Co takhle svatba, šperkaři?

V jednom sogaelském přístavním městečku žil mladík se zvučným jménem Mikael. O peníze měl díky rodinnému zázemí postaráno, stejně jako o případnou práci či možnosti nejvyšších vzdělání. Školy přesto již dávno i přes výčitky rodičů zanechal a místo toho se věnoval tomu, co považoval za dobrou obživu – jeho vášnivým koníčkem bylo vytváření šperků. Po čase se jeho práce proflákla po celém okolí a na přístavním tržišti, kde prodával, byl vyhledávaným šperkařem.
Léta plynula a téměř třicetiletému Mikaelovi se dařilo. Na pohled mu nic nechybělo. Jenže jednoho večera, to byl zrovna na návštěvě u rodičů, se ho matka zeptala na otázku, která ji už dlouho trápila: „A kdy budu babičkou?“
Mikael se zakuckal. Její otázka ho značně překvapila. Nikdy předtím nejevila sebemenší zájem o to státi se něčím takovým, jako byla babička. A ani on sám nad tím zatím nijak zvlášť nepřemýšlel.
„To ještě nevím,“ přiznal po chvíli trapného ticha, kdy bylo slyšet jen cinkání příboru o talíř.
„A máš už dívku?“ otázal se pro změnu otec.
„Nemám,“ odpověděl prostě Mikael. V hloubi duše doufal, že tím jejich všetečné otázky skončí. Jak hluboce se mýlil.
„A měl jsi už alespoň nějakou?“ pokračovala matka zvídavě.
„Jistě.“ O tom, že to bylo dobrých deset let zpátky ještě na Umělecké akademii, raději pomlčel.
„Možná by nebylo za škodu si nějakou opatřit,“ vložila se do rozhovoru babička Miora, doteď s nezájmem pojídající švestkovou polévku. „Šikovný jsi, peníze vyděláváš, fešák jsi, o rodinu by ses taktéž dobře postaral.“
„Já vím,“ zamumlal Mikael. Znuděně si nacpal další lžičku polévky do pusy.
„Tak kde to v tom případě vázne?“ převzal slovo otec. „Víš, synu, rád bych, aby alespoň někdo převzal mé řemeslo bojovníka Řádu. Ať už by to byl syn či snad dcera, dítě by udělalo rodině radost. A tobě by také bylo lépe – manželka by ti navařila, uklidila doma, postarala se o výchovu dětí… a to nemluvím o jiných slastech.“ Mrkl rošťácky na svou manželku, která mu jen opětovala hravý úsměv.
„Fajn. Chápu-li to dobře, mám si najít ženskou,“ shrnul podrážděně Mikael a stanul od stolu. „Jdu se projít, je tu dusno.“
V předsíni ještě slyšel, jak babička poznamenává: „Hlavně, ať děvče rozmilé umí vařit! A prstýnek synek musí dobře udělat, ať se dívka nezalekne a chlapce neodmítne.“

Nevděční

Jednoho krásného večera bylo u Nováků doma opět živo.

„Ó, takže já že tu mám bordel? Co si to dovoluješ, ty vole jeden?“

„Říkám čirou pravdu. Však se na sebe podívej! S těma velkýma kozama a krátkýma sukněma vypadáš jak šlapka! I ve čtyřiceti se chováš jak nadržená puberťačka… a to i po devatenáctiletém manželství! Prstýnek tamto, plyšáček tamto… a teď si oblékneš něco takovýho!“ ječel na svou manželku Mirek.

„Tak promiň, že jsem se trochu vyfikla. Mám na to plné právo!“ vyštěkla Marie a uraženě se posadila na gauč, pravou nohu přes levou. „Občas si to dovolit můžu.“

„Odcházím!“ prohlásil Mirek a hlasitě bouchl dveřmi bytu.

Marie je chvíli mlčky pozorovala a když přišla jejich patnáctiletá dcera Klára, unaveně si jí při sundávání velkých kruhových náušnic postěžovala: „Tak šlapka prej… ani mu na dvacetileté výročí nemůžu udělat radost, nevděčníkovi!“

Text na S

Sečtělá sedmatřicetiletá Sára spokojeně sedí se sýkorkou Sýrem. Sleduje svého sedmiletého syna Simona sedíc se svou sýkorkou Sírou. Sebejistá Sářina sestřenice Sabina sestřeluje slovy svou služebnou Siki. Simonova sestra Sofie se strachem sedí se svým strašidýlkem Strachem, sledujíc svou sobeckou starší sestřenici Serbiu.

Se sebranou sešlostí se Stanislav, Sářin synovec, sebral. Setřel společně s ní svou sýrovým střelivem sestřelenou střílnu.

Vzpomínání

Na nastavenou dlaň mi spadla první sněhová vločka. Slabě jsem se usmála. Byla to příjemná připomínka mého sladkého dětství prožitého na venkově, daleko od jakéhokoli ruchu velkoměsta. Děti si tenkrát s čímkoli uměly nádherně vyhrát, ať už to byla spousta vody o prázdninách, v blátě na podzim a na jaře či právě se sněhem, který měly často ze všeho nejraději. A první sníh pro ně měl i dobré znamení – blížil se čas Vánoc, období, kdy rodina byla pospolu a vyprávěla si nejrůznější příhody ze života svého i ze života svých předků.
Po tváři mi stekla nostalgická slza. Byla hřejivá, stejně jako mé nejmilejší vzpomínky. Tehdy, bylo to dvanáct let zpátky a mně bylo čerstvých dvacet let, jsem se poprvé setkala s ním. Byla to láska na první pohled, jen jsem to delší dobu nechtěla přiznat. Spřátelili jsme se. On pracoval v knihkupectví, já studovala architekturu. Naše přátelství se postupně změnilo na čistou lásku a přesně po roce, 21. prosince, jsme se poprvé políbili. Na tom samém místě, kde jsme se poznali.
Léta plynula. Vzali jsme se a byli šťastní. Strávili jsme spolu nádherné chvíle plné vzájemné lásky, přežili jsme všelijaké útrapy. Žili jsme v bytě na kraji města, ale ve velmi dobré lokalitě, kterou nám kde kdo záviděl. Každé Vánoce jsme přijížděli k mým rodičům na venkov, kde jsme se krom jiného setkali i s mou sestrou a její početnou rodinou. Na rozdíl ode mě si ji mohla dovolit, aniž by tím ohrozila své zdraví. Můj manžel byl naštěstí pozorný a milující, tahle skutečnost mu nikdy nevadila. Dokonce to byl on, kdo navrhl adopci.
Jenže někdy to bohužel nevyjde tak, jak by si člověk přál. Před dvěma lety, těsně před adopcí malé holčičky, kterou jsme si měli vzít právě před Vánoci, můj manžel díky autonehodě přišel o život. Všechno šlo do kytek. Já se musela rozloučit s holčičkou a se svým směšným platem jsem nemohla splácet ani hypotéku bytu. Rodina mi nepomohla. Přišla jsem o střechu nad hlavou, musela jsem rozprodat veškerý svůj majetek.
A od té doby den co den sedávám na tom stejném místě, na místě, kde jsme se kdysi poprvé potkali a kde se odehrál náš první polibek, tak nevinný a přitom nádherný.
Stekla další slza. V ten samý okamžik mi ovšem do klobouku přede mnou malý klouček, mohlo mu být nanejvýš šest let, vhodil padesátikorunu. Když viděl, jak se mi po tváři kutálí slza, usmál se a nevinným dětským hlasem řekl: „Neplačte prosím, paní. Bude lépe,“ a bez počkání na mé obvyklé vřelé díky odešel.
„Kéž bys tak věděl, chlapečku,“ pošeptala jsem a zadívala se na až neobvykle čisté nebesa nade mnou, ze kterých padaly nevinně bílé sněhové vločky. „Doufám, že tě tato situace nikdy nepotká. Bůh ti žehnej.“
Nemám ráda Vánoce, už nějakou dobu ne. Ale ráda na ty, které jsem prožila s láskou mého života a rodinou, vzpomínám.

Touha

Víčka se těžce zavírají,
v uších tóny písní zní.
Vybavím si úsměv Tvůj,
z očí mi malé perličky padají.

I přes uzavřený příběh náš
mi Tvé dopisy nedají spát.
Občas je stále pročítám.
Víla kmotřička radila dobře,
že zbavit se jich mám.

Jenže jak,
když toužím po Tvém milujícím objetí,
po polibcích něžných,
zoufale jak dítě na cestě z lůna matčina
čekající na první nadechnutí světla světa.

Chybíš mi

Chytáš mou ruku, jemně ji líbáš,
Hladíš mě po vlasech, tiše mi povídáš:
You are so beautiful, and
Beautiful soul shines from your eyes…“
Í sama bohyně Afrodita žárlila by, kdyby spatřila, jak poprvé
Šeptáš mi do ucha ono kouzelné

Miluji tě,“ a jak něžně se usmíváš. Já na to: „I já tebe,“
I když oba dobře víme, že vztah nám i přes lásku fungovat nebude.

Okurka a Tony

„Hele, Okurka, kde máš zelený vlasy?“ uslyšel za sebou hlas svého věrného kumpána a přítele.

„Nechtěně jsem si je obarvil,“ řekl nešťastně František. „Myslel jsem si, že je to šampón.“

„Ále, tak šampón říkáš,“ pokračoval pobaveně Černý Tony. „A nejede v tom náhodou ňáká ženská?“

„Leda moje babička,“ posměšně nakrčil nos. Neměl zrovna nejlepší náladu se o tom bavit, především s někým, jako byl Tony. Ale co naplat, Tony byl prostě Tony.

Pak si Tony vzpomněl, proč se vlastně setkalo: „Máš už nové zboží? Měli nám dovézt italské krásky, přímo ze Sicílie…“ usmál se pro sebe při představě potěžkání jejich hlavic. Olízl se. Krásná to představa.

František na něj nechápavě zíral. „Jaké krásky? Myslel jsem, že… ach můj Bože! Ty úchyle!“

Tony se uhýbavě začal kroutit a rychle mával rukama. „Počkej, takhle jsem to nemyslel!“

„Jasně,“ řekl pochybovačně František. „Vůbec jsi to tak nemyslel.“