Kačeři jsou zpátky!

Je úterý večer. Unaveně posedávám v posteli, na klíně mám spokojeně předoucího kocoura a kousíček ode mně leží položený netbook, na kterém se chystám psát další řádky chystané povídky. Ani trochu se mi do toho ale nechce. Přemýšlím, jestli mi to vůbec stojí za řeč a raději si nepustím film nebo nepůjdu spát. Vyhrává varianta filmu, vyháním kocoura na peřinu a pouštím můj malý pracovní přístroj. Ze všeho nejdřív ale kontroluji e-mail. Akutní zpráva k vyřízení. Nálada něco vyřizovat je na bodu mrazu, ale čím dřív to budu mít z krku, tím lépe. Otevírám si okénko k odpovědi a zároveň na pozadí spouštím YouTube, které se má postarat o hudební vložku. Užuž se chystám kliknout na mou oblíbenou znělku z Miraculous Ladybug, když si všímám videa, které svítí hned vedle ní. A mám co dělat, abych se neudusila sušenkou, kterou se momentálně cpu.

Mezi doporučenými videi mám totiž i trailer k nové sérii animovaného seriálu My z Kačerova, na kterých jsem vyrůstala. A kvůli kterým (a taky kvůli Gumídkům, Rychlé rotě, Smurfům a Pokémonům…) jsem byla o víkendech schopná vstávat i před šestou ráno.

V prvním okamžiku přemýšlím, jestli jsem se náhodou nebouchla o zeď, kterou za sebou mám. V druhém zase přemítám o tom, co do těch bezlepkových sušenek dávají. A až ve třetím si uvědomím, že společnost Disney už před časem o něčem takovém vlastně mluvila a nejspíš už konečně přišel čas, kdy dlouho připravovanou sérii vypustí do světa. Na nic nečekám, zapomínám na nevyřízený mail a bezmyšlenkovitě klikám na video. A pouštím ho i podruhé, potřetí a přemítám nad tím, co na něj říct.

Prvotní šok jménem animace jsem rychle vydýchala a se zaujetím sledovala minutu a půl dlouhé video. Díky bohům zůstali ušetřen animaci, kterou u seriálů pro Disney Channel v posledních letech vídávám a kresba seriálu se značně podobá komiksům, které kdysi vycházely. Na druhou stranu už to není ta samá kouzelná ruční animace, kterou kdysi disneyovky měly. Ale víte co? To bychom pak zase nadávali, že je to na dnešní poměry hrozná animace.

Jak se zdá, příběh se dočkal několika inovací a oproti původní sérií se častěji potkáme s Kačerem Donaldem, který je tady… dobrodruhem. Umíte si to představit? Já s jeho nešikovností z původní série moc ne. A Kačenka (v originále Webby) vypadá, že nebude tou malou roztomilou holčičkou a místo toho bude prahnout po dobrodružství mnohem víc, než naše známá trojčata. Mimochodem, všimli jste si té hadrové panenky u ní v pokoji? Chudák její minulé já. A návrat Rampy, mé oblíbené postavičky (Vlastně oni jsou tak nějak oblíbení všichni. Dokonce i Hamouna mám ráda!), tomu dodává taky určitý šmrnc. Umíte si Kačery představit bez něho a jeho hlášek? Já tedy ne. A jak se zdá, tak hlášek bude v sérii požehnaně.

„Kdo je zlé trojče?“

„Bubík.“

Víte co? Ačkoli Alan Young byl podle pár dílů, které se mi podařilo najít v angličtině, skvělým hlasem pro Skrblíka, doktor David Tennanth se toho se svým nefalšovaným skotským přízvukem už podle traileru zhostil výborně. Až mám strach, jaké hlasy hrdinům podstrčí v českém dabingu.

Nemůžu soudit celý seriál podle traileru nebo zpráv. To rozhodně ne. Ale rozhodně mě první videa nalákala na léto a na okamžik, až se tahle nová série objeví v televizi a budu moci nostalgicky vzpomínat, porovnávat… a hlavně si užívat znovuzrozená dobrodružství party kačerů z Kačerova. Až mám chuť vyhrabat kazety a znovu si pustit všechna stará dobrodružství.

Co Vy? Vzpomínáte na své oblíbené seriály z dětství, případně pouštíte si je někdy? Pobrukujete si známé melodie? A co tenhle remake, dáte mu šanci? Jsem zvědavá na Vaše připomínky. 🙂

Festival párů – Touha

Na fóru Bronies.cz se před nedávnem objevila nová challenge. Jen podle názvu je zřejmé, o co asi žánrově půjde, co to obnáší? Napsat čtyři minipovídky na jakékoli dvě postavy z universa MLP:FiM podle zadaného témata. A prvním byla…

Touha

Víte, nikdy jsem v takovou tu divnou věc jménem láska nijak zvlášť nevěřil. Natož přátelství. No fuj, to byste po mně chtěli moc, no nemyslíte?

Kdy se stal zlom? Mno, pokud znáte můj příběh, tak víte, že jsem byl dlouhá léta na prázdninách v kamenu… lépe řečeno, na tisíc let jsem byl uvězněn v podobě sochy. Byla to moc fajn dovolená, ale tu fakturu, co za ní Celestie s Lunou musely platit, bych nepřál nikomu. Nebo moment. Možná vlastně jo. Právě jim. Když tak o tom přemýšlím, možná bych je taky na malou chvíli mohl proměnit v kámen. Určitě by měly radost. Moc velkou radost.

Kde jsem to skončil? Ó ano, už si vzpomínám. Až když mi ale reprezentantky Elementů harmonie daly druhou šanci (nebo to byla třetí?), poprvé jsem si uvědomil, že by tahle věcička jménem přátelství mohlo mít určité pozitivní využití. Třeba to, že už neskončím prokletý těma dvěma čarodějnicama. To si jako stvoření samotného Chaosu nemůžu dovolit! Ale nepočítal jsem s tím, že bych mohl začít prahnout po něčem víc.

Navázal jsem pevné přátelství v Fluttershy, jednou z těch elementek harmonických. Móóóc fajn kobylka. Postupně jsem si ujasnil, že city, které k ní chovám, nejsou jenom přátelské a že bych s tím měl něco udělat. Že ty zvláštní pocity k ní stále víc vystrkují růžky a chtějí být opětovány. Jak ohavné to zjištění!

Jenže touha, to je, milí poníci, sakramentská věc. A já po té krásce, kterou zvěřina poslechne na slovo, toužil stále víc a víc.

Muzzikanti (2017)

Už je to nějaký čas, co jsem u nás ve městě zahlédla plakáty ke koncertu Jarka Nohavici a dalších hvězd české hudební scény v nedaleké Vendryni. Začala jsem hledat víc a hle, ono to bylo natáčení nového filmu zvaný Muzzikanti. Můj záměr některý z dvou blízkých koncertů navštívit zhatil pobyt v nemocnici a tak jsem si stejně jako ostatní musela počkat, až se film konečně objeví v kinech. A 1. března, den před oficiální premiérou v českých kinech, jsem se v rámci koncertu ke slavnostní premiéře konečně dočkala, usedla do křesla a téměř dvě hodiny si užívala příběh z prostředí mé rodné domoviny.

Mladý muzikant Robin (Patrik Děrgel) se se svou kapelou pokouší prosadit v hudební branži, jenže i po dvouletém snažení se stále ne a ne podařit. Až když se jednoho dne ozve uhasínající popová hvězda Majkl Boss (Martin Dejdar) s tím, že je chce k sobě do kapely, vypadá to, že se na ně usmálo štěstí. Právě díky němu se společně s kapelou, vokalistkami a bodyguardem vrací do svého rodného kraje, kde se mají jako kapela sehrát. I přes počáteční úděs mladých dam z nemoderních a zapadlých Beskyd a především kempu, který vede mladičká Klára (Michalina Olszańská) společně se svým o dost starším přítelem a bývalým rockerem Izzym (Pavel Kříž), se hrdinové rychle přizpůsobí a užívají si volnosti a letních románků. Jenže Majkl si přivlastňuje všechny zásluhy na písních a jediné, co Robinovi brání vybouchnout, jsou dluhy na krku…

Co musím vypíchnout hned na prvním místě je hudba. Ve filmu zaznělo 21 písní napříč různými žánry – od klasického folklóru pod taktovkou Kollárovců přes pop až k rocku a nepamatuji si, že by se ve filmu objevila byt jediná píseň, která nebyla napsána přímo pro film. V době, kdy se do (nejen) českých filmů často do pozadí přidávají nejrůznější písně, nejčastěji zahraniční, je to velice příjemná změna, kterou vítám a nebyla bych vůbec proti, aby to tak bylo častěji. Navíc je to hudba líbivá a většinu z nich si pobrukuji už od chvíle, kdy byly vydány na Youtube s videoklipy. Nejvíc pozornosti nejspíš získají pánové Cmorik a Nohavica s duetem Kříž svůj neseme, který přináší nádherné poselství v podobě naděje a sílu pokračovat v tom, co děláme.

Je až podivuhodné, kolik hvězd z české (a slovenské) hudební a filmové scény se panu Rapošovi podařilo pro film získat. Už zmíněný pan Cmorik si ve filmu nejen zazpíval hlas muzikanta Robina, ale také si zahrál menší roličku ministranta v kostele (narážka na Slavíky hned dostává jiný rozměr). Velká část produkce si taky střihne nějakou tu roli – ať už se jedná o pana Wronku jako starostu či scénáristu Petra Šišku v roli úžasného bodyguarda Bédi, kterého si prostě nejde nezamilovat (zvlášť po potyčce s policisty…). A Eva Vejmělková nám jako psycholožka mírně připomene, že si s Pavlem Křížem už kdysi v jednom filmu zahrála.

Měla jsem strach, jak se Pavel Kříž popere se svou rolí rockera. Ne, že bych mu nedůvěřovala, ale upřímně jsem si ho moc neuměla představit. O to větší bylo překvapení, že svou úlohu zvládla na jedničku a že mi jeho postava rychle přirostla k srdci, stejně jako jeho filmová láska Klárka. Michalina byl výborný výběr a nechci si představit, že by v její roli byla třeba taková Markéta Konvičková (která ve filmu propůjčila svůj pěvecký hlas Sáře Sandevě). V souvislostí s touto postavou se může zdát, že má film několik nepotřebných naznačených linek, ale na druhou stranu se vzhledem k tomu, v jakém kraji se film odehrává a jaké měla postava dospívání, nemůžeme divit. Upřímně scénu s vymahači považuji za jednu s nejpovedenějších, mrazí z nich a vychází respekt. Z komediální stránky zase musím zmínit vyhánění pražské holčičky z pódia. Jen tak dál, Klárko, jen tak dál.

Samo sebou, že se příběh neobešel bez klišé, ale upřímně řečeno, ve kterém příběhu dneska není. Vynahrazují nám to výborné hlášky a narážky, kterých máme ve filmu nesčetné množství a odkazy na klasický život v Těšínském Slezsku jsou skvělé (i když prezentovat nás díky štamprli v každé druhé scéně jako nevyléčitelné alkoholiky nemuseli, ale co naplat, něčím ten film zaplatit museli). Musím zmínit i komiksové sekvence, které se čas od času ve filmu objevily a má je pod palcem slovenský výtvarník Tomáš Roller a které se taktéž zasloužily o komediální podívanou. Jediné, co jsem poněkud nepochopila, byl Jakub Kohák v roli (snad německého) parašutisty. Spíš než vtipnou vsuvkou je nepovedeným vtipem.

Nesmíme zapomenout na romantickou linku příběhu. Jako hlavní pár tady máme samozřejmě Izzyho a Klárku, ale hlavní hrdina Robin s mladistvými hormony taky není daleko. Tudíž se během filmu podíváme na několik naznačených milostných scén a pány může nalákat představa nahé Michaliny. Láska a romance provází celý film, několikrát se to pěkně zamotává, ale nebyl by to film, aby nekončil uspokojivě pro diváky.

I když se v některých scénách práce s kamerou nepovedla úplně na jedničku, většinu filmu si vede dobře. Za zmínku stojí hlavně přenádherné panoramatické náhledy na Těšínské Beskydy, které jsou mi velmi blízké a i přes dálku je mám stále v srdci. Bylo příjemné na stříbrném plátně poznávat jednotlivá místa, kde to asi bylo natáčeno. A těšínská radnice v roli polikliniky? Jojo, to si nechám líbit.

Film má příliš mnoho věcí, které bych ráda zmínila, ale to bych tu byla celé dny. Pokud jste náročnější divák, nejspíš z kina budete odcházet s nepořízenou a nechutenstvím. Pokud už ale od začátku počítáte s tím, že se jdete podívat na česko-slovensko-polskou hudební romanci a nečekáte z toho druhou Pomádu, myslím, že neuděláte s výběrem filmu vůbec špatně. Za mě má film a celý štáb rozhodně velké plus, poklonu a vůbec bych nebyla proti, kdyby se v našem kraji (a krásných Beskydech) natáčelo více.

Mé hodnocení: 90%

Nový pokoj, nové zvyky

Probouzím se do čtvrtečního rána. Postel, na které jsem strávila noc, už mi není tak cizí; před třemi týdny to bylo tisíckrát horší. Zachumlám se do peřiny. Ani trochu se mi nechce na dnešní praxi. Nejraději bych zůstala na svém intráckém pokoji a užívala si volna, psala… ale povinnosti volají. Urovnávám postel a s nimi i plyšáky, kteří se povalují různě po posteli. Když se nad tím tak zamyslím, přítel kvůli nim musí pěkně žárlit…

Když jsem před měsícem a něco podávala výpověď na starém intru, plán byl jasný. Jenže ten se od toho původního do konce měsíce trochu změnil a tak jsem se ocitla na intru, který je jen pár minut metrem od školy, případně zhruba pětadvacet minut krásnou ranní/odpolední procházkou. Což je oproti původnímu dojíždění z Michle na druhou stranu Prahy krásný stav, který sice nemusel být, ale v konečném výsledku potěšil. Měla jsem trochu strach z toho, jakou budu mít spolubydlící, sousedy, vychovatelku, jaké tam budou podmínky víkendů… ale to všechno se velmi rychle rozplynulo a já se začala zabydlovat v novém pokoji.

Jelikož je celý pokoj laděný do lehce nahnědlé a bílé barvy, bílý hrníček, který jsem na starém bydlišti občas použila na kafe (které už stejně piji jen venku s přáteli nebo cestou domů ve vlaku), si našel místo na stole a jsou v něm uloženy tužky a průpisky. Při posledním nákupu v Pepcu jsem objevila bílé rámečky na fotky za přijatelnou cenu, takže už mi pracovní prostor krásně zdobí fotka z loňského školního plesu a mého malého chlupáče. Nechť je mu tam nahoře s babičkou a dědou dobře.

Jak jsem už v jednom z minulých článků psala, našli mi alergii na lepek. Což je docela záhul, když si uvědomím, že jsem až doteď byla zvyklá jít pečivo a minimálně jednou denně se na mém jídelníčku objevilo. Ze dne na den jsem se musela zbavit téměř všech zásob, co jsem na starém intru měla a pořídit si jídlo, které můžu jíst a se kterým můžu i vařit. Postupně jsem tak i udělala. Mým ranním chlebem je teď docela často rýžová kaše od Nominy, kterou zpravidla dochucuji chia semínky a k tomu třeba banán, zavařené ovoce či domácí pečený čaj od babičky. A musím přiznat, že mi fakt zachutnala. I ta semínka, která jsem napoprvé znechuceně vyplivla.

Zároveň s přestěhováním ale přišla jedna nepříjemnost. Na intru, kde teď bydlím, je v první řadě jídelna, takže většina lidí chodí jíst tam. A kuchyňku na patře naštěstí máme, ale chcete vařit? Chcete jíst? Fajn, přineste si vlastní nádobí. Heh. Trochu šok, poněvadž představa, že přes celou republiku povezu nádobí, které za pár měsíců stejně zase povezu domů, mě moc nevábila. Tudíž se mi dost ulevilo, když se mi za pár korun podařilo sehnat základní vybavení a konečně jsem si mohla uvařit alespoň tu česnečku. A že byla skvělá. Především, když provoněla celé patro a chodili se ptát lidi, kdo a co to vaří, případně můžou ochutnat. No uznejte, neudělalo by vám to jako kuchaři radost?

Musím zaklepat, že mám dobrou spolubydlící. Když si vzpomenu na tu předchozí, co vám neřekla ani ahoj, je tahle skvěle ukecaná. Zvlášť když takhle začnete o půlnoci kecat o tématech, které by můj přítel raději neměl slyšet.

Budu doufat, že jsem se příliš nespletla a tenhle školní rok doklepu v pohodě. A že budu moci zase psát víc článků, poněvadž zjišťuji, že blog je skvělá droga, díky níž se odreaguji. A jak moc mi chybí psaní článků.

Taky to tak máte?

Jazyk květů ~ část čtvrtá (4/4)

A poslední část jediné dokončené poníkovské povídky za rok 2016 je konečně tady. V nejbližší době ještě vydám PDF soubor s revizí a opravami, které následně promítnu i na posty tady na blogu – nebudu zastírat, občas mi něco unikne a i když dělám korekturu jiným, autorská slepota je neskutečná věc.

Doufám, že se povídka líbila a zase někdy. :)

Část čtvrtá

Dozpívala jsem poslední slova písně a nahlas si oddechla. Ještě štěstí, že zítra už všechno bude za mnou a že se znovu budu moci začít věnovat věcem, které jsou důležité. Odstoupila jsem od klavíru, kde posedával Bandie Rock zastupující mou obvyklou profesorku, a zamířila k baru, kde jsem se chopila sklenice vody. Do krku mi rychle stékaly jednotlivé loky. Konečně nějaké to osvěžení! Pokládala jsem sklenici zpátky na stůl, když mi najednou problesklo hlavou jedno slovo. Modrásek.

„Jako modrásci plující nebem…“ zopakovala jsem šeptem poslední slova písně. Vzpomněla jsem si na něco, co už mi delší dobu vrtalo hlavou. Obrátila jsem se na profesora, který zrovna něco zapisoval do sešitu. „Profesore?“

„Ano?“ otočil se na mě zvědavě. Najednou jsem se nezmohla na slovo. Nevěděla jsem, co mu vlastně říct. Nádech, výdech. Hlavně. Klid.

„Možná je to příliš soukromá otázka, ale tak mě už napadlo… proč manželce říkáte Modrásku?“

Bandie Rock na mě nejdřív jen nechápavě koukal s vykulenýma očima. Následně zamrkal a protřel si oči. Tímhle rituálem mi trochu připomněl staré poníky v důchodu, ale to jsem si nemohla dovolit říct nahlas, tudíž jsem raději pomlčela. Ve chvíli se však znovu změnil v šarmantního profesora zpěvu a pro změnu se zeptal on: „Jak jste na to přišla?“

„Seděla jsem s vámi v kabinetě, když jste jí takhle oslovil. A ne jednou. Párkrát jste na ní takhle volal i na chodbách či během přednášek,“ osvětlila jsem mu.

„Á, no jistě. Málem bych zapomněl.“ Mírně zrudl. Nejspíš si stejně jako já vybavil scénu v kabinetu. „Mno, nebudeme si nic nalhávat. Jste příliš inteligentní na to, abych vám něco nakecal. Poznáte to. Nebo si to alespoň myslím. A až tak velké tajemství to vlastně není. Zkrátka a dobře mám svou manželku moc, opravdu hodně moc rád.“

„Tak jistě, to chápu, ale proč zrovna Modrásek?“ vyptávala jsem se dál. Prý inteligentní. A že mi nechce nic nakecat. Pche. A co zrovna teď dělá? Chtěla jsem znát odpověď. Za každou cenu.

Znejistil. Rozhlédl se kolem a když se ujistil, že nikdo v okolí není, jen se ke mně naklonil a tiše řekl: „Necháte si to pro sebe?“

Přikývla jsem. Proč bych to taky měla někde řešit? Jsem snad Esmera?

„Dobrá,“ pokýval hlavou. Zhluboka se nadechl. „Kdysi dávno jsem byl zamilovaný do jedné klisny. Byla to má první láska. Láska na první pohled, kterou jsem si nebyl schopný přiznat. Ze začátku jsem ji často popichoval, dělal si z ní všelijakým způsobem legraci. Byla nevinnost sama, na první pohled jasně nezkušená. Ale úžasná. Rusá hříva, modré oči, sněhobílá srst. Chytrá, to se musí nechat. Inteligentní. Tiššího rázu.“

„Co se stalo, že jste teď s Ruby?“

„Zmizela,“ zesmutněl Bandie. „Kdybych řekl, že zemřela, nebyl bych daleko od pravdy.“

Nějakým způsobem mě ta věta nějak zasáhl. Nevím proč. Nevím jak. Ale dokázala jsem vycítit tu bolest, kterou měl ve své duši. „To je mi moc líto.“

„Moc rád jsem jí říkal Modrásku,“ vzpomínal na svá mladá léta. „Už kvůli jejímu jménu. Byl to jen další způsob, jak ji popichovat. Nejdřív kvůli tomu byla naštvaná, a i když byla vždy považována za nejmilejší a nejochotnější klisnu v okolí, dávala mi to pěkně sežrat. V průběhu času si však nějak zvykla a já si ji oblíbil snad ještě víc, než kdy jindy. Zamiloval jsem se do ní. A nikdy toho nelitoval.“

V hlavě jsem si dávala dokupy obraz mladé klisny, o které mi profesor vyprávěl. Nemohla jsem si pomoct, ale  podle popisu mi hodně připomínala právě Ruby Wind. Že by byla pouhou náhradou za jeho první lásku? Proto jí říkal stejnou přezdívkou?

„Jaká by se k ní hodila květina?“ napadlo mne. „V řeči květin,“ dodala jsem rychle. „Vaše manželka ji ovládá. Určitě tím pádem znáte nějaká přirovnání a řeč.“

„Vy máte tedy otázky,“ osočil se profesor. „To, že něco umí moje manželka ještě neznamená, že to umím já.“

„Omlouvám se, já -“

„Kosatec.“

„Co prosím?“

„Kosatec. A konkrétně myslím modrý kvítek,“ vysvětlil mi jakoby mimochodem. „To byla první květina, kterou jsem dané klisně daroval. Znáte její význam?“

„Ne tak úplně.“ Nemusím být za totálního blba, že ano.

„Poník, který tuto květinu dostane, by měl být z těch obětavých, co pro své přátele a rodinu udělá téměř cokoli. Ale zároveň tím chce dárce naznačit, že zná něco, případně tuší o něčem, co se má udržet v tajemství. Nejlépe navždy. Případně má naznačit, že obdarovaný nejspíš není tak nevinný, jak se tváří.“

„Páni,“ vydechla jsem a snažila si získanou informaci o květině s nádhernými kvítky zapamatovat. „A měla ta klisna nějaké tajemství?“

„Samozřejmě. Každý z nás nějaké má. Jedna jsou menší, jiná obrovská, že by vystačila na celý román a ještě by zbylo na novelu. Každé na nás nějakým způsobem působí. Některá nás těší, že o nich víme jenom my. Jiná se snažíme za každou cenu skrýt. A to její tajemství ji nakonec zničilo.“

Z posledních slov mě doslova mrazilo. Co se takového mohlo stát, aby někoho zničilo jedno tajemství? Raději jsem už nechtěla vědět víc. „Omlouvám se, že jsem se vůbec ptala. Neměla jsem to vůbec vytahovat. Můžeme se zase věnovat zkoušce?“

„Zajisté,“ přitakal vděčně profesor. S největší pravděpodobností jsem mu připomněla něco, co ho i přes statečnost a uplynulá léta určitým způsobem stále ranilo. Do konce vyučování už jsme pouze nacvičovali slova písně, kterou jsem měla následující den přednést před celou Křišťálovou říší i princeznami a hosty. Všechno znělo perfektně. A já se doopravdy začala těšit na chvíli, kdy tato slova konečně zazpívám před skutečným publikem.

Rozloučili jsme se krátce po setmění. Nechal mě pozdravovat od své ženy a kladl mi na srdce, že si mám v noci odpočinout. „A kdyby něco – sám jsem svou manželku některé kvítka učil rozeznávat, tudíž o tom něco vím i sám,“ mrkl na mě, když jsem už stála ve dveřích a zimní bunda zakrývala mou srst.

Vděčně jsem se na něj usmála. „Děkuji moc. Za všechno.“

„Není zač, děvenko, vůbec není zač.“

Před vchodem do školy už na mě čekal Ander Sneap. Když mě viděl, objal mě a políbil. Usmála jsem se na něj. To dopoledne, kdy mi vyznal své city a kdy mi popovídal o tom, jak přišel k nápadu použít jazyk květů, bylo jedno z nejlepších vůbec. A já mu byl vděčná. Nejen za všechny ty květiny, které mi podstrčil do skříňky. Nejen za všechen ten čas posledních dnů, které jsme spolu strávili a já ho začala určitým způsobem obdivovat a milovat. To vůbec ne. Ale za to, že mě dokázal milovat takovou, jaká jsem. Ale z nějakého důvodu to prostě a jednoduše nebylo ono. Měla jsem zvláštní pocit.

Ten večer jsem před vchodem do bytu našla červený karafiát.

Nastal večer vystoupení. Ten večer, kvůli kterému už jsem skoro nemohla ani zpívat a přitom mé vystoupení bylo jen o zpěvu. Jaká to ironie. Seděla jsem před zrcadlem a upravovala si make-up a hřívu.

„Už se nemůžu dočkat,“ ozval se za mnou hlas Pandoriké, která mi před chvílí upravovala šaty. Tuto větu jsem však za posledních čtyřiadvacet hodin slyšela snad tisíckrát.

„Zas to tolik nepřeháněj. Vždyť už jsi mě zpívat slyšela,“ připomněla jsem jí.

„No to sice jo, ale ne na vystoupení před tolika poníky z celé Equestrie. Vážně ti to moc přeji.“

„Díky, Riké,“ usmála jsem se na zebru přátelsky. Od chvíle, co jsem opustila Ponyville, byla tahle zebra prakticky mou nejlepší kamarádkou. Jasně, stále jsem vzpomínala na Apple Bloom a Scootaloo, jenže každá měla svou práci a už jsme se nemohly vídat tolik. Ale slíbily jsme si, že až dodělám školu, znovu se spojíme a krom toho, že budeme pracovat, budeme znovu pomáhat malým hříbatům hledat jejich talent. Tak jako vždycky.

„Za chvíli budeš začínat, viď?“ ujistila se Pandoriké a zkontrolovala hodiny. „Asi už pomalu půjdu. A ty tam dojdi včas, hvězdičko blýskavá. Chci tě vidět zářit!“

„Neboj.“ Vstala jsem, rozloučila se s ní a zavřela dveře. Najednou tu byl hrozný klid. A já si uvědomila, že už za malou chvíli budu muset vylézt a zazpívat bez chyby to, co jsem složila.

Nádech, výdech.

Bude to v pohodě.

Myslím.

Doufám.

Hluboce jsem vydechla a otevřela dveře dokořán. Se vším elánem a energií jsem vyšla z šatny a zamířila si to do zákulisí. Až jsem si díky částečné slepotě vůbec neuvědomila, že vrážím do jiného poníka a pomalu padám k zemi.

„Co si to dovo-“ spustila jsem, ale to už jsem se zarazila.

„Zdrávko,“ začal místo omluvy poník přede mnou a podal mi pomocné kopýtko. „Dlouho jsme se neviděli. Moc rád tě vidím, Sweetie Belle.“

Zamrkala jsem jednou, dvakrát. Až po chvíli mi došlo, kdo to přede mnou stojí. „Buttone?“

„Trefa, zlatíčko.“

„Nejsem žádný tvoje zlatíčko,“ odsekla jsem a pokoušela jsem se vstát bez jeho pomoci, rychle jsem však zase spadla. Tentokrát už jsem jeho kopýtko neodmítla. Stále se mi však do mysli vracela dva roky stará scéna. „Co tady děláš? Nemáš být kdesi… třeba v Los Pegasus a spravovat tam moderní techniku, hrát si na velkého hráče?“

„Teoreticky vzato,“ přikývl Button a zahleděl se na Křišťálový zámek. „Ale už nějaký ten týden tady slídím a sleduji jistou dámu…“

„Buttone.“

„Dobře, dobře,“ zasmál se můj dávný kamarád vlastnímu vtipu. „Princezna Cadance a vedoucí umělky si mě a dalších pár poníků z oboru najali, abychom trochu zmodernizovali zdejší část Equestrie. Trochu oživili, jestli rozumíš.“

„Jasně.“

„No a jednoho dne jsem takhle dělal na Umělecké akademii, když jsem tam zahlédl známou tvář velice nadané a úžasné klisny, do které jsem byl vždycky paf,“ pokračoval Button. Začala jsem tušit, co mi tím chce říct. „No a ta klisna měla evidentně problémy. Byla smutná. A tak jsem si řekl, že ji rozveselím. Ovšem neměl jsem zdání, jak tomu pomoct. Až jistá dáma ovládající jazyk květů mi pomohla s výběrem a nápadem, který jsem následně realizoval. A jak se zdá, tak účel splnil.“

Chtěla jsem něco říct, ale v hlavě se mi zrekapitulovala celá jeho řeč. V krku jsem ucítila obrovský knedlík. Jediné, co jsem byla schopná vyslovit, bylo: „Jazyk květů?“

„Ale jak se zdá, můj plán byl narušen někým jiným, který mé dílo vydává za své,“ posmutněl Button. Zahlédl blížícího se Andera. „Nevadí. Doufám… ne, já přímo věřím, že květinové dárečky udělaly dotyčné radost.“

Udělalo se mi trochu nevolno. Pohlédla jsem na Andera, který byl stále blíž a blíž. Cítila jsem, jak mi vlhnou oči. Nemohla jsem brečet. Ne teď, krátce před vystoupením.

„Tak já asi půjdu. Měj se hezky. A pozdravuj svého milého.“ Z poslední věty doslova sršel sarkasmus. Chtěla jsem za ním jít, chtěla jsem ho zastavit, pohlédnout mu pořádně do očí. Chtěla jsem ho políbit. Ale nebyla jsem toho schopná. Jen jsem tam stála a zírala na mizejícího kamaráda. Přítele. Na mou první lásku, kterou jsem si tehdy v Ponyvillu nebyla schopna připustit.

„Stejně jako kdysi Bandie Rock s jeho milou,“ šeptla jsem své uvědomění.

Přistoupil ke mně Ander. „Jsi v pořádku, zlato?“ zeptal se mě starostlivě. Konečně jsem docílila toho, že mi začal tykat. Ale že mu to pár dní trvalo. „Stalo se něco?

Nevěděla jsem, co mu na to říct. Že mi podle všeho lhal? Že neznal význam ani jednoho kvítku, které mi údajně podstrčil do skříňky? Že se evidentně svezl na snaze jiného? „Jistě,“ bylo jediné slovo, které jsem ze sebe dostala.

„Dobře,“ usmál se Ander, vzal kopýtkem mou tvář a sladce mě políbil. „Brzy máš nastoupit k vystoupení. Přeji hodně štěstí, lásko.“

„Díky,“ opětovala jsem mu slabý úsměv a naposledy se zadívala k místu, kam zmizel Button. Polka jsem nasucho. Tak taková je to bolest.

„Jste na řadě, Sweetie Belle,“ volala na mě jedna z profesorek. V jeden okamžik jsem chtěla zavolat, že na vystoupení kašlu, že potřebuji vyřídit něco mnohem důležitějšího, na čem stojí celý můj budoucí život. Rychle jsem se ale oklepala, naposledy se usmála na Andera a zamířila rovnou k pódiu, pod kterým už s připraveným mikrofonem čekala Ruby Wind.

„Řekl vám to?“

Nemusela jsem se ptát, co tím myslí. „Řekl.“

„Jste v pořádku?“

Snažila jsem se být silná, ale jak se zdálo, Ruby moc dobře věděla, jak mi je. Zakroutila jsem hlavou, až mi upravená hříva málem vypověděla službu.

„Nebojte, jsem s vámi. Vím, jak taková láska bolí,“ snažila se mě ukonejšit profesorka tvůrčího psaní. Až teď jsem si všimla kosatců vpletených do hřívy. „Sama jsem si něco takového zažila. Ale každý příběh něčím končí a něčím novým začíná.“

Ten profesor je fakt blázen, kroutila jsem nechápavě hlavou. Že jí to vůbec nevadí. Mít chlapa, co jde za téměř identickým typem a v podstatě ji jen využívá.

Pustila mě a před vypuštěním na pódium mi darovala srdečný úsměv. „Tak do toho. Věřím, že to bude vážně skvělé.“

Na sucho jsem polkla. Netuším, jak jsem se v ten den dostala na pódium. Nemám sebemenší zdání, co se ve mně zlomilo, ale v okamžiku, kdy začaly první tóny písně, jsem zpívala slova, které v původním textu nebyly. Nepamatuji si je, ale vzpomínám si na tu bolest, se kterou byly zpívány.

Byla to nevyřčená slova mého zlomeného srdce.

„Famózní píseň, Sweetie,“ pochválila mě po konci mého vystoupení, poklonění a cestě zpátky do zákulisí má během udýchaná sestra a silně mě objala. „Jsem na tebe právem pyšná. Mám úžasnou sestřičku. A ten náhrdelník s náušnicemi v kombinaci s šálou ti opravdu moc sluší.“

„Děkuji, Rarity. Však to byly také tvé návrhy, které jsi mi nechala vyrobit, pokud mě paměť neklame,“ mrkla jsem na ni a snažila se smát. Místo toho jsem se ovšem zabořila do její náruče a z plna hrdla se rozbrečela. Ne štěstím, jak si mysleli všichni kolem. Právě naopak. Kvůli své hlouposti a pýše jsem nebyla schopná rozeznat lásku ve chvíli, kdy mi byla nakloněna.

„Stejně jsi mě pojal za manželku jen kvůli barvě hřívy,“ zaslechla jsem za sebou nasupený hlas.

„Vážně, Modrásku? Myslíš, že bych toho byl schopen? Kvůli hřívě? Kdo kdy slyšel, abych se hnal za zrzkou? Vždyť víš, že mi šlo vždy jen o jednu. To mě chceš řadit do zbytku těch ubožáků, kteří se o tvé srdce ucházeli?“

Až teď jsem si z dálky všimla malých, zřejmě obarvených modrých pramínků hřívy, které měla jindy pečlivě schované za rusými.

„Jen tě popichuji, drahý.“

Někdy některé věci nedopadnou tak, jak si je dotyční představují. Zůstala jsem s Anderem. I přes skutečnost, že mi lhal, ho mám stále ráda a nemůžu si na vztah s ním stěžovat. Mám všechnu jeho pozornost, kterou bych si mohla přát. Dokonce i přestal nadávat na hodinách tvůrčího psaní, čímž udělal radost jak mně, tak především Ruby Wind, která si jeho díla nemohla vynachválit. Poník, kterého jsem milovala a stále z celého srdce miluji, zmizel zpátky někde v Eqestrii. Kdoví, kde je mu konec. Možná se o něm někdy dozvím v novinách, že vyhrál nějaký turnaj v počítačových hrách. A budu na něj pyšná jako nikdo jiný. Protože první polibek, který mi dal tu noc před svým odjezdem do dalekých krajů, si stále pamatuji a vrací se mi do paměti častěji, než by měl. I přes mé kruté odmítnutí.

Pomněnky, které jsem po tom osudném večeru na školní akci našla položené v porcelánové vázičce u bytu, jsem nechala usušit a doteď mi její kvítky zdobí miniaturní zavařovací skleničku speciálně pro všechny kvítky, které jsem za ten měsíc dostala. Velice ráda se v ní prohrabávám a o to raději si přičichnu k jejich charismatické vůni. A vzpomínám.

Láska si nevybírá. Když se zamilujete, cit mizí jen velmi těžko. A cit k první lásce snad ze všeho nejhůř.

Jazyk květů ~ část třetí

Třetí část je po dlouhé době tady. Nebudu zastírat, i když je povídka už dlouho dopsaná, zkrátka a dobře jsem měla tolik práce do školy i v soukromém životě, že jsem na zveřejnění zkrátka a dobře zapomněla.

Část třetí

A takhle to pokračovalo celý následující týden. Vždy po škole jsem ve své skříňce našla květinu. Každý den jinou. Následující také. A ten další týden na tom byl podobně. Ze začátku to bylo pozorné, lichotilo mi to. Každý kvítek mi udělal radost, i když jsem neměla sebemenší zdání, co se mi tím daný dárce snaží povědět. Možná lichotky. Ovšem byl tu i jiný problém.

„Víte, mám trochu obavy,“ přiznala jsem své návštěvě. Seděly jsme v jedné krčmě nedaleko Akademie a popíjely své oblíbené nápoje. Byly to přesně dva týdny ode dne, co jsem dostala gerberu. „Jasně, nepopírám, je velice milé a pozorné dostávat každý den kvíteček do skříňky. Navíc tak krásné. Nejdřív ta gerberka. Poté iris, bílá lilie, frézie a mnoho dalších. A dneska stračka. Jsou vážně úžasné, nádherné, kvetoucí. Ale…“

„Prostě je toho moc, nemám pravdu? Jsi nervová z toho, že nemáš sebemenší zdání o tom, kdo ti je tam nechává, sžírá tě to zaživa a nenechá spát,“ ušetřila mi slova Scootaloo a do dna vypila sklenku cideru před sebou. Spokojeně vydechla a setřela si z pusy zbytky kapek jablečného alkoholu. „Mňam. Nechápu, jak ho nemůžeš pít. Řekni něco, Apple Bloom.“

„Umím si dobře představit, jak se teď cítíš. Mrazí z toho, viď? Prostě najít každý den jiný kvítek a nevědět, kdo ti ho tam podstrkává. Nedivím se, že jsi z toho dost skleslá. Kdo by nebyl? Ale napadá mě… v květinářství ses po potencionálním dárci nesháněla?“ zeptala se oslovená a Scootaloo si s povzdechem plácla po čele. Nejspíš myslela něco jiného. „Možná by to nebylo k zahození, poněvadž pochybuji, že by tady některé z vyjmenovaných rostlin jen tak samovolně rostly. Křišťálovci na to prej nemaj kapacity a schopnosti.“

„Křišťálovci?“ zopakovala jsem podiveně. „Co to je?“

Scootaloo vyprskla smíchy. „Žiješ tady a nevíš to? No přece původní obyvatelé Křišťálové říše, ti, co byli uvězněni a týráni Sombrou,“ vysvětlila rychle. „Mi neříkej, žes to ještě neslyšela. V Canterlotu a okolí je teď tohle označení velice populární.“

„No promiň, že neznám všechno, co se kde v tomhle ledovém kraji šustne a co se ho týče,“ zabručela jsem uraženě. Měla jsem na jazyku poznámku o tom, že oproti těm dvěma stále chodím do školy a nemám na zábavu a práci, natož na jakékoli drbání absolutně žádný čas. Na druhou stranu jsem ovšem byla ráda, že si mé nejlepší kamarádky udělaly čas a nakonec do křišťálového městečka dorazily. Nejlepší opožděný dárek k narozeninám, který mladá klisna může dostat.

„No tak se neurážej, my to nemyslely zle. Dej si vínko, odvaž se a užívej si to! Máme na sebe celý večír! Pane vrchní, další sklenku vínka, prosím!“ zvolala vesele Scootaloo a tleskla kopýtky. „Trochu radosti do toho umírání.“

„To říká ta pravá,“ smála se Apple Bloom. „Kdo mi to dneska ve vlaku samou nudou skuhral, že je ta cesta příliš dlouhá a nebaví ho? Já to rozhodně nebyla.“

„Ale…“

„Bez komentáře, prosím,“ prohlásila jsem se vší zoufalostí v unaveném hlase a dopila poslední doušky vína přede mnou. Ještě štěstí, že je na cestě další. Bude ho potřeba hodně.

„No dobrá, dobrá. Takže kvítky, viď?“ vrátila se ke starému tématu Apple Bloom. „Přemýšlela jsi někdy o tom, že květiny mají vlastní jazyk?“

Zarazila jsem se. „Vlastní jazyk?“

„Jasně. Jako že mají určitý význam, kterým ti mají něco prozradit.“

„Áha.“ Že by horká stopa? „A uměla bys mi říct, co který kvítek znamená?“

Bloom zakroutila hlavou. „Bohužel. Neznám ani jeden.“

A to máš květ přímo ve jméně, pomyslela jsem si. Pohlédla jsem na Scootaloo, ale ta rovnou dala najevo, že jsou jí všechny květiny neznámé stejně jako vesnice kdesi v zapadlých horách. U ní se tomu vlastně ani nedivím. „A nevíte o někom, kdo tenhle jazyk květů zná? Umí ho používat?“

Obě mé kamarádky jen pokroutily hlavami.

„Fajn. Takže asi ne.“

Mezitím mi číšník přinesl další skleničku vína. S chutí jsem si lokla. Tentokrát červené. Nebylo špatné, ale bílé mi chutnalo o dost víc. Už jsem se chystala změnit téma na momentální dění v Ponyvillu, když se za mnou ozval hlas, kvůli kterému jsem málem spadla ze židle. „Frézie nám naznačuje nevinnost obdarovaného.“

Zamrazilo mě. Nemusela jsem se vůbec otáčet, abych pochopila, že se opět jedná o mou profesorku tvůrčího psaní. Kde ta se tady sakra bere?!

„Gerbera zase věrnost. Pro vyřízení pozdravů či snad naznačení, jak je pro daného poníka důležité zrovna přátelství s obdarovaným, je zase iris. Nebo taky může naznačit naději či důvěru. Kdo ví.“

„Kdo jste?“ spustila nechápavě Scootaloo a nedůvěřivě si jí prohlížela, já ji ale náznakem zastavila a neurvale se Ruby Wind zeptala: „Kolik jste toho slyšela?“

„Nemáte se za co stydět,“ vyhnula se spisovatelka elegantně odpovědi. „Láska je to nejkrásnější, co vás může potkat. A pokud vás někdo miluje a pravidelně vám dává takovéto skvosty do skříně, neměla byste jej zanedbat.“

„Co prosím?“

„Ale no tak, to mi nepovídejte, že jste nepochopila poselství, které se vám někdo snažil těmi malými dary říci.“

Opřela jsem si hlavu kopýtkem, pozorovala, co se kolem mě děje a snažila se vstřebat získané informace.

„Počkat, to se mi jako snažíte říct, že je do mě někdo silně zamilován?“

„Přesně tak,“ usmála se Ruby. Scootaloo i Apple Bloom na nás zíraly s otevřenou pusou. A já měla co dělat, abych jí neměla otevřenou taky.

No potěš Celestie.

Ranní město plné křišťálů mělo až neuvěřitelně velké osobité kouzlo, kterého jsem se nemohla nabažit. Sluníčko pomalinku začínalo hřát a sušilo mou mokrou srst a hřívu. Postavila jsem se na zadní kopyta a řádně se protáhla. Křupnutím v kloubech konečně přišla obrovská úleva od bolesti, kterou jsem poslední dny po všech těch tréninzích trpěla. Spokojeně jsem vydechla a ulehla do trávy. Zavřela jsem oči. Nic nemohlo narušit tu krásnou nedělní idylku.

„Heleme se, socka tady leží.“

Nebo taky ne.

„To už si ani nemůže dovolit bydlet v bytě? Jak ubohé.“

Ubohá jsi ty, Esmero.

„Rozvaluje se tu v trávě, chápete to?“

Vztekle jsem zavrčela a posadila se. Stála přede mnou ona i celá její parta hereček.

„Koukejte, ono to umí vstát.“

Héérečky otravné.

„Nechte jí na pokoji,“ ozval se za mnou hlas Pandoriké, která zrovna doběhla ze své pravidelné ranní trasy. „Máte dost vlastní práce, ne?“

„Ale, no to se podívejme. Sportovně naladěná zebra. Jestlipak bude stejně bojovná?“ pokračovala ve svém výsměchu Esmera a rozhlížela se po celém okolí. „A nikdo tady není. Tak co, cizinko? Budeš bránit svou kamarádku?“

Pandoriké už chtěla něco říct, ale naklonila jsem se k ní a pošeptala: „Nech to být. Je to jen rozmazlený fracek.“

„Copak, copak, milostné šeptání? Nedivila bych se, kdybyste byly vy dvě spolu. Tak moooc vám to sluší… a obě stále bez chlapa. Čím to asi bude?“

„Dej pokoj, Esmero,“ bránila jsem sebe i svou drahou kamarádku. „Pokud vím, máš se připravovat na představení, ne?“

„To by se dalo tvrdit i o tobě, zlatíčko,“ ušklíbla se bohatá dámička. „Jakou že to budeš zpívat píseň? O motýlcích a veselí? Že já se ještě vůbec divím. Samá pozitiva.“

„Esmero.“

„Co takhle napsat píseň o tom, jak umíráš? Jak tvá kariéra skomírá a ty neumíš nic? To by taky nebylo špatné téma.“

„Esmero, varuji tě,“ zavrčela jsem znovu, tentokrát mnohem výrazněji.

„Před čím? Chceš snad dokázat, že se umíš rvát? V tom případě bys měla okamžité ukončení stipendia, pokud se nepletu,“ zazubila se. „Umím to zařídit… ovšem to ty moc dobře víš, viď?“

Začínaly mi docházet nervy. „Esmero.“

„No jen pojď… neboj se… přinejhorším se vrátíš zpátky tam, odkud jsi přišla. Tvá sestřička určitě bude mít veeelkou radost.“

„Esmero, já -“

„Dejte jim pokoj,“ ozval se za mnou chladný mužský hlas, čímž se trochu uklidnit oheň v mých žilách. Překvapeně jsem se otočila. Stál za mnou ten poník, co občas na hodinách psaní dával najevo, že je mu to naprosto šumák.

„Andere,“ oslovila ho se vší úctou Esmera a poskočil k němu. „Tolik jsi mi chyběl, zlatíčko.“

„Nejsem tvoje zlatíčko,“ odsekl znechuceně a udržoval si od ní nastaveným kopýtkem odstup. „Pochop konečně, že o tebe nemám zájem. Že jsme spolu vyrůstali ještě neznamená, že jsem do tebe zabouchlej.“

„Ale vždyť to jinak ani nejde,“ nechápala Esmera. „Jsme si souzeni, Andere.“

„To tedy nejsme,“ trval si dál na svém černohřívý poník se srstí zbarvenou do hněda. „Protože miluji jinou.“

Esmera se v tu ránu zarazila, stejně jako všechny její kamarádky. Jako by se jí zastavil celý svět. „Co prosím?“

„Slyšíš správně,“ pokračoval s největším klidem Ander a vzal mě za kopýtko. „A teď mě omluvte, dámy, ale musím si promluvit tady se slečnou Sweetie.“

Červenala jsem se, ani nevím proč. Možná tím, že jsem od toho prvního a zároveň posledního okamžiku tehdy v seníku nebyla nijak zvyklá, aby mě někdo uchopil za kopýtko a zároveň na mě koukal takovýmto způsobem. A navíc… řekl slečna Sweetie? To si nechám líbit.

Nechali jsme Esmeru a její partičku společně s Pandoriké někde za sebou. Slyšela jsem, jak se rozmazlená studentka herectví rozčiluje na celé kolo. Musela jsem se pousmát. Alespoň na chvíli není vítězem.

Popošli jsme až někam na kraj města, směrem k železnici, která vedla zpátky domů do Ponyvillu. Občas jsem měla chuť všechno zabalit a nechat být zpěv zpěvem. Ale proč, když jsme tomu všichni dali všechno, co jsme mohli?

„Jste v pořádku, Sweetie?“ ozval se znovu jeho hlas, tentokrát mnohem starostlivější, než když jsme stáli u Esmery.

„J-jo,“ vykoktala jsem. Až teď jsem si uvědomila, že mě stále drží za kopýtko a zrudla jsem. „S dovolením,“ a rychle jsem ho odtáhla.

„V pořádku,“ usmál se na mě a já, naprosto omámená jeho kouzlem, na něj. Stále mě sledoval tím zvláštním pohledem. Nemohla jsem se ho nabažit. Až po chvíli jsem si uvědomila, jak trapné ticho jsme tímhle sledováním toho druhého vyvolali. „Tak… o čem jsi chtěl mluvit?“ Vynechala jsem veškeré vykání, přece jen jsme spolužáci.

Na malou chvíli se zdálo, že zapomněl a nevěděl co říct. Brzy na to se však usmál a začal: „Víte, já… moc vám to sluší.“

Zamrkala jsem. Vždyť po tom cvičení musím smrdět jak týden nošené ponožky.

„A… chtěl jsem vám říct… vlastně nevím, co vám mám říct, protože jste nádherná mladá klisna a musíte mít spousty nápadníků…“

Haha.

„…ale hlavně…“ Vytáhl odněkud z kapsy svého saka (nechápu, proč musí chodit oblečený i v neděli) nádhernou jasně červenou růži. Zatajil se mi dech. Moc dobře jsem věděla, co chce touto květinou říct.

„Víte, já se do vás zamiloval, Sweetie,“ přiznal Ander. „A byl bych moc rád, kdybyste mi mou náklonnost opětovala.“

Nevěděla jsem, co mám říct. Nemohla jsem vyslovit sebemenší slovíčko. Opatrně jsem k němu přikročila a pohladila ho po tváři. Následně ho objala. „Děkuji,“ bylo jediné slovíčko, které jsem dokázala vyslovit.

Večer jsem u bytu našla nádhernou fialovou květinu. Poprvé jsem si však nebyla jistá, která to může být, natož abych znala její význam. Ale vůbec mi to nevadilo. Poněvadž jsem věděla, že to je dárek od poníka, který stojí o mou náklonnost. A já ho začínala milovat.

Když láska vzkvétá ~ Kapitola třetí

Stýskalo se Vám?

Fajn, ponechám si referencí na Sherlocka. Budu upřímná, nemohla jsem se přes tuhle kapitolu dostat. Nejspíš to bude tím, že původně měla být celá psána z pohledu chlapce a nebudu zastírat… nejsem chlap, moc dobře mi to nikdy nešlo, i když se tím v poslední době zabývám stále víc. Druhou polovinu jsem zvládla napsat za jediné dopoledne a její psaní si fakt užila. Čím to bude? Mám tušení, ale nepotvrdím. I tak doufám, že se bude další kapitola líbit.

Příjemné čtení přeji. 😉

Kapitola třetí

Dobré víno je dobrý přítel, když s ním dovedeme zacházet.“

-William Shakespeare

~ ♥ ~

S hlasitým třísknutím zavřel vchodové dveře, přesto ho před vzteklým hlasem jeho otce nijak neuchránily.Pokračovat ve čtení →

První dny celiaka

Zadumaně sedím v metru a s téměř dvouhodinovým zpožděním směřuji do školy. Všude kolem mě je plno lidí. Praha je holt furt plná, nikdo s tím nic nenadělá. Lidé kolem jsou ovšem jen komparzem tomu, co se děje ve mně. V ruce držím papír, který mi (s největší pravděpodobností) navždy změní život. Vzpomenu si na dialog s mou doktorkou z rehabilitací, který se odehrál něco málo před týdnem a který to všechno odstartoval.Pokračovat ve čtení →

Literární Mafie, aneb jak to všechno začalo

To jsme se takhle o víkendu sešli se Zmokem, RwakkemTuxikem, členy fóra Bronies a zároveň literáty, a povídali si o všem možném i nemožném. Potom k nám přišla zajímavá nabídka… a poněvadž to při zveřejňování na fóru Zmok skvěle vystihl, budu ho citovat:

S radostí vám oznamuji, že dnes nastal důležitý den pro literární mafii – podařilo se nám navázat partnerství s literární jakuzou.
A na důkaz přátelství nám umožnili napsat příběh jednoho dílu My Little Pony, který se bude vysílat exluzivně jen v Japonsku. Abychom jim udělali radost, rozhodli jsme se psát takový děj, jaký by bez problémů zapadl do běžného anime z prostředí střední školy. (…) Každý z autorů má svou barvu…

Jenže do je kdo? To vám nepovím. Můžete tipovat. Zas tak moc těžké to není, jak se povídá. A jestli bude pokračování? To zůstává ve hvězdách…

Doufám, že se společné dílo bude líbit, pobaví, případně mrknete i na další díla kluků. 🙂

p.s.: O ilustraci se postaral Zmok, některé gramatické chyby v textu jsou záměrně.

Literární Mafie, aneb jak to všechno začalo

Pokračovat ve čtení →

Odloučení [DRABBLE]

Stála tam, v kopýtku držela mikrofon a zpívala stále další a další líbezná slova. Slova, která se skrývala v jazyce kvítků, které jsem jí potají daroval a ona je nakonec… marné vzpomínat.

Miloval jsem ji. Vážně. Už od útlého dětství, od prvního dne, kdy jsem ji potkal ve školce. A své city uchovával po dlouhá pubertální léta.

„Promiň, ale nemohu tě milovat. Jsi pro mě můj nejlepší kamarád. Nevím, jak moc bych tě dokázala milovat,“ jsou slova, která mi tenkrát v Ponyville zlomila srdce.

Celestiežel, opětovné odloučení nejspíš bude nejlepší způsob, jak na ni konečně zapomenout.

Sbohem, můj nejmilejší Zvonečku.

Tento web používá cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close