Ležím na matracích v našem pokojíčku a pozoruji střešní okno, které je zasypáno sněhem a světlo přes něj protéká jen na dobré slovo. Vybavuji si konverzaci s kamarádem pár dní zpátky, kdy jsem zmínila, že jako malá jsem si přála buď pokoj, kde bude okno s výklenkem, kde si budu moct sednout a pracovat, případně právě půdní byt a střešní okna. Přišlo mi to romantické. Těch pár let zpátky, Teď se spíš usmívám nad svou tehdejší naivitou. Ale proč ne. Děti mají často krásná přání, nad kterými dospělí jen kroutí hlavou, ale často v tom dítko nechají. Však ono to jednou pochopí samo.

Do včerejšího večera jsem přemítala nad tím, zda mi to za to vše stojí. Zda nemám blog nechat blogem, nic na něj nadále nenahrávat, v létě neobnovovat doménu ani webový prostor, na kterém stojí, a prostě ho nechat žít si svým životem. Jednou by zmizel. Tak jako tisíce jiných. Tak jako málem zmizel už před měsícem, kdy jsem zjistila, že se někdo už před časem naboural do systému, předělal ho v jeden velký odkaz na spam, a mě nezbývalo nic jiného než ho do nejhlubších kořenů smazat z webové existence. Nechat webové prostory naprosto prázdné. Bez žádného systému, bez jediné blbé bílé stránky, jejíž vytvoření v HTML by mi trvalo možná minutu, dvě. Jenže mi to nedalo. Nainstalovat znovu WordPress je přece tak jednoduché. A některé data z bývalého blogu jsem ještě měla zálohované v počítači. Ne vše, v podstatě jen pár povídek a drabble… ale lepší než nic. Nahodila jsem do něj tedy ještě ten večer alespoň jednu starší povídku, kterou jsme dva roky zpátky napsali s přáteli. A zase na něj měsíc nesáhla.

Při psaní těchto slov trochu bojuji sama se sebou. Zveřejnit, nezveřejnit? To je oč tu běží. Když si vybavím sama sebe tak tři a půl roku zpátky, byla jsem úplně jiná, než jsem dnes. Byla jsem mladší. Hubenější. Měla jsem o dost méně starostí. Měla jsem sny, které jsem si chtěla splnit a věřila jsem v ně. Byla jsem čerstvě zamilovaná. První láska. Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Jak naivní jsem byla. A hlavně jsem se přestěhovala do velkého města, bez rodiny, bez jejich vlivu.

Jenže když se na sebe podívám dnes, je ten člověk naproti v zrcadle úplně jiný člověk, než si pamatuji. Býval veselejší. Míval zářivější oči. Úsměv. Nebyla jsem tak opuchlá. Neměla jsem na bedrech tolik starostí, které většinou studentíci střední nemívají, jako třeba z čeho zaplatit nájem, poplatky, jídlo, měsíčníky… Nebyla jsem propadlík, co se dostal mezi ještě mladší studenty, než byli ti předtím. A hlavně jsem milovala psaní, ke kterému se v posledním roce ne a ne pořádně dostat. Možná ze strachu, jak moc by se do něj otiskla má frustrace? Kdo ví. Dlouho jsem s ní nebyla schopná bojovat. A nejsem si jistá, zda budu moct teď. Ale pokusit se o to můžu. Začnu pomalinku vyhánět kostlivce ze skříní. Pokusím se znovu dělat to, co mě vždycky bavilo. Možná byla impulzem k tomu všemu skutečnost, že mě před dvěma týdny přijali do nové práce, která se představě mé vysněné práce podobá mnohem více, než má dosavadní – tedy strašák u špinavých kas. A že jsem si ve škole při čtení toho osudného mailu pobrečela jak malá holčička, která dostala vysněnou panenku.

A tak krom jiného dávám znovu do provozu tenhle blog. Bude na něm ještě mnoho práce. Mnoho z bývalých prací a článků už je nenávratně pryč a nemám je z čeho obnovit, protože nikdy nebylo proč je zálohovat – stále jsem nebyla dostatečně poučena. Ale mám chuť. A naději, že se pomalinku znovu vrátím do normálu.

Bude to chvíli trvat. Ale jednou budu zase tou veselou zrzkou. Věřím tomu. Stále více.