Sblížení (Festival párů I.)

Takže zrekapitulujme si to. Byl jsem kámen. Elementy mě napodruhé vysvobodily. Měl jsem navázat tu děsnou věc. Stalo se. Všechno by se zdálo v pořádku. Tedy, alespoň pro ně. Já (nedobrovolně) stále více ubíhal k myšlenkám na malou, milou Fluttershy. Otázkou bylo, jak se k ní sakra dostat blíž. Tedy krom pravidelného čajového dýchánku, kde jsem byl čestným hostem. To zase jo, to jsem jí viděl a tak všechno. Ale jak jí třeba vzít za kopýtko? Jasně, mohl jsem použít svá kouzla a chaos k tomu, abych získal, co chci, ale upřímně? Takhle by to nešlo. Alespoň co se téhle klisny týče.
Dny se proměnily v týdny a ty v měsíce… fajn, teď to zase moc dramatizuji. Tak dlouho to zas nebylo. Alespoň v pohledu toho malého bílého zvěrstva, o které se Flutt stará. Prý Andílek. Pche! Bych se hádal. Je to zlomek duše Tireka!
Tudíž jinak.
Trvalo mi nějaký čas, než jsem si ujasnil, co vlastně chci. Celé dny i noci jsem přemýšlel nad tím, jaká asi je. Teď nemyslím před ostatními, to její chování přece každej zná. Myslím tím, jaká je v soukromí. Každý poník je přece o samotě nebo s někým, ke komu chová city, jiný. Nebo ne? Stále jsem přemítal nad mou původní otázkou – jak se sakra dostat blíž k jejímu srdci?
Sám jsem tomu původně nechtěl věřit, ale pomohla tomu úplně obyčejná věc. Náhoda. To jsem si zrovna vymyslel, že jí pomůžu v lese sbírat jahůdky na koláč, kterým chtěla pohostit své věrné přítelkyně toho odpoledne. Nejdřív jsme každý poctivě sbírali do košíku a nijak zvlášť spolu nekomunikovali. Verbálně i neverbálně. Soustředili jsme se na důležitou práci. Nebo si to alespoň myslela. Celou dobu jsem totiž čekal na vhodný okamžik. A on přišel. Fluttershy totiž zničehonic (dobře, možná jsem tomu trošililinku pomohl, ale nesmí se to dozvědět) vypadl košík z kopýtka a jahody se rozkutálely po zemi. Okamžitě jsem se shýbl, abych jí pomohl (jsem přece džentlmen) sesbírat je zpátky. A při tom všem… jí chytil za kopýtko.
Počkat, vy jste si fakt mysleli, že bych vám pověděl víc? Pche! Možná někdy jindy. Jsou tady přeci děti, no ne. To by mě Celestie pleskala, že vám povídám o nevhodných věcech!

Touha (Festival párů I.)

Víte, nikdy jsem v takovou tu divnou věc jménem láska nijak zvlášť nevěřil. Natož přátelství. No fuj, to byste po mně chtěli moc, no nemyslíte?

Kdy se stal zlom? Mno, pokud znáte můj příběh, tak víte, že jsem byl dlouhá léta na prázdninách v kamenu… lépe řečeno, na tisíc let jsem byl uvězněn v podobě sochy. Byla to moc fajn dovolená, ale tu fakturu, co za ní Celestie s Lunou musely platit, bych nepřál nikomu. Nebo moment. Možná vlastně jo. Právě jim. Když tak o tom přemýšlím, možná bych je taky na malou chvíli mohl proměnit v kámen. Určitě by měly radost. Moc velkou radost.

Kde jsem to skončil? Ó ano, už si vzpomínám. Až když mi ale reprezentantky Elementů harmonie daly druhou šanci (nebo to byla třetí?), poprvé jsem si uvědomil, že by tahle věcička jménem přátelství mohlo mít určité pozitivní využití. Třeba to, že už neskončím prokletý těma dvěma čarodějnicama. To si jako stvoření samotného Chaosu nemůžu dovolit! Ale nepočítal jsem s tím, že bych mohl začít prahnout po něčem víc.

Navázal jsem pevné přátelství v Fluttershy, jednou z těch elementek harmonických. Móóóc fajn kobylka. Postupně jsem si ujasnil, že city, které k ní chovám, nejsou jenom přátelské a že bych s tím měl něco udělat. Že ty zvláštní pocity k ní stále víc vystrkují růžky a chtějí být opětovány. Jak ohavné to zjištění!

Jenže touha, to je, milí poníci, sakramentská věc. A já po té krásce, kterou zvěřina poslechne na slovo, toužil stále víc a víc.

Odloučení

Stála tam, v kopýtku držela mikrofon a zpívala stále další a další líbezná slova. Slova, která se skrývala v jazyce kvítků, které jsem jí potají daroval a ona je nakonec… marné vzpomínat.
Miloval jsem ji. Vážně. Už od útlého dětství, od prvního dne, kdy jsem ji potkal ve školce. A své city uchovával po dlouhá pubertální léta.
„Promiň, ale nemohu tě milovat. Jsi pro mě můj nejlepší kamarád. Nevím, jak moc bych tě dokázala milovat,“ jsou slova, která mi tenkrát v Ponyville zlomila srdce.
Celestiežel, opětovné odloučení nejspíš bude nejlepší způsob, jak na ni konečně zapomenout.
Sbohem, můj nejmilejší Zvonečku.

Poslední chvilky

Měl jsem pravdu. Celou tu dobu to byla ona. A žádná jiná. Ačkoli byla pod maskou, stále zářila tou zvláštní nepřehlédnutelnou energií na sto honů. Jak jsem mohl být po tak dlouhou dobu tak slepý?
„Broučínko.“ To jediné jsem ze sebe dokázal dostat.
„Ne, takhle -“ zakuckala se. Dusila se krví. Svou vlastní krví. Už jí nic nedokáže pomoct. Zbývalo jí možná posledních pár chvilek na tomto nechutném světě.
„Pšššt,“ uklidňoval jsem jí. Sám jsem měl co dělat, aby mi nezačaly padat slzy. „Nenamáhej se, Marinette.“
„Já -“
„Vím, Mari,“ pokoušel jsem se usmát. „Také tě miluji.“
V tu chvíli vydechla naposledy.

Ztráty & nálezy

Sedí mužík na židličce,
nechal mozek ve školičce.
Hledí, slídí, vzpomíná,
co to vlastně všechno zná.

Vedle něj si mladík sedí,
na monitor stále hledí.
Zapisuje všechnu bídu,
nemá příliš mnoho splínu.

„Ale vůbec, pane Rajt,
nejste žádnej policajt.
Nemůžete přeci za to,
že vám kdesi šlohli auto.“

Koloušek

„Už jste se líbali?“
„Ono to tím tak nějak začalo…“
„Jé! A už bylo to?“
„To?“
„No ty víš… ta činnost, po které každý touží a nejraději by po ní hned skočil!“
Dám si dvě a dvě dohromady. „Blázníš?!“
„Ale vůbec ne… vždyť je to přirozené. A vy dva se znáte dlouho.“
„To na věci nic nemění. Pravidla jsou stejná.“
„Pravidla?“ ozve se za mnou známý hlas. Jeho majitel mne něžně pohladí po vlasech a jemně políbí. „O čem se tu bavíte?“
„Že vy dva jste totální koloušci a nádherný pár,“ rozněžní se Bára a zasněně se zahledí do zdi.

Nostalgie

„A pamatuješ, jak roztříštila Křišťálové srdce?
„Když se na to dívám zpátečně, byla to zajímavá zkušenost.“
„Byla prakticky neovladatelná. Nikdo jsme si s ní nevěděl rady.“
„Mami.“
„A jak nás poprvé navštívil Thorax, má drahá.“
„No jistě. Dnes je to náš dobrý přítel… to byly časy. Byla ještě úplně malinká. Jen kvůli Chrysalis jsme nebyli schopni důvěřovat žádnému Měňavci. Přitom Thorax je tak milý. Příště mu musíme oznámit tvé zasnoubení!“
„Mami.“
„A -“
„MAMI!“ nevydržela rodičovské tlachání Flurry Heart, vzala svého milého za kopýtko a tvrdě zahlásila: „Jdeme!“
„Náhodou, podle všeho jsi byla roztomilé dítko,“ rýpla si její drahá polovička.

Chudáček

Zrakem téměř hypnotizovala své přední pravé kopýtko a hadičku, která do něj byla napíchnuta. „Už mě to tu nebaví.“
„Ani trochu se ti nedivím.“
„Já tu prostě NECHCI být.“
„Neboj. Těch pár dní na kapačkách ještě vydržíš. A potom… tě snad propustí.“
„Snad.“
„Přinejhorším tu nějakou dobu pobudeš.“
„Ani. S tím. Nestraš.”
„Stejně jsi náš borok,“ neodpustila si Blue. S povzbudivým rozloučením zavřela dveře. Ember za ní jen tupě zírala.
„Chudáček malej, už ani neví, co kecá za blbosti,“ odfrkla si nakonec povýšeně. „Prej borok…“
Chystala se lehnout zpátky na postel, když jí opět přepadla krutá bolest v bříšku.
„SESTŘI!“

Žoldák

„Jméno?“ poručil si plešoun sedící u stolu bez sebemenší námahy zvednout hlavu a podívat se, kdo to před ním stojí.
„Aruala.“
„Jak dál?“
„Přídomek nemám.“
„Věk?“
„Dvacet.“
„Povolání?“
„Různá.“
„Co prosím?“
„Tak, jak slyšíte. Jednou jsem služebnicí války, milenka a spolubojovník rytířů, jindy sekretářka…“
„Jakže znělo vaše jméno, slečno?“
„Laura,“ odpověděla jsem tentokrát pravdivě. „Z Faguoly.“
Rychle strnul. Dovolila jsem mu poslední zděšený pohled a vzápětí podřízla jeho dvojité hrdlo.
„Ubožák,“ neodpustila jsem si a schovala zakrvácenou dýku zpátky do koženého obalu. Při pohledu na váček plný zlatek hned vedle jsem se nemohla nabažit blahem. Alespoň za něco mi stál.

Bez slitování

Stála téměř na okraji. Byla si moc dobře vědoma propasti, která se nacházela jen o malý krůček dál. Do ucha mi zoufalým hlasem pošeptala: „Vždyť to nemůžeš myslet vážně.“
„Smrtelně,“ odpověděl jsem.
V jejích očích byl cítit strach. „Nech mě být… prosím!“
„Co za to?“
„Co bys chtěl?“
„Budeš hodná?“
„Budu.“
„Políbíš mě?“
„Klidně! Ale hlavně mě tam nepouštěj, PROSÍM!“ hysterčila dál.
Jak snadné.
Už jsem ji chtěl postavit zpátky na zem, když jsme se najednou oba ocitli v ledové vodě. Spatřil jsem kupu naštvaných dětí stojících na mole.
„Naši Káťu nikdo topit nebude!“
„A když, tak my!“
Zatracení parchanti.