Okurka a Tony [TVŮRČÍ PSANÍ]

Na škole, kterou studuji, máme krom jiného i hodiny tvůrčího psaní. Tam dostáváme nejrůznější úkoly a zadání, na které máme napsat dílo. Přiznám bez mučení, mám tyhle hodiny velice ráda a přijde mi škoda, aby ta díla skončila někde v propadlišti dějin. Tudíž jsem řadu z nich přepsala a zveřejnila na internetu. Už teď je všechny můžete najít na Wattpadu a nově je s radostí přidávám i sem a doufám, že si najdou své obdivovatele. 🙂

Tohle byl vůbec první úkol, který jsme v prvním ročníku dostali. Jednalo se o práci ve dvojici, kdy jsme měli napsat příběh na základě jména. Mou společnicí tehdy byla Andy.
Tvurci_psani

„Hele, Okurka, kde máš zelený vlasy?“ uslyšel za sebou hlas svého věrného kumpána a přítele.

„Nechtěně jsem si je obarvil,“ řekl nešťastně František. „Myslel jsem si, že je to šampón.“

„Ále, tak šampón říkáš,“ pokračoval pobaveně Černý Tony. „A nejede v tom náhodou ňáká ženská?“

„Leda moje babička,“ posměšně nakrčil nos. Neměl zrovna nejlepší náladu se o tom bavit, především s někým, jako byl Tony. Ale co naplat, Tony byl prostě Tony.

Pak si Tony vzpomněl, proč se vlastně setkalo: „Máš už nové zboží? Měli nám dovézt italské krásky, přímo ze Sicílie…“ usmál se pro sebe při představě potěžkání jejich hlavic. Olízl se. Krásná to představa.

František na něj nechápavě zíral. „Jaké krásky? Myslel jsem, že… ach můj Bože! Ty úchyle!“

Tony se uhýbavě začal kroutit a rychle mával rukama. „Počkej, takhle jsem to nemyslel!“

„Jasně,“ řekl pochybovačně František. „Vůbec jsi to tak nemyslel.“

Když láska vzkvétá ~ Kapitola druhá

Láska

Kapitola druhá

————————

Nebuďte nedůvěřivý, nehledejte ve všem smysl.“

Wiesław Brudziňski

————————

Pomalu přestala vnímat, kolik toho jen za uplynulou půlku dopoledne stačila vypít. Do připraveného hrníčku si se vší pečlivostí nalívala další kávu a přitom si přes brýle přísným zrakem měřila svou obdivuhodnou návštěvu a nepřítele v jednom. Jistě, již před časem slyšela o tom, že úředníci a vyšší šlechta dělá kontroly místních podniků netradičním způsobem, ale až do té chvíle nevěřila, že by se uchýlili k takovému extrému. Pokračovat ve čtení „Když láska vzkvétá ~ Kapitola druhá“

Když láska vzkvétá ~ Kapitola první

Láska

Kapitola první

——————————–
“Přátelství je jediným tmelem, který kdy bude držet svět pohromadě.”
-Woodrow Wilson
——————————–

Probudil ji nádherný východ zimního slunce. Ve vší tichosti, tak aby neprobudila poníka ležícího vedle ní, se zvedla a ještě s napůl zalepenýma očima vyrazila ke koupelně, kterou po rušné noci našla hravěji než očekávala. Unaveně si kopýtkem alespoň slabě prohrábla rozcuchanou hřívu; už dávno neměla ten skvostný účes divošky, kterým oplývala včera večer. Opláchla si obličej, několikrát zamrkala. Na malou chvíli se na sebe zahleděla do velkého zrcadla naproti ní. Dostatečně velkého na to, aby si ihned všimla jasných modřin na svém krku. Pokračovat ve čtení „Když láska vzkvétá ~ Kapitola první“

Jedné noci… ~ Prolog

JedneNoci-2

Zároveň s potopením proužku zapnula i stopky. Na obrazovce začal odbíhat čas. Jedno číselko se pomalinku měnilo s druhým a to zase s třetím. A neustále dokola. Neměla nic lepšího na práci než sednout a čekat, co jí o nejbližší budoucnosti papírek usedlý v kelímku stojícím na desce před ní napoví.
Pět sekund.
V rozpacích se slabounce zasmála nad vlastním strachem. Celá ta situace byla absurditou sama o sobě. Však se přece nic tak vážného nestalo, ne?
Deset sekund.
Vzpomněla si na chvíle, kdy se o podobných událostech dočítala v dívčích časopisech a na to, jak podobným dívkám pořádně nemohla přijít na jméno. Měly tolik času, a přesto… se toho nakonec dopustila i ona sama.
Patnáct sekund.
Určitě to byl jenom planý poplach.
Dvacet.
Ano, opravdu. Nic se neděje. Jenom. Planý. Poplach. Nic víc.
Třicet.
Jako na povel rychle vytáhla proužek z kelímku a zkoumala výsledek.
Dvě čárky.
NE.
Se splašeným výrazem ve tváři z kapsy rychle vytáhla další balíček, vyndala papírek a stejně jako jeho nepovedeného předchůdce ho ponořila do nádobky před sebou. Opět čekala.
Tři sekundy.
Nemohla tomu uvěřit. Někde musela být chyba. Ten první musel být jen nepovedený exemplář, nic víc.
Pět sekund.
Vážně. To přece bylo u podobných věciček normální, nebo ne?
Deset sekund.
Žádné jiné rozumné vysvětlení neexistovalo.
Dvacet sekund.
Jako omámená bez přestání zírala na papírek. Na světě neexistovalo nic jiného než ona a on.
Dvacet pět.
Zavřela oči a v duchu odpočítávala poslední sekundy.
Třicet.
Se stále zavřenýma očima nahmatala papírek, vyndala ho z ranní moči a modlila se snad ke všem bohům, na které si vzpomněla.
Otevřela oči. V ruce měla proužek s identickým výsledkem. Těžce polkla. Tohle už nemohla být náhoda, natož chyba. Z oka jí vytekla hořká slza, kterou okamžitě setřela.
V duchu se jí vybavilo jediné slovo. Slovo, o kterém si celý život myslela, že ho nikdy nevysloví.
„Kurva.“