraných poníků, Fluttershy byla společně s ostatními představitelkami Elementy harmonie ve vodě a užívala si jakžtakž studené vody (stejně si furt stojím za tím, že už teplotně připomínala kafe). Byl na ni nádherný pohled!

Po chvíli (prý) otravování jsem si všiml, že Flutt pozoruje jakýsi zvláštní floutek. Doslova a do písmene. Prazvláštní rozcuchaný účes, strniště na bradě, přiblblý úsměv. Až se mi zdál trochu blažený. Po chvíli si ho všimla i Fluttershy a rozeběhla se k němu. Nechápal jsem. Oni si spolu povídali. Smáli se spolu. A najednou…

Nějaký poník jen tak objímá mou Fluttershy? Tak to tedy ne!

Zakročil jsem. A možná to trochu přehnal. Má nejmilejší se na mě zlobila ještě několik dalších dnů. Jenže kdo měl sakra vědět, že to byl její povedený mladší bratříček?

Neválka (povídka)

Není to tak dávno, co jsem se ze dne na den musela zúčastnit některé z četných literárních soutěží. I když jsem o tom nechtěla mluvit, byla jsem tehdy v hodně špatném duševním stavu. Kvůli zjištěné alergii se mi protočil svět a i když už to dneska beru s nadsázkou a jako normální věc, ty dva měsíce zpátky jsem fakt nemohla. Navíc se do toho začala montovat rodina a přítel, kteří si zjišťovali informace o tom, odkud by se mohla vzít a jaké jsou její případné příznaky. A jedním z nich bylo i hlavní téma této kratičké povídečky, se kterou jsem získala cenu poroty v jedné miniaturní soutěži (to se člověk až po ocenění dozví, že vlastně v soutěži nemá co dělat, poněvadž není místní, jinak by na tom byl lépe)…

Mno, nebudu to protahovat, jenom řeknu, že celá povídka je fikce a příběh samotný se nikdy doopravdy neodehrál.

Neválka

Procházím pražskými uličkami. Mé vlasy jsou nasáklé deštěm, oblečení je promoklé. Jsem promrzlá na kost. Nemám sebemenší zdání, kde to vlastně jsem. Nedokážu vnímat své okolí. Netuším, kolik od toho osudného okamžiku v ordinaci uběhlo času. Telefon jsem vypnula už před mnoha hodinami. Vynechala jsem celé vyučování. A to jsem měla vyšetření objednané na osmou ranní s tím, že hned půjdu do školy. Co naplat. Potřebovala jsem vyčistit hlavu. Ještě stále potřebuji. Jediné, co dokážu vnímat, je smutek mé duše, mé mysli. Hořký smutek v srdci, který stále ne a ne vyprchat. A stále tam je, hrdě se hlásí o slovo a nechce dát přednost jiným emocím.

Je mi líto.“

To byla slova, která jsem si po všech těch vyšetřeních a odběrech vyslechla. Slova, která mi z minuty na minutu naprosto zbortila celou představu o mém budoucím životě.

Ne.

O našem budoucím životě. Slova, která bez zábran roztrhala na malinké kousíčky náš velký sen. Která mi vzala naději a víru v lepší budoucnost. Která zkrátka a dobře…

Slyším zběsilé troubení jakéhosi auta. Uvědomuji si, že stojím na mostě přes dálnici. Zastavuji a hledím do prázdna pozdního večera, možná i noci. Pražským okruhem i v tuto černou hodinu projíždí stále dost aut. Jako by se nic nedělo. Jako bych nepřišla o naději. Jako by všechno bylo normální. Jak můžou takhle žít? Takhle v nevědomosti o trápení ostatních kolem?

Vzpamatuj se, probleskne mi hlavou.

Ne. Nemůžu jim to mít za zlé. Nikdo z těch lidí nemůže mít ponětí, co se se mnou děje. Nikdo netuší, že jsem dostala chuť se sebrat a sletět stejně jako kapky deště dolů, do provozu. Ukončit to tady a teď. K čemu je mi život, když ho nemůžu darovat někomu jinému?

Cítím, jak mi opět vlhnou oči a padá jedna malá kapka za druhou.

Je mi líto.“

Co je vám sakra líto?! Jak vám to může být líto? Vždyť se s takovými případy setkáváte den co den! Jak vám může být vůbec líto, když to máte neustále před nosem?! Jste doktorka, krucifix!

Celiakie vám hodně věcí zkomplikovala, viďte?“

Dalo by se to tak říct.“

Ano, ta zatracená nemoc. Ta věc, kterou mi před rokem našli při běžném odběru krve. Nemoc, která se projevila ze dne na den. Pitomá alergie na věci, které jsem do svých osmnácti let s naprostým klidem konzumovala a měla je ráda. Která se objevila zničeho nic a zaútočila v plné polní. A nedala mi ani náznakem šanci se bránit.

Víte o dalších nemocech souvisejících s touto diagnozou?“

Převrátil se mi tím celý život. Bojovala jsem s vlastním tělem. Bojovala jsem s vyrážkami i nevolností po požití i malého množství omylem snědených potravin s lepkem. Musela jsem překopat celý jídelníček i stravovací návyky.

Musela jsem přehodnotit svůj život. A změnila tím sama sebe.

Bohužel. Mám pro vás nepříznivou zprávu.“

Ani nevím, jak jsem se dostala zpátky k mému pražskému domovu. Prostě najednou stojím u dvou nachlup stejných budov a jsem v milujícím objetí o něco staršího chlapce, který mě starostlivě políbil do promočených vlasů a hladí mě po zádech. Mám co dělat, abych zadržela slzy a nezhroutila se mu v náruči. Říká jakási konejšivá slova. Nejspíš. Nerozumím tomu, co říká. Snažím se najít odvahu mu to říct. Říct mu pravdu. O tom, kde jsem dneska byla. Co jsem se dozvěděla. Ale nemám sílu. A on z pohledu na trosku, která se mu vrhla do náruče, nejspíš moc dobře ví, co se jí honí hlavou. Nejspíš moc dobře ví, že lůno, které jeho milovaná přítelkyně má, bude navždy prázdné a nepřinese život do tohoto prazvláštního světa.

Nikdy nebudete moci porodit dítě.“

Dominik Landsman: Deníček moderního fotra

Dominik Landsman. Že vám to jméno něco říká? Taky aby ne, pokud se pohybujete v blogerských kruzích a sledujete dění kolem Blogerky roku, tak víte, že už se svým blogem dvakrát vyhrál blogera roku. Na Facebooku neustále aktivní a rady do života dávající fotřík ovšem vydal i knížky. A co taky jiného, než právě deník jednoho otce, tedy příspěvky z jeho blogu.

Už je to tak. Partnerka hlavního hrdiny čeká jeho dítě a on se tak konečně může stát otcem, což je bezesporu vysněné povolání všech chlapů. Devět měsíců uběhne jako voda, těhotenský kurz mají za sebou a dítko může přijít na svět. To však ještě ani jeden z rodičů netuší, jaké kvítko vlastně stvořili. Čeněk se má k životu a rozhodně se nebojí použít svou oblíbenou zbraň, tedy pláč, za jakékoli situace a v jakoukoli hodinu. Takže třeba i ve tři ráno. A poněvadž tatínka zrovna vyrazili z práce a maminka má práci dobře placenou, je hned jasné, kdo z nich s malým hurikánem zůstane doma na dovolené. Pokud se tomu tedy dá říct dovolená.

Někde jsem slyšela, že my Češi si umíme udělat srandu ze všeho a především ze sebe. V případě deníkových zápisků moderního fotra to platí minimálně trojnásob. Autor nám s osobitým a nekompromisním humorem představuje život otce na rodičovské a popisuje nám všemožné stavy a situace, do kterých se jako otec můžete dostat. A přitom všem si nebere ohled a žádné servítky. O tom, jak nejednou přemýšlel o vraždu toho malého monstra. O tom, že se jako rodič vůbec nevyspíte. O tom, že sexu taky moc nebude. A celkově můžete pochytit dojem, že se vás spíš snaží navést k tomu si dítě nepořizovat a tudíž si dávat pozor, co se svými partnery provádíte.

Ačkoli je knížka čtivá, právě skutečnost, kolik je zde popsáno až absurdních situací, se v případě, že knížku čtete na zátah může lehce stát, že vás to zhruba v půlce přestane bavit tak jak doposud. Čeněk neustále brečí, tatík se ho snaží uklidnit, Čeněk něco počůrá, tam se zase posere… a celkově vám to přijde jako časová smyčka. Dokonce i humor v některých částech začíná být mírně ohraný a především přehnaný.

Pokud hledáte zábavnou literaturu o otcovství, můžu Deníček moderního fotra s radostí doporučit. Stejně tak funguje jako vynikající antikoncepce a uvědomění si, zda nějaké dítě v budoucnu chcete (osobně mi to touhu mít rodinu a dítě ovšem nevzalo). Někoho pobaví, jiné vyděsí, jiní zase budou slintat nad tím, jak si tatínek poradí s dalšími patáliemi, které na něj jeho synáček (ne)vědomky připravil.

p.s.: Nedoporučuji číst v MHD. Může se snadno stát, že vybouchnete smíchy a vysvětlujte okolním lidem, proč jste se právě rozesmál na celé metro. Pokud ovšem máte zálibu ve štvání spolujezdců, jen do toho! 😉

Osobní hodnocení: 65%

Knížku můžete zakoupit třeba v internetovém knihkupectví Martinus.cz 🙂

LANDSMAN, Dominik. Deníček moderního fotra, aneb, Proč by muži neměli mít děti. Ilustrovala Michaela SLEZÁKOVÁ. Praha: Ikar, 2014. ISBN 978-80-249-2656-8.

Festival párů ~ Sblížení

Je to už nějaký čas, co se tady objevila první část povídky k projektu Festival párů. Tudíž nastal čas, abych Vám odhalila, co se vlastně dělo dál…

Sblížení

Takže zrekapitulujme si to. Byl jsem kámen. Elementy mě napodruhé vysvobodily. Měl jsem navázat tu děsnou věc. Stalo se. Všechno by se zdálo v pořádku. Tedy, alespoň pro ně. Já (nedobrovolně) stále více ubíhal k myšlenkám na malou, milou Fluttershy. Otázkou bylo, jak se k ní sakra dostat blíž. Tedy krom pravidelného čajového dýchánku, kde jsem byl čestným hostem. To zase jo, to jsem jí viděl a tak všechno. Ale jak jí třeba vzít za kopýtko? Jasně, mohl jsem použít svá kouzla a chaos k tomu, abych získal, co chci, ale upřímně? Takhle by to nešlo. Alespoň co se téhle klisny týče.

Dny se proměnily v týdny a ty v měsíce… fajn, teď to zase moc dramatizuji. Tak dlouho to zas nebylo. Alespoň v pohledu toho malého bílého zvěrstva, o které se Flutt stará. Prý Andílek. Pche! Bych se hádal. Je to zlomek duše Tireka!

Tudíž jinak.

Trvalo mi nějaký čas, než jsem si ujasnil, co vlastně chci. Celé dny i noci jsem přemýšlel nad tím, jaká asi je. Teď nemyslím před ostatními, to její chování přece každej zná. Myslím tím, jaká je v soukromí. Každý poník je přece o samotě nebo s někým, ke komu chová city, jiný. Nebo ne? Stále jsem přemítal nad mou původní otázkou – jak se sakra dostat blíž k jejímu srdci?

Sám jsem tomu původně nechtěl věřit, ale pomohla tomu úplně obyčejná věc. Náhoda. To jsem si zrovna vymyslel, že jí pomůžu v lese sbírat jahůdky na koláč, kterým chtěla pohostit své věrné přítelkyně toho odpoledne. Nejdřív jsme každý poctivě sbírali do košíku a nijak zvlášť spolu nekomunikovali. Verbálně i neverbálně. Soustředili jsme se na důležitou práci. Nebo si to alespoň myslela. Celou dobu jsem totiž čekal na vhodný okamžik. A on přišel. Fluttershy totiž zničehonic (dobře, možná jsem tomu trošililinku pomohl, ale nesmí se to dozvědět) vypadl košík z kopýtka a jahody se rozkutálely po zemi. Okamžitě jsem se shýbl, abych jí pomohl (jsem přece džentlmen) sesbírat je zpátky. A při tom všem… jí chytil za kopýtko.

Počkat, vy jste si fakt mysleli, že bych vám pověděl víc? Pche! Možná někdy jindy. Jsou tady přeci děti, no ne. To by mě Celestie pleskala, že vám povídám o nevhodných věcech!

Jodi Picoult & Samantha van Leer: Láska mezi písmenky

Někdy je knihovna kousek od školy výhodou. Pokud máte stejně jako my spoustu četby a málo času, je to skvělá úspora času. A jindy je prokletím. Zvlášť, když se jdete o obědové pauze projít ven s přítelem a bez jakýchkoli dokladů se stavíte i v knihovně, kde na vás doslova volá knížka, o kterou jste před vydáním měli velký zájem a víte, že bez ní se neodejdete. A to je příklad i knížky Láska mezi písmenky.

Kdo z nás někdy nesnil o setkání s postavou z knížky? Aby si s ním popovídal, A to nemluvím o tom, aby se dva dotyční do sebe zamilovali a žili šťastně až do smrti. Delilah se tohle přání splnilo – konečně má svého pohádkového prince. A to doslova. Podařilo se jí totiž vytáhnout svou milovanou postavu, prince Olivera, z pohádkové knížky do tohoto světa a místo ní tam poslat vzhledově naprosto identického syna autorky knížky, který také knížku přepsal dle své představy a teď vzdáleně připomíná jednu z jeho oblíbených počítačových her.

Oliverovi se Edgarovu mámu podařili přesvědčit, aby se přestěhovali do města, ve kterém žije i Delilah. I přes to, kolik věcí je pro něj v tomto světě nových a jak výstředně musí kvůli pár nedorozuměním vypadat, se však rychle přizpůsobuje. Dokonce díky své přátelské povaze velmi rychle získá nové přátele a přihlásí se do několika kroužků, čímž překvapuje Edgarovu mámu. Konečně neustále nemusí přehrávat roli prince z knížky a tráví čas se svou vyvolenou.

Jenže v tomhle světě ovšem na rozdíl od toho pohádkového ne všechno končí šťastným koncem. A knížka samotná si přeje, aby se vše vrátilo do starých kolejí…

Po celou půlku knížky se mi v hlavě honilo mnoho otázek. V příběhu mi chyběly odpovědi na některé otázky, na které jsem stále dál a dá nenalézala odpovědi a spíš aby se některé uzavřely, objevily se další. Začínala jsem z toho být docela zoufalá a chtěla knížku zavřít a vrátit, když jsem takhle večer otevřela Goodreads a hle – knížka je ve skutečnosti pokračováním Between the Lines, kterou napsala Jodi Picoult společně se svou dcerou. A že by se české nakladatelství obtěžovalo alespoň na svých stránkách uvést, že se jedná o druhý díl, to tedy ne. Naštěstí pro budoucí čtenáře se prý první díl chystají vydat letos v létě. Pokud vám ovšem nevadí, že nebudete až tak v obraze a stačí vám strohé převyprávění nejdůležitějších událostí, můžete se s klidem do knížky pustit už teď.

Příběh je neuvěřitelně čtivý a lehce napsaný. Je to skvělá pohádková oddechovka, která mě po dlouhé době nutila čtení Young Adult knížky si užívat a ne jen slepě obracet stránky, případně knížku zavřít a vrátit zpátky do knihovny. I přes neustále otazníky ve vzduchu jsem měla potřebu vědět, jak se hrdinové chtějí dostat z téhle šlamastyky a i když máte nutkání si říct, že určitě dobře, poněvadž je to pohádka, stále se jedná o příběh, který sepsala Jodi Picoult. A ta je přece nechvalně známá tím, že píše příběhy, ve kterých se neváhá poukazovat na vážná témata, natož smrti. A tyto vážnější čáry života se nakonec projevují i zde, nejdřív nenápadně, a nakonec plnou silou, že se ani nestačíte nadechnout a v pohádkovém příběhu plném ideálu se objevuje přesně to, co třeba Oliver ze svého světa vůbec nezná.

Celou knížkou nás doprovází tři vypravěči – Delilah, Oliver a Edgar. Každý z nich má na svět jiný pohled a to nás často přivádí ke vtipným odnožkám, především co se Olivera týče. Jeho první praní (které mírně připomínalo klasický americký film) či celkové poznávání světa s poznámkami a vtipným popisem, případně samotné princovské chování v našem světe knížce dodal šmrnc. Co bychom také po princovi z pohádky chtěli? A co teprve třeba mluvící pes, který mě svým naprosto přirozeným a nekompromisním jevem několikrát způsobil záchvat smíchu v metru?

Na závěr musím pochválit nádherné ilustrace, které v českém vydání zdobí poslední stránky knížky. Krásně nás vtáhnout do světa Delilahiny oblíbené knížky a především jsou nakresleny tak, jak si u pohádkové knížky představuji – barevně, malebně a plné kouzel. Knížku samotnou bych však doporučila všem, kteří hledají nenáročnou oddechovku, u které se z plna hrdla zasmějí a nebojí se na malinkou chvíli ponořit do miloučkého příběhu plného pohádkových postav. Protože právě o tom tahle knížka je.

Osobní hodnocení: 75%

PICOULT, Jodi a Samantha van LEER. Láska mezi písmenky. Ilustrovala Yvonne GILBERT, ilustroval Scott M. FISCHER, přeložila Miroslava MRÁZOVÁ. V Praze: CooBoo, 2016. ISBN 978-80-7544-112-6.

Tu Fu: Kam spěchají ty květy

Jeden z nejvýznamnějších čínských básníků všech dob se narodil roku 712 na severovýchodě Číny. Po smrti své matky se Tu Fuův otec znovu oženil (z tohoto sňatku vzešli další čtyři potomci, které Tu Fu v básních často zmiňuje) a svého syna dal na výchovu k sestře. Vyrůstal se svým bratrancem, ovšem když oba chlapci vážně onemocněli, údajně dala přednost jeho uzdravení před vlastním dítětem. Tím se vysvětluje Tu Fuova smysl pro zodpovědnost a obětavost pro rodinu.

Jeho život se dá rozpůlit na dvě období. Už jako dítě byl velice nadaný, jak vzpomíná ve svých verších, první řádky napsal v sedmi letech, v devíti se začal učit kaligrafii a od patnácti let se setkával s uznávanými literáty. Přesto byl poměrně bezstarostný. Ve dvaceti letech se stejně jako většina mladých vzdělanců vydal na cesty. Které trvaly čtyři roky. Když se pokoušel o složení císařských zkoušek, neuspěl, a tudíž se vydal dál. Tím potkával další významné literáty své doby.

Usadil se až v devětadvaceti letech, kdy se oženil a usadil v Luo-jangu. Tam se po třech letech seznámil s Li Poem, dalším velkým básníkem, a stali se přáteli. Po dvou letech Tu Fu tvrdil: „Miluji ho jako bratra.“ Tehdy se jejich cesty oddělili a až do smrti se oba básníci opět neviděli.

Převrat v životě bylo povstání generála An Lu-šana, kdy donutil tehdejšího císaře k abdikaci. Toto období Tu Fu barvitě líčí ve svých básních. Sám se vydal do císařského města žádat o místo u nového dvoru, ale byl zajat vzbouřenci a teprve po roce propuštěn na svobodu. Dokázal získat hodnost cenzora, ovšem znelíbil se dvoru a pozice na venkovském úřadě se vzdal.

Společně s rodinou se vydal na jih Číny. Na tři roky zůstal v zemi Šu, trpěl nemocemi, ovšem snažil se žít poklidným venkovským životem. Příležitostně se vydával na cesty ve státních službách. Když císařská vojska opět dobyla Luo-jang a skoncovala s An Lu-šanovým povstáním, Tu Fu se se svou rodinou okamžitě vydal na cestu zpátky do své domoviny. Zdržoval ho však špatný zdravotní stav a na svou dobu vysoký věk. Domů se už zaživa nikdy nevrátil, zemřel roku 770.

Celý život měl problém s živobytím. Jeho dochovaná tvorba čítá kolem 1 500 básní.

Kam spěchají ty květy

První verše této sbírky jsou značně marnivé, lehkovážné. Proč také ne, napsal je ve společnosti Li Poa, který byl tímto přímo charakteristický. Postupně však básně přechází do vážné skepse a trpkosti. Básník nás v nich provází od mladistvé nerozvážnosti přes občanskou válku až ke stařecké moudrosti. V básních je výborně zpracovaný strach, bolest, touha po míru, lásce a uznání. Stejně jako další čínští básníci se často obrací k přírodě, která ztělesňuje krásu a klid. Tu Fu se nebojí kritizovat a dávat najevo svou nespokojenost, zároveň je však smířen s osudem a odevzdaně pokračuje ve své práci. Východoasijská výchova v něm bojuje s potřebou rebelství a spravedlnosti.

Tu Fuovy básně jsou pravdivé, živé, rytmické. Dobře se proto čtou a i když se ne vždy řádky rýmují, právě tato skutečnost přidává básním šmrnc a jsou nám o dost bližší. O český překlad celé sbírky se postaral Jan Vladislav, který sám překládal ze sedmi jazyů a s pomocí odborníků i z japonštiny a čínštiny. Právě v této sbírce mu jazykově pomohla Marta Ryšavá.

Osobně mám čínskou poezii opravdu ráda a společně s Li Poem se Tu Fu řadí mezi mé nejoblíbenější básníky vůbec. Pokud Vás z nějakého důvodu neokouzlila klasická poezie stejně jako mě, věřím, že zrovna čínská na Vás nějak zapůsobí a přečtete si víc než jen jednu sbírku. Ono i porovnávat jednotlivé překlady několika sbírek je docela zajímavá činnost, natož když se zamýšlíte nad textem, který básník (a následně překladatel) napsal.

Četba

TU-FU. Kam spěchají ty květy. Přeložil Jan VLADISLAV, přeložila Marta RYŠAVÁ. Praha: Paseka, 2003. Klub přátel poezie (Paseka). ISBN 80-7185-423-9.

Tento text byl v 90% použit ve školní práci.

Knížku můžete zakoupit v internetovém knihkupectví Martinus.cz 🙂

Jak jsem vyměňovala přebal

Jakožto budoucí knihkupci máme ve škole i jednou do týdne praxi. Pokud nepočítám minulý rok, kdy jsem dělala v Luxoru na Václaváku (peklo na zemi) a některé dny letos v knikupectví Seidl, kdy občas není co dělat, je to příjemná předzvěst víkendu. V rámci praxe se občas ovšem dostávám do situací, které by se jindy nestaly, případně bych na ně nenarazil. Jako třeba dneska. To jsem byla takhle zhruba hodinu před koncem pracovní doby vyslána na Žižkov do jednoho nakladatelství, zda by nám nevyměnili poškozený přebal ke knize. Vystupuji z tramvaje a začínám hledat ulici, kde se nakladatelství i přidružené knihkupectví nachází. Slezu úplně dolů a ocitám se u plně používané proudovky. To asi nebude ona. Šlapu tedy zpátky po prudkém kopci nahoru a v jeho půlce konečně nacházím onu ulici. Teď ještě najít nakladatelství.

Procházím kolem malých obchůdků a míjím počítačový servis se stejným číslem popisným. Fajn, tady by to mělo být. Vejdu do obchůdku a ptám se, jestli náhodou neví, kde bych v této budově našla nakladatelství.

„To musíte zazvonit u vrat, slečno,“ odpovídá mi prodavač a snaží se mi vnutit svou vizitku s osobním číslem na rubu papírku. Na oplátku se usměji, poděkuji a rychle fičím z obchodu. Dalšího chlapa fakt nepotřebuji.

Ujdu pár kroků a ocitám se u zvonků. Nádech, výdech a následně zvoním do kanceláře nakladatelství. Chvíli nic. A pak se najednou ozývá hlas: „Prosím.“

„Dobrý den, jdu ze Štěpánské… Máte mi tady vyměnit přebal ke knize,“ vysvětluji rychle.

„Jó, tak to musíte do knihkupectví asi o padesát metrů dál, tam vám to rádi vymění.“

„Dobrá,“ ukončuji rozhovor, poděkuji a vydávám se tedy směrem ke knihkupectví. Když vejdu, pozdravím pána a opakuji mu tu samou větu, co pánovi ze zvonku.

Pán se na mě chvíli kouká, pak si vezme do ruky přebal a poznamená:  „To musíte do nakladatelství.“

„Ale tam mě poslali sem,“ snažím se bránit.

Pán si znovu prohlíží přebal a dojde k poličce, kde mají výtisk stejné knihy. „Hm. Jenže tady máme jen jeden výtisk a přebal je v ještě horším stavu. To musíte do nakladatelství.“ Když chci namítnout, že mě poslali sem, že do kanceláře nemám chodit, tak pán dodá: „Počkejte, zavolám tam do skladu, oni to s vámi vyřídí.“

Bere do ruky mobil, volá a já jsem za malou chvíli vyslána znovu ke vratům domu, kde se nakladatelství a jejich sklad nachází. Zvoním, tentokrát na sklad, a to už ke mně po chvíli ticha přichází pan skladník. Vezme přebal knížky do ruky, zavelí, ať ho následuji a já se ocitám v království… tedy, ve skladu knih. Malý, ale útulný. A těch titulů všude kolem! Prostě ráj pro knihomoly. Zatímco já se rozhlížím po skladu, skladník našel požadovaný titul a předal mi nový přebal pro knížku do knihkupectví. Já jsem spokojená, on je spokojený a pan vedoucí z praxe, kam se vracím po víc jak hodině a půl, nakonec také.

Tento web používá cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close