101 cílů za 1001 dní

Není to možná ani týden, co jsem se při ranní cestě vlakem krátila čas prokrastinací na Facebooku a projížděla nejnovější příspěvky přátel i z různých blogerských skupin. Právě tehdy jsem po dvou letech poprvé viděla výzvu, kterou jsem kdysi chtěla zkusit, nakonec k tomu ovšem nedošlo. Výzvu, kdy jste měli splnit 101 cílů za 1001 dní. Donutilo mě to se zamyslet. Začala jsem uvažovat o tom, co vlastně chci v životě dokázat. Kam bych se ráda podívala. Jaké jsou mé malé cíle. Čeho bych chtěla dosáhnout. Co bych si přála.

Tyhle myšlenky mi nedaly spát ani ve škole. A tak jsem (ve volnějších chvílích, samozřejmě) začala dávat tyhle myšlenky na papír. Nebylo jich tedy čistých 101, ale přesto jsem jich ještě několik během pár dní sesbírala.

Dnešním dnem, 4. června 2019, tedy pomalinku začínám plnit výzvu 101 cílů za 1001 dní. A pokud počítač neklame, tak 1. března 2022 by mělo být datum, kdy bych chtěla mít tyhle cíle splněné.

A jaké jsou tedy mé konkrétní cíle? 🙂

  1. Navštívit Londýn
  2. Podívat se znovu do Paříže, tentokrát na více dní
  3. Podívat se znovu do Vídně (a tentokrát pořádně!)
  4. Podívat se do Krakowa
  5. Podívat se do Rumunska
  6. Wellness nebo víkend v lázních
  7. Podívat se znovu do Norimberka
  8. Navštívit příbuzné na jižní Moravě
  9. Podívat se znovu do Rožňavy a okolí
  10. Navštívit Tatry
  11. Strávit víkend někde v horách jenom ve dvou
  12. Znovu strávit alespoň týden u tety ve slovenských Piešťanech
  13. Navštívit znovu alespoň jednou Drážďany (a nejen kvůli Primarku)
  14. Podívat se znovu do Liberce
  15. Navštívit alespoň 20 doposud nepoznaných míst/měst v ČR 0/20
  16. Navštívit alespoň 5 slovenských míst/měst 0/5
  17. Navštívit 5 různých zoologických zahrad 0/5
  18. Strávit alespoň měsíc v zahraničí
  19. Podívat se do Říma
  20. Nečekaný výlet (ze dne na den zakoupená jízdenka někam do zahraničí apod.)
  21. Dovolená u mořečervenec 2019, Primorsko
  22. Týden na horách (někde na chatě apod.)
  23. Víkendový vandr na horách
  24. Vycestovat nějak po maturitě
  25. Stát se 12% manažerkou v Oriflame
  26. Poslat 20 pohlednic v rámci postcrossingu 0/20
  27. Najít si po škole práci, která mě bude bavit
  28. Začít víc podnikat
  29. Napsat a vydat alespoň 50 článků na blog 1/50
  30. Napsat dětskou knížku
  31. Dopsat alespoň jeden svůj “román”
  32. Chodit víc ven s přáteli
  33. Strávit více času s rodinou
  34. Jít na 3 koncerty 0/3
  35. Podívat se na 3 autogramiády 0/3
  36. Navštívit alespoň jeden letní hudební fesťák
  37. Postavit se finančně na nohy
  38. Být alespoň 3 dny v kuse bez mobilu, notebooku a internetového připojení
  39. Přečíst 100 knih v češtině 0/100
  40. Přečíst 10 knih v angličtině 0/100
  41. Přečíst 5 knih v polštině nebo slovenštině – 0/5
  42. Přelouskat jednu knížku v němčině
  43. Dodělat si ztracené seminární práce k maturitě z dějin literatury & dopsat novější
  44. Vypracovat si maturitní otázky k dějinám světové literatury 0/25
  45. Vypracovat si maturitní otázky k dějinám umění 0/25
  46. Vypracovat si maturitní otázky k dějinám knižní kultury 0/25
  47. Vypracovat si četbu k maturitě z češtiny 0/20
  48. Odmaturovat
  49. Naučit se pořádně alespoň základy němčiny z té učebnice, co používáme ve škole
  50. Naučit se základy italštiny
  51. Naučit se základy dalšího jazyka
  52. Vzít svoji rodinu na prázdniny nebo víkend do Prahy/Kladna
  53. Naučit se pořádně fotit
  54. A celkově víc fotit
  55. Vyzkoušet kosmetiku od Lush
  56. Najít alespoň 200 kešek 0/200
  57. Založit jednu kešku
  58. Víc se starat o tělo i duši
  59. Začít pravidelně cvičit
  60. Chodit pravidelně plavat
  61. Začít znovu jezdit na kole
  62. Najít si bydlení okolo Prahy nebo v Kladně
  63. Nakreslit/namalovat 30 obrázků 0/30
  64. Zajít si na masáž
  65. Pořídit si plesové/společenské šaty
  66. Zúčastnit se nějakého kurzu
  67. Udělat autoškolu
  68. Nechat vyvolat fotky
  69. Ušít 30 šperků 0/30
  70. Darovat krev nebo plazmu
  71. Založit e-shop
  72. Natočit 5 videí 0/5
  73. Poslat vzkaz po řece
  74. Sehnat si nové prasátko na drobásky
  75. Víc si věřit
  76. Jít do vegetariánské/veganské restaurace
  77. Navštívit kočičí kavárnu
  78. Koupit si komodu
  79. Zhlédnout celé Přátelé
  80. Zhlédnout celou Teorii velkého třesku
  81. Zhlédnout s přítelem znovu celé GoT
  82. Koupit si kytičku pro radost
  83. Jít fotit ven během východu slunce
  84. Focení noční Prahy
  85. Naučit se (pořádně) líčit se
  86. Naučit se tančit alespoň základní společenské tance
  87. Jít na nějaký ples (krom maturitního)
  88. Nechat si znovu narůst dlouhé vlasy
  89. Naučit se pěstovat domácí bylinky
  90. Pořídit si kuchařku a podle ni uvařit alespoň pět jídel
  91. Zajít na představení do divadla Karlín
  92. Zajít na představení do divadla v Kladně
  93. Zajít na představení do Národního divadla v Praze
  94. Zajít na představení do Divadla pod Palmovkou
  95. Zajít na představení do Těšínského divadla
  96. Vidět muzikál Muž se železnou maskou (když ona o něm Míša tak básní!)
  97. Zažít koncert Jarka Nohavici
  98. Zažít koncert Celtic Woman
  99. Zajít zase na koncert Asonance
  100. Zhubnout a udržet si váhu
  101. Za každý splněný úkol vhodit do kasičky 50,-

Tak co říkáte? Jsou splnitelné? A jaké by byly ty vaše konkrétní? 🙂

O frustraci a návratech

Ležím na matracích v našem pokojíčku a pozoruji střešní okno, které je zasypáno sněhem a světlo přes něj protéká jen na dobré slovo. Vybavuji si konverzaci s kamarádem pár dní zpátky, kdy jsem zmínila, že jako malá jsem si přála buď pokoj, kde bude okno s výklenkem, kde si budu moct sednout a pracovat, případně právě půdní byt a střešní okna. Přišlo mi to romantické. Těch pár let zpátky, Teď se spíš usmívám nad svou tehdejší naivitou. Ale proč ne. Děti mají často krásná přání, nad kterými dospělí jen kroutí hlavou, ale často v tom dítko nechají. Však ono to jednou pochopí samo.

Do včerejšího večera jsem přemítala nad tím, zda mi to za to vše stojí. Zda nemám blog nechat blogem, nic na něj nadále nenahrávat, v létě neobnovovat doménu ani webový prostor, na kterém stojí, a prostě ho nechat žít si svým životem. Jednou by zmizel. Tak jako tisíce jiných. Tak jako málem zmizel už před měsícem, kdy jsem zjistila, že se někdo už před časem naboural do systému, předělal ho v jeden velký odkaz na spam, a mě nezbývalo nic jiného než ho do nejhlubších kořenů smazat z webové existence. Nechat webové prostory naprosto prázdné. Bez žádného systému, bez jediné blbé bílé stránky, jejíž vytvoření v HTML by mi trvalo možná minutu, dvě. Jenže mi to nedalo. Nainstalovat znovu WordPress je přece tak jednoduché. A některé data z bývalého blogu jsem ještě měla zálohované v počítači. Ne vše, v podstatě jen pár povídek a drabble… ale lepší než nic. Nahodila jsem do něj tedy ještě ten večer alespoň jednu starší povídku, kterou jsme dva roky zpátky napsali s přáteli. A zase na něj měsíc nesáhla.

Při psaní těchto slov trochu bojuji sama se sebou. Zveřejnit, nezveřejnit? To je oč tu běží. Když si vybavím sama sebe tak tři a půl roku zpátky, byla jsem úplně jiná, než jsem dnes. Byla jsem mladší. Hubenější. Měla jsem o dost méně starostí. Měla jsem sny, které jsem si chtěla splnit a věřila jsem v ně. Byla jsem čerstvě zamilovaná. První láska. Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Jak naivní jsem byla. A hlavně jsem se přestěhovala do velkého města, bez rodiny, bez jejich vlivu.

Jenže když se na sebe podívám dnes, je ten člověk naproti v zrcadle úplně jiný člověk, než si pamatuji. Býval veselejší. Míval zářivější oči. Úsměv. Nebyla jsem tak opuchlá. Neměla jsem na bedrech tolik starostí, které většinou studentíci střední nemívají, jako třeba z čeho zaplatit nájem, poplatky, jídlo, měsíčníky… Nebyla jsem propadlík, co se dostal mezi ještě mladší studenty, než byli ti předtím. A hlavně jsem milovala psaní, ke kterému se v posledním roce ne a ne pořádně dostat. Možná ze strachu, jak moc by se do něj otiskla má frustrace? Kdo ví. Dlouho jsem s ní nebyla schopná bojovat. A nejsem si jistá, zda budu moct teď. Ale pokusit se o to můžu. Začnu pomalinku vyhánět kostlivce ze skříní. Pokusím se znovu dělat to, co mě vždycky bavilo. Možná byla impulzem k tomu všemu skutečnost, že mě před dvěma týdny přijali do nové práce, která se představě mé vysněné práce podobá mnohem více, než má dosavadní – tedy strašák u špinavých kas. A že jsem si ve škole při čtení toho osudného mailu pobrečela jak malá holčička, která dostala vysněnou panenku.

A tak krom jiného dávám znovu do provozu tenhle blog. Bude na něm ještě mnoho práce. Mnoho z bývalých prací a článků už je nenávratně pryč a nemám je z čeho obnovit, protože nikdy nebylo proč je zálohovat – stále jsem nebyla dostatečně poučena. Ale mám chuť. A naději, že se pomalinku znovu vrátím do normálu.

Bude to chvíli trvat. Ale jednou budu zase tou veselou zrzkou. Věřím tomu. Stále více.

Literární mafie, aneb jak to všechno začalo

Docela přesně si pamatuji ten večer, kdy jsme společně s Rwakkem, Tuxikem a Zmokem seděli v jednom smíchovském bytě, povídali si o literatuře, psaní či našich trápeních a popíjeli skleničky dobrého vína. Všichni čtyři fanoušci seriálu a světa My Little Pony, všichni čtyři vybavení vlastním notebookem, jsme nakonec skončili v počítačovém kroužku, kdy jsme v dobré náladě začali psát naše společné literární dílko. Každý ve své barvě, každý se svou postavou. O zábavu bylo postaráno a určitým způsobem jsem se tomu smála i dnešní večer, kdy jsem po nuceném přeinstalování celého WordPressu a ztráty dat dílo nalezla v archívu notebooku a rozhodla se ho znovu zveřejnit na blogu, jakožto obsah (a bonus) prvního článku, ve formátu PDF.

Literární mafie, aneb jak to všechno začalo

ke stažení zde

Přeji tedy příjemné čtení. 🙂

Láska (Festival párů I.)

Mno. To bychom měli o tom, jak jsme se seznámili, dali dohromady, takové menší žárlení (kdo to měl sakra vědět?!) a teď bych vám mohl říct, jak to vlastně bylo dál. Pokud vás to tedy baví a raději byste se nevrátili do pekel, odkud jste se vzali… nebo vlastně ne, teď přehánět nebudu.
Fluttershy jsem miloval. Ze všeho nejvíc na světě. A stále miluji. Jenom jsme nevěděli, jak to dát znát všem kolem nás okolo. Nikdo o nás neměl po dva roky tušení. Až si říkám, jak krásně nám to vycházelo. Na veřejnosti jsme stále byli velmi dobří přátelé. Jenže v soukromí jsme oba moc dobře věděli, že nás pojí něco jiného. A já zatoužil naši lásku spojit svazkem. Měl jsem dokonalou vizi o tom, jak to udělat. A tak jsem se pustil do práce.
Nejdřív jsem byl požádat o kopýtko jejího otce. Byl poněkud překvapen (možná až zděšen, ale na druhou stranu je to sympaťák, to jako jo), že má jeho dcerunka už přes dva roky milého a navíc takového machra, jako jsem já… fajn, teď přeháním. Ale svolení jsem dostal a teď zbývalo jediné – požádat samotnou Flutt o kopýtko nejdůstojnějším způsobem, jaký jakožto takové malé přítulné démonisko můžu dopustit. Doslova.
Někteří tenkrát byli zděšeni. Jiní to tak nějak čekali, bo jak řekla jistá princezna z Křišťálové říše, z dobrých přátel to nikdy není daleko. Až z toho v jejím podání mrazí. Elementy harmonie už se s tím nějak smířily. Přece jen jsme kámoši, no ne? Výsledkem toho prozrazení nebylo nic jiného, než prstýnek na kopýtku mé drahé.
Svatba to byla veliká. I když původně byla určena jen pro nejbližší, nebyl bych pánem chaosu, kdyby se dotyčný chaos neobjevil i na svatební hostině. O to větší zábava to celé ale byla. A hlavně – celou tu dobu jsme měli oči jenom pro sebe. Nikdo jiný kolem nás neexistoval. A občas stále neexistuje. A že bych měl nějakou potřebu koukat po jiné? No promiňte, co bych to byl za manžela?
A právě proto, že se máme s maminkou rádi, jste na světě i vy dvě, naše milované dcerušky.
Teď už na veselejší notu, ať se furt nebavíme jen o vážných věcech – jaký příběh si dáme příště?

Žárlivost (Festival párů I.)

Přemýšlím, kde jsem se svým vyprávěním skončil. Po takové době je to docela záhul.
Ó, už si vzpomínám!
Takže jak to bylo dál.
Ubíhaly dny, následně týdny a měsíce. Nikdo o tom, že jsme my dva víc než jen přátelé, co spolu čajíčkují, netušil. Díky všem pradávným. Hned by nás nejspíš oba hnali, případně odsuzovali. Co je ovšem důležité, to je výsledek. Náš vztah se krásně rozvíjel. Jeden by řekl, že doslova kvete. Jenže všechno se jednou zkomplikuje, ať chcete nebo ne. Vždycky. Dokonce i vztah dvou zamilovaných tvorů.
Byla zrovna šílená vedra a oba jsme si užívali (trochu po svém) sluníčka na pláži rybníku nedaleko Ponyvillu. Zatímco já jsem samozřejmě nezapomínal na své staré povolání a trošilinku (ale vážně jen trošku) škádlil svým uměním pár vybraných poníků, Fluttershy byla společně s ostatními představitelkami Elementy harmonie ve vodě a užívala si jakžtakž studené vody (stejně si furt stojím za tím, že už teplotně připomínala kafe). Byl na ni nádherný pohled!
Po chvíli (prý) otravování jsem si všiml, že Flutt pozoruje jakýsi zvláštní floutek. Doslova a do písmene. Prazvláštní rozcuchaný účes, strniště na bradě, přiblblý úsměv. Až se mi zdál trochu blažený. Po chvíli si ho všimla i Fluttershy a rozeběhla se k němu. Nechápal jsem. Oni si spolu povídali. Smáli se spolu. A najednou…
Nějaký poník jen tak objímá mou Fluttershy? Tak to tedy ne!
Zakročil jsem. A možná to trochu přehnal. Má nejmilejší se na mě zlobila ještě několik dalších dnů. Jenže kdo měl sakra vědět, že to byl její povedený mladší bratříček?