Dopis [DRABBLE]

Drabble

Pomačkal další kus popsaného papíru a smetl ho ze stolu dolů směrem k ostatním. Byl to už jeho mnohý pokus, ale jak se zdálo, stále ne a ne najít ta správná slova. Slova v dopise, který by mu možná pomohl se konečně vyznat jeho milované a který jí chtěl nenápadně podstrčit do zimní bundy.
Samozřejmě věděl, že takovéhle nepřímé vyznání stačit nebude. Že o svou lásku a její náklonnost bude muset bojovat něčím větším, než jen pouhým kusem papíru. Ale co jiného mu taky zbývalo? Už od přírody byl velký srab a ani vize šťastného konce mu odvahu nikterak nedodala.

Lepidlo [DRABBLE]

Drabble

„Pinkie, máš už to lepidlo?“ volala Rarity na svou hyperaktivní kamarádku, se kterou chystala oslavu narozenin a především dárek pro Sweetie Belle.
„UŽ HO NESU!“ ozvalo se z horního bytu. Za chvíli už přiběhl růžový poník s tubou v tašce. „Doufám, že bude vyhovovat.“
„Určitě ano,“ usmála se Rarity aniž by tušila, co její kamarádka přinesla ve skutečnosti.

Později ten večer Sweetie plná radosti z oslavy unaveně odpadla do postele. Čekal jí vybalit poslední balíček, který dostala od své sestry. Zamířila ke stolu a dárek vybalila. Uvnitř bylo krom svetru i přáníčko s prazvláštní vůní.
„Vždyť to voní jako… poleva.“

Vina [DRABBLE]

Drabble

Zavřel jsem oči snažíc se nevnímat bolestivé výkřiky. Nemohl jsem se dívat na to, jak si má nejlepší kamarádka prochází tím samým, čím jsem si před mnoha měsíci prošel já. Nejhorší na tom všem bylo vědomí, že jsem to zavinil. Kdybych já hlupák nechal telefon doma, nebyla by tady a nedělali by z ní jen dalšího pokusného králíka, tentokráte skutečného a nemusela by tolik trpět, tolik plakat. Nemusela by se bát, že už nikdy neuvidí sluneční světlo. Byla by doma, v teple, bezpečí a především ukryta před krutou pravdou, kterou jsem ní i téměř celým světem celé ty měsíce skrýval.

Hradba [DRABBLE]

Drabble

Koukal na mě sedmiletý chlapec, ale přesto… jsem v jeho očích spatřila náznak dospělého vědomí. Vědomí, které přede mnou často pevně skrýval a když se náhodou objevilo, hned ho zase zamaskoval dětským chováním. Z očí mi vypadly první kapky deště. Tolik týdnů, ba měsíců přede mnou své tajemství skrýval. Skrýval to přede mnou, jako by mi nemohl věřit. Bolelo to víc, než si kdo uměl představit.
„Ty hajzle,“ pošeptala jsem. „Proč?“
Klučina dlouho mlčel, ale nakonec pošeptal: „Bylo to pro tvé vlastní bezpečí. Nikdy jsem nechtěl, aby to takto dopadlo. Aby hradba kolem tohoto mého nechtěného já spadla takovým způsobem.“

Tento web používá cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close