„Jméno?“ poručil si plešoun sedící u stolu bez sebemenší námahy zvednout hlavu a podívat se, kdo to před ním stojí.
„Aruala.“
„Jak dál?“
„Přídomek nemám.“
„Věk?“
„Dvacet.“
„Povolání?“
„Různá.“
„Co prosím?“
„Tak, jak slyšíte. Jednou jsem služebnicí války, milenka a spolubojovník rytířů, jindy sekretářka…“
„Jakže znělo vaše jméno, slečno?“
„Laura,“ odpověděla jsem tentokrát pravdivě. „Z Faguoly.“
Rychle strnul. Dovolila jsem mu poslední zděšený pohled a vzápětí podřízla jeho dvojité hrdlo.
„Ubožák,“ neodpustila jsem si a schovala zakrvácenou dýku zpátky do koženého obalu. Při pohledu na váček plný zlatek hned vedle jsem se nemohla nabažit blahem. Alespoň za něco mi stál.