Řeka

„Řeka života,“ vydechla. V očích jí doslova jiskřily hvězdičky nadšení.
Její společník si znechucením odplivl. „Se z toho nešprajcni.“
„Chápeš to?“ pokračovala nadšeně a rozhlížela se po mýtině. „I jediný doušek tě v případě nouze a velkého přání dokáže oživit!“
„Báchorka,“ ušklíbl se, posadil se na pařez a sklopil si klobouk. „Hodláš tímhle strávit zbytek svého pitomého života?“
Zdálo se mu, že posmutněla, jenže veselý tón rozvrátil veškeré jeho myšlenky. „A proč ne. Je tady nádherně!“ Natáhla k nebi zčernalou ruku a na tváři vykouzlila zářivý úsměv.
Takhle se čeká na smrt, pomyslel si. Přivítej ji i za mě, trumbero.

Lupič

„Musel jsi?“
„Jestli musel? Je to zloděj! Prachsprostý lupič, co nám vzal naši dcerunku! Rozdrtí její srdce na kousíčky při první příležitosti.“
Pozdvihla obočí. „Vážně?“
„Je PONÍK, Cade. Ona KLISNA. Pohraje si a pustí ji k vodě. Tohle nemůže dopadnout dobře!“
„Jak to můžeš vědět?“
„Protože jsme taky byli mladí. Je to zloděj, to ti povídám! Vždyť se na pohodu… líbali! Jsi princezna lásky, řekni něco!“
„Když se mají rádi. Byli jsme stejní, drahý.“
„Já vím,“ připustil nuceně a nečekaně, stejně jako bandité v lesích, ji vášnivě políbil.
„Pak kdo je tady lupič,“ cvrnkla ho s upřímným smíchem do čumáčku.

Verdikt

Věděl jsem, že verdikt bude bolet. Tušil jsem, že ona sama tenhle trest přijme s chladným klidem, tak jako všechno. Vždycky takováhle byla. Ani nový život, který díky původně vražedné pilulce mohla začít, ani přátelé, které potkala, její ledový charakter nijak nepoznamenali.
Pomyslel jsem na svou milovanou Ran. Jak na tuhle zprávu bude reagovat ona?
„Sbohem, Haibaro.“
Nic jako konečné odvolání pro nás dva neexistuje. Bud nás zabijí oni, nebo to můžeme udělat sami.
„Sbohem, Kudó.“
Celou se ozvaly dva výstřely, vzápětí bolestivé výkřiky. Po chvíli už na zemi ležela dvě zakrvácená mrtvá těla, která Vrány mohly vyklovat dle libosti.

Kolovrátek

První, druhá, třetí, čtvrtá.
V hlavě už mi mnoho dní zní jednotlivé tóny šlápnutí, jeden za druhým.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Mým kopýtkům už pomalu dochází síly.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Tak ráda bych znovu promluvila.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Tak ráda bych znovu zpívala, znovu ze svého hrdla vydala ten kouzelný hlas.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Tu malebnou melodii, kterou mi mnohotvárný démon svou ohavnou lví tlapkou vzal.
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Čím jsem si to zasloužila, že teď ve věži žiji a ze slámy zlato předu?
První, druhá, třetí, čtvrtá.
Ó, princi se zlatým srdcem, kdepak jenom jsi?

Krásný blázínek

„Věděla jsem, že máme praštěnou spolubydlící, ale že by až tak?“
„Nech ju, nevidíš, jakou má z toho radost?“
„Taká pěkná holka a takhle jí šiblo.“
„A kdo kdy řekl, že nemůže být krásným blázínkem?“
Smutně se usměji. Dávno jsem zavřela oči a nechala se unášet mocí deště. V euforii jsem se jako lesní víla roztančila po chodníku.
„No jako fakt, to se přece nehodí.“
Právě díky tomuto zázraku přírody totiž nikdo nezaznamená ty slané kapky vycházející z mých očí. Nikdo po tomhle nebude řešit, že mám rozmazanou řasenku. Nikdo se nebude vyptávat, co trápí mé srdce.
„Děkuji,“ pošeptám vděčně.

Psaníčko

„Milostný psaníčko!“
Rychle skrývám dotyčný papír do sešitu.
„Tys psala milostný psaníčko!“
„Ni,“ pípnu, v obličeji rudá jak rak.
„No to určitě,“ prohlásí rozhodně Mája a vrhne se mi po sešitě, který v rychlosti blesku zatáhnu na svůj klín. Má spolužačka v tom ale vidí jasnou odpověď. „Takže mám pravdu,“ nastaví ruku. „Naval!“
Můj obličej už začíná připomínat rajče. Když už Mája pochopí, že takhle to nepůjde, vezme do ruky můj penál a začne v něm šmátrat. „Je to tvůj milááášek, ne? Naval papír a dostaneš ho zpátky!“
Pobaveně se uchechtnu. Tak ať. Ale psaníčka k příběhu mi číst nebude.

Co takhle svatba, šperkaři?

V jednom sogaelském přístavním městečku žil mladík se zvučným jménem Mikael. O peníze měl díky rodinnému zázemí postaráno, stejně jako o případnou práci či možnosti nejvyšších vzdělání. Školy přesto již dávno i přes výčitky rodičů zanechal a místo toho se věnoval tomu, co považoval za dobrou obživu – jeho vášnivým koníčkem bylo vytváření šperků. Po čase se jeho práce proflákla po celém okolí a na přístavním tržišti, kde prodával, byl vyhledávaným šperkařem.
Léta plynula a téměř třicetiletému Mikaelovi se dařilo. Na pohled mu nic nechybělo. Jenže jednoho večera, to byl zrovna na návštěvě u rodičů, se ho matka zeptala na otázku, která ji už dlouho trápila: „A kdy budu babičkou?“
Mikael se zakuckal. Její otázka ho značně překvapila. Nikdy předtím nejevila sebemenší zájem o to státi se něčím takovým, jako byla babička. A ani on sám nad tím zatím nijak zvlášť nepřemýšlel.
„To ještě nevím,“ přiznal po chvíli trapného ticha, kdy bylo slyšet jen cinkání příboru o talíř.
„A máš už dívku?“ otázal se pro změnu otec.
„Nemám,“ odpověděl prostě Mikael. V hloubi duše doufal, že tím jejich všetečné otázky skončí. Jak hluboce se mýlil.
„A měl jsi už alespoň nějakou?“ pokračovala matka zvídavě.
„Jistě.“ O tom, že to bylo dobrých deset let zpátky ještě na Umělecké akademii, raději pomlčel.
„Možná by nebylo za škodu si nějakou opatřit,“ vložila se do rozhovoru babička Miora, doteď s nezájmem pojídající švestkovou polévku. „Šikovný jsi, peníze vyděláváš, fešák jsi, o rodinu by ses taktéž dobře postaral.“
„Já vím,“ zamumlal Mikael. Znuděně si nacpal další lžičku polévky do pusy.
„Tak kde to v tom případě vázne?“ převzal slovo otec. „Víš, synu, rád bych, aby alespoň někdo převzal mé řemeslo bojovníka Řádu. Ať už by to byl syn či snad dcera, dítě by udělalo rodině radost. A tobě by také bylo lépe – manželka by ti navařila, uklidila doma, postarala se o výchovu dětí… a to nemluvím o jiných slastech.“ Mrkl rošťácky na svou manželku, která mu jen opětovala hravý úsměv.
„Fajn. Chápu-li to dobře, mám si najít ženskou,“ shrnul podrážděně Mikael a stanul od stolu. „Jdu se projít, je tu dusno.“
V předsíni ještě slyšel, jak babička poznamenává: „Hlavně, ať děvče rozmilé umí vařit! A prstýnek synek musí dobře udělat, ať se dívka nezalekne a chlapce neodmítne.“

Nevděční

Jednoho krásného večera bylo u Nováků doma opět živo.

„Ó, takže já že tu mám bordel? Co si to dovoluješ, ty vole jeden?“

„Říkám čirou pravdu. Však se na sebe podívej! S těma velkýma kozama a krátkýma sukněma vypadáš jak šlapka! I ve čtyřiceti se chováš jak nadržená puberťačka… a to i po devatenáctiletém manželství! Prstýnek tamto, plyšáček tamto… a teď si oblékneš něco takovýho!“ ječel na svou manželku Mirek.

„Tak promiň, že jsem se trochu vyfikla. Mám na to plné právo!“ vyštěkla Marie a uraženě se posadila na gauč, pravou nohu přes levou. „Občas si to dovolit můžu.“

„Odcházím!“ prohlásil Mirek a hlasitě bouchl dveřmi bytu.

Marie je chvíli mlčky pozorovala a když přišla jejich patnáctiletá dcera Klára, unaveně si jí při sundávání velkých kruhových náušnic postěžovala: „Tak šlapka prej… ani mu na dvacetileté výročí nemůžu udělat radost, nevděčníkovi!“

Text na S

Sečtělá sedmatřicetiletá Sára spokojeně sedí se sýkorkou Sýrem. Sleduje svého sedmiletého syna Simona sedíc se svou sýkorkou Sírou. Sebejistá Sářina sestřenice Sabina sestřeluje slovy svou služebnou Siki. Simonova sestra Sofie se strachem sedí se svým strašidýlkem Strachem, sledujíc svou sobeckou starší sestřenici Serbiu.

Se sebranou sešlostí se Stanislav, Sářin synovec, sebral. Setřel společně s ní svou sýrovým střelivem sestřelenou střílnu.

Vzpomínání

Na nastavenou dlaň mi spadla první sněhová vločka. Slabě jsem se usmála. Byla to příjemná připomínka mého sladkého dětství prožitého na venkově, daleko od jakéhokoli ruchu velkoměsta. Děti si tenkrát s čímkoli uměly nádherně vyhrát, ať už to byla spousta vody o prázdninách, v blátě na podzim a na jaře či právě se sněhem, který měly často ze všeho nejraději. A první sníh pro ně měl i dobré znamení – blížil se čas Vánoc, období, kdy rodina byla pospolu a vyprávěla si nejrůznější příhody ze života svého i ze života svých předků.
Po tváři mi stekla nostalgická slza. Byla hřejivá, stejně jako mé nejmilejší vzpomínky. Tehdy, bylo to dvanáct let zpátky a mně bylo čerstvých dvacet let, jsem se poprvé setkala s ním. Byla to láska na první pohled, jen jsem to delší dobu nechtěla přiznat. Spřátelili jsme se. On pracoval v knihkupectví, já studovala architekturu. Naše přátelství se postupně změnilo na čistou lásku a přesně po roce, 21. prosince, jsme se poprvé políbili. Na tom samém místě, kde jsme se poznali.
Léta plynula. Vzali jsme se a byli šťastní. Strávili jsme spolu nádherné chvíle plné vzájemné lásky, přežili jsme všelijaké útrapy. Žili jsme v bytě na kraji města, ale ve velmi dobré lokalitě, kterou nám kde kdo záviděl. Každé Vánoce jsme přijížděli k mým rodičům na venkov, kde jsme se krom jiného setkali i s mou sestrou a její početnou rodinou. Na rozdíl ode mě si ji mohla dovolit, aniž by tím ohrozila své zdraví. Můj manžel byl naštěstí pozorný a milující, tahle skutečnost mu nikdy nevadila. Dokonce to byl on, kdo navrhl adopci.
Jenže někdy to bohužel nevyjde tak, jak by si člověk přál. Před dvěma lety, těsně před adopcí malé holčičky, kterou jsme si měli vzít právě před Vánoci, můj manžel díky autonehodě přišel o život. Všechno šlo do kytek. Já se musela rozloučit s holčičkou a se svým směšným platem jsem nemohla splácet ani hypotéku bytu. Rodina mi nepomohla. Přišla jsem o střechu nad hlavou, musela jsem rozprodat veškerý svůj majetek.
A od té doby den co den sedávám na tom stejném místě, na místě, kde jsme se kdysi poprvé potkali a kde se odehrál náš první polibek, tak nevinný a přitom nádherný.
Stekla další slza. V ten samý okamžik mi ovšem do klobouku přede mnou malý klouček, mohlo mu být nanejvýš šest let, vhodil padesátikorunu. Když viděl, jak se mi po tváři kutálí slza, usmál se a nevinným dětským hlasem řekl: „Neplačte prosím, paní. Bude lépe,“ a bez počkání na mé obvyklé vřelé díky odešel.
„Kéž bys tak věděl, chlapečku,“ pošeptala jsem a zadívala se na až neobvykle čisté nebesa nade mnou, ze kterých padaly nevinně bílé sněhové vločky. „Doufám, že tě tato situace nikdy nepotká. Bůh ti žehnej.“
Nemám ráda Vánoce, už nějakou dobu ne. Ale ráda na ty, které jsem prožila s láskou mého života a rodinou, vzpomínám.