Kolovrátek

První, druhá, třetí, čtvrtá.
V hlavě už mi mnoho dní zní jednotlivé tóny šlápnutí, jeden za druhým.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Mým kopýtkům už pomalu dochází síly.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Tak ráda bych znovu promluvila.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Tak ráda bych znovu zpívala, znovu ze svého hrdla vydala ten kouzelný hlas.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Tu malebnou melodii, kterou mi mnohotvárný démon svou ohavnou lví tlapkou vzal.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Čím jsem si to zasloužila, že teď ve věži žiji a ze slámy zlato předu?
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Ó, princi se zlatým srdcem, kdepak jenom jsi?

Krásný blázínek

„Věděla jsem, že máme praštěnou spolubydlící, ale že by až tak?“
„Nech ju, nevidíš, jakou má z toho radost?“
„Taká pěkná holka a takhle jí šiblo.“
„A kdo kdy řekl, že nemůže být krásným blázínkem?“
Smutně se usměji. Dávno jsem zavřela oči a nechala se unášet mocí deště. V euforii jsem se jako lesní víla roztančila po chodníku.
„No jako fakt, to se přece nehodí.“
Právě díky tomuto zázraku přírody totiž nikdo nezaznamená ty slané kapky vycházející z mých očí. Nikdo po tomhle nebude řešit, že mám rozmazanou řasenku. Nikdo se nebude vyptávat, co trápí mé srdce.
„Děkuji,“ pošeptám vděčně.

Psaníčko

„Milostný psaníčko!“
Rychle skrývám dotyčný papír do sešitu.
„Tys psala milostný psaníčko!“
„Ni,“ pípnu, v obličeji rudá jak rak.
„No to určitě,“ prohlásí rozhodně Mája a vrhne se mi po sešitě, který v rychlosti blesku zatáhnu na svůj klín. Má spolužačka v tom ale vidí jasnou odpověď. „Takže mám pravdu,“ nastaví ruku. „Naval!“
Můj obličej už začíná připomínat rajče. Když už Mája pochopí, že takhle to nepůjde, vezme do ruky můj penál a začne v něm šmátrat. „Je to tvůj milááášek, ne? Naval papír a dostaneš ho zpátky!“
Pobaveně se uchechtnu. Tak ať. Ale psaníčka k příběhu mi číst nebude.

První

Vydechnu. V hlavě se mi neustále přehrává jen pár minut starý incident. Lehce si bříšky prstů projedu rty. Začínám si uvědomovat, jak rudá musím být v obličeji a snažím se sama sebe uklidnit. Moc se mi to nedaří. V hlavě mi svou líbeznou píseň hraje panika.
Co když jsem něco pokazila? Co když se mu to nelíbilo? Co když jsem neměla hebké, příjemné rty? Co když tenhle polibek nebyl podle jeho gusta?
„Mám tě rád, Ajumi,“ ozývají se mi v hlavě jeho poslední slova před rozloučením, těsně před tím osudným okamžikem. „Víc než jako pouhou kamarádku.“
Kdybys tak věděl, Gento…

Svoboda

„Dostanu tě od nich, Šiho. Ať se stane cokoli, slibuji, že budeš moct žít normální život jako milióny jiných dívek… Budeš svobodná.“
Jako obvykle jsem při sobotním večeru seděla ve své laboratoři. Hlavou mi zněly nedávná slova mé sestry. Opravdu něco jako svoboda existuje? A co to vůbec je? Vždyť i během studia ve Státech jsem byla neustále pod dohledem. Je možné, že by mě byli ochotní pustit? Že bych už za zády necítila jejich neustálou přítomnost? Že bych byla se svou sestrou, našla si přátele, možná i první lásku? Že bych už nikdy neviděla jeho? Byla to nádherná představa.

Po škole

„Přiznej barvu, kámo,“ začal jednou Bandie Rock v mírně podnapilém stavu. „Co bys chtěl dělat po škole?“
Jeho příteli zaskočil zrovna popíjený doušek piva. Bandie ho poklepal po zádech a když se mu konečně ulevilo, ulevil si slovně: „Si děláš prdel, ne?“
„Ale vůbec ne,“ zvolal nadšeně Bandie. „Sám sbalím bohatou klisňajdu… no ty kráso, možná i samotnou princeznu! A budu si žít jako pán.“
„No to určitě, ty pako,“ odbyl ho spolužák. „Možná tak ve snu.“
O mnoho let později si Shining Armor zrovna na tuhle pravidelnou páteční pijandu vzpomněl ve společnosti své milované. ‚Kéž bys tak věděl, kamaráde.‘

Zmrzlina

„Ale zmrzlina je krom jiného i sladká.“
To je věta, kterou mi řekl v Tropickém parku. Na našem prvním, tehdy pouze kamarádském, rande. Navzájem do sebe tajně zamilovaní.
Začala jsem chápat, proč byl v posledních letech tolik odtažitý. Chápala jsem, kde se na celé dny ztrácel a ačkoli jsem to prvně nechtěla přiznat a přisuzovala to troše alkoholu v krvi, věděla jsem, odkud má ty jizvy na těle.
Chtělo se mi brečet, řvát. Chtěla jsem se zbavit nafouknutého bříška.
Chladný, ale sladký.
Byla to perfektní definice Kaita Kuroby, otce mého prozatím nenarozeného dítěte. A mezinárodně známého kriminálníka s kódem 1412.

Výstřely

První výstřel na chvíli ohlušil veškerý okolní svět.
Zamrazilo jí v zádech.
Byl tady.
Věděla to.
Cítila ho.
Váhavě se otočila.
Na tváři mu hrál vítězný úsměv.
„Gine,“ hlesla.
V ruce pevně držel pistoli, kterou na ni mířil.
Nemohla uhnout pohledem. Hned by totiž spatřila čerstvou mrtvolu jindy malého chlapce, který díky jejímu dočasnému protijedu opět získal své staré tělo, stejně jako ona. A navíc byly vrahovy oči stále tak nádherné…
Tak neodolatelné.
„Hra skončila, Sherry,“ prohlásil chladně.
Druhý výstřel. Tentokrát do jejího čela.
Ve chvíli se sesunula dolů. Poslední, na co stihla pomyslet, byla vzpomínka na jejich první polibek.

Vzpomínka

Pohled, který se Aoko naskytl, jí připomněl dávnou vzpomínku, která se za ta léta málem vytratila z její mysli. Pousmála se. Tehdy, ačkoli o tom sám nevěděl, si byla velmi dobře vědoma toho, jak si během jejího spánku pohrával s jejími vlasy. Dobře si vzpomínala i na jemný polibek do vlasů, který jí stydlivě věnoval. Na povrch se vždycky tvářil jako největší frajírek, jako neporazitelný kouzelník, který by si troufal vyzvat i takového velikána, jakým býval Kaitó Kid. Ve skutečnosti to však byla pouhá maska, o které dlouhou dobu pouze tušila. A tehdy v nemocnici se její dlouholetá teorie potvrdila.

Uzel

Oproti ostatním svatebčanům stál vzadu. Tlusté prsty se marně snažily uvázat kravatu.
„Děje se něco?“ uslyšel známý hlas. Tlouštík zrudl. Dívka vedle něj se však soucitně usmála, stoupla si na špičky a bez řečí vázala jeho kravatu.
„Tomuhle se říká dobráček, ale osobně mám raději název… uzel přátelství,“ dokončila laskavě uzel.
„Díky,“ usmál se stydlivě a zavolal ještě na kamarádku, která se mezitím vydala zpátky ke zbytku party: „Počkej, Ajumi!“
„Co se děje?“
„Jsme praví přátelé? Jako Ran se Šiničim?“
Věnovala mu ten nejkrásnější úsměv, který kdy u něžného pohlaví získal. „Ale jistě. Ať se stane cokoli, vždycky budeme, Gento.“